Slovensko - s hranicemi či bez, Slovensko je naše a boží

 

10.10.2016

Řadíme se do jedné z front a čekáme na odbavení slovenskými kolegy. Ty vole Slovensko, to už je doma! Čučíme na tu cedulku s nápisem Slovensko a po tvářích nám tečou slzy.
„Ty vole! Tohle už je prostě naše, tohle už je doma. Hranice nehranice, to jsou braťia!“
Jsme naměkko a asi nám pomalu začíná docházet, jak málo chybí k tomu, abychom úspěšně zakončili tenhle šílenej vejlet.

Po hodině čekání v krátké, leč nehýbající se koloně přichází k okénku slovenský imigrační úředník.
„Dobrý den. Kdepak jste cestovali?“ vyptává se zvědavě a my doslova hltáme jeho slovenštinu.
„Ale vracíme se z takového výletu. Po dvou letech jedeme domů“, prozrazujeme naprosto neskromně a já ho nabádám ke kontrole mapy na kapotě.
Nechápe, kroutí hlavou a ještě se vrací k okénku aby se dotazem ujistil, že vidí a chápe správně.
Kolona se hýbe a my popojíždíme k závoře, kde se na nás vrhají kolegové z celního.
„Tady kamarádi jedou kolem světa“, hlásí kolegům imigrační úředník s našimi pasy v ruce.
Zvedá se závora a my dostáváme pokyn, abychom odstavili auto stranou ke kontrole.
„Já se omlouvám, nechci vás zdržovat. Můžete mi otevřít kufr“, směje se na nás celník a je zřejmé že se ani tak nejedná o kontrolu jako spíš o zvědavost.
„Tady mi vytáhněte jednu tu krabici z kufru. Ani ji nemusíte otevírat, jen aby byla na kameře nějaká činnost“, vrací nám pasy a zasypává nás otázkami na naší cestu.
Celá tahle kontrola netrvá ani dvě minuty a za vášnivého mávání se s námi kluci loučí. Vjíždíme na Slovensko s povolením u cedule zatroubit na oslavu.
Dvacet minut po jedné odpoledne. Jsme tu! Jsme na Slovensku. Domů je to už kousek. Hrozně prťavej kousek. Doslova pár kilometrů.

Na první pumpě si kupujeme slovenskou dálniční známku a já naivně čekám na něco, co bych si mohl vylepit na přední okno.
„To je všechno. Vaše espézetka je v systému. Když by vás kontrolovali, budou chtít maximálně tohle potvrzení. Copak vy to u vás takhle nemáte?“ směje se na mě pumpař.
„No já nevím, já jsem nebyl dva roky doma“, koukám vyjeveně a jsem zaskočen touhle vymožeností.
Není čas se příliš dlouho divit a tak si kupujeme na cestu margotky a vyrážíme do Košic.

Projíždíme první slovenská městečka, cikánskou čtvrť v Michalovcích, krátce zavzpomínáme na Afriku a už zase uháníme s větrem o závod.
V Košicích jsme po pěkných silnicích za chvíli a už hledáme centrum a místo na parkování. Nechceme se tím příliš zdržovat a cena jedno euro za hodinu nám přijde přijatelná.
Kvapně míříme ke klenotu zdejšího historického centra, ke Katedrále svaté Alžběty. Naše oči se nemohou nabažit krásného, opraveného a barevného centra. Je plné překrásných staveb, kterým v dálce vévodí věže katedrály. Úplně nejvíc jsme však urvaní ze slovenských nápisů nad obchody a tak si je čteme nahlas jak nějací prvňáčci.

Katedrála je obrovská a nádherná. Letmo prohlížíme její útroby a kupujeme vstupenky do věže. Stehna nám doslova hoří jak dupeme do schodů a ve spáncích tepe, jak se těšíme.
A že je na co se těšit. Výhledy na všechny strany stojí za to, navíc jsme tu úplně sami. Užíváme si pohledy na opravdu krásné centrum, zkoumáme okolní střechy a věže. Stojíme tu a máme takový ten krásný pocit. Je nám fajn, jsme šťastní a spokojení. Jako by bylo po všem, ale není, ještě pár dní je před námi. Těšíme se na ně.

Scházíme dolů a dopřáváme si soukromou exkurzi, kterou máme v ceně. Jsme tu sami, jediní platící a tak máme svéráznou průvodkyni jen pro sebe. Procházíme si dvojitě točité schodiště a prohlížíme katedrálu z výšky vrchního patra.
Užíváme si také skutečnost, že se nemusíme na výklad vůbec soustředit, protože krásně rozumíme.
Následně navštěvujeme vedlejší Kapli svatého Michala a její krypty.
Protože se paní průvodkyně nějak rozvášnila, bere nás ještě jednou zpátky do katedrály a dostáváme bonus. S neuvěřitelným nadšením nám vypráví snad o všech koutech katedrály a nás doslova zachraňuje zavírací hodina katedrály. Ale uznáváme, je to akční žena, člověk na svém místě.
Blíží se krásný konec dne, slunce ladí barvy již barevných omítek do červených odstínů a my se na pohodu couráme po městě. Pácháme pár snímků a ochutnáváme první vzorky zdejší gastronomie.

Na pumpě za městem tankujeme plnou a již za tmy pokračujeme na západ. Snažíme se najít nějaký motorest, kde bychom si dopřáli něco k večeři a kde bychom případně přenocovali.
Když už konečně nacházíme otevřený podnik, nabídka je ucházející, ale nemají halušky a wifi. Na halušky máme chuť a wifi bychom docela potřebovali. Dostáváme ale tip, že za pár kilometrů bychom měli dorazit k další restauraci.
A je to pravda. Jen co nás les propustí ze své tmy, objevuje se před námi do zelena nasvětlená hospůdka. Na nic nečekáme, parkujeme a vtrháváme dovnitř do prázdného lokálu.
„Dobrý večer. Máte ještě otevřeno?“
„Dobrý. No už budeme zavírat. Co by jste si přáli?“ ptá se trošku rozpačitě paní vedoucí.
„Vaříte ještě? Máme obrovskou chuť na halušky“.
Chvilka váhání, ale naše hladové pohledy jsou asi dost výmluvné.
„No tak dobrá a co pro vás pane? Taky halušky?“
„Děláte řízek? Já bych si dal řízek, teda jestli to není nějak moc práce“, dovoluji si vymýšlet a slinama se mi huba plní jen při tom pomyšlení, že bude následovat souhlas.
„To už je jedno. Halušky a řízek. Není problém“, usmívá se na nás paní šéfová, prozrazuje nám heslo na wifi, souhlasí s naším nocováním na parkovišti a dopřává orosená pivka.
„Jste naprosto boží! Víte to?“ zahrnujeme ji chválou a začínáme se těšit na tu baštu.

Mezitím co se z kuchyně linou zvuky přípravy pokrmů, kontrolujeme maily a ucucáváme pivko. Rozhlížím se o prázdné restauraci, když mě najednou bací do očí nápis „nepřijímáme platební karty“.
„Doprdele“, ukazuji Kačce cedulku a prázdné žaludky se nám scvrkávají s vědomím, že nemáme hotovost.
„Mladá paní, máme takový menší problém. Teď jsem si všimnul, že neberete karty. Myslíte, že bychom mohli zaplatit až ráno, až vybereme ve městě v bankomatu? Sjel bych tam hned, ale už jsem měl pivo. Fakt vám neutečeme bez placení“.
Šéfová se otáčí a s úsměvem povídá, „jasný, žádný problém. Budete k tomu řízku chtít hranolky nebo ameriky?“
Přiznávám, že jsem tak rychlou a kladnou odpovědí lehce zaskočen a chvilku mi trvá, než to vstřebám a než odpovím na otázku týkající se mé přílohy.

Řízek, halušky, pivo, ale taky šéfová a její pomocnice jsou prostě boží. Tohle dnes slyší ještě několikrát, protože jsme z toho vážně unešení. Chvilku si s holkama ještě povídáme, pak si bereme dvě pivka do auta a na parkovišti za hospůdkou jdeme na kutě.

A protože byla děvčata opravdu skvělá, musíme jim udělat malou reklamu. Tak dobře se o nás starali a prázdné pupky nám narvali v Penziónu Šarvanec, pět kilometrů východně od Spišského Podhradie.
Jo jo, spíme kousek od hradu, ale ještě to nevíme.

11.10.2016

Vyspaní do růžova, jak dvě růženky, se vykopáváme z pelechu. V restauraci už je otevřeno a tak si můžeme dopřát ranní hygienu v teple a s teplou vodou.
Zdravíme děvčata a ujišťujeme, že vyrážíme do města pro hotovost, abychom mohli zaplatit za včerejší večeři.

Jen co vyjíždíme na silnici z parkoviště, objevuje se před námi na horizontu Spišský hrad, ke kterému jsme měli namířeno. No tak to je pecka. Spali jsme vlastně u hradu, jen jsme o tom nevěděli.
Jedeme alejí po prázdné silnici a kocháme se pohledem na majestátný hrad před námi.
Stavíme na náměstí ve Spišském Podhradí a vybíráme potřebnou hotovost. Protože jsme nesnídali navštěvujeme jako první malý krámek, kde i přes původní přesvědčení že si dáme něco lehkého a zdravého podléháme vůni čerstvého pečiva a uzenin.
No co jiného si dát pod Spišským hradem než Spišské párky a křupavý rohlík.
Vydatně nasnídáni děláme malé kolečko vesničkou, zajíždíme si pod hrad, kde v poli pořizujeme jeden snímek na památku.
Cestou zpátky k našemu dnešnímu nocležišti si vyjíždíme ještě k bráně hradu, ale protože je spíše sychravo, necháváme návštěvu hradu na jindy. Vždyť to není vůbec daleko.

Platíme za včerejší dobroty, ještě asi stokrát nadšeně děkujeme, darovanou samolepkou se loučíme s prima osazenstvem a vyrážíme směr Poprad.

Cesta do Popradu utíká po dálnici rychle a když se mezi mraky objevují první hřebeny majestátných Tater, neodoláváme a odbočujeme.
Teplota blížící se nule není zrovna ideální s ohledem na naše oblečení, ale stejně si na chvíli vyběhneme u Štrbského plesa ven. Žádný přehánění v takový kose. Tatry jsou i z auta krásný a tak vysloveně kochací jízdou děláme projížďku po silnici kopírující vrstevnici s výhledem na nádherné a zasněžené tatranské hřebeny.
Po hodině kochání se sjíždíme do Popradu dopřát si teplý oběd z nabídky tradičních slovenských pokrmů. Slovensko nám chutná, je to tu žrádlo!

S plnými pupky se přesouváme do Banské Bystrice, kde máme domluvené rande s jedním z nejslavnějších motorkářů střední Evropy. Ano řeč je o Marku Slobodníkovi, který za námi na smluvené místo přijíždí během chvilky ve svém prskoči.
S Markem jsme si mnohokrát psali, v Austrálii jsme si spolu několikrát volali, ale až teď ho poprvé vidíme na vlastní oči. Je to stejný sympaťák a pohodář jakého ho známe z filmů a z fotek.
V závěsu za Markem jedeme k němu domů, kde vyzvedáváme jeho drahou polovičku, zásilku kterou jsme si k němu nechali poslat a vyrážíme na něco malého k snědku.

Plán na dnešní večer je jasný. Jdeme na pivo. Marek nechává svůj stroj před podnikem, kde jsme se najedli a vyráží pěšky s Kačkou k místu, kde budeme dneska nocovat. Já spolu s Luckou jako navigátorem popojíždíme Okinou.
Plácek pod sídlištěm, mezi odstaveným autobusem a dodávkou se zdá jako perfektní řešení.
Odstavujeme vůz a vyrážíme do podniku, kde mají prý výborné točené. Lokální, krásně zaplivaná čtyřka, možná i pětka s usměvavou obsluhou a kouřovou clonou jak nad rybníkem Brčálník.
Hned se seznamujeme s Milkou, zdejší šéfou a dalšími Markovými kamarády a párty začíná.
Hodně se pije, hodně se vypráví, z „džuboxu“ hrajou Kabáti a zábava tady rozhodně nevázne.
No co popisovat na skvělém večeru se skvělými lidmi, kde pivo teče proudem a nejen to.
Navíc si naší češtiny brzy všímají také jiní hosté podniku a tak máme brzy další nové kamarády a skvělá zábava pokračuje až do pozdních nočních hodin.

Ještě rychlá ukázka přestavby naší OKI na hotelovou verzi a jdeme na kutě. Teď mi dochází že Marek a ostatní, jsou první civilisti, co viděli jak přestavujeme auto.

12.10.2016

Ráno je studené a vlhké, ale s příslibem povedeného dne. Krátce nás přijíždí pozdravit Marek a Stano, kteří už vstali, aby vyrazili za povinnostmi do města.

Ani my dlouho nelelkujeme, balíme a vyrážíme se podívat na to nejkrásnější město světa, jak Marek stále tvrdí.
Celkem brzy přijíždíme do teprve se probouzejícího centra města a v klidu si ho procházíme. Opravdu to tady mají hezké. Kupujeme si v pekárně a jednom z krámků snídani a v poklidném procházecím a kochacím tempu couráme po centru.
Opět se potkáváme s Markem a jeho kamarády. Chvilku pokecáme, naplánujeme nějaké lumpárny, dostáváme pár tipů na cestu, loučíme se a vyrážíme směr Žilina.
Cesta přes krásné kopce, které jsou dnes na rozdíl od včera zalité slunečním třpytem je krásná a lahodící našim zrakům.
Nejen proto také stavíme na jednom z hřebenů a v tradiční krásně načančané dřevěné kolibě si dopřáváme lehký oběd, který opět voní brynzou.

V Žilině nemáme žádné velké plány, kromě jednoho pro nás významného setkání. Poprvé se totiž na živo setkáváme s dalším z bláznů, který je postižený dálkami. Potkáváme se s Fabem, třetinou posádky slavné Lady z Horního Vadišova. Ano je to ten Fabo, který má na svědomí se svými kumpány tu zakopanou plechovku Plzně za Ulanbátarem.
Prima pokec u kávy v obchodním centru, kterou opět zpestřuje svým příjezdem Marek. Z nevinné kávy se tak stává setkání bláznů, jejichž srdce propadla kouzlu dálek s příchutí benzínu.

Pokračujeme v krasojízdě Slovenskem, kde dalším našim bodem jsou Piešťany. Nám dobře známé lázeňské město, kam jsme již před cestou tak rádi jezdívali. Zjišťujeme podmínky vstupu do jednotlivých zařízení, abychom zítra našim tělům dopřáli trochu teplé vody a relaxu.
S nocováním si nelámeme hlavu a rozhodujeme se pro parkoviště před Tescem, kde máme ještě ten večer několik prima setkání s lidmi, které oslovila naše OKI. Dokonce jeden klučina tvrdí, že nás zná a chce se s námi vyfotit. Je to prima, rádi vyhovujeme a znovu už asi po miliónté na cestě vyprávíme o naší cestě. Ale pořád nás to baví.

Ještě než jdeme spát, nahráváme zdravici a pozvánku na náš návrat domů, který na vás bude následujících pár dní hulákat z městského rozhlasu.
Přemýšlíme jaké to bude, jaký bude samotný příjezd, jaké to bude potom. Jsme na měkko.

13.10.2016

Jako kdekoliv jinde na světě i na Slovensku platí, že nocování před supermarketem přináší několik výhod. Kromě záchodů, také široká snídaňová nabídka, kterou v podobě mnoha sladkostí a teplé kávy využíváme s nadšením.

Potřebujeme poslat starostovi náš včerejší výtvor v podobě nahrané pozvánky pro městský rozhlas. Naštěstí už víme kde hledat wifi a navíc tady nejsme poprvé. Jedeme do penzionu Zachej, kde jsme kdysi spali a žádáme na recepci o možnost použití jejich připojení.
Sličná slečna nemá absolutně žádný problém a ochotně nám prozrazuje heslo. Rychle odesíláme, kontrolujeme emaily a zařizujeme vše potřebné.
Je to super když najednou internet funguje skvěle. Na tuhle vymoženost civilizace si budeme zvykat snadno. Vše hotovo a tak vyrážíme do lázní, relaxovat a hlavně se pořádně odmočit.

Jít do lázní dopoledne má své výhody. Je tu minimum lidí a tak se tady můžeme plácat, jak se nám zlíbí. Střídáme bublinky se spodními proudy, teplou vodu za ještě teplejší a nevynecháme ani možnost koupele v teplé vodě venkovního bazénu. Je to zkrátka žúžo!
Škoda jen že už zpoplatnili saunový svět, který byl dříve součástí základního vstupného. Ale to nevadí. I beztak je několik hodin teplé koupele v termálech super. Co na tom, že se mi z toho všeho úplně rozpadli plavky a tak do šatny odcházím s doslova holým zadkem.

Pomalu se blížíme k Bratislavě a když projíždíme okolo Leopoldova, láká nás reklama na zdejší Novou kolibu a domácí halušky. Tomu nemůžeme odolat. Stavíme a doslova vbíháme do krásné roubenky s prima obsluhou a objednáváme si vytoužené halušky.
„Vy jste od té oranžové škodovky?“ ptá se nás Braňo, kuchař a majitel v jedné osobě. Přikyvujeme, dáváme se do řeči a jak už to bývá, končíme u kapoty OKI a vyprávíme o naší cestě. Braňo nám vypráví o svých cestovatelských touhách a plánech, my mu darujeme samolepku a on nám nakonec celý oběd. No chápete to? Prostě si přijedete na oběd a člověk, který vás vůbec nezná, se rozhodne vám neúčtovat za jídlo. Jsme nadšení a znovu se potvrzuje, že Češi a Slováci k sobě mají opravdu blízko.

Uháníme do Bratislavy, hlavního slovenského města a těšíme se na další setkání s našimi kamarády. Je to k nevíře, jak to rychle uteklo.
Potkáváme se s kamarádem Robem, kterého jsme navštívili druhý den naší cesty, po úspěšném získání súdánského víza ve Vídni.
Robo nás okamžitě vede k sobě domů, kde parkujeme OKI u něj na zahradě. Prý aby byla v bezpečí. Asi chápete, jak nám tohle přijde úsměvné po některých destinacích, které máme za sebou.
Stejně tak nás nehodlá nechat spát v autě u něj na zahradě a veze nás do vedlejšího penzionu, kde nám objednal pokoj na dnešní noc.
„Vůbec nic neříkejte kamarádi, to je to nejmenší“, odmítá jasným gestem naše námitky a řeči o tom že to není nutné a že je to zbytečné. Je to nám trošku trapně, ale není s ním zkrátka řeč. Díky Robo!
Následná večeře ve městě a dlouhé vyprávění o tom jak to bylo na cestách a co vše je nového u něj doma a v byznyse. Jak se žije na Slovensku, zkrátka co všechno je nového. Připadáme si jak po probuzení z kómatu. Pár věcí pro nás bude nových, některé se nezměnili vůbec, což je ale taky divné.
Večer zakončujeme u Roba doma, kde si společně s jeho manželkou povídáme ještě dlouho do noci o našich životech a všem co se stihlo za poslední dva roky udát.

14.10.2016

Robo nás vyzvedává a vyrážíme se znovu podívat do města. Bratislava je takové krásné mini velkoměsto. Obzvláště nyní, když to porovnáváme s těmi ruskými.
Robo nám ukazuje co je kde nového a nakonec si dopřáváme oběd na tradičních slovenských trzích.

Loučení jsou občas smutná, ale tady nás to nechává klidné. Všechny. Bratislava je totiž najednou tak strašně blízko, že přece není problém se kdykoliv navštívit.

Vyjíždíme k bratislavskému hradu a tak trošku nostalgicky hledíme na Dunaj a „ufo“, slavnou a pro Bratislavu tak typickou rozhlednu nad mostem Slovenského národního povstání.
Krátce navštěvujeme bratislavský hrad a míříme do blízké kavárny, kde máme domluveno setkání s Igorem. Igor je slovenský kytarista, kterého jsme poznali během cesty. Potkali jsme se společně v Riu, kde jsme bydleli na stejném hostelu a hned jsme si padli do oka.
Stejně jako s ostatními také s Igorem trávíme několik hodin fajnového povídání o životě a o cestách.
Společné foto, pevné objetí a my se loučíme s Igorem, s Bratislavou a vyrážíme pomalu ven z města.

Už jen krátká zastávka v obchodě, kde kupujeme lahev vína. Ani ne tak na oslavu, jako na večerní poslední pálení. Protože jsme vždy pálili u nějaké čáry, na rovníku, na hranicích Asie a Evropy, rozhodli jsme se poslední vzorek zase pálit poblíž nějaké čáry.
Jako poslední jsme si vybrali hranice mezi Slovenskem a Českou republikou. Jedeme po dálnici, která se noří do tmy směr Brno a počítáme kilometry. Plánujeme nocovat na posledním odpočívadle.
No jo, ale pálit na pumpě není asi úplně nejlepší a tak si necháváme poradit nedalekou dědinu s motorestem.
Velké parkoviště, obstojná nabídka jídel a pití, zkrátka ideální podmínky. Dopřáváme si malou, ale vydatnou večeři a domlouváme se s obsluhou na možnosti pálení.
„No není problém, ale uvnitř to nejde. Můžete to udělat na terase, je uzavřená, takže nezmrznete“, směřuje nás vrchní na terasu. Navíc se bude zavírat a tam si můžeme prý pálit, jak dlouho chceme.
A tak tedy pálíme poslední vzorek na cestě, na terase penzionu.
Bohužel svolení k noclehu na parkovišti jsme nedostali a tak se vracíme k dálnici, na odpočívadlo u pumpy, kde jsme se o tomhle podniku dozvěděli.

Jsme osm kilometrů od státních hranic. Domů to máme jen pár kilometrů a opravdu jen pár hodin jízdy. Když bychom se teď sebrali, stihneme být doma ještě před půlnocí. Jenže my jsme se rozhodli, že překročíme hranice v den příjezdu a ten máme domluvený na zítra.
Sedíme v autě, posloucháme rádio, popíjíme pivko a cpeme se nezdravě brambůrkama. Píšeme si zprávy s kamarády a jsme zase na měkko.
Ty brďo, my to dali! My objeli celou tu naší planetu. Po více jak dvou letech se vracíme domů.
Jaké to bude?

15.10.2016

„Taky se ti tak klepou ruce?“ ptám se Kačky, když balíme auto. Nic neříká, ale její pohled prozrazuje vše. Je to tady. Balíme, dáváme malou snídani, oblékáme úplně nová oranžová trička a vyrážíme.
Jedeme pomalu jen osmdesátkou. Osm kilometrů netrvá dlouho a tak se před námi po chvíli objevuje stavba, která kdysi sloužila jako slovenský přechod. Teď už to počítáme na metry a na sekundy…

 

 

 

Co napsat o Slovensku? Slovensko všichni známe a všichni máme rádi. Ano děláme si ze Slovenska srandu, stejně jako oni z Čech. Je to taková přirozená rivalita dvou pidi zemí uprostřed Evropy, která má společného víc než kterékoliv jiné země na světě.
S hranicemi či bez, Slovensko je pořád naše sesterská země a Slováci jsou všichni bratři a sestry.
Slovensko je boží a když nás zrovna nemelou v hokeji, máme ho rádi! ;o)