USA 04 - Gigantický Grand Canyon, Route 66 v protisměru a Hoover Dam

26.11.2015

Omrzlá okna zvenčí i zevnitř jsou jasnou známkou že v noci opravdu mrzlo. Nám však zima nebyla. Horší už to je když vyskočíme z auta ven. Jsme v lese a tak sluníčku chvilku trvá, než překoná hradbu stromů aby nás mohlo zahřát.

Světelná cedule u silnice stále hlásí, že je severní strana Grand Canyonu otevřená a tak se rozhodujeme to zkusit. Jedeme na North Rim.
Cesta se chvíli klikatí lesem, chvíli přes hřebeny kde už nás sluníčko příjemně hřeje a za námi se jen ve vzduchu tetelí čerstvý prašan, který jsme přinutili svým průjezdem k tanci.
Po pár kilometrech dojíždíme až na konec silnice, kde je malá osada, kemp a zázemí rangerů. Není sezóna a tak je tady prázdno a klid.
Vyrážíme na vyhlídky a kocháme se prvními pohledy do největšího kaňonu světa. Je to úchvatný pohled, dokreslený černými sněhovými mraky skrze které se prořezávají sluneční parsky. Barevné útesy kaňonu a jedinečná hra světel a stínů.
Docházíme až na cíp a hledíme do dálky. Úplně, úplně daleko a dole, vidíme jak se klikatí řeka Colorado. Takhle ze shora je to jen malý potůček.

Protože jsou další místa severní strany uzavřená, vracíme se zpět na hlavní silnici a pokračujeme na jižní stranu, která je podstatně navštěvovanější.

Jakmile vyjíždíme z lesa, začínáme klesat a před námi se objevují nádherné pohledy.Výběr staré cesty osmdesát devět se jeví jako hodně zdařilý. Panoramata, dlouhé táhlé rovinky, které lemuje buď ještě táhlejší nic po obou stranách a nebo do ruda zbarvené skalní masivy.
Občasně stavíme, kocháme se a samozřejmě fotíme.
U mostu Navajo, děláme pauzu. Vaříme si oběd, přecházíme most a fotíme do zelena zbarvenou řeku Colorado.
A teď jsme na druhé straně Grand Canyonu!

Na rychlo zajíždíme do městečka Tuba dokoupit zásoby. Bohužel zdejší indiánská obsluha supermarketu už pospíchá k večeři na počest "Díkůvzdání" a tak nám zavírá ve tři odpoledne přímo před nosem.
Pokračujeme bez zásob, směr západ, přímo proti zapadajícímu slunci.
Ještě se krátce stavujeme na poli posetém dinosauřími stopami a porovnáváme otisky našich botasek s těmi co tu zanechali prehistoričtí predátoři.

Těsně před západem slunce projíždíme branou národního parku a užíváme si první jižní vyhlídku Grand Canynonu, Desert View.
Slunce se začíná schovávat za hranu útesu a stěna padající do hloubky pod námi se barví do ruda. Všude okolo nás poskakují desítky dalších návštěvníků toužící po tom si zdokumentovat tuhle nádheru. Probíjíme se na cíp vyhlídky, pořizuje pár snímků a pak se klidíme stranou.
Užíváme si jen ten pohled.

Již za tmy přejíždíme k hlavnímu vstupu, kde se jako mravenci v řadě táhne kolona aut. Někteří se těší na svůj vytopený hotelový pokoj, jiní míří na večeři do luxusně vypadajících restaurací a nebo stejně jako my do supermarketu. Jsme v šoku, když zjišťujeme, že ceny nejsou až tak příšerně přemrštěné jak jsme čekali. Děláme tedy dodatečně nákup a vyjíždíme mimo park do prvního městečka, kde parkujeme před McDonalds.
Vděčné zázemí "fástfúdu" s přijatelnou teplotou, záchodem a připojením k internetu.
Tady se taky poprvé potkáváme a dáváme se do řeči s mladým párem z Ruska, kteří si všimli naší OKI.

27.11.2015

Ráno. Sluníčko občas vykukuje skrze ne zrovna kamarádsky vyhlížející mraky. Projíždíme si vyhlídky dostupné autem a kocháme se pohledy do té obří pukliny povrchu zemského.
Fotíme tu drsnou krásu, ale mnohdy jen tak stojíme, koukáme do hlouby kaňonu a zhluboka dýcháme sněhem zavánějící studený vzduch, okořeněný borovicovým lesem.

Znovu potkáváme mladý ruský pár a debatíme. Denis a Yulia jsou původně z Ruska, ale již nějakou dobu žijí a pracují v USA. Navzájem si doporučujeme místa, která stojí za návštěvu a domlouváme se na schůzce v San Francisku, kde nyní žijí a kam my máme brzy namířeno.
Počasí nám dnes už moc nepřeje a tak se vracíme do naší fástfúdové kanceláře "u Meka".
Udělali jsme dobře. Venku začíná chumelit.
Rozhodujeme si dopřát pořádné jídlo a tak vyrážíme do jednoho ze zdejších steak house, ochutnat správný kovbojský steak a burger. Je to žrádlo, co k tomu dodat. Kus flákoty nikdy nezklame!

Venku pořád lehce poletuje do hvězdiček zmrzlá voda. Rychle přestavujeme OKI na parkovišti McDonaldu na hotelovou verzi, stejně jako včera.
Dnes si ale k trávení výborné večeře dopřáváme na počítači film.
Po pár minutách jej musíme na chvíli stopnout a bavíme se tím, jak vedle nás pár mladých američanů přestavuje malé Mitsubishi na lůžkovou úpravu. Proti nim spíme v luxusním hotelu.

28.11.2015

Vylejzáme z auta a zdravíme, svým zjevením se, lehce šokované sousedy v malém "Micubiši".
Chvilku si povídáme a smějeme se našemu způsobu nocování.

Rychlá snídaně, rychlý přesun do parku a už se znovu a znovu kocháme těmi výhledy na největší díru světa. Dnes popojíždíme autobusem na druhý konec, kam se autem nesmí a v docela dost svěžím vzduchu vychutnáváme výhledy.
"Škoda zdržení v Baires. Teď už je to o hubu lézt dolů", zavrhuji náš původní plán sejít dolů k řece. Několik stezek je dokonce pro náledí zavřených. A naše výbava není na současné teploty dostatečná. Zase o důvod více, přijet na tohle místo znova.

Nasyceni pohledy ze všech stran a úhlů opouštíme Grand Canyon. Ve vzduchu pomalu poletuje sníh jenž nám potvrzuje správnost našeho rozhodnutí.

Valíme si to dál na západ. Střídáme se v řízení a v dopisování zážitků na počítači.
Chvilku před západem slunce sjíždíme z hlavní cesty na legendu mezi silnicemi. Kola naší oranžové krásky se poprvé dotýkají asfaltu slavné Route 66.
V městečku Williams stavíme a na parkovišti za pumpou nocujeme.

29.11.2015

Teploměr hlásí teplotu lehce pod nulou. Venku zima ale není. Dopřává si v pohodlí naší ložnice snídani a teplé kafe z automatu na pumpě.
Pod autem je zase loužička. Pořád nám teče chladič. Sakra!

Krátká prohlídka města v tradičním duchu, po vzoru dob největší slávy zdejší cesty. Ta atmosféra nás vysloveně nutí skočit za volant a vyrazit po téhle legendě dál. Práskáme do koní pod kapotou a řítíme se na západ po stále slavné "šedesát šestce".

OKI si přede, kolem zrcátek sviští proud vzduchu a i když je limit jen šedesát pět majlí za hodinu, řítíme se vpřed v duchu jména této tradice, šedesát šest mílí v hodině.
Je to jízda! Minimální provoz, obří prostor, který protíná cesta před námi a samé slavné hity řvoucí z našeho rádia. Nádherná a tradičně zachovaná městečka se starými pumpami, obchůdky a rezavými vraky starých aut mezi obřími kaktusy. Nejradši bych fotil všechny cedule, každý patník.
Kačka podléhá té atmosféře a dožaduje se řízení. I z postu spolujezdce to je jízda!

Po delší době větší město, Kingman. Dopřáváme si oběd, navštěvujeme info centrum věnující se Route 66, kde určujeme kudy budeme pokračovat dál.
Odpoledne je v tom nejlepším a tak vyrážíme na okruh po šestašedesátce přes nedaleký hřeben. Průjezd prázdnou krajinou, kličkování po úzké silnici přes pas, zastávka na staré pumpě či průjezd nádhernými vesničkami se svou jedinečnou atmosférou. To všechno, včetně po silnici se toulajících oslíků je silnice silnic, legendární Route 66.
Oči nám svítí štěstím. To jsou takové ty chvíle kdy máte pocit že vám patří svět. Užíváme si to!

V podvečer si pořizujeme fotku se slavným nápisem na silnici. Lehce šokujeme pár projíždějících řidičů, když stavíme v protisměru a sedáme si před auto, kvůli pro nás vysněné fotce.

Rychlá domluva s ráznou, ale sympatickou paní na čerpací stanici a nocování na parkovišti za rohem. Za odměnu jí děláme kšeft v podobě studené plechovky piva, kterou splachujeme skromnou večeři ze zbytků zásob.

30.11.2015

Tři ráno. Někdo klepe na okénko.
"Héjjj! Co je!!!" zařvu neb jsem se docela leknul.
"Tady nemůžete spát. Je to soukromý pozemek. Není povolené tu nocovat. Musíte odjet nebo zavolám policii", oznamuje mi skrze lehce pootevřené okénko kudrnáč z noční směny na pumpě.
Chvilku mi trvá než se rozkoukám.
Kudrnáč nevypadá že by se chtěl příliš domlouvat a tak lezu ven a jdu za ním.
"Ale my jsme se ptali a máme to dovolené od kolegyně co tu byla večer. Řekla že to není problém".
"No tak to vám řekla špatně. Je to parkoviště pro zákazníky".
"My jsme zákazníci. Po tom co nám to dovolila, jsme si tu nakoupili", zkouším to logicky. A je to pravda. Co na tom, že náš nákup bylo jedno pivo.
"Prostě je to zakázané. Nechci ztratit svoji práci, sorry. Není povolené tu parkovat celou noc", nehodlá se domluvit kudrnáč.
"Jsou tři hodiny v noci. Jestli to do teď nikomu nevadilo, tak už je to teď přeci jedno. Ráno vypadneme", snažím se stále smlouvat.
Kudrnáč nemá pochopení, smysl pro vtip ani nic jiného dalšího. Nemám na něj náladu, chce se mi spát. Je to první problém s nocováním tady ve státech.
Popojíždím pár desítek metrů přes silnici, na parkoviště supermarketu a parkuji v odlehlém rohu. Jdeme spát.

Spíme až do rána. Tady nikomu naše auto nevadilo. Aspoň to máme blíž pro snídani v podobě čerstvých donutků.
Vyhajaní a s plnými pupky, vyrážíme směr Hoover Dam.

Cesta utíká rychle a vozovka si pod koly jen tak pozpěvuje. OKI to baví a my si to užíváme. Je krásně. Netrvá dlouho a přejíždíme most, pod nímž je do skály vklíněná jedna z nejslavnějších přehrad.
Procházka po mostě i po přehradě, vyjížďka na vyhlídku a nahřívání se na sluníčku.
Není to jen přehrada, ale jedinečné stavební dílo lidské rasy uprostřed ničeho, demonstrující touhu člověka, podmanit si přírodu a využít její zdroje.
O nic méně slavné a jedinečné je i město, nabíjené elektrickým proudem ze zdejších generátorů. Ano mluvím o nedalekém a nikdy neusínajícím Las Vegas. Mluvím o městě hříchu a hazardu.
Je to jasné, vyrážíme! Viva Las Vegas!!!

Dlouho jsem přemýšlel, co napsat jako zamyšlení pod tento článek. Vlastně jen díky tomuto odstavci jste si museli chvilku počkat. Nic mě nenapadalo. Žádné vhodné téma.
A ani nic nepřijde, jen jsem si uvědomil, jak shrnout a vystihnout USA. Napadlo mě jen jedno. Je to země plná symbolů, chronicky známých a jedinečných.
Říkejte si co chcete, ale Coca Cola, Empire State Building, Las Vegas, socha Svobody a nebo Route 66 jsou ty symboly, které všichni známe a které máme s touto obrovskou zemí tak nějak automaticky spojené.
Ať je USA jakékoliv, je plné symbolů... a nám se většina těch symbolů líbí a prostě sem patří.