Mont Blanc - 4810m

Čas od času potřebujeme každý nějaký ten "hec" a udělat něco šíleného. Pro nás se tím stalo dobytí nejvyšší hory Evropy - Mont Blanc.

Pro náš výstup jsme naplánovali začátek srpna a do poslední chvíle ladili přesný termín v závislosti na vývoji počasí, neboť to je pro úspěšnost takového výstupu klíčové. My jsme měli opravdu štěstí a počasí v den výstupu bylo naprosto perfektní.

Breithorn – 4164 mnm

Aklimatizaci si odbýváme poblíž města Zermat s výhledem na majestátný Matterhorn.  Jde nám o to zkusit si vyšší nadmořskou výšku, pohyb v ní a s tím spojené věci jako je nazouvání maček apod. Skoro až nahoru vyjíždíme lanovkou s úžasným výhledem na Matterhorn. Díky rychlému nastoupání se nám zpočátku trochu motá hlava, ale po chvilce je to v pohodě a tak nastupujeme…

…díky špatné informaci od jednoho ze sestupujících, si to místo přímo na vrchol, míříme na vedlejší vrchol.  Z něho nás čeká přechod  jen po 30cm úzkém hřebeni na vrchol samotný. Bez lana, v mraku, kdy na jednu stranu hrozí pád do 500m a na straně druhé do cca 2km hloubky.

A aby toho nebylo málo, ještě potkáváme naproti skupinu… Nic moc! Naštěstí to všichni zvládáme, my ústup do svahu, a za chvilku už pózujeme na vrcholu.

"Tak to je naše první čtyřka" hulákáme na sebe při vítězném plácnutí rukavicemi.

Mont Blanc – 4810 mnm – Top of Europe

Vyrážíme z městečka St. Gerves poblíž slavného Chamonix s cílem dorazit na chatu Refuge de Gouter. Z centra nás vyváží pohodlně zubačka až do výšky 2372 mnm. Odtud již vyrážíme po svých s plnou polní. Cestou po kamenité cestě, klikatící se mezi balvany, nás občas pozorují a svým skotačením doprovázejí kamzíci.

Po slabých 3 hodinách přicházíme k první chatě – Tete Rousse. Po krátkém oddechu vyrážíme na druhou (těžší) část dnešní cesty. „Včera to hrozně foukalo, na hřebeni až 70km/hod, nikdo to nevylezl… až odpoledne, pár lidí“, sděluje nám česká skupinka, se kterou se dáváme do řeči. Potvrzují fakt, že počasí tu hraje víc než důležitou roli.

Nastupujeme na cestu k druhé chatě, kde máme zamluvený dnešní nocleh. Čeká nás úsek zvaný „kuloár“ který je ve skutečnosti suťovým žlabem, v němž se v nepravidelných intervalech sype kamení. Chvilku monitorujeme, kudy je nejvhodnější přeběhnout, kde to ostatním uklouzlo a počítáme intervaly padajícího kamení. Navazujeme se a po jednom úspěšně přebíháme.  Ta desetiminutovka, kterou jsme věnovali monitorování tohoto úseku se rozhodně vyplatila. To, že se podcenění a nedodržování rad zkušenějších nemusí vyplatit, vidíme po pár minutách. Záchranářská helikoptéra zvedá na laně z kuloáru lezce, jenž byl zasažen padajícím kamenem a sražen dolů do suťového pole. Snad bude ok. Uff!

My pokračujeme rozbitou skálou… trochu si připadám jako kamzíci, které jsme potkávali cestou. Vzduch začíná být řidší a batoh těžší. Po dalších 3 hodinách stojíme na terase chaty Refuge de Gouter. Oba jsme rádi, že to máme dnes za sebou. Dáváme si poměrně vydatnou horskou večeři a zabíráme "pelech" na pokoji pro 25 lidí. Krátce oběhneme chatu, abychom se podívali, co nás nad ránem čeká a pohledem se kocháme neuvěřitelným západem slunce, který vedlejší ledovec barví do krvavě rudé. Nádhera!

Jsou 2,00 hod v noci a většina osazenstva chaty vstává a vyráží již za tmy k vrcholu. My si přispíme do 4,00 hod, kdy začínáme balit. Tělu se nechce… mozek pro jistotu dělá, že tu s námi není. Oba koukáme, jak když jsme dostali klackem. Je mi divně! Navíc venku je -12°C. Nevím, jestli se mi chce víc na velkou  a nebo zvracet ;o)

Za 20 minut jsme sbalení, nastrojení a vyrážíme na steč. Díky absolutně čisté obloze a zářícímu měsíci po chvíli vypínám světlo. Je dobře vidět i bez něj. Jen co přejdeme první závěj, vidíme před sebou dlouhého hada světýlek. Čelovky těch co vyrazili před námi. Vidíme, že cesta je strmá a dlouhá. Jdeme volně, nemluvíme a s krátkými přestávkami přicházíme po 2 hodinách na hranu prvního vrcholu - Dom de Gouter. Svítá a sluníčko nám nalévá do žil novou energii. Navíc se před námi otevřela pláň přes níž je vidět finální část a samotný vrchol. Ještě je to kus cesty, ale už je to na dohled!

Přes pláň to jde rychle a tak jsme během chvilky před pěkným kopečkem, jenž vede k boudě Vallot, která je azylem pro lezce v případě příchodu špatného počasí. Je to jen bouda, žádné zázemí. Na chvíli dáváme pauzu. Pokouším se sníst zmrzlou tatranku a tiše sledujeme jak ti co vyrazili dříve, se pomalu kolébají k vrcholu.

Jdeme do finále! Vyrážíme na vrchol. Po absolvování strmého výstupu na hřeben šlapeme pomalým tempem stezkou, kterou do sněhu vydupali mačkami ti před námi. Čas od času stavíme, abychom se vydýchali. Výška je už znát a tak funíme jak lokomotivy. Kocháme se nádhernými výhledy. Sluníčko začíná mít sílu a je skoro bezvětří. Lepší podmínky snad ani nemohou být. Po necelých dvou hodinách přestala hora stoupat. VRCHOL!!! Na všechny strany je to už jen dolů. Okamžitě oba zvedáme vítězně ruce nad hlavu, plácáme si a přijímáme gratulace od skupinky čechů, kteří na vrchol dorazili těsně před námi.

Protože je obloha totálně vymetená a sluníčko příjemně hřeje, i tak je 10 stupňů pod nulou, užíváme si pohledu z nejvyššího místa  Evropy. Celkem tady strávíme 50 minut, z toho 15 minut úplně sami. Je to úžasný pocit a jsme tak nadšení, že nevnímáme ani mráz, ani od sluníčka spálené obličeje. Fotíme, natáčíme videa, voláme známým. (paradoxně je na vrcholu lepší signál než na kopci při výstupu)

Tepou mi spánky. Možná je to vrcholovou eufórií, možná výškou a řidším vzduchem. V každém případě je to úžasný pocit. Stojím a rozhlížím se do dálky, na hřebeny pod námi na skupinky dalších, ještě bojujících o ten samý pocit.

"Nevylezeš, nepochopíš!“ křičím do dálky. Až následně si uvědomuji tu drsnou pravdu, vyřčeného, slov jenž od té doby tak často a rád používám.

Nejde totiž slovy popsat ten hřejivý pocit, neovladatelné cukání koutků a úsměv s kterým nejde přestat, pocit vítěze, nádheru na kterou hledím. Pochopí jen ten kdo vylezl a nebo se alespoň pokusil.

Když už jsme dost nabaženi pocitem s „Evropou u nohou“, vyrážíme zpět. Cestou dolů potkáváme další dobyvatele. “To dáte, už jen kousek“, povzbuzujeme a vítězný výraz v našich tvářích hovoří asi dost jasně. Dolů to jde o poznání rychleji, ale stále je nutné být na pozoru. Sledovat každý krok! Jakmile už jsme u Vallot, můžeme se odvázat. Jdeme opravdu dost volně, občas se ohlížíme a kocháme pohledem na horu, na vrchol jenž byl pro nás před pár hodinami, jen troufalá výzva.

Poslední foto s vrcholem za zády a jde se na sestup k chatě. Protože jsme neměli na druhou noc rezervaci a je totálně plno, přespáváme nakonec spolu s dalšími v restauraci. Já spím na stole a Mirek na lavici ;o)

Ráno sbalíme a vyrážíme dolů. Cesta uteče rychle a potom co se procpeme do zubačky, sjíždíme do St. Gerves. Auto tu je, hurá! Převlékneme se a s pocitem vítězů vyrážíme na cestu domů.

Asi už ani přesně nevím, co jsem od toho očekával. Ale co vím zcela určitě, jsem šťastný, že jsme ten nápad měli a šli do toho! Za tu necelou hodinu na vrcholu, ale i za ty chvíle, kdy jsem občas bojoval sám se sebou při cestě nahoru. Musím říct, že to fakt stálo za to! Jak již bylo řečeno, je nutné to zažít, aby člověk pochopil… zkrátka “Nevylezeš, nepochopíš!“