USA 02 - Yellowstonští bizoni, kojotí hody a rudé oblouky v Arches

 

10.11.2015

Sluníčko svítí a my se loučíme s Ronem a Zuzkou. Bylo nám u nich krásně a bylo to strašně moc fajn, ale je to o cestě. Vyjíždíme.

Ještě se krátce stavíme u Tomáše, který nám k snídani dopřává nejlepší štrůdl a kávičku v Denveru. Loučíme se s ním i s několika novými přáteli, jeho stálými hosty a vyrážíme na sever.

Po několika hodinách cesty nám cestu kříží sněhová bouře. A to doslova. Máme však rychlý stroj a tak stíháme podjet hrůzostrašně vypadající černý mrak a bouři doslova o fous minout.
Ve prvním větším městě se domlouváme s obsluhou pumpy a vzadu na parkovišti dnes nocujeme.

11.11.2015

Kilometry, teda vlastně míle nám utíkají, sluníčko hřeje a my přijíždíme k NP Teton. Brána otevřená, nikde nikdo a tak vjíždíme do parku a s neustálým zastavováním na focení pomalu pokračujeme na sever k Yellowstone NP.

Asi dvacet mílí se před jižní branou objevuje cedule, že silnice bude končit. Už to není tak daleko a tak stejně jedeme dál.
Po dvaceti mílích silnice nekončí. Je tu silnice i brána do parku, ale je plná neprohrnutého sněhu s obrovskou cedulí "road closed - silnice uzavřena".
Na jednom z parkovišť před bránou se bavíme s domorodcem a ten nám vysvětluje, že bránu zhruba před týdnem zavřeli, kvůli nadílce sněhu. Ale když prý pojedeme na západní bránu, bude tam určitě otevřeno.

Pokračujeme opět skrze NP Teton a u silnice potkáváme první divoké bizony. Dalekohled i foťák jsou okamžitě v pohotovosti a my se kocháme prvními pohledy na tohle krásně huňaté stvoření.

Nocujeme na parkovišti před kostelíčkem v jednom z malých městeček po cestě.

12.11.2015

Mínus jedna, teplota nic moc. Spíš nic, než moc. Ale nic co by nás mohlo rozházet.
Po snídani v posteli, tím myslím ještě v lůžkové úpravě, ihned vyrážíme směr brána West.

Netrvá to ani dvě hodinky a už projíždíme westernovým městečkem, které leží hned u vjezdu do národního parku. Přijíždíme až k bráně West, ta však nevykazuje žádný život.
Po chvilce přijíždí auto s rangery a ty nám oznamují, že před týdnem se brána zavřela pro velikou nadílku sněhu. V tuhle chvíli je vjezd povolen jen rangerům a koním. Naše koně pod kapotou prý nejsou akceptovány. Sakra.
Omluva za špatné informace na webu je sice fajn, ale k ničemu. Nicméně jsme utvrzováni, že severní brána je zcela určitě otevřená. Nikdy se prý nezavírá. Jo jenže to nám říkali o téhle západní taky.
Co se dá dělat. Když už jsme tady tak to zkusíme kousek objet.
"Já chci vidět bizona!" inscenuji vzteklé dítě a rozesmívám rangery i Kačku.
"Neboj chlapečku, na severu je uvidíš. Tam jich je dost, neměj strach", uklidňujeme jeden z rangerů se smyslem pro humor. Otáčíme a jedeme na sever.

Cesta je fajn, výhledy do okolí a vše okolo nás víc než krásné. Odpoledne přijíždíme do Gardineru, malého a sympatického městečka, kde se nachází severní brána.
Okamžitě bereme útokem informační centrum a kancelář parku současně. Vyřizujeme si průkazku pro vstup do všech národních parků v USA.
Sice o osmdesát dolarů lehčí, ale bez potřeby řešit výši vstupného a délku pobytu v parcích.

Yellowstone nás hned od prvních chvil vážně baví. Nenechává nás vůbec pochybovat o tom, jestli se vyplatilo jet takovou dálku. Vyplatilo!
Znovu vidíme bizony. Vidíme obrovské skupinky, pasoucích se vedle silnice. Krásní paroháči, lišky či kojoti jsou neplánované bonusy.
Děláme jen malé kolečko a protože se začíná stmívat vracíme se do městečka.
Necháváme si doporučit restauraci na steak a vyrážíme na večeři. Bizona však dnes v nabídce nemají. Není sezóna. Ale i tak neodcházíme s prázdnými žaludky a v krásné, po kovbojsku vybavené roubence ochutnáváme zdejší specialitku, mlácený steak.

S příjemně plnými žaludky a dětskou nedočkavostí na zítřejší pokračování v průzkumu Yellowstone, usínáme na parkovišti před íčkem.

13.11.2015

Vylézám z auta první, abych vyfotil od východu slunce do ruda zbarvenou oblohu.
"Ty brďo hele, tamhle jdou po silnici bizoni", klepu Kačce na okénko.
"No to určitě, to ti tak budu věřit", myslí Kačka že si z ní utahuju.
"No nekecám, podívej. Jestli kecám, namasíruju ti večer nohy", sahám pro těžký kalibr abych ji přesvědčil.
"No nekecáš, ty brďo. Se tady jen tak promenádují skoro ve městě. Sakra! Masáž nebude", mne si Kačka oči, jestli se jí to nezdá a jestli by ta masáž nakonec nemohla dopadnout.

Malá snídaně a už celý natěšení vyrážíme do probouzející ho se parku. Stáda bizonů, všude kam se podíváme. Jednou vedle silnice, podruhé rovnou na silnici.
"No to je safari! Jsou tak krásně huňátý. Žádný zadky a ty chlupatý vestičky", rozplývá se Kačka.
Opět není nouze ani o několik druhů jelenů s parohy i bez. Ačkoliv vyhlížíme vlky, přes cestu nám běhají jen kojoti a lišky. Pozdě odpoledne máme štěstí a vidíme na pár desítek metrů i soby. Prý je vzácnější vidět tady soba než medvěda. Nyní je to však pro nás naopak, neb medvědi již ulehli k zimnímu spánku. Všechnu tu zvířenu a nádherné výhledy si náramně užíváme. Je tu krásně, liduprázdno a už chybí jen indiáni na koních.

"Píííp", ozývá se výrazný tón a rozsvěcí červená kontrolka na palubce. "Doprdele! Voda. Nemáme vodu", děsí mě ta červená kontrolka a okamžitě si nedostatek chladící kapaliny spojuji s pochroumaným chladičem od srážky se psem v Mexiku.
Kontroluji hladinu. Je to jen kousek pod ryskou. Dolévám z PET láhve pitnou vodou. Startuji, kontrolka poslušně zhasíná a vše se jeví jako v pořádku. Uff, musíme to hlídat. Jestli nám teče voda, není to dobré.

Protože dnes nebylo počasí úplně ideální, rozhodujeme se po kontrole předpovědi počasí zůstat ještě jednu noc  vyrazit do parku zítra ráno znovu.
Je večer, máme hlad a tak vyrážíme na průzkum zdejšího supermarketu. Hotovka v misce v podobě uzených žebírek a bramborové kaše se salátem za pár dolarů je potěšení jak pro náš rozpočet tak pro naše žaludky a chuťové pohárku. Prostě žrádlo!
A protože zapít žebírka vodou by bylo barbarské, vyrážíme kousek od našeho parkoviště na pumpu pro chmelové osvěžení.
Radost z široké nabídky piva a dokonce i toho našeho české až z Plzně, nám lehce kazí informace o atentátech v Paříži, které se dozvídáme od pumpaře.
Je to hrůza a hnus. Není k tomu co dodat, prostě hnus.
Ucucáváme pivo z plechovky, trávíme výbornou večeři a pro rozptýlení si pouštíme film.

14.11.2015

Ranní červánky jsou zdejších překrásnou rutinou. To se neomrzí. Okamžitě balíme a vyrážíme do parku. Hned v prvním stoupání nás zastavuje skupina bizonů, líně si to kráčejících po silnici.
Rozvážným houpavým krokem si to v poklidném tempu šněrují zleva doprava a zpět. Klapot kopyt, funění a pára od huby. Obrovští na pohled mírumilovní chlupáči. Je to podívaná.

I přes to, že sluníčko pěkně svítí a přes skla auta příjemně hřeje, hlásí nám teploměr na obrovských planinách teplotu až mínus devět stupňů.
Jsme rádi že nám topení hřeje a můžeme si tak z pohodlí OKI dopřávat pohled na tu krásu kolem nás.
Skupinky bizonů, srnek, jelínků i obrovských paroháčů, stejně tak jako občasně proběhnuvší kojoty, hledající a lovící hlodavce. Krajina se ve slunečním třpytu probouzí, navléká do barev a my nevíme kam koukat a co fotit dřív.
Zmrzlé vodopády, barevné skalní útvary, blyštící a bez pravidel krajinou kroutící se řeky.
Uprostřed jedné na malém ostrůvku divoká hostina havranů a kojotů na padlém jelenovi. To je divočina.

Ze vší té krásy kolem nás, ztrácíme pojem o čase a o tom, že jsme ještě nic nejedli. Ale orchestr v našich žaludcích se připomíná a tak si dopřáváme malou svačinku s výhledem na Mamooth Hot Springs.
Následně si je procházíme a užíváme zblízka. Pobíháme po sběhem zapadaných lávkách a pozorujeme horké bublající prameny, jak se derou na povrch zemský.
Někde jen bublají, někde syčí. Někde dělají jako že nic a někde je cítit čpavek a síra. Někde nenápadně a někde vytváří nádherné palety barev, které umí namíchat jen příroda.
Nechci hádat kdo bude dělat selekci všech těch fotek. Ale když ono je to všechno tak fotogenické.

Pozdě odpoledne vyjíždíme z parku a uháníme zpátky na jih. Ve městě Bozeman nás uhranuly poutače na restauraci nabízející steak z bizona. Je jasno, jedeme tam, dopřát si bizoní pochoutku.
Není to pochoutka, není to dobrota, je to žrádlo! Krásně vysoký, lehce krvavý steak a mačkané brambory s cibulkou. Naše chuťové pohárky i žaludky zažívají orgasmus.

Chuťově uspokojeni a najedeni do polo syta, stavíme hned na první pumpě za městem, kde trávíme večeři a dnes nocujeme.

15.11.2015

Nechce se nám vylézat a tak si děláme snídani v autě. Vlastně v posteli. Cpeme se zásobami a skrze zafuněná skla pozorujeme ranní červánky a příchod nového dne.

Kačka se ujímá řízení abych mohl psát. Krátce stavíme v Yellowstone West abychom se u Mc Donalds připojili na net a rychle odeslali co jsem cestou zvládl vyplodit.
Dál pro změnu řídím já a Kačka si selektuje fotky. Ty velké vzdálenosti, slušné silnice a možnost dobíjet počítače v autě nám dávají možnost využívat čas během delších přesunů.

Zhruba sto kilometrů před Salt Lake City stavíme v menším městečku a nocujeme na parkovišti před supermarketem.

16.11.2015

Ráno není z těch povedených. Studený vítr nás rychle probouzí a urychluje i přestavbu naší noclehárny.
Když se blížíme k Salt Lake City, přichází sněhová bouře, jenž mění náš plán a tak vynecháváme jeho návštěvu a uháníme na jih.
Chvilku to vypadá, že jsme bouři ujeli. To si však myslíme jen do doby než začneme stoupat na jeden z pasů, který máme na cestě.
Začíná to chumelením, pokračuje černými kolejemi vyjetými ve sněhové nadílce a končí policistou stavějícím a otáčející dopravu. "Pas je uzavřen. Je neprůjezdný kvůli sněhu", oznamuje mi zmrzlý policajt a doporučuje trasu, kudy kalamitu objet.
Dlouho neváháme a otáčíme. Dle jeho doporučení odbočujeme o pár kilometrů dál a pokračujeme na jih. Občasně nás sněhová nadílka dohání. Vždy však úspěšně ujíždíme.
I když jsme nuceni uhánět po mezistátní dálnici, je průjezd touhle částí Utahu nádhernou podívanou.
Do červena zbarvené skalní útvary a kaňony, scenérie, které musí bavit každého.

Stavíme až za tmy kousek od Green River. Sem jsme měli v plánu dojet tak jako tak, jen z druhé strany. Nezajíždíme do města. Stavíme na jedné z prvních větších pump u silnice a vedle hromady štěrku rozbíjíme dnešní noční tábor.

17.11.2015

V noci už nás sníh nedohnal. Silný vítr však nad ránem autem ještě pěkně cloumá a když ráno vylézáme, jsme rádi za péřové bundy co jsme dostali od Škodovky v Santiagu.
Poklidná snídaně v právě otevřeném Subway a pomalé připojení k internetu. S plnými pupky a staženými maily vyrážíme na stoosmadvacítku, kterou nám doporučil Tomáš z Denveru.

Měl pravdu. Je to krásná a zapomenutá cesta, jenž nedá prstu na spoušti klid. Stavíme snad v každé zatáčce, ale i před ní a za ní zas. Stavíme na každém odpočívadle a u každého tábořiště. Je to nádherný kousek Utahu, kde by se dalo strávit spousta času.
My tady trávíme několik hodin a do Moabu přijíždíme až v odpoledních hodinách. Rychlý oběd a rychle vyrážíme do NP Arches, klenotu mezi národními parky USA.

Stavíme a vychutnáváme si první krásná místa a první červené oblouky, kterými je tento park tolik vyhlášený.
Když už se začíná den blížit ke svému konci, vybíháme na ten nejvyhlášenější, Delicate Arch, kde si chceme užít slibně vypadající západ slunce.
Posledních dvacet metrů, zakrývám Kačce oči. Vedu ji poslepu za roh a dopřávám ji poprvé spatřit tu nádheru. "Ty brďo ten je... tak krásnej", nemůže Kačka najít ta správná slova jak popsat tu nádheru.
Následuje focení. Před, vedle, pod, zespoda a z druhé strany. A pak už rychle najít místo na druhé straně vyschlé laguny a kochat se pohledem na Delicate jak se z červené barví v paprscích zapadajícího slunce do ruda.
Je to podívaná té nejvyšší úrovně. Je to pecka. Kdo se spokojí jen s pohledem z jedné ze spodních vyhlídek nepřijde o málo. Přijde o všechno.
Pokouším se dělat časosběr a tak tu chci setrvat do tmy. Protože fouká studený vítr, rozhoduje se Kačka seběhnout k autu dřív, sama, ještě za světla.
Zůstávám tak sám s několika dalšími blázny jako jsem já. Postupně odcházejí i ti a tak se tady ocitám úplně sám. Stojím tu a znovu a znovu se kochám pohledem na tu krásu. Někdo může říct, že je to jen pěknej šutr. Taky že jo. Je to moc pěknej kousek. A teď tu stojí jen pro mě.

Přichází tma a s ní i pěkná kosa. Balím si fidlátka a jen za svitu měsíce uháním dolů k autu. Občas musím zastavit a ve tmě ostřit abych našel ten správný směr. Nebylo zrovna rozumné zapomenout baterku. No teď už to nezměním. Naštěstí je jasno a tak mi měsíc s hledáním cesty výrazně pomáhá.
Za půl hodinky jsem dole a dávám topení prostor přesvědčit mě o své funkčnosti.

Ještě děláme po tmě krátké kolečko a zkoušíme focení noční oblohy. Jen my, miliony hvězd, skalní obloky a rozzářený měsíc. Je to paráda!
Vracíme se do města, kupujeme něco málo na zub a nocujeme na parkovišti jedné z čerpacích stanic.

18.11.2015

Rychlá sborka a vyrážíme na americkou snídani do jednoho z typických řetězců, jedeme do Dennyse.
Snídaně je lepší než obsluha a než jejich připojení.
Po snídani rychlý nákup v supermarketu a protože prý vypadám příliš mladě, musím předložit řidičák, abych si mohl koupit pivo. Legrace. Protože jsem přeci jen o chlup starší než je zákonný limit, je pro jistotu požadován řidičák i po Kačce, ačkoliv nakupuji já. No jo, to je Amerika a její předpisy.

Se zásobami vyrážíme opět do Arches. Už si nás tu pamatují. Koneckonců, moc oranžových škodovek jim tu nejezdí.
Využíváme krásné počasí k pořizování krásných fotek, což je ve své podstatě docela jednoduché, když se fotí na tak krásném místě. Sami pro sebe si užíváme Double Arch, skvostné a jedinečné dva propojené oblouky obřích rozměrů.
Když se vracíme k autu, promlouvá na mě řidič dodávky od vedle. "To je hrozný co, je to tady samej Čech", a začíná se smát. V okamžiku je kolem nás celá česká skupinka a do statistiky nám přibývá rovných čtyřiadvacet našinců. Je to pro nás opět radost potkat našince a slyšet češtinu. Navíc mám vždycky obrovskou radost, že Češi taky cestují.

Užíváme si další a další nádherná místa a překrásné oblouky, stejně jako červený prostor a skály všude okolo. Před Skyline Arch, pro náš web dlouhou dobu ikonu titulní strany, si dopřáváme oběd se skvělým výhledem.

Ani dnes si nemůžeme nechat ujít klenot zdejšího parku v podobě Delicate Ach, topícího se v rudé záři zapadajícího slunce.
Opět si vybíháme nahoru a kocháme se tou nádherou. Oproti včerejšku tu není tolik lidí, nefouká vítr a navíc s sebou máme baterku, takže tady můžeme setrvat jak dlouho budeme chtít.
Zatímco návštěvníků a denního světla ubývá, přibývá hvězd a my si tam nahoře, úplně sami užíváme tu krásu a žasneme nad tím co matička příroda dokáže.
S lampou se jde dolů podstatně lépe a o poznání rychleji. Několikrát stavíme a kocháme se pohledem na oblohu plnou hvězd a užíváme si ticho uprostřed ničeho.

Přijíždíme do Moabu. Využíváme tolerance zaměstnanců a solidního připojení k internetu v McDonaldu a plánujeme zítřejší den.
Nocleh na té stejné čerpačce je už samozřejmostí a pro prima obsluhu by bylo spíše překvapení, kdyby jsme dnes spali někde jinde.

 19.11.2015

Balíme a vyrážíme opět do parku. I tady už se zdravíme s rangerkou na bráně jak s letitou známou a obchází se to bez ukazování kartičky. Pokračujeme až do nejodlehlejší části parku.

Bereme malou svačinku, stativ a foťák a vyrážíme na další skvost ze zdejší nabídky. Landscape Arch je jedním z největších, ne li největší na světě vůbec. Je to krasavec.
Obcházíme skalní masiv, ve kterém se tenhle krasavec nachází k jinému oblouku a já dostávám hříšný nápad. Vylézt na hřeben nad Landscape. Kačka chvilku kroutí nad mým nápadem hlavou, ale vítá možnost si na chvilku sednout a jen se tak kochat.
Jako kamzík skáču po kamenech a hledám cestu vzhůru na hřeben, jenž je tady nejvyšší. Samozřejmě, že tam žádná cesta nevede. Chvilku pátrám, chvilku bloudím, občas něco přeskočím a nebo se někde vyškrábu, až se dostávám k samotnému cíli. Stojím na obrovském kameni, jen kousíček pod úrovní hřebene s menší spárou mezi. Zpátky to půjde raz dva. Nahoru to bude horší.
Utáhnu popruh foťáku tak aby mi co nejlépe držel na zádech, dvakrát nakrokuju, rozběh a hop.
Plesknu sebou na protější stěnu hřebene, ale nebyl jsem dost rychlý a tak jsem příliš nízko než aby se dokázat něčeho chytit. Pomalu kloužu dolů. Rychle se odrážím od stěny a po zádech skáču zpátky na velký kámen.
Nesmím přemýšlet. O dva kroky delší rozběh a skáču znovu. Jsem výše a mé ruce rychle šmátrají čeho by se chytili. Pískovec. Hladký a bez možnosti se držet. Zapírám se kolenem a mé ruce jsou jak přísavky. Cítím jak mě štípe odřené koleno, jak botasky kloužou po pískovci, ale roztaženými dlaněmi ručkuji, lezu vzhůru a škrábu se nahoru. Ještě jeden krůček a jsem nahoře. Jsem na hřebeni a pode mnou je celý Arches!
"Kačenkóóó!" křičím a mávám na malou červenou tečku dole pode mnou. Kačka chvilku hledá a už mává taky, "Kde to jsi ty opice?  Já se z tebe zblázním!"
Utíkám po hřebeni směrem nad Landscape. Ze shora není tak grandiózní a obří jako ze spodu.
Ale i tak vypadá skvostně.
Fotím, rozhlížím se a nasávám ten pocit štěstí a svobody. Je to boží! Ještě jedno "selfíčko" a už skáču dolů. Jak jsem si původně myslel, dolů to jde o poznání lépe. Jen seskočím na kámen, ze kterého jsem se rozebíhal a za chvilku jsem dole u Kačky.

Pokračujeme pak dál k dalším krásám a docházíme až na úplný konec stezky k obřímu kameni, Dark angel. Malá svačinka v podobě sušenek a zase se vydáváme pomalu zpátky.
Průběžně hodnotíme zdejší krásy, kocháme se, fotíme a taky plánujeme jak po našem návratu doma vymalujeme. Zvláštní pocit.
Na chvilku se mi zasteskne po našem bytečku a asi bych chtěl být už doma a malovat. To je legrace, těším se na práci.

Přicházíme k autu. Jsme celý ucaprcaní. Je teplo a tak se přezouváme do žabek a na patníku před OKI si vaříme oběd.
Je krásně, slunce nás hřeje do zad a oběd v žaludku. Ideální stav, pohoda a žádný spěch.

Cestou zpátky ještě stavíme prohlédnout si pár posledních oblouků a pozdě odpoledne se vracíme do města.
V supermarketu, kde již vědí o naší plnoletosti si nakupujeme večeři a jedeme opět nocovat na stejnou pumpu.

 

 

USA nás stále baví a vypadá to, že nás hned tak bavit nepřestane.
Konečně jsme se dostali do vysněného Yellowstone. Je pravda, že jsme z něj díky vydatnější sněhové nadílce viděli jan malou část, ale i tak to stálo za to. Navíc o důvod více, přijet sem znovu.
NP Arches je klenot. Co k tomu napsat více. Nenavštívit tohle místo a nepočkat si na západ slunce u Delicate Arch je prostě hřích. To je jak kdyby jste se v Praze nezašli podívat na Karlův most a nebo u nás na Pravčickou bránu.

Osobní vlastnictví je v USA skoro posvátná věc.
V Africe musíte hned po zastavení sundat dva, tři domorodce ze střechy, každý se o auto opírá, pokládá si na něj kafe a kdo ví co ještě.
V Jižní a Střední Americe si každý minimálně sáhne, opře se a nebo se aspoň podívá okénkem dovnitř.
O klepání na okno, ani nemluvě.

Tady ne, tady je to všechno jinak. Když někde zaparkujeme, buď si auta nikdo nevšímá a nebo se jen podívá tak, aby svým pohledem neprovokoval.
Někdo se ohlédne, někdo jej zkoumá či vyfotí potají, někdo se odváží a přijde se zeptat co jsme zač a zdali je možné si nás vyfotit. Občas je to zábavné pozorovat.
Je to fajn a až je nám to kolikrát líto, že už nejsme středem pozornosti.
Na okénko nám američani zaklepali zatím jen dvakrát. Jednou to byla policie a jednou ranger v NP. Pokud tedy někdo klepal a neměl uniformu, věděli jsme, že není z USA.

Stejně tak je legrace jak my pokaždé zamykáme auto, zatím co američani to vůbec neřeší.

Je to po tom všem co jsme projeli strašně moc prima změna. Ať je USA a jeho pravidla jakékoliv, tohle je vážně moc fajn. I skutečnost, že tu policie má respekt a každý druhý zbraň. Ty pravidla jsou někdy možná svazující, ale na druhou stranu dělají tu zemi bezpečnou.
Právo nosit zbraň, respekt k pravidlům a ostatním je něco co je pro tuhle zemi typické. A upřímně, není to vůbec špatné i když nás obecně baví porušování těch méně pochopitelných a nebo smyslu postrádajících pravidel, tady je respektujeme tak jako většina. A nejsme kvůli tomu ovce.