Ukrajina - lví Lvov a země boršče

7.10.2016

Jsme od ukrajinských hranic sotva dvě stě metrů, ale dostat se k nim trvá věčnost. Pozorujeme a bavíme se tím, jak to pár řidičů zkouší očůrat a předběhnout řadu, ale nikdo je nechce pustit.
Ještě aby tak do sebe nějaký dva drcnuli a stálo to tu úplně.
Po necelé hodince se dostáváme do řady, která už je odbavována. Rychlá kontrola pasů, ještě rychlejší nahlédnutí do kufru auta a už stepuji u okénka zdejších celníků.
„Už jsi byl někdy s tímhle autem na Ukrajině?“ ptá se mě sympatická a vážně pohledná celnitérka.
Jen zavrtím hlavou jako že ne a už si opisuje údaje z techničáku do počítače.
„Ťuk, ťuk, cvak, cvak“, úsměv a dostávám papíry zpátky.
„To je všechno? Žádný dokument?“ jsem rychlostí a jednoduchostí procesu zaskočen.
„To je vše. Hotovo. Máme tě v systému a je to“, usmívá se znovu sympaťanda. Vracím se do auta a po patnácti minutách můžeme hlásit, „jsme na Ukrajině!“

Po pár set metrech stavíme u směnárenské budky. Poslední veksl během téhle cesty. Snad mi to nebude chybět. Veksl teta je prima, hází žertíky a směňuje mi několik eur, abychom měli na utrácení.
Popojíždíme k první větší pumpě s parkovištěm pro kamiony.
Krásná pumpa, čisté záchody a hlavně úplně super ceny. Konečně je pro nás zase levně.
„Tady se mi líbí, tady na to máme“, směje se Kačka a už vybírá v nabídce zdejší čerpačky. Sice už jsme nechtěli nic jíst, ale nabídce čerstvých a křupavých hot dogů a teplé kávě nemůžeme odolat.
Zajíždíme za roh, kde na parkovišti mezi kamiony vybíráme místo k nocování.

8.10.2016

 O budíček se nám starají časně startující kamiony. Ráno se zpočátku netváří kdo ví jak, ale ještě je brzo. Třeba se vyčasí. Zázemí čerpačky nám dopřává teplou kávu a sladkosti k snídani, což se dá celkem vydržet. Pořád jsme nadšení z cen a tak si bereme ještě jednu kávu na cestu.

Cesta do Lvova utíká rychle. Občas stavíme pokochat se pohledem na zdejší kostelíky, městečka a představte si, taky na hřbitovy. Ano, zní to divně, ale kocháme se pohledem na pár hřbitovů, které vedle kostelíků působí spíše vesele než smutně. Jsou upravené, čisté a takové, no jak píšu, veselé.

Vítá nás Lvov. Značení na centrum žádné a tak co to jde, jedeme po té nejhlavnější silnici. Když si nejsme jistí, ptáme se nejdřív na pumpě a potom taxikáře v pruhu vedle nás. Máme štěstí, taky jede do centra a tak to máme opět s doprovodem.
Hned v druhé uličce, jen o ulici vedle náměstí nacházíme super flek k parkování a navíc zadarmo. Vyrážíme okouknout trhy, které jsme zahlédli při příjezdu a procházíme si náměstí s operou.
Počasí je úplně ukázkové a tak se couráme centrem a kocháme se opravdu pěkným městem. Navíc díky tomu že je sobota jsou všude různé stánky, kejklíři a několik dalších trhů.
Prohlížíme si nabídku trhovců, bábušek i dědoušků, ručně vyšívané ubrusy, ze dřeva vyřezávané vařečky a nebo staré sovětské odznáčky. Všeho dost, včetně toaleťáku s ruským prezidentem.
No smysl pro humor jim rozhodně nechybí.

Vybíráme si přímo na náměstí sympaticky vyhlížející podnik s výhledem na dění venku. Dopřáváme si výborný a bohatý oběd ze zdejší nabídky tradičních pokrmů.
Aby to mělo rozměr absolutní pohody, kupujeme si pak ještě na chodníku zmrzlinu. Je jí hromada, je strašně moc dobrá a neskutečně ledová.

Zas a znova si procházíme historické centrum, pozorujeme taneční vystoupení dětského souboru, navštěvujeme několik katedrál a kostelíků. Užíváme si to a fotíme.
Je chvilka po páté, na obloze se začínají honit mraky a tak se rozhodujeme pomalu vyrazit z města.
Na pár doptání nacházíme správný směr a tak úspěšně opouštíme Lvov, ze kterého jsme nadšení.
Protože už bychom zase něco jedli, vyhlížíme nějaký motorest a nebo podobný podnik, který tulákům jako my dokáže dobře a levně naplnit žaludky.
Jak na potvoru se u cesty žádný takový nevyskytuje až na jeden od pohledu spíše fajnový. Přesto stavíme a jdeme se zkusit podívat do jejich jídeláku. Nabídka široká, ceny dobré, personál přátelský.
„Budete jenom jíst a nebo tady budete také spát?“
Venku to smrdí zimou a tak ačkoliv jsme o tom nepřemýšleli, zjišťujeme cenu za pokoj.
Dvě stě sedmdesát korun na naše, za krásný pokojíček, teplou sprchu, postel a internet? To bereme!
„No co dva roky spíme v autě a po různých špelunkách, tak si snad můžeme dopřát zase jednou něco normálního“, sumíruji rychle a okamžitě si plácáme s recepční.
Dopřáváme si rychlou, ale vařící sprchu, což samo o sobě je nádherný zážitek. Vymydlení jak mýdla, uháníme dolů do restaurace, abychom si dopřáli pořádnou večeři.
A taky že si dopřáváme. Dvě stě gramů vodky pro mě, stakan vína pro Kačku. Česneková buchta a  boršč jako předkrm, guláš po ukrajinsku a uzený jazyk. No prostě co vám tady budu psát, žrádlo jako pro krále, až se nám dělají boule za ušima.

Naprosto kulinářsky uspokojení si bereme zbylé plechovky s pivem, co jsme si koupili v Polsku a uleháme do voňavé a čisté postele. Pouštíme si film a dopřáváme si neuvěřitelnou pohodu.

9.10.2016

Na spaní v posteli se dá rychle zvyknout. Spali jsme jak mimina. Aby ten den byl dál takhle parádní, dáváme si výbornou snídani v podobě skvělých syrníků. Tvarové vdolečky, které jsme si okamžitě oblíbili už v Rusku.

Vyrážíme dál. Máme pár tipů z lvovského infocentra a tak jich chceme využít. Uháníme směr jih a následně do kopců na západ k městečku Uriž.
Cesta se nám na chvíli sice ztrácí, ale jak se rychle ztratila tak se opět objevuje a my nemusíme OKI zbytečně dlouho dopřávat drncání a díry.
Zdejší venkov stejně tak jako lesy a kopce jsou krásné a sympatické. Podzim už pomalu rozehrává barevné variace v korunách stromů a my si užíváme krásy Karpat a malých vísek jak z cestovatelské brožurky.
Přijíždíme k Dobrušovým skalám, doporučenému místu kde se nachází skalní město. Počasí focení moc nepřeje a tak se nám nechce utrácet poslední hřivny za vstup na zbytky trosek, které tak trochu vidíme i z cesty.
Mnohem víc nás lákají zdejší malé trhy, kde to voní koláčema, šašlíkama a kde na nás ukrajinská děvčata pokřikují.
Takže než historii, jsme opět propadli krásám zdejší kuchyně a drobných řemeslných výrobků. Vynikající koláče od veselé tety a korále pro Kačku za pět korun od malé sympatické holčičky.

Vracíme se na hlavní silnici a pokračujeme dál do míst, kdesi v karpatských hřebenech ukrytých, kde zůstaly pozůstatky našich předků. Míříme do Koločavy, malého a malebného městečka kde se člověk pohodlně domluví česky. Cesta přes hory a doly, po hřebenech a skrze lesy je nádherná, stejně tak jako roubenky v Koločavě.
Navštěvujeme zdejší skanzen, ale také hospodu s názvem Četnická stanice, kde si od Aleše, zdejšího provozního dopřáváme k večeři další skvělý boršč.
Dáváme se s Alešem do řeči a nekončí to samozřejmě jinak, než u kapoty naší OKI.
„To není možné, vy jste vážně blázni“, kroutí Aleš hlavou a ukazuje mapu všem kolemjdoucím. My rozdáváme rybičky a samolepky, fotíme se a nakonec dostáváme od jednoho chasníka čerstvou vodu ze zdejších pramenů.
Člověku by vůbec nedošlo, že je víc jak tisícovku kilometrů od domova. Lidi jsou tu fajn, tak nějak všechno je tu fajn a docela vysoká koncentrace českých espézetek opravdu navozuje pocit domoviny.

Pomalu se začíná stmívat a tak se loučíme a vyrážíme zpět na hlavní. Opět se kocháme horami a navíc docela povedeným západem slunce. Jo na světě je krásně!
Přijíždíme na hlavní a hned jak odbočíme, mineme policejní kontrolu, stavíme u malé restauračky s vidinou možnosti tady nocovat a ještě si dát něco na zub.
Sergej a Oksana, zdejší majitelé jsou tak skvělý, že si dopřáváme doslova degustaci zdejších pivních speciálů. Ochutnáváme domácí klobásky, varníky a pár dalších dobrot.
Samozřejmě že nakonec nocujeme u zdejšího podniku. Venku je zima a my se těšíme na ráno a na další výhledy na Karpaty.

10.10.2016

Noc nakonec nebyla až tak krutá. Ráno je vlhké a zahalené v mlžném oparu. Vyrážíme směr Užgorod a když nám to trhlina v mracích dovolí, užíváme si výhledy na Karpaty. Cesta je parádní, provoz minimální a tak nám cesta utíká rychle.

Stejně jako všude se chvilku motáme, než nacházíme centrum, ale nakonec se daří. Jako první navštěvujeme ikonický kostelík a protože se počasí lehce pochlapilo, vybíháme na prohlídku centra.
Couráme se uličkami, pěší zónou a vycházíme na kopeček kde se hrdě tyčí zámeček.
Cestou zpět si dopřáváme v jednom z lokálních podniků kebab po ukrajinsku a pomalu se vracíme k autu.
Ještě nám zbyly nějaké drobné a tak je utrácíme v supermarketu, kousek před hranicema se Slovenskem. Kačka si domů kupuje kvas, doplňujeme vodu a malou svačinu pro případ, že by to na hranicích zase chvilku trvalo.

Stejně jako při vstupu, jsou i při výjezdu ze země zdejší celníci naprosto v pohodě. Ač jsou celkem zvědaví a vyptávají se na auto a na cestu, jsme vyřízení za pouhých osm minut.
Naposledy se ohlížíme a pohledem se loučíme s přátelskou a pohodovou Ukrajinou.

Ani Ukrajinu nemůžeme nějak zvlášť hodnotit. Viděli jsme jen kousíček. Viděli jsme krásný Lvov, trošku z nádherných Karpat a nahlédli na tradiční a kouzelný venkov.
Přesto si dovolíme tvrdit, že je Ukrajina fajn, lidi jsou pohodoví a přátelští, no a ta jejich kuchyně… ta je prostě boží!