Česká Republika - země Česká, domov náš!

15.10.2016

Míjíme bývalou slovenskou celnici, dnes parkoviště, kde se dá obstarat dálniční známka a podobné legrace. Před námi je most. Most přes řeku Moravu.
Srdce nám začínají tlouct jak o závod, Kačka jednou rukou natáčí příjezd k ceduli a druhou mě chytá za ruku, kterou drtím řadící páku naší oranžády.
Ubírám plyn před modrou cedulí, která na šedesátém a půltém kilometru oznamuje státní hranice.
Úsměv do objektivu. Jsme doma, jsme naměkko, dojatí a plní očekávání.
Stavíme a jdeme pořídit první snímek doma. Ano je to s porušením předpisů, protože na mostě se nesmí stavět a možná se tady ani nesmí fotit, ale na to teď nejsme schopní myslet.
„Tak jsme tu. Jsme doma Kačenko“, objímáme se a dáváme si první českou pusu.
„Já tomu pořád nemůžu uvěřit“, kuňká Kačka a nemá daleko k slzám.

Vyfoceno, skáčeme do auta a pokračujeme o kousek dál, abychom se pokusili koupit českou dálniční známku. Je pravda, že chvíli se to zdá jako nadlidský úkol.
Hned v první budce neberou karty a my jaksi postrádáme českou hotovost. Musíme tedy absolvovat bez úhrady kus po dálnici abychom si na první pumpě nakonec pořídili desetidenní známku, protože tu měsíční nemají.

Uháníme si to dopolední Českou republikou směr Brno, užíváme krásného počasí a čteme nápisy na billboardech podél dálnice. Hltáme každé české slovo a nejvíc se bavíme některými slogany.

Cesta utíká rychle a díky sobotní mírné dopravě přijíždíme k naší stověžaté. Když se před námi na horizontu objevuje naše hlavní město, přichází návratový pocit domoviny a je nám tak nějak krásně.
Po telefonu se domlouváme na krátkém setkání s Danem Přibáněm na jedné pumpě vedle magistrály, když si všímáme mávajícího řidiče červeného auta vedle nás.
„Je tak nás přeci jen někdo poznává“, má Kačka radost z naší mini popularity.
Stavíme na domluvené pumpě a za námi také řidič onoho červeného auta.
„Dobrý den, já jsem Tomáš. Řešili jsme spolu absenci vašeho signálu v Kalifornii“, představuje se nám trošku bojácně sympaťák.
„Ten Tomáš? Z Vodafonu? Jééé ahóóój!“ máme radost z poznání, protože doposud jsme ho znali jen přes skypovou komunikaci. Tomáš nejen že nám pomohl vyřešit jeden technický oříšek na cestě, ale také se stává oficiálně prvním Čechem, jenž nás zná a se kterým se v den naše návratu setkáváme.
Během minuty se k nám ve své oktávce řítí šílený trabantista Dan, aby se s řevem jemu vlastním, s námi také přivítal. Společné focení nás a škodovek, které si udělaly první společné foto v den odjezdu ve Zlíně a už zase uháníme. S Tomášovým doprovodem letíme do cíle další zastávky.

Projíždíme Mladou Boleslaví a v první vísce za ní odbočujeme do zastavěné oblasti, kam nás navádí Karel před svůj dům.
Je to další první setkání a osobní seznámení s člověkem, který si v našem příběhu zahrál významnou roli. Ano je to ten Karel, co má na svědomí získání našeho nového předního okna po tom, co nám jej v Africe rozmlátili kamenem.
Vítáme se s Kájou a s jeho rodinou, fotíme, natáčíme a Karel ode mě dostává slíbenou pusu za to přední okno. Jasně že jen na tvář, jsme přece chlapi.

Čas je nekompromisní a tak musíme velké seznamování odložit na jindy a již v doprovodu dvou aut se vydáváme na finální část. Cestou se k nám ještě za velkého troubení přidává další vozidlo a tak si to uháníme v koloně jak nějaká významná delegace.
Protínáme Českou Lípu, přehupujeme se přes horizont kopce Šébr, na Mejtě odbočujeme doleva a během pár minut už brzdíme v Rybništi na křižovatce.
Jsme čtyři kilometry od domova, čtyři kilometry od návratu domů!
„Ty vole policajti!“ vyletí ze mě při pohledu na pomalovanou policejní oktávku, která číhá za železničním přejezdem u hřbitova. A aby to nebylo málo, vjíždí nám do cesty a zapíná majáky. Jsme si vědomi skutečnosti, že máme čtyři měsíce propadlou technickou, ale teď nás snad stavět nebudou.
To by byl vážně masakr.
Nestaví nás. Naopak. Kluci nám dávají gesto, že je máme následovat a tak si můžeme dopřát opravdovou parádu kdy se po více jak dvou letech vracíme domů, s propadlou technickou naší oranžády a jedeme v doprovodu policejní hlídky pod majákem. To fakt nevymyslíš!

Od cíle, kterým je dnes náměstí naší rodné hroudy, tedy města Krásná Lípa, které je naším domovem, nás dělí poslední rovinka a dva kilometry. Policejní hlídka nás předává čekajícím krásnolipským hasičům a jedou napřed do města.
„Ahoj, ahoj, ahoj! Musím mluvit, musím mluvit jinak začnu brečet!“ vyskakuji z auta, krátce se zdravím s Vaškem a Láďou, posílám náš doprovod napřed do města a urychleně předáváme foťáky Lukášovi a Stáně.
Domlouváme poslední detaily a už nám volá Lukáš, že jsou ve městě v palebných pozicích a my vyrážíme. Máme malinké zpoždění, ale snad na nás pár lidí počká.

V závěsu za hasičskou cisternou sjíždíme do města. Kluci zapínají sirény a to je konec. Tohle prostě nedáváme. Řveme jak želvy a se slzami v očích ukrajujeme poslední stovky metrů.
Vjíždíme na náměstí, zastavujeme a necháváme popojet hasičskou cisternu, která podle dohody blokuje hlavní silnici na Rumburk. Před námi se otvírá nám tak dobře známé náměstí a v koutě před pivovarem vidíme připravenou návratovou rampu, oblouk a několik set lidí co nás přišli přivítat.
Nejde popsat co se v nás teď odehrává a přiznávám, že i s odstupem když to tady sepisuju, se mi hrnou slzy do očí.
Vytahujeme z okének českou a krásnolipskou vlajku na trekových holích, protože nic lepšího nás nenapadlo. Rozsvěcíme všechna světla a pomalu se rozjíždíme směr k rampě. Troubíme, máváme vlajkami a jen matně vnímáme slova moderátora, křik, potlesk a pískot čekajících lidí.
Jsme v tranzu! Vyjíždíme s OKI na rampu a v uších nám hučí. Nevnímáme čas, prostor, nejsme si jisti jestli je nám teplo či zima. Všechno kolem nás je rozmazané a všechny zvuky se slévají do jednoho.
Jsme tady! Jsme doma. Jestli z tý rampy spadneme, už je to jedno. Prostě jsme to dali!

Vyskakujeme z auta a zatím co já řvu hlasité ahoj, na které jen letmo vnímám ještě hlasitější odezvu publika už na mě skáče stejně uřvaná ségra. Kačka to má bez výkřiku, ale díky svým třem sestrám dostává trojnásobnou dávku emocí. Jsme šťastní, jsme jak opilí a máme problém rozeznávat tváře. Všechno je rozmazané.
Moderátor Vítek je skvělý a okamžitě se k nám vrhá. Vítá nás starosta Honza, senátor Zbyněk, opodál zpívá sbor písničku, kterou složili jen pro nás a kterou skoro nevnímáme. Manželé Škodovi nám přinesli chléb se solí a my se rozplýváme nad tou jedinečnou chutí čerstvého pečiva.
„Ten je tak výbornej!“ vychvaluji a nejraději bych sebral celou ošatku.
Chleba je fakt super, ale ne pokud vám hned potom položí moderátor otázku na kterou se suchých chlebem v puse jen těžko něco řeknete.
Takže aspoň trošku pobavím svým zahuhňáním a rychlým žvýkáním. Dostáváme od Jany nádherný dort s malou marcipánovou oktávkou a Honza z pivovaru Falkenštejn, nám jako hrdý partner přináší první sklenice českého piva na přivítanou. Hmm to chutná, to je ta pravá domovina!

Hned potom se ke slovu dostává taky Raf, zástupce agentury Dobrý den.
„Ahoj kamarádi, já vás vítám doma a mám tady pro vás certifikát o vytvoření nového českého rekordu!“ hlásí Raf do mikrofonu a my už tušíme která bije.
Nebyl to plán a cíl naší cesty, dokonce nám to ani životy nezmění, ale je to prima slyšet a zjistit, že jsme opravdu první česká expedice, která takovým způsobem zvládla cestu kolem zeměkoule.
Focení, rozhovory, další dort a už se k nám hrnou fanoušci ze všech stran.
Omlouváme se, ale je nad naše síly tady všechny vyjmenovat a zmínit. Některé v tu chvíli nepoznáváme a nebo dokonce vidíme poprvé v životě. Všechny vás však vidíme rádi!
V každém případě, všem strašně moc děkujeme! Za to že jste nám fandili, za drobnosti co jste nám přinesli a vůbec, že jste dneska přišli!!!
DÍKY, DÍKY, DÍKY!!!

Po naprosto famózním a strhujícím přivítání, které pro nás město připravilo sjíždíme z rampy, která je během pár chvil rozebrána. My ještě postáváme před pivovarem s několika desítkami nejvěrnějších a ukazujeme OKI.
Rychlá domluva s Jirkou a převoz OKI k němu na zahradu, kde přečká dnešní noc. No a potom hurá do pivovaru. Nečekejte žádné bujaré oslavy. Dáváme pár piv, nějaké české a krásně nezdravé pochutiny a užíváme si přítomnosti přátel. Těch původních i těch zcela nových, které jsme získali díky cestě.

Protože se nepodařilo zajistit do našeho bytu plynoměr a protože oficiální konec expedice je až zítra, nespíme dnes doma. Bereme za azyl byt mojí sestry. Kačka si užívá sprchu a já si vystačím jen s pohledem z okna. Na stromy, domy, město, které znám.
 

16.10.2016

Ráno lehká snídaně a procházkovým tempem jdeme na kraj města k Jirkovi pro naší oranžádu. Loučíme se a pomalu vyrážíme do Mikulášovic. Do města odkud Kačka pochází, já posledních deset let před cestou pracoval a odkud jsme vlastně před sedm set sedmdesáti sedmi dny vystartovali.
Tři sedmičky je krásné číslo, ale nebyly naplánované jak by si mohl někdo myslet. Prostě to tak vyšlo.

Přijíždíme do Mikulášovic na čas. Jenom rychlé potvrzení telefonem a už sjíždíme z kopečka do brány firmy Mikov.
Krásnolipskou vlajku nahradila modrá mikovácká a my jsme v úžasu, kolik na oficiální ukončení expedice dorazilo lidí. Jsme o poznání klidnější a tak si to výrazně víc užíváme.
Vítá nás pan Pařík, ředitel firmy, mikulášovická starostka Míla a senátor Zbyněk. Oficiální přivítání, první rozhovory pro novináře a přichází na ten klíčový okamžik.
Podtitul naší cesty byl „rybička kolem světa“ a tak slavnostně předáváme panu Paříkovi expediční rybičku, která s námi objela celý svět a na kterou již čeká čestné místo v Muzeu nožířské tradice.

Stejně jako včera je tu spousta lidí co se s námi přišla pozdravit a která nám cestou držela palce. Mnohokrát se objímáme, třeseme si pravicemi, občas dojde i na nějakou tu slzičku.
Je to krásné a když zas a znovu ukazujeme mapu na naší kapotě a nebo pár suvenýrů z kufru našeho auta. Je to strašně moc prima a my opět zažíváme vítězný pocit štěstí.
Stejně jako v Lípě, děkujeme všem co přišli a přijeli do Mikulášovic!
Je to paráda, je to super!!!

Šílenému návrhu na svezení na malé parní lokomotivě od ještě šílenějšího provozovatele dětské atrakce a výrobního ředitele Mikov v jednom nemůžeme odolat.
Dostává se nám privátní prohlídky firmy, kde jsem toho hodně zažil a pomalu vyrážíme na cestu domů. Opravdu domů. Do našeho malého podkrovního bytečku, kde se ještě dva týdny nebudeme moci vykoupat, než nám zapojí plyn.

Tak a je to! Všechno jednou končí a platí to i pro ten náš velký výlet. Byla to jízda a my jsme si to náramně užili. Nemáme žádné poselství ani moudro. Jediné co nám zůstává je hromada zážitků, fotek a videí, které teď musíme zpracovat. Splnili jsme si ten největší cestovatelský sen... zvládli jsme neskutečnou CESTU, cestu kolem světa, kolem celé zeměkoule, cestu, která byla ta opravdová CESTA KOLEM SVĚTA!!!

No a co bude dál?
Nyní bude naší prací, pokud to tak lze nazvat, vyprávění o té naší cestě. Pokud budeme tedy někde poblíž, přijďte si poslechnou naše živé vyprávění o tom, jak jsme se rozhodli naplnit naše vlastní rčení a to že „ŽIVOT SE MÁ UŽÍT, NE PŘEŽÍT!“

Chtěli jsme taky nakopnout český patriotismus a tak chystáme ve spolupráci s našimi partnery nějaké další akce. No a samozřejmě taky chystáme další cesty. Jak a kam, uvidíme, ale plánů máme dost!