USA 05 - Viva Las Vegas!

 

30.11.2015

Cesta z Hoover Dam do Las Vegas není dlouhá. Je pěkná, moc nedrncá a rychle odsejpá. Netrvá to dlouho a už nám dálniční ukazatele píšou konkrétní čtvrti.
Jako orientační bod nám slouží hrdě a v dáli se tyčící věž Stratosfphere. Současně si v hlavě zkouším vybavit kudy a kam, z toho co si pamatuji z mé první návštěvy města, co nikdy nespí.
Stratosfphere i paměť slouží jako orientace dobře a tak se poměrně snadno dostáváme na "strip", nebo li Las Vegas bulvár, hlavní tepnu skrze město hříchů.
Poprvé projíždíme Las Vegas až k letišti a necháváme se okouzlovat jeho jedinečností.
Je to kýč, strašný kýč, ale má to svého ducha a sem to prostě patří!

Nacházíme informační centrum získáváme detailnější mapu města a snažíme se dostat nějaké zajímavé informace. Na dotaz levné ubytování nám slečna asi nerozumí a stále doporučuje luxusní hotely s cenami od šedesáti dolarů výše. Bereme mapy a na wifi u McDonalds zkoušíme najít něco sami.
Bohužel všude jsou uvedeny ceny bez daní. Je to jasná klamavá reklama. Cena pár dolarů, která se pak vyšplhá na dvoj až tří násobek po přičtení všech poplatků a daní.
Nemáme čas ani náladu a tak to vzdáváme a jdeme si užívat město a jeho atmosféru.
Excalibur, New York New York, Monte Carlo, poutače na Davida Copperfielda, Eifelova věž, Bellagio a nádherné zpívající fontány, Cesar, Mirage a mnoho a mnoho dalšího z čehož doslova přechází zrak.
Las Vegas je jedinečné, nikdy neusínající město se světly neonů a blikajících reklam po jehož ulicích se prohánějí limuzíny i dvojníci slavných filmových hvězd, Las Vegas je boží!
VIVA LAS VEGAS!!!

Tohle jedinečné město má však i své nedostatky. Dost těžko se tu pro lidi jako jsme my, hledá místo na přespání. Všechna parkoviště jsou hlídaná a nebo dostatečně zákazem označená. Čerpací stanice jsou daleko a nebo bez parkoviště.
Musíme improvizovat a tak improvizujeme. Ptáme se recepčního jednoho z malých motelů hned vedle bulváru, kousek od slavného Luxoru.
Šok. Vůbec neklade odpor a souhlasí s naším nočním parkováním v rohu jejich areálu.
No tak proč to tady nemít rádi! Vegááás!!!

1.12.2015

Ačkoliv jsme spali hned vedle bulváru, nebyl v noci hluk. Spalo se vážně dobře.
Balíme naši ložnici a protože nemáme co k snídani vyrážíme do nedalekého supermarketu. Jenže jsme ve Vegas a tak na jeho nejrušnější ulici jen těžko seženete něco za pro nás přijatelnou cenu.
Včera jsme při příjezdu viděli jiný supermarket na předměstí a tak vyrážíme k němu. Kupujeme nějaké zásoby, na obrubníku u auta v klidu snídáme a spřádáme plány na dnešní den.
Protože i pro návrat do města nám skvěle slouží Stratosfphere jako orientační bod, je to také první místo kam se rozhodujeme vyrazit.

"Dvacet dolarů?" třešním oči na obsluhu před výtahem. To vážně není málo. Nebo aspoň teď pro nás.
"No, ale je to na celý den. Můžete mrknout nahoru teď a pak přijít třeba na západ slunce. Ten stojí za to", doplňuje týpek v obleku a nám se rozzařují úsměvy. No to je jiná!
To bereme, kupujeme lístky a vyrážíme rychle výtahem na vyhlídku nad město. Sluníčko svítí, město pod námi jen lehce bručí a my se snažíme najít oranžovou tečku na parkovišti pod námi.

Další už nevím kolikátý průjezd po bulváru. Je to vážně jak z amerického filmu. Tady se třpytí vysoký hotel, tamhle na nás mává omladina z limuzíny, na rohu tančí Marylin Monroe a přes ulici od pohledu respekt vzbuzující policista kárá špatně parkujícího řidiče.
Všude vůně a zvuky, které podtrhují tu jedinečnou atmosféru, kterou město neztrácí ani za denního světla.

Přijíždíme k poutači jenž návštěvníky vítá u vjezdu do města. Všichni poslušně stojící v řadě, čekající na svůj okamžik, kdy se také budou moci zvěčnit.

Na parkovišti stojí borec s obří kamerou a pořizuje krátké záběry tohoto místa.
"Čekáš na mě?" neodpouštím si pokus o vtip.
"Jasně tady se mi postav. Chceš mikrofon a nebo to dáš bez něj?" chytá se okamžitě borec a tak pózuju před kamerou. Jsem si jist, že se to nikde neobjeví. Možná ji ani neměl zapnutou, ale minimálně jsme se všichni nasmáli a způsobili rozruch pro všechny na parkovišti přítomné.

Couráme se po městě. Jen tak. Chvilku zkoumáme nabídku suvenýrů, chvilku očumujeme v kasínech, vybíráme pohledy, sledujeme ten šrumec kolem nás.
Čas letí tak rychle, že nemá cenu ho ani sledovat. Jen podle k zemi padajícího slunce určujeme nejvyšší čas se vrátit na vyhlídku do Stratosfphere.
"Co to máš?" ptá se mě v obleku, trošku přísně vyhlížející ostraha u rámu před vstupem do výtahu.
"V tašce mám foťák a tady to je stativ", ukazuji co přesně s sebou nesu.
"Sorry, ale stativ s sebou nahoru vzít nemůžeš".
"Proboha proč? Vždyť je to takovej prcek. Chci si udělat nahoře časosběr. To jde bez stativu dost blbě víš", snažím se tomu v obleku vysvětlit, že fakt nejsem terorista. Trošku jsem ho znejistěl a tak volá manažera.
"Ty si prostě problematickej", dobírá si mě Kačka.
Přichází manažer. Ukazuji mu svůj mini stativ. V porovnání s tím co je v autě je tohle vážně bejby. Váží sotva kilo a je převážně z bakelitu. Mezitím co manažer zkoumá stativ prochází kolem nás skupinka a dva z nich mají teleskopické tyče na telefony.
"Je mi to líto, ale stativ si nahoru vážně vzít nemůžeš. Taková jsou pravidla", skoro se mi omlouvá manažer.
"Rozumím. Ale jsou to hloupá pravidla. Víš to?" směju se tak trochu očekávanému závěru. Manažer jen krčí rameny, jako že chápe, ale že tak to je.
"Jako víš co, stativ je zakázaný, ale každý jde nahoru s teleskopickou tyčí", ukazuji na skupinku jenž už se z jedné tyče fotí před výtahem.
"No nevím co ti mám říct. Na tohle je prostě výjimka. Chápu tě, ale sorry".
Mávám nad tím rukou. Kluci si to nevymysleli a kdyby bylo jen na nich tak mě nejspíš pustí. Domlouváme rychlou úschovu u nich v šuplíku a už běžím přes rám, který se mým průchodem okamžitě rozeznívá na plnou halu.
"A sakra! Zapomněl jsem na nůž", vybuchuju smíchy při pomyšlení, že se tady dohaduju kvůli stativu a pak neodevzdám do úschovy můj kapesní mikovák.
"Já tě neznám", vykřikne Kačka a začne se taky smát.
Naštěstí si mě ten první v obleku pamatuje z rána, kdy jsem tam nůž ukládal automaticky a tak se tomu všichni jen smějeme. Rychle balím nůž ke stativu a už frčíme výtahem do výšky nad Las Vegas.

Ohnivá koule se už schovala za obzor a barevná podívaná na horizontu se rozehrává. Těžký stoleček nahrazuje stativ a my sledujeme tu krásu z pohodlí křesílek, jenž jsme si zabrali u výhledu na bulvár. Ještě by to chtělo nějaký dobrý drink do ruky, ale na to náš rozpočet není nastavený. Příště!
Sedíme tu do úplné tmy a i když už nefotíme, pořád se kocháme tím pohledem na blikající město a šňůry světýlek na silnicích.
Tak tohle je Las Vegas, tohle je to město co nikdy nespí, to je to doupě hazardu a hříchu.
A teď nám leží u nohou!
Viva Las Vegas!!
Chtělo by to ten drink!!!

Docela nám z té krásy vyhládlo a tak si dopřáváme výhodné menu zdravé výživy u McDonalda.
Současně se znovu pokoušíme na internetu najít nějaké levné bydlení.
Pokaždé to má stejný průběh. Najdeme slušné bydlení za solidní cenu a když na to klikneme cena se minimálně zdvojnásobí, protože se připočtou nějaké pitomé poplatky.
Už končíme, nechce se nám hledat dál a smiřujeme se s tím, že si pobyt v Las Vegas nezpříjemníme sprchou a postelí, když klikám na předposlední odkaz na stránce.
Cena se nemění. Stále je na obrazovce, "pokoj za osmnáct dolarů na noc". Klikám dál. Poslední krok, platba a potvrzení rezervace. Stále stejná cena. Osmnáct dolarů za noc.
Pečlivě pročítám podmínky abych měl jistotu, že nám nenapočítají nic na víc. Vypadá to dobře. Vše si čtu ještě jednou, přidávám ještě jednu noc a ... klik. Objednávám dvě noci na hotelu za třicet šest dolarů.
"Jestli tohle vyjde, tak máme nejlevnější bydlení v celém Vegas!", nemohu uvěřit, že by to tak mohlo být. No uvidíme.

Noc je ještě mladá. Což je ve Vegas i v šest ráno. Vyrážíme do kasína. Procházíme halami kasín a zkoumáme kde a co budeme hrát. Nakonec se rozhodujeme pro ruletu.
Zasedáme ke stolu a já měním peníze za žetony.
"Mohu poprosit o vaše "aj dý"?" dožaduje se krupiérka průkazu totožnosti. Tasím řidičák, ale Kačky nemáme. Vypadá prý příliš mladě a tak nesmí sedět ani u stolu. Na rychlo tedy ještě běžíme do auta pro Kačky řidičák a už definitivně zasedáme ke hře.
První sázka, první spin a už to jede! Sázíme, prohráváme, vyhráváme a takhle pořád dokola. Hodinu a půl super zábavy v jednom z nejvyhlášenějších kasín v Las Vegas.
Konečný výsledek, jak už to většinou bývá není žádné terno. Zůstává nám jediný a poslední jedno dolarový žeton. Protože ten už vsadit nemůžeme, zůstává nám krásný suvenýr.

Bez pocitu vítězství, ale se skvělým pocitem ze hry odjíždíme to zkusit znovu před motel kde jsme včera nocovali. Ani dnes nemají problém a tak skáčeme do spacáku a necháváme si o pohádkové výhře aspoň zdát.

2.12.2015

Ráno začínáme kávou a kontrolou emailů u Meka za rohem.
Dopoledne si užíváme v poklidném tempu, procházením se po městě a průzkumem nabídek zdejších známých i neznámých značkových obchodů. Kačka by nakupovala a já podnikal.

Kupujeme v sámošce zásoby na večer a vyrážíme na hotel. Přicházíme na recepci, předkládáme naše pasy a sdělujeme, že máme na následující dvě noci zaplacenou rezervaci.
Slečna recepční je milá, usměvavá, její angličtina je srozumitelná, potvrzuje naši rezervaci a pak to najednou přichází.
"Máte zaplaceno za pokoj. Nyní je potřeba zaplatit ještě hotelový poplatek což činí osmnáct dolarů za pokoj a noc", stále se usmívá, zkoumajíc mou fotku v pase.
"Sorry, ale my máme potvrzenou rezervaci za cenu, kterou jsme již zaplatili. V potvrzení je jasně napsáno, že cena je konečná. Nic dalšího platit nechceme", usmívám se na recepční a pozoruji její rozpaky, mísící se s naučeným úsměvem.
Chvilku klepe do počítače, chvilku kontroluje naše pasy, aby nám po minutě čekání oznámila, že jde zavolat manažera.
"Přesně to jsem čekal. To jsou ty jejich triky. Super cena a pak vymýšlí ty jejich taxy", šklebím se na Kačku a oba čekáme jak to dopadne.
Manažer je sympaťák s úsměvem od ucha k uchu. Nechává si vysvětlit kde že vzniknul problém. Chvilku dumá a pak po mě stejně chce dodatečné taxy.
"Omlouvám se, ale já mám v potvrzení že se jedná o konečnou částku. Pečlivě jsem si přečetl podmínky a bylo tam uvedeno, že není li uvedeno jinak, nebudu platit žádné další poplatky", sděluji se stejně kamarádským úsměvem a již mu ukazuji potvrzení v mailu.
"Ano, to je v pořádku, ale standardně to chodí tak, že se platí za pokoj a za služby jako internet, parkoviště a tak dál se platí dodatečně", nechce se hned vzdát a drží se svých amerických, pro našince lehce neseriozních standardů.
"Jako promiň, ale když objednávám pokoj, očekávám že jsou tyhle služby samozřejmostí. To by si mohl požadovat příplatek za teplou vodu, za polštář a nebo ručník. To je přeci nesmysl. To nemohu akceptovat. Jasně jsem si přečetl podmínky. Pokud je tam nějaký rozpor, pak je mezi tebou a společností, která mi to prodala, ale to nemohu řešit já. Já jsem koupil službu za jasně danou cenu a tu bych rád využil. Bohužel to mám již zaplacené tak nemohu svou objednávku zrušit. Nechci však platit více", vysvětluji manažerovi svůj názor na jejich způsoby.
Manažer neví kudy kam. Lehce začíná z nervozity zvyšovat hlas, jako že takhle to tady chodí a že každý to normálně platí a kdesi cosi.
Já se jen usmívám a střídavě kroutím hlavou a prstem ukazuji na částku v emailovém potvrzení.

Když se manažer domáhá abych zavolal na firmu přes kterou jsme hotel objednali, tvrdím že nemám telefon a necháváme jej tam zavolat z recepčního telefonu.
Nastává přesně to co se dalo očekávat. Informace o tom, že jsou všichni operátoři zaneprázdnění a dvě minuty stále se opakující melodie.
Manažer si nervózně poklepává tužkou a snaží se zachovat si americký úsměv. Po dvou minutách to vzdává a pokládá telefon.
"Omlouvám se, ale musím trvat na potvrzené objednávce. Jakákoliv platba navíc je neseriozní. Pokud bych dopředu věděl, že bude cena jiná, rozhodl bych se buď pouze pro jednu noc a nebo pro jiný hotel", posílám znovu míček na jeho stranu hřiště, kde je naší pomyslnou sítí recepční pult.
Manažer se ke mě lehce naklání a povídá.
"Dobrá tedy. Bude vám poskytnuta sleva ve výši hotelových poplatků. Cena kterou jste zaplatili při rezervaci je tedy finální. Vítejte na našem hotelu a dovolte mi popřát vám příjemný pobyt. Kolegyně s vámi vyřídí zbytek", usměje se ještě víc než doteď a podává mi zpátky můj pas.
Recepční se na nás okamžitě vrhá, dostáváme kartičky k pokoji a můžeme se stěhovat.

Malá polštářová válka z radosti, že jsme přemohli divný americký systém v uvádění a účtování cen, sprcha, zapojení všech nabíječek a vyrážíme na průzkum hotelového zázemí.
Chvilku zkoumáme pravidla na kostky, chvilku štěstí ostatních u stolu s ruletou a na baru si dopřáváme výbornou Margaritu za necelý dolar.
Nasáváme. Nasáváme Margaritu a atmosféru zdejšího kasína. Pro dnešní večer ale před kolem rulety dáváme přednost filmu v pohodlí hotelové postele.

3.12.2015

Vyrážíme do města. Couráme se po druhé polovině stripu. Zkoumáme malé Benátky a další slavné hotely a jejich kasína. Užíváme si občasná představení a všude přítomnou, dolary nabitou a světelnou show doprovázenou, atmosféru.

Odpoledne ještě rychle kupujeme nový kredit pro náš super americký telefon, abychom mohli být ve spojení s kamarády a nebo s firmami, přes které plánujeme posílat OKI ke klokanům.
Odpoledne je tedy takové spíše pracovní. Využíváme hotelový pokoj jako kancelář a píšeme, voláme, zařizujeme, sháníme a organizujeme.
Během odpoledne obesílám třicet pět firem, které by nám mohli pomoci s přepravou OKI.

Večerní průzkum kasína, výborná Margarita na baru a další dvě na pokoji u filmu. Co jiného si dnes pustit, než "Pařba v Las Vegas"!

4.12.2015

Dnes jsme spolu jako pár již sedm let a sedm měsíců. Nejvyšší čas si vystřelit ze všech co čekají během naší cesty svatbu. Fotíme kýčovitou kapličku ve fialovém odstínu. Možná stojí za zmínku, že když jsme ji viděli poprvé prohlásili jsem o ní, "tak to je ultra žumpa".
Na fotku dobrý, ale mít tady svatbu? Nikdy. Máme úplně jiné představy. O místě konání i svatební cestě. Na to je teď ale čas.

Během dne průběžně jednáme s prvními firmami co se nám ozvali. Ale nebojte. Netelefonuji celý den. Ozvali se totiž jen tři. Ale aspoň něco.

I dnes si užíváme ulice a život za denního světla v ulicích města, které nikdy nespí. Dopřáváme si zmrzlinu a vyhříváme se na chodníku, jdeme na cirkusové představení a nebo hledáme místa z včerejšího filmu.

Již po několikáté si užíváme noční show s vodotrysky před hotelem Bellagio a nakonec se pokoušíme pořídit fotku, jenž jsme již před cestou slíbili našim partnerům.
Kdo to ještě neví, slíbili jsme během cesty několik šílených fotek. Jedna z nich má být fotka OKI uprostřed bulváru Las Vegas, i za cenu zastavení dopravy.
Pokaždé když jsme si bulvár projížděli a nebo procházeli, hledali jsme místo, kde by to bylo nejlepší.
Následně jsme plánovali jak to provést. Počítali intervaly mezi semafory, jak dlouho a kde svítí která barva.
Teď jsme tu a pokoušíme se fotku pořídit. Jasně dané instrukce, na parkovišti nacvičené podání a postavení foťáku, jasná vize o tom jak zapózujeme.
Jezdíme pořád dokola a ne a ne se nám podařit to vyfotit. Buď nám nepřejou semafory a nebo se vedle nás postaví velké reklamní auto, které zakryje výhled na ulici.
"Dneska už na to prdíme. Jedeme spát", vzdávám v půl druhé ráno pokusy  o pořízení fotky a míříme před motel, kde jsme již dvě noci spali.
Ani dnes po dvou noční absenci není problém a je nám dovoleno tu nocležet v rohu parkoviště.

5.12.2015

Ranní průjezd bulvárem v rytmu Kabátu a pokusy limuzíny z pruhu vedle, přeřvat naší muziku.

"Sorry, ale ulice je na několik hodin uzavřená", oznamuje nám strážník na křižovatce, když se chystáme navštívit Freemont, další z uliček, plnou atrakcí.
Vzápětí zjišťujeme důvod. Běží se tu závod Santa Clausů. Je to fakt legrační, pozorovat jak se po ulici řítí skupina několika desítek závodníků v tílkách, ve sportovní obuvi s typickými bílými vousy a červenými čepicemi. Je to vážně země neomezených možností.

Cestou zpět po bulváru sleduji semafory. "Připrav foťák", vydávám Kačce pokyn a ta už ví co se chystá. Díky červené, která padla za námi, jsme uprostřed bulváru úplně sami a tak se nám daří vyfotit OKI uprostřed bulváru úplně samotnou. Oujééés!

Couráme se po městě a plánujeme co a kde budeme dělat dnešní večer.

Možná někoho překvapíme, ale večer vyrážíme do kasína. Jednou pozorujeme hazard druhých, jednou hodíme nějaký drobák do bedny, hrajeme kulečník a s pivem, co jsme si výrazně levněji koupili v supermarketu, si užíváme extrémní víkendovou atmosféru Monte Carla po americku.

Úspěšný a prima večer se pokoušíme završit noční fotkou OKI na bulváru. Hned na poprvé to vychází. Stavím tak aby před námi bylo dost místa. Házím výstražné blinkry, beru stativ s foťákem a skáču před auto. Všichni okolo nás staví a jen koukají co se bude dít.
Kačka rozráží dveře, stoupá si na prah a já už pouštím samospoušť. Žádné dlouhé ladění. Rychlá kompozice, automatické ostření, zmáčknout a běžím zaujmout polohu.
Cvak! Samospoušť nás zvěčňuje a lehce vykulení řidiči okolních aut nechápou. Když běžím zpátky pro foťák, už jim to dochází. Z několika aut se ozývá pískání, smích a šílenství povzbuzující pokřiky.
VIVA LAS VEGAS!!!

6.12.2015

Vyrážíme na poštu, netušíc že je neděle, tudíž zavřeno. Už jsme chtěli odpoledne vyrazit z města pryč. Ale přijde nám škoda, neposlat našim fanouškům pohled právě z Las Vegas. Odjezd se odkládá.

Využíváme tak dnešní den k návštěvě Freemontu, jehož návštěvu nám včera zhatil závod amerických ježíšků. Odpoledne se couráme po okolí, opět si dopřáváme cirkusová vystoupení a večer se vracíme do Freemontu, který žije ve světlech neonů zcela jiným životem než ve dne.
Den zakončujeme couráním po kasínech, ve kterých se jen těžko určuje jeli noc či den.

Neděláme výjimku a tak i poslední noc nocujeme před motelem, kde jsme již známou firmou. Poslední noc vedle bulváru, poslední noc v Las Vegas.

 

 

 

Nic není dokonalé a i USA má své mouchy. Pokaždé když sem přijedu, musím se pousmát nad všemi, pravidla definujícími cedulkami. Co smím, co nesmím, co musím nebo co bych měl.
Skoro nikde jsem však nezahlédl informaci, že ceny jsou uvedené bez státních daní. Jediná absolutní výjimka jsou čerpací stanice. Tam je vždy jasně uvedeno, že cena je deklarována včetně všech daní.
Při nákupu v obchodě, u McDonalds či jinde, je to trošku loterie.
Jednou je cena s daní, jindy bez a tak člověk nikdy neví kolik bude platit. Je to takový zvyk, obchodní trik. U nás by se u nás řeklo, klamání spotřebitele.
Navíc aby se to nepletlo, má každý stát, každé město svoje vlastní sazby, takže orientace je složitá nejen pro cizince.
A aby se to nepletlo na druhou, jsou čtyři státy, jako je třeba Montana nebo Nevada kde se státní daně nevybírají. Ale Las Vegas je v Nevadě výjimka. A pak se v tom člověče orientuj.
Přijde mi to v zemi, kde se každý s každým může soudit pro každou prkotinu docela s podivem.

Tohle je jedna z věcí co mě osobně v USA strašně rozčiluje. Všude se dozvím kolik má jídlo kalorií, ale kolik zaplatím a nebo kolik toho dostanu se už dozvím jen zřídka. Fakt! Nebo fuck?!