Panama - český Miguel, panamský průplav a plantáže v horách

 

3.9.2015

"Je deset minut do čtvrté hodiny odpoledne, venkovní teplota dvacet devět stupňů. Děkujeme, že jste si pro Váš let vybrali naší společnost", loučí se s námi kapitán letadla, chvíli po úspěšném přistání na letišti v Panamě. Tak jsme tady.

Díky jednomu z našich fanoušků, máme domluvený odvoz z letiště a možnost setrvání u jednoho z jeho zdejších kamarádů.
"Kde budete bydlet v Panamě?" vyzvídá imigrační ouřednice.
"U jednoho známého. Čeká na nás v hale".
"Jeho adresa?"
"Nevím. My ani nevíme jak vypadá. Uvidíme ho poprvé v životě", snažím se zazubit a odlehčit její vážnost. Marně.
"Nemůžu tě pustit do Panamy, pokud tady neuvedeš nějakou adresu", trvá si ouřednice na svém.
"Ok, napiš tam Panama City, avenue padesát", hlásím adresu, kde si máme vyřídit pojištění na auto a kterou jsem si zapamatoval.
"Ne ty si vymýšlíš. Adresu nebo hotel. Taková jsou naše pravidla. Jinak tě nemohu pustit".
Snažím se, abych na sobě nedal znát, jak mě točí.
"Ok madam, potom když dovolíte... Hilton je náš hotel", vypisuji do prázdné kolonky jediný název hotelu, který mě rychle napadá, a o kterém jsem přesvědčen, že zde bude.
Je naprosto zřejmé, že kecám. Nám všem je to jasné. Dotyčné to však stačí a tak razítkem stvrzuje naši možnost vstoupit do Panamy.

Procházíme letištními halami, až do té kde by na nás měl čekat Miguel. Všude spousta lidí, spousta cedulek, ale žádná s našimi jmény, ani se jménem Miguela jak jsme byli domluveni.
Ha, co teď? Nevíme jak Miguel vypadá. Procházíme několikrát halou mezi čekajícími a taxikáři.
"Na chvíli si tady sedneme a zkusíme počkat. Třeba se někde seknul v dopravě. V nejhorším si dáme znovu nocleh na letišti", snažím se odlehčit situaci.
Zatím co se Kačka ujímá stráže našeho batohu, zkouším zjistit možnost pořízení zdejší SIM karty.
"Zapnu počítač a zkusíme mu zavolat. Ať víme jestli na něj čekat a nebo se nějak zařídit", sedám na podlahu, tahám počítač z batohu a čekám až se rozběhne.
"Třeba až najdeš na Miguela číslo tak se objeví", odhaduje Kačka.
A odhaduje správně. Opravdu. Jen co otevřu email abych našel telefon, vynořuje se z davu Miguel. Teda ještě nevíme, že je to on, ale kdo jiný by se k nám s úsměvem takhle hrnul. Je to on!
"Miguel?"
"Ahoj! Ano já jsem Miguel. Omlouvám se za zpoždění, všechno vám vysvětlím", potvrzuje usměvavý sympaťák, roztomilou češtinou.
Skáčeme společně do jeho vozu a vyrážíme skrze Panama City k němu domů. Cestou se o sobě navzájem dozvídáme více než co jen víme z mailů.
Poprvé také vidíme slavný panamský průplav. Vypadá famózně!

Krátké seznámení s dětmi a maminkou Miguela, která nám okamžitě chystá výbornou večeři.
Večer u fotek a plný vyprávění, kterak Miguel v Čechách studoval a my se na cestu vydali.

4.9.2015

Po sprše a v posteli, vyspaní do růžova se necháváme od Marie, Miguelovi maminky rozmazlovat u snídaně.
Miguel musí do města za prací a tak i my se věnujeme potřebným činnostem. O příjemné zpestření dne se nám starají děcka nikaragujského pomocníka, jenž Miguelovi pomáhá s provozem domu a zahrady.

Miguel se vrací domů pozdě večer. S dobrou náladou a s pizzou. U zdravé večeře pak společně plánujeme zítřek a dozvídáme se nové a nové informace o Panamě a zdejším životě.

5.9.2015

Vstáváme dřív a společně s Miguelem mladším vyrážíme do města. Junior nám dělá doprovod abychom nebloudili, rychle se dostali tam kam potřebujeme a neplatili ceny jako turisti.

Hned kousek za domem nám staví jeden ze sousedů. Veze nás svým obřím teréňákem k hlavní silnici, kde chytáme mini bus, jenž nás odváží do patnáct kilometrů vzdáleného Panama City.
Vyskakujeme u zastávky metra a díky Miguelově studentské kartičce na MHD se vezeme zdejší podzemkou do míst, kde se nachází pojišťovna kam míříme.
Ještě krátký přesun taxíkem a vyskakujeme přímo před vchodem do budovy pojišťovny.

Uzavření pojistky netrvá dlouho a tak s pořízenou vyrážíme do města.

Junior nám ukazuje moderní část města a docházíme až na pobřeží do zátoky, které se zde přezdívá výstižně Miami. Dokonce tu stojí i ten "náš" Hilton, ve kterém podle formuláře z letiště máme být ubytovaní.

Po návratu domů a nemožnosti odmítnout oběd, usedáme k počítači a sbíráme informace o přepravě OKI a hlavně způsobu jak ji co nejrychleji dostat ze spáru přístavu.

Již ležíme dvacet minut v posteli, když se vrací Miguel domů a klepe na nás. Přivezl pro Kačku, několik zajímavých tipů a vzorků do Kulinářských zážitků. A to se nedá odmítnout.
Ochutnáváme brčálově zelený nápoj a nebo mini hrušku co chutná jak brambora.

6.9.2015

Dnes vyrážíme do města s Miguelem starším. Jedeme jeho autem. Začínáme v obchodním centru a snažíme se sehnat sluneční clonu, kterou se mi povedlo již před pár měsíci úspěšně rozbít.
Stejně jako v celé Jižní Americe, nikde nejde sehnat. Buď gumová náhražka za trojnásobek ceny originálu a nebo originál, ale i s objektivem.

Po pár neúspěších to vzdáváme a jedeme si raději užít starého města, které tu zanechali Španělé. Koloniální stavby mají své kouzlo a při pohledu přes zátoku na věže mrakodrapů, je to zvláštní, ale nenásilný kontrast.
Couráme si uličkami, ochutnáváme Raspao, tradiční ovocně ledový nápoj od pouličního prodejce a užíváme si poklidnou atmosféru.
Když už máme namířeno k autu, začíná hřmít a z nebe se snášejí první kapky vody. Ukrýváme se na chvilku pod slunečník jedné zdejší restaurace a čekáme až to přejde.
Jenže z chvilky se stává hodina, neboť dorazila výživná průtrž mračen, která z ulic vyhání život a mění je v malé řeky.

Když si dává počasí konečně říct, vyrážíme po pobřežní promenádě zpět k autu. Vyjíždíme na obchvat, most vedoucí zátokou a rozdělující moderní a historickou Panamu.
Podél celé této stavby se táhne cyklostezka a tak se po ní jdeme krátce projít, aby nás tak kilometr od auta, zastihla druhá vlna průtrže mračen. Bohužel, tady nejsou žádné slunečníky, ani nic podobného a tak se snažíme ukrýt pod přístřešek z latí, porostlý keřem.
Jak asi chápete, to proti tropickému lijáku nestačí a tak jsme během pár minut zmáchaní a totálně durch. Není co zkazit a tak i přes to že nepřestává, jdeme zpět k autu. Jak už to bývá, ve chvíli kdy k němu dorazíme, pršet přestane. Je to jedno, jsme skrz naskrz.

I přesto si ještě vyjíždíme na nedaleké ostrůvky, jenž jsou spojené s pevninou díky náspu, který byl vytěžen při stavbě kanálu. Pohled na slavný most Las Amerikas a jedeme se sušit domů.

7.9.2015

Už od rána jsme jak na trní. Čekáme na každé info o možnosti a způsobu vyzvednutí OKI.
Kontejner je již složený v přístavu Colon. Zítra jej lze otevřít.
Telefonujeme, mailujeme a snažíme se dostat ze všech co nejvíce informací.

Volám do Evergreenu, firmy, jenž přepravovala kontejner s OKI.
"Ok a kolik mě to vše bude stát? Kolik si mám vzít s sebou?"
"Vydání dokumentace čtyřicet dolarů, to je vše".
"A co poplatky v přístavu?"
"Moment prověřím to", odmlčí se na chvilku slečna na druhé straně telefonu.
"Dvacet šest dolarů".
"Dvacet šest dolarů? Není to náhodou dvě stě šedesát dolarů?"
"Ne volala jsem tam a řekli mi jen dvacet šest dolarů. Ale je lepší mít s sebou nějaké drobné navíc. Znáš to".
"Ok, myslíš tedy, že dvě stě dolarů co mám u sebe nám bude stačit?"
"Jo zcela určitě. To je až až".
Pro jistotu si to nechávám potvrdit i mailem. Dokonce mi píší, že mám vše již předplacené. Luis o tom nic neví. V dokumentech to napsáno rovněž není. No to bude ještě legrace. A nebo to bude světový rekord a nejlevnější doprava všech dob.

Mezi telefonáty a mailováním si užíváme klid na terase a večer si opět povídáme s Miguelem o životě v Panamě i u nás. Miguel je úžasný člověk a skvělý vypravěč.

8.9.2015

Nemáme vůbec chuť na snídani. Už se psychicky připravujeme na boj v přístavu. Marie je však neodbytná a tak do sebe soukáme dobroty co připravila.
Skáčeme s Miguelem do auta a vyrážíme do Colonu. Je to pro nás obrovská pomoc, že tam s námi vyráží. Autem bude pohyb po přístavu a okolí podstatně pohodlnější a navíc umí jazyk.

Přijíždíme před sídlo Evergreenu. Je půl deváté. Ostraha po mě chce jako deposit pas abych mohl dostat kartičku, opravňující mě ke vstupu.
"A jak mi asi vydají ty dokumenty? Já ten pas potřebuju chápeš amígo?"
Nechápe. Chvilku na mě civí, ale nakonec mu to asi docvakává a tak mě pouští i bez kartičky.
Vtrhávám do čekárny s přepážkami. Slečna na recepci se jen ušklíbne a ukáže prstem na pásek s číslama. Pořadník. Naštěstí jsou přede mnou jen tři lidi.
Konečně jdu na řadu. Dávám slečně dokumenty, pas a čekám. Chvilku kouká do papírů, chvilku do stroje. Občas něco prohodí španělsky. Nerozumím.
"Čtyřicet dolarů pane", projevuje se najednou její znalost angličtiny.
"Můžete mi udělat čtyři kopie?"
Nejdřív hází škleb, ale dvě dvaceti dolarovky v mé ruce, ji přesvědčují. Bingo. Jen půl hodinky a vybíhám s dokumentací i informací kde najdu celníky.

Miguel je naše devíza. Rychle se doptá na cestu a ještě rychleji nás přepravuje k celníkům. Jdu na to.
První kancelář je špatně, ale pán v okénku válí anglicky a tak mě posílá do těch správných dveří.
Rozrážím dveře, dostatečně nahlas, slušně a španělsky zdravím všechny přítomné.
Reakce minimální, ale aspoň se na mě otočí slečna u dveří. Asi recepční. Mrkne do papírů a jen ukáže k okénku za mnou. Celnitérka v okénku telefonuje, ale kolegyně za ní na mě hned mává a dává znamení ať jdu za ní. Prima, vypadá to slibně.
Podávám aktivní celnitérce dokumenty, pas a anglicky žádám o potřebný dokument. Anglicky nemluví, ale chápe co si žádám.
"Kopias por favór".
Ještě že jsem si o ně řekl. Podávám kopie pro celní archiv.
"Documentacion, sinko doláres. Comprendo?", žádá si po mě ta potvora peníze.
"Ne. Celní papíry jsou přeci zadarmo", dávám najevo svůj úžas a nesouhlas s jejím požadavkem. Co to ta mrcha na mě zkouší? Ale zkouším zachovat klid. Její kolegyně se vykloní zpoza skříně a změří si mě pohledem.
"Ok, můžeš mi udělat ty dokumenty?", dělám jako, že jsem nic neřekl a vše je v naprostém pořádku.
Celnitérka kývá hlavou a začíná sázet data do svého stroje. Mě zatím umrzá krk, díky klimatizaci co na mě ze stropu stříká rampouchy.
Už to vypadá, že by to mohlo být, když si začnou holky mezi sebou něco vyprávět. Tak ona po mě chce prachy a má čas si tady povídat s kamarádkou? Grrr. Jsem klidný, nesmím si to s nimi rozházet hned na začátku. Ale aspoň se provokativně opřu do okénka. Chápe a opět se věnuje své práci.
Kontroluji vytištěné dokumenty a na každý list se na její přání zvěčňuji.
Celnitérka mi dává pokyn k usazení se na jednu ze tří židlí u dveří a chvilku strpení než vše podepíše její nadřízená. Sedám si, čekám a pozoruji jak to tady chodí.
Netrvá to dlouho a už jsem vyzván k opětovné návštěvě jejího okénka. Kontroluji dokumenty. Vše se zdá ok. Znovu jsem upozorněn na platbu pěti dolarů. Znovu žádám o strpení, než vše zkontroluji.
Cože?!?
"Proč to je jen na třicet dní? Vízum mám na devadesát dní. Proč mi to nedáš rovnou na devadesát dní?"
"Dáváme jen na třicet. Pak si to musíš prodloužit".
Jen se ušklíbnu a dál to neřeším. Stejně tu tak dlouho nebudeme, ale je to pitomost.
"Proč jste mi dali to razítko do pasu?", nechápu štempl přes celou stránku s nečitelnými informacemi.
Celnitérka jen rozpažuje, že nechápe, co nechápu. Její kolegyně se opět vyklání a opět si mě měří.
"Proč jste mi dali jako celníci razítko do pasu? Tohle je můj osobní dokument. To nemá nic společného s autem, ani s celníkama. Chápeš? Tohle jsou papíry na auto, tady to má smysl, ale tohle je můj cestovní pas. Sem žádné celní razítko nepatří. Co to je za blbost?", snažím se usmívat i když bych radši křičel. Mám v pase už takhle málo místa a oni mi tam švihnou naprosto nesmyslně a nesmyslné razítko přes celou stránku. Mě z nich vážně jebne.
I když se snažím usmívat a jednat slušně, můj dotaz se kolegyňce zjevně nelíbí a tak se opět vyklání.
"Hej amígo, co máš za problém? Tohle je Panama. Tohle jsou naše pravidla. Jestli se ti to nelíbí, můžeš odjet", pouští se do mě ve španělštině. Nemusíte umět jazyk, aby jste některým slovům a gestům rozuměli.
Mám chuť ji poslat do prdele se vší parádou. Hodím na ní škleb a otočím se zpátky na tu moji krasavici.
"Blanco turistas", štěkne ta babizna a vrátí se ke svému stolu. Jsem jako omámený. Co to je? Rasismus naruby? Já jsem bílej turista? Jsem bílej no a co? Jsem snad horší, že nejsem opálenej jako všechny tady v kanceláři? Říkal jsem snad něco já o jejich barvě? Seru na ně, hlavně ať mi dají bleskem ty papíry.
"Ok je to všechno? Můžu si vzít svoje dokumenty?"
"Jo je to ok. Těch pět dolarů".
Začíná se ve mě vařit krev. Jestli jsem před tím nebyl, tak teď jsem rasista. Co si to doprdele dovolují!
"Ok. Dej mi potvrzení", nevzdávám se tak snadno.
Jestli teď čekáte nelítostný boj, nedočkáte se. Samozřejmě že potvrzení nedostávám. Dostávám dokumenty a pokyn k opuštění kanceláře, zatím co ta krasavice, už svých pět dolarů nepožaduje.

Cestou do přístavu to vyprávím Miguelovi. Ten nevěří svým uším a jen kroutí hlavou.
"To je v pohodě, hlavně že mám ty papíry", dávám mu najevo, že mě může rozházet tak leda ruční granát.
Ale stejně, asi pro jistotu se mnou jde na bránu přístavu. Na třetí doptání se dostáváme do kanceláře v druhém patře. Vítá nás, přísně vyhlížející dáma. Miguel ji vysvětluje důvod naší návštěvy. Madam si ode mě bere dokumenty a volá na dispečink.
"Tvůj kontejner bude za chvíli přivezen tamhle k rampě, kde bude za tvé přítomnosti otevřen. Před tím musíš zaplatit poplatek za vykládku a manipulaci. Pak si můžeš vzít své auto a pokračovat v cestě", oznamuje mi Nilka, jak se madam jmenuje, nádherně čistou angličtinou.
"A kolik budu platit?", pokládám zásadní otázku a čekám na zázrak.
Opět někam volá a zjišťuje přesnou cenu.
"Bude to rovných tři sta dolarů".
Tak zázraky se dnes nekonají. Ani světový rekord nebude. Ale co, je to míň než jsem byl upozorněn.
"Ok. Jen když jsem volal na Evergreen, řekli mi výrazně méně. Mám u sebe asi jen sto padesát dolarů. Můžu zaplatit teď těch sto padesát a zbytek doplatit až vytáhneme auto? Mám zbytek v autě".
"Žádný problém. Zaplatíš to najednou až vytáhneš zbytek z auta", mává Nilka rukou a volá kolegovi aby ho o naší dohodě okamžitě informovala.
Miguel jde pro Kačku a já u brány vyhlížím příjezd kontejneru. Čekáme takhle společně půl hodiny.
"Musíte chvilku vydržet. Teď je oběd a tak vám kontejner dovezou až po obědě", oznamuje borec v okénku na náš dotaz.
Miguel už musí jet zpátky a tak se s ním loučíme. Kupujeme si studenou kolu z automatu a užíváme si za tři sta dolarů čekání, než se chlapci naobědvají.

Ještě chvilku nervózně přešlapuji před okénkem aby mě borec nemohl přehlédnout a pak si s Kačkou sedáme na schody a pozorujeme zde panující mumraj.
Půl hodiny pryč, ale ještě prý máme chvilku počkat.
Když už čekáme v součtu dvě hodiny, dochází mi trpělivost. Jdu za Nilkou, ta volá manažera. Manažer mi s úsměvem oznamuje, že kontejner je už víc jak půl hodiny připravený na otevření. Já ho snad praštím. To nám to nemohl nikdo říct, když tu celou dobu sedíme a čekáme? Grrr!

Jde s námi ke kontejneru a já ho už z dálky poznávám. Manažer nás předává do péče otevírací party a odchází.
"Ukaž mi fakturu. Potvrzení o zaplacení", zahřmí na mě hlas šéfa otvíráků.
Vysvětluji mu naší dohodu s Nilkou.
"Před otevřením musíš mít zaplaceno", skoro na mě ten hlavní otvírák zakřičí. Znovu mu pomalu a v klidu vysvětluji, že se z auta v zavřeném kontejneru, dost špatně vytahují peníze na zaplacení.
Nevím jestli nechce a nebo nechápe. Odchází. Jdu taky. Jdu za manažerem aby předal informace o dohodě s placením otvírací partě a hlavně jejich parťákovi.
Manažer v mé přítomnosti vše vysvětluje. Všichni kývou. Manažer odchází a nic. Nikdo se nemá k tomu, kontejner otevřít.
Jdu ke kontejneru a zkoumám čísla zámků, jestli je to opravdu ten náš. Asi to byl ten impuls který otvíráci potřebovali. Věci se dávají do pohybu. Přichází otvírací policajt s velkými nůžkami, stříhá zámky, zatím co vrchní otvírák si vše fotí na telefon.

Kontejner je otevřený a my konečně vidíme naší oranžádu! Jupí!
Hlavní otvírák skáče do své bílé Toyoty a někam odjíždí. Lezu do kontejneru a zapojuji baterii. Když se deset minut nic neděje, vytahuji nůž a začínám řezat lana.
Rychlý příjezd a prudké brzdění bílé Toyoty značí, že je tu kamarád otvírák.
"Co to děláš?"
"Snažím se dostat auto ven. Abych mohl zaplatit".
"Nedělej to. To je moje práce".
"No ok, tak ať tu nejsme do zítra.
"Nejdřív zaplať. Jinak nemůžeš vyjet", nedává na svou tupost zapomenout hlavní otvírák.
"Potřebuju, aby jste přivezli plech po kterém budu moci vyjet ven abych mohl auto otevřít a vyndat z něho peníze na zaplacení", nenechávám se jeho pitomostí rozhodit.
"Nejdřív zaplať!"
On je fakt úplně blbej. No tak znovu a pomalu.
"Tak zaprvé. Nekřič na mě prosím. A za druhé, abych mohl vytáhnout peníze z auta, musí být auto venku. Jinak totiž neotevřu dveře".
Něco začne řvát po partě čumilů co patří do jeho týmu. Podle všeho jim nadává, že jsem začal. Moc se s ním nebaví.
"Čekej", křikne na mě otvírák celý vzteklý, znovu skáče do auta a opět odjíždí.
Vysvětluji svůj požadavek na plech potřebný k vyjetí jeho zástupci. Ten chápe a dává pokyn aby jej dovezli. Na přeřezání zbytku lan nemají nůž a na odstranění dřevěných trámků nemají nářadí.
No co. Já nůž mám a v kufru je sekera. Přeřezávám postupně všechna lana a odstraňuji první dva trámky, když se nám vrací hlavní otvírák.
"Řekl jsem ti ať čekáš", zařve na mě otvírák. Docela si troufá. Mám v ruce sekeru. Jdu k němu.
"Neřvi na mě. Prosím. A neříkej mi pořád, že mám čekat. Už tu čekám tři hodiny a pořád nemám svoje auto. Tvý kluci nemají nářadí tak jim pomáhám. Takže pohoda kámo."
Otvírák se otáčí a jde do auta pro nářadí, aby mohl jeho gang odstranit zbytek trámků. Mezitím dovezli plech a tak jdu do auta, abych mohl vyjet ven.
Evidentně jsem si nezískal otvírákovu důvěru a tak před kontejnerem stojí jeho Toyota, ještěrka a pro jistotu i on sám. Asi abych jim neujel bez placení.
OKI je venku!
Vyndávám peníze a běžím zaplatit do kanceláře. Během pár minut jsem s potvrzením zpět. Otvírák si konečně může jednu kopii založit do svých desek.
"Teď odvez auto na druhou stranu té rampy a nech si tamhle potvrdit, že můžeš vyjet z přístavu", říká mi otvírák, uspokojen svým potvrzením o platbě v klidu.
Nasedáme s Kačkou do auta a najednou klakson a řev. Nechápeme.
"Můj člověk musí jet s tebou!" řve otvírák z auta.
"Jenže mi máme v autě jen dvě místa a jsme dva", nechávám jej aby to vymyslel.
"Ok, já pojedu s tebou a jestli by mohla tvoje žena doběhnout tady přes rampu k tomu okénku", přichází s řešením zástupce.
Nasedáme tedy se zástupcem do OKI a Kačka se vydává k rampě.
Klakson! Klakson a řev!
Zatroubení na znamení, že ještě něco chce, člověk pochopí. Ale tenhle pitomec troubí v kuse a řve jak když ho na nože berou. Přes klakson mu není vůbec rozumět. Jen řve a hrozně mává rukama. Zase má nějaký problém. Jen řve. "Nemůže tady takhle chodit sama!" řve otvírák a všichni na něj nechápavě civíme. Jeho řev a debilita se mi už nelíbí. Poslední kapka.
"Drž už hubu a přestaň řvát ty debile! Jdi do prdele! Co si o sobě kurva myslíš?!" bouchli ve mě saze a řvu na to vymaštěný pako. Už se nehodlám ani trošku ovládat.
"Co si to říkal?! Co si to říkal?!" řve na mě otvírák, skáče z auta ven a řítí se ke mě.
Sice má tak o padesát kilo víc a je o hlavu vyšší, ale nehodlám ustoupit. Nebudu se s ním prát. To bych vážně nedal. Ale neznamená to, že se ho bojím a že si to jeho chování nechám líbit.
"Říkám aby si šel do prdele ty debile! Co tu na mě pořád řveš?! Co si o sobě kurva myslíš?! "
"Já, já, já ti říkám..."
"Co mi říkáš?" skáču mu do řeči a pokračuji v obraně útokem.
"Pořád jenom řveš! Říkal jsem ti ať na mě neřveš! Jasný?! Děláme co řekneš, ale je to špatně. Nevím co teda chceš a kde pořád vidíš problém. Já jsem tady váš zákazník a ty na mě řveš?! Budu si na tebe stěžovat!", ječím na něj a šermuju před ním ukazováčkem.
Změna o sto osmdesát stupňů. Otvírák couvá a jasným gestem dává najevo, že rezignuje.
"Ok kámo. Žádný problém. Žádný problém. Tvoje žena může jet s námi".
"Fajn. To je řešení",  přijímám jeho návrh a na asistentovi je vidět úleva.
Kačka nasedá do podchlazené Toyoty a jede s otvírákem sto metrů, na druhou stranu rampy. Celou dobu v autě s Otvírákem zažívá jen srandičky a vtipy. Já jedu s asistentem za nimi.
"Hele mě je to líto. Omlouvám se", snaží se asistent vyplnit ticho.
"V pohodě neomlouvej se. Ty si se snažil najít řešení, ale ten tvůj kolega se choval jako blbec. Ty se nemáš za co omlouvat."
Jen rozpaží rukama na znamení, že nemá co dodat a pro jistotu mění téma.
"No víš, máme tady svoje pravidla. Prostě nemůžeš sám řídit svoje auto v přístavu."
"Ale vždyť já přeci řídím svoje auto v přístavu", vyprskávám smíchy.
"Ser na to. Už držím hubu" mávne rukou asistent a začíná se taky tlemit. Je to fajn kluk, akorát má za šéfa toho pitomce.
Otvírák s úsměvem vysazuje Kačku, já asistenta. Zatím co oni mizí, my míříme k okénku, kde by nám měli potvrdit papíry k výjezdu.

"Máš kopii potvrzení o zaplacení?" ptá se mě kluk za okénkem.
"Ne nemám".
"No jenže já potřebuju kopii", trvá si kluk na svém.
"No tak si ji udělej", ukazuji mu prstem na kopírku v rohu. Kouká na kopírku, kouká na mě. Nevím jestli nechápe co po něm žádám, nebo se bojí přiznat, že to neumí ovládat.
Naštěstí za ním sedící kolega vyskakuje a zachraňuje lehce trapnou situaci. Bere potvrzení, dělá kopii, uhlazenou angličtinou se omlouvá a podává mi všechny potřebné dokumenty.

Skáčeme do OKI a hurá ven z přístavu. Přijíždím na výjezd a očima pátrám po někom, kdo nám potvrdí papíry. Nikde nikdo, všichni jsou zaměstnaní. Vylejzám z auta a jdu ke kancelářím, když na mě začne mávat jeden z ochranky, že mám jet dál a neblokovat průjezd. Jedu.
Ujedeme sotva dvacet metrů a křik, píšťalky a za námi běžící sekuriťák.
"Stůj, stůj, kam jedeš?"
Nevím jestli se mi chce víc křičet a nebo smát. Možná když dupnu na plyn a prostě ujedu, bude to vyřešené. To je vopičárna.
"Tamhle kolega na mě řekl ať jedu", ukazuju na kolegu co mě skoro vyhnal.
"Musíme ti potvrdit papíry a udělat kontrolu".
"Ok, to jsem chtěl taky. Tak do toho".
"No musíš počkat, ten co to dělá tu teď není. Zatím si tamhle vyřiď vyčištění auta".
"Moje auto není špinavý", nechápu.
"Fumigacion seňor", přichází z druhé strany jiný borec se sprejem v ruce a vysvětluje mi, že mi jeho obsah musí vystříkat do auta, aby jsme náhodou do jejich jinak čisté země nezavlekli nějaký ten sajrajt. Vtipné. Studuji obsah spreje a vůbec, ale vůbec se mi s tím nechce souhlasit.
Ale není zbytí a tak mu otevírám dveře. Jen na chvilku. Když vidím jeho vášeň pro stříkání a bílé kapičky dosedávat na všechno v autě, přivírám dveře a přesvědčuji jej, že už to stačí.
"Teď je nutné to tady v kanceláři zaplatit", šklebí se na mě ten stříkáním uspokojený sprejer.
"Jak zaplatit? Já to nechtěl. Kolik to stojí?"
"Tři dolary. Tamhle v kanceláři prosím".
Kačka jenž se to celé snaží dokumentovat se neubrání šklebu. "Jenom tři dolary. Prosím tě ty toho naděláš", šklebí se na mě a ani já nemám sílu se s nimi dohadovat. Ať už jsme pryč.
"Tady máš", podávám kolegovi dvacku. Ten na mě chvíli kouká, otvírá prázdný šuplík a naznačuje, že nemá na vrácení. No jasný, jsme první a možná taky jediní.
"To je tvůj problém kámo. Buď si sežeň drobný a nebo to bude zadarmo".
Zadarmo to být samozřejmě nemůže a tak rychle běží s mojí dvackou do kanceláří shánět drobné.
Nebudu tu popisovat další pokračování a jeho neschopnosti se dopočítat rozdílu. Přeci jen je to vysoká dívčí a kluci tu musí řešit podstatně složitější případy.

Kontrola pořád nikde a tak se jdu přeptat sekuriťáka co tolik toužil po našich dokumentech a kontrole. "Kolega nemá čas. Chvilku vydrž".
"Hele já tu už čekám na vyřízení skoro sedm hodin. Fakt netoužím čekat do rána. Můžeš mi ho zavolat?"
"Nemá čas", odsekne dotčeně a odbavuje další a další kamion, zatím co my máme chvilku počkat.
Beru papíry a jdu svižným krokem do kanceláří. Můj kamarád otvírák z kanceláře radši mizí když mě vidí ve dveřích a jeho kamarád, kontrolór mi jde okamžitě vstříc.
"Už jdu na tebe, už jdu na tebe", zubí se na mě. "Potřebuju tady toho kopii. Máš ji?"
Dělá si ze mě prdel a nebo mě jen zkouší?
Ukážu prstem na kopírku. Chápe a dokonce ji umí ovládat. Dělá si kopii a společně vyrážíme k autu, učinit fyzickou kontrolu. Kontroluje espézetku, podepisuje mi papír a je po kontrole. Jo ještě nám přeje šťastnou cestu. Je to hodnej kluk. Jen si dal zkrátka na čas.
Skáčeme do auta, projíždíme poslední branou a jsme volní. Ale byla to šichta. Jupííí jééé!!!

"Ještě jednu fotku. Ať na tu legraci tady nezapomeneme", otáčím OKI do protisměru a mířím zpět. Stavím ji před hlavní bránu a s mávajícími sekuriťáky v zádech, křičících že "to" se nesmí, mě Kačka zvěčňuje. OKI je zase naše a my můžeme pokračovat v krasojízdě.

Rychlý přejezd na první pumpu, tankování s důvěrou bez platby předem, dotaz policie na cestu a jedeme skrze nehezky vypadající Colón, na nedalekou pevnost San Lorenzo.
Čeká nás objížďka díky rozšiřování panamského průplavu a výstavbě nové komory. Ten vopruz, čekat půl hodiny na semaforu nám však kompenzuje trasa objížďky vedoucí přes technický most přímo pod vraty komory. "Wau! Ještě aby tady proti nám ráno plula loď a máme záběr jako bejk", přeji si nahlas a pomalu projíždím prostorem, kde se normálně nejezdí.
Navíc máme kliku a vidíme hned na poprvé obrovskou kontejnerovou loď právě opouštějící zdymadlo. To je pecka.

Uháníme lesem dál až k bráně. Chvilka přemlouvání strážce, že nás má pustit i když už je oficiálně zavřeno. Naštěstí, díky také po návštěvě toužícímu domorodci v autě za námi jsme vpuštěni a je nám umožněno u pevnosti nocovat.
Krátká procházka po pevnosti za padající tmy a totální klid.
Ve chvíli kdy se druhý návštěvník loučí a odjíždí zpět do města, ocitáme se tu úplně sami.
No vlastně tak úplně sami ne. Všude je spousta světlušek a roztodivných zvuků. To je zase divočina, to je nádhera!
Dopřáváme si osvěžující sprchu z kanystru na střeše a pak úplně nahatí sedíme v pátých dveřích a z kufru, tedy z ložnice, nasáváme okolní vůně a zvuky. Jak už jsem psal, je to nádhera!

9.9.2015

Probouzí nás švitoření a ranní koncert ptactva v korunách stromů nad námi. Je to paráda. Ten klid. Ta snesitelná teplota. Vyspaní se do rána.
Užíváme si ranní prohlídku pevnosti, která teď patří jen nám a obřím ptákům "supákům". Jak jsme je pojmenovali pro jejich holé krky.
Po dvou hodinách kochání se a průzkumu okolí, vyrážíme pomalu zpět do města. Užíváme si již probuzený hluboký les a míříme do Colónu.

Cestou zpět musíme opět po objížďce přes technický most. Máme znova kliku. Jedna obří kontejnerová loď je právě v komoře a další už se blíží. Jen co projede první, pouští obsluha stojící kolonu aut včetně nás a nám se plní včera vyřčené přání. Nad námi komora a vedle nás čekající obří loď. Jedu krokem aby jsme mohli fotit. Obsluha píská ať přidáme, ale oni ten pohled znají. Cvak, cvak, rychlé foto a jedeme ať je moc nezlobíme. Teda to je něco! Wau!

Včera nás město nijak neoslovilo. Ani dnes to není jinak. Ne příliš veliké, ale lehce chaotické, více než méně špinavé, plné troubících taxikářů a kouřících pomalovaných autobusů. Žádné místo na romantické procházky. Na druhou stranu na nás však nepůsobí nebezpečně jak jsme o něm slyšeli. Nikdo nás neotravuje, nikdo blbě nekouká a nikdo si nevšímá našeho, na první pohled jiného auta.

Není o co stát a tak pokračujeme po pobřeží k dalším pevnostem a pozůstatkům kolonizace. Všude je klid a jen pár domorodců po nás ze stínu líně pokukuje. Občas nás někdo pozdraví, občas někdo ukáže jedničku při pohledu na OKI, občas přiběhne klučina a nabízí čerstvé ryby a nebo projížďku na lodi. Klídek a pohoda. To je život.

Pokocháni historií i zdejší pohodou vyrážíme do Panama City, zpět za Miguelem. Cestou kupujeme balení piv a brambůrky na malou oslavu. Holky znárodní brambůrky a my dospěláci si vychutnáváme studené pivo při vyprávění o přístavu a pevnostech. Následná prohlídka a ukázka noclehárny v OKI je tečka za dnešním nabitým dnem.

10.9.2015

Lehká snídaně od stále usměvavé Marie. V poledne se vrací Miguel z pracovní schůzky. Loučíme se, fotíme se a vyrážíme do města, kde máme na dnešní večer dohodnuté rande. A je v tom ženská. Je v tom Lenka, Češka, pracující v Panamě.
S Lenkou a jejím přítelem trávíme celý večer a vyprávíme si o tom, kterak se do Panamy dostala. O nás se mluví samozřejmě taky. Znáte nás, jsme ukecaní.
Na závěr nám Lenka daruje Hořické trubičky... mmm ten sladký závan domoviny. Díky!
Nocleh před obchodním centrem je nejrychlejší a nejsnazší řešení.

11.9.2015

Dnešní den jsme se rozhodli ještě jednou věnovat Panama City. Projíždíme si oba mosty a fotíme je snad ze všech stran. Nelze vynechat to nejznámější, Panamský Průplav. Návštěvu Miraflores, turistické atrakce s výhledem na komoru nakonec vynecháváme. Viděli jsme to podstatně lépe.

Vychutnáváme si starou Panamu, nejstarší Panamu i moderní město. Rychlý nákup zásob, rychlé focení s novým fanouškem obdivující naší OKI a vyrážíme za město, kde na paloučku za pumpou trávíme dnešní noc.

12.9.2015

Moc jsme se nevyspali. Marně vzpomínáme na pevnost i zahradu u Miguela. Stále přijíždějící a odjíždějící kamiony a nechutné teplo nám nedalo spát.

Odbočujeme z hlavní a míříme do kopců, do oblasti Boguete, za kávovými plantážemi. S naším příjezdem však přichází i průtrž mračen. Přečkáváme ji v autě. Za stálého kapání děláme jen krátký deštníkový průzkum města. Nocleh u zdejší tělocvičny se jeví jako nejlepší řešení.

13.9.2015

Ráno jako malované. Na nic nečekáme a vyrážíme do kopců. Užíváme si pohledy a výhledy na kávovými keříky zasypané kopce a stráně, vodopády a malé farmičky.
Když se nám u cesty objeví malá pražírna kávy, neváháme a vyrážíme na průzkum. Správce se akorát chystal odjíždět, ale ochotně nás na naši žádost bere do malého areálu, kde nám stejně ochotně ukazuje jak ve dvou malých halách vzniká jejich káva.

Odpolední káva na vyhlídce za posledním hřebenem je krásná tečka dnešního dne. "Zase se něco žene. Vypadá to na pěknou bouřku", hodnotím pohledem ocelově šedivou oblohu.
Rozhodujeme se nečekat do rána a vyrážíme na pár desítek kilometrů vzdálené hranice.

Lehce prší a tak vítáme možnost najet pod přístřešek hraničního přechodu, kde se svévolně pohybuje snad každý. Přijde mi, že jsme jediní, co jdou ukázněně k okénku imigračního.
Imigrační nás ale posílá nejdřív na celní. Ti na nás koukají jak na cvoky, když ještě nemáme vyřízené imigrační. Pro jistotu nám vyhrožují kontrolou auta. Dostáváme papír jenž nám spolu s pasy imigrační razítkuje aby jsme jim ho opět vrátili.
Sto tisíc a půl tuctu razítek všude možně, krátká prohlídka zavazadlového prostoru a znuděný celník nám mávnutím ruky dává sbohem. Nepřemlouváme ho a mizíme v mraveništi mezi hraničního pásma plném lidí a drožkařů.

 

 

Panama není jenom průplav. Je to civilizovaná a funkční země plná prima lidí. Ano jsou místa, kterým se doporučuje raději vyhnout, ale s ohledem na to, že se bavíme o Střední Americe, je to tu spíše v klidu.
Jsou tu chudí i bohatí, stará a nová Panama, rozkošný venkov i moderní hlavní město. Je tu americký dolar a velký potenciál. Moderní země s tradičním a naturálním venkovem, plným voňavé kávy, roztomilých a přátelských lidí, nádherně zelených kopců a pohody.
Panama je víc než jen průplav, ale stihli jsme toho jen trošku a ne všude jsme mohli autem.
Moc se nám tu líbilo.

No a Miguel? Miguel je prostě borec! Hodný, vzdělaný a stejně Panamu i Čechy milující sympaťák. Strašně prima chlap, který nám hodně pomohl. Děkujeme Miguelovi a jeho rodině, ale i Petrovi, jednomu z našich fanoušků a bývalému spolužákovi Miguela, díky kterému jsme se k Miguelovi dostali.