Kostarika - nocleh v kráteru, pivovar českého potomka a království leguánů

 

13.9.2015

Naháněči. Jak v Africe. A to je Kostarika spíš ta civilizovanější země Střední Ameriky. Jeden nám chce poradit kde zaparkovat, další dva nabízí ten nejlepší kurz, třetí, čtvrtý a patnáctý nám rádi za drobný poplatek pomohou s papírováním.
S díky mezi těmi všemi a kapkami deště kličkujeme a stavíme před imigračním. Večerem znuděné imigrační je v pohodě. Pohled skrze plexi pro kontrolu, že my jsme my, lehké bouchnutí razítkem do pasu a můžeme pokračovat.
To s celníkama taková legrace není. Přicházíme do podchlazené kanceláře, kde na pozdrav neodpoví ani teta celnice, ani strejda celník a oba mají zabořené oči do svých monitorů.
Teta si čte něco vtipného a tak se u toho uculuje. Strejda, podle klikání myší, nejspíš hraje nějakou náročnou hru. Koho si vybrat? Zkouším to na tetu.
S úsměvem, slušným a seriózním vystupováním přistupuji a žádám o potřebné dokumenty. Teta zvedá oči od monitoru, bere si ode mě všechny dokumenty a pečlivě je zkoumá.
"Kopias pasaporte i licencia, por favor", žádá si kopie ačkoliv za ní stojí krásná nová kopírka.
"Bohužel už nemám. Všechny mi je vzali na Panamské straně", zkouším ji přimět k tomu aby použila ten krásný stroj.
"No kopias, no dokumente", odstrčí dokumenty a boří svůj pohled opět do monitoru.
"To si dělá prdel ne?", neovládá se Kačka. Jdeme ven a sháníme se u naháněčů po krámku s kopírkou. Je večer a tak jsou všechny zavřené.
"Kurva drát tohle to!" vzteknu se nahlas. Rozhlížím se kolem. Vedle kanceláře celníků, je další kancelář. Taky celníci, ale pro kamiony. Vcházíme dovnitř a nekompromisně si anglicky žádám zhotovení kopií, protože je všude zavřeno a protože to jejich kolegyně požaduje.
Chvilku na mě koukají, jako jestli jsem nespadl z hrušky na znak. Pak se ale, jeden z celníků zvedá a bez jakéhokoliv slova bere dokumenty a dělá mi kopie.
"Kolik jsem dlužen?" nechávám se unést jeho ochotou. Jen mávnutí ruky, ať už jdu a neotravuju. Bezva, nebudu je přeci přemlouvat.

Pokládám tetě všechny dokumenty na stůl, včetně požadovaných kopií a krásně se na ní směju, aby nepojala podezření, že po ní něco chci.
"Pojištění. Kde máš pojištění?"
Tasím zelenou kartu a doufám, že mi starý trik vyjde. Smůla. Teta nemá asi svůj den.
"Jenom naše společnost. Jinou neakceptujeme", vysmahne mě teta rychlostí blesku a dál si čte to zábavné čtení. Co to asi čte, že se u toho pořád tak culí?

Jdeme ven, kde na nás už čeká naháněč pojišťovny, jenž nás pohotově směřuje k okénku.
"Kolik za to chceš?" ptám se týpka za okénkem.
"Třicet pět dolarů".
"To si se posral ne?" nedokážu skrýt své rozčarování.
"Ber nebo nech být. Ale bez toho tě celníci nepustí. Nařízení vlády", oznámí mi suše týpek a opře se do křesla.
"Jiná možnost tu určitě není co?"
"Ne není", vkládá se do diskuze za mnou stojící strejda celník. Hezky! Mluví anglicky.
"Vez mi to. Jiná možnost tu stejně není. On ti nekecá, prostě tak to je".
Otáčím se k okénku.
"Na jak je to dlouho?"
"Na tři měsíce".
"Na tři měsíce? Stačí mi dva týdny. Maximálně. Dej mi to na měsíc", snažím se smlouvat.
"Třicet pět dolarů na tři měsíce", rozpaží týpek ruce a blbě se zašklebí.
Co mám dělat, vláda tu má zkrátka systém na to, jak svým způsobem přivítat každého návštěvníka. Dávám mu doklady ať činí zač je zde placený. Musím uznat, že je ale korektní a dostáváme seriózní přepočet kurzu na americký dolar. To se hned tak nevidí.

Vracíme se do celní kanceláře. Teta už asi dočetla a tak tu není. Je tu jen strejda a ten asi nepostoupil do dalšího kola a tak natahuje ruku pro moje doklady.
Pomalu vkládá data do svého stroje.
"Ha. Nemáš kopii pojištění". Jímá mě hrůza. Ale strejda se zvedá a jde k té krásné kopírce. "Píp, vrrr, cvak" a vyjíždí potřebná kopie. To se mi snad zdá. Proč to před tím nešlo? Asi s ní teta neumí.
Strejda se jen uculuje, bouchne razítkem, nechává si ode mě podepsat svoji poloviny dokumentů a už si na důkaz našeho přátelství a dalšího splněného bobříka podáváme ruce.

Venku už je tma. Pomalu kličkujeme děravou silnicí do prvního města. Když dorazíme, odbočujeme do centra a hledáme nějaký obchod a bankomat.
Sláva, ihned nacházíme banku a naproti obchod. Parkuji u chodníku. Pomalu couvám k obrubníku a najednou, "prásk, žuch" a OKI zvedne předek.
"Doprdele! Někam jsme spadli." A taky že jo. Metrová díra do kanalizace, kterou jsem ve tmě přehlédl a do kterého jsme zajeli zadním kolem.
Naštěstí jsou všude na světě hodný lidi. Navíc tady to chápou víc jak my. Zkrátka vědí, že tady takový záludnosti číhají. Dva se opřou vzadu, jeden skočí na kapotu aby zatížil přední kolo a já vyjíždím ven.
"No tak přivítání máme za sebou", dělám si srandu z toho co se mi povedlo a děkuji všem pomocníkům.

Vybíráme hotovost, nakupujeme něco malého na zub a protože to ve městě nevypadá moc na přespání, vracíme se před město na čerpací stanici.
Kluci tu na nás chvilku koukají jak zjara, ale naštěstí aspoň jeden z nich má pochopení a tak nám uhýbá svým autem tak, abychom mohli zaparkovat v rohu parkoviště a měli klidné místo na nocování.
Tak jsme v Kostarice. Bienvenidos!

14.9.2015

Spalo se dobře, ale večer musíme zas. Vyskakujeme z auta a za překvapených výrazů některých řidičů skládáme náš hotel.
Jedeme dál. Užíváme si krásně tropickou a zelenou Kostariku. Užíváme si poloprázdné a celkem slušné silnice. Cestou stavíme na pár plážích. Na koupání to není. Jen tak koukáme a kocháme se pohledem na Pacifik. Nasáváme tu slaně vlhkou vůni oceánu.

Při přejezdu hor ve středozemí, využíváme služeb zdejší sítě motorestů "Soda". Po delší době si dáváme "normální" jídlo v podobě karbanátku a bramborové kaše.

Průjezd Cartágem je vopruz. Doprava stojí a značení... žádné. Ale díky skutečnosti, že pořád stojíme, můžeme se na každé křižovatce zeptat na další směr. Nakonec se nám po hodině daří přejet město a najít tu správnou odbočku k vyhlášenému vulkánu.
Brána je už dnes zavřená. Ptáme se u administrativní budovy na možnost přespání někde poblíž. Strážce má pochopení pro blázny jako jsme my a tak nám dává dvě možnosti.
"Buď můžete přespat tady u nás na dvoře, tamhle u plotu. Je tu klid. A nebo když odbočíte před bránou doprava, je tam cesta ze které je možné odbočit do jednoho z pěti kráterů. Tam se dá taky nocovat."
Oči se nám rozsvítí. Ten ví jak na nás. Je to jasný, budeme spát v kráteru!
Jestli někdo čeká kouřící kráter a v něm naší OKI, musíme ho zklamat. Je to spíš takový ďolík co vypadá jak škvárové hřiště. Ale je to bývalý kráter a my v něm dneska spíme.

15.9.2015

"Tak jak se vám spalo?" ptá se nás strážce ráno na bráně.
"Jo super. Díky za tip", rozplýváme se v dobré náladě z dobrého vyspání.
Vyjíždíme na vulkán Irazú. Bohužel mraky jsou dnes nějak proti a tak čekáme půl hodiny v autě než se vyčasí. Moc se tomu nechce. "Zkusíme se na to podívat z vršku", navrhuji přesun na horní vyhlídku.
Ani tady to však nevypadá o moc lépe a tak se zase vracíme dolů, když se najednou na chvíli objeví sluníčko. Rychle vyrážíme ke kráterům a pořizujeme fotky.
Dobře jsme udělali. Za pár desítek minut je všechno zase v mracích a netváří se to na výrazné zlepšení. Nevadí. Fotky máme a Kačka slavný a slibovaný kráter viděla. Můžeme jet dál.

Neuteče dlouhá doba a přijíždíme do hlavního města San Jose. Není to žádná, kdo ví jaká metropole. Není to ani žádná vesnice. Zástavba od nevidím do nevidím s tradičním historickým centrem.
Stavíme přímo v centru před obchodem nabízejícím plazmové televizory. Některé kousky tady, mají možná větší hodnotu než celé naše auto. No jo no, život je otázka priorit. Někdo má doma takovou televizi a někdo jede kolem světa.
Zbytek odpoledne trávíme prohlídkou města a pozorujeme to lidské mraveniště a obchod se vším a s ničím na každém rohu.
Před západem slunce jej opouštíme a míříme k dalšímu slavnému vulkánu, k Poás.
Nedá se dojet až k parkovišti a tak parkujeme před jednou zavřenou kavárnou s vyhlídkou do údolí, hned vedle silnice vedoucí vzhůru k Poás.

16.9.2015

Hned jak se probudíme, balíme a jedeme ke vstupu do národního parku. Ještě je zavřeno a tak si dáváme malou rozcvičku u auta. Je příjemné si občas protáhnout kostru.
Přesně na osmou přijíždějí a otvírají první zaměstnanci.
"Dneska je vysoká oblačnost a šance vidět kráter je minimální. Spíš žádná", upozorňuje nás kluk prodávající lístky.
Není co řešit. Nemá smysl platit a jezdit nahoru, když nic neuvidíme. Jedeme zpátky a Kačka v mapě hledá náhradní plán. "Tady jsou nějaký vodopády. Zkusíme se na ně zajet podívat", ukazuje na mapě, místo jen kousek od nás. A tak jedeme.

Z vodopádu se klube celá kaskáda. Bohužel ta co se dá vidět ze silnice zadarmo je jen poslední desetina z celku. Zbytek je součástí obří botanicko zoologické zahrady. Jdeme na průzkum.
"A je možné se takhle vyfotit s tukanem na ruce?" ptám se na recepci na záběr z promo videa, který se mi vážně líbí. Už jsem viděl divokého tukana, ale vyfotit ho je skoro nadlidský výkon a mít ho na ruce, je v divočině nemožné. Fotka s tukanem by se nám líbila.
Vstupné je dost vysoké. Hodně vysoké. To co dáme za vstup pro jednoho, je náš třídenní rozpočet. To nedáme. Ptáme se na slevu. Prý není možná. Sakra. Lehce rozladěni jdeme zpátky k autu, kde se radíme zdali takovou sumu zaplatit za něco, co není až tak úplně pravé. Ty tukani nás vážně lákají.
Vracíme se po půlhodině na recepci a ujišťujeme se, jeli možnost fotit se s tukanem na ruce stoprocentní. Recepční bez váhání potvrzuje a tak se jdeme plácnout přes kapsu.
Recepční nás požádá o strpení a něco řeší s kolegyní.
"Jestli chcete, můžu vám to nakonec udělat se slevou. Tři čtvrtě normální ceny", mrkne na nás, jestli to bereme. Lehce nechápeme. Před půl hodinou nás bez mrknutí oka i přes naše psí oči odmítnul a teď, když už jsme smíření s tou příšernou cenou nám nabídne slevu.
"Jo jasně. Určitě! Jo bereme!" snažím se reagovat rychle než si to rozmyslí. Bájo. Jsme v šoku.

Hned jako první bereme útokem tukany. Jsou velcí, barevní a uřvaní. Jsou boží. Hned jak se někde na chvilku posadí, fotím.
"Je možné si ho vzít na ruku?" ptám se dozorujícího chovatele.
"Jasně", odpovídá bez váhání a sahá po tom nejblíže k nám a už mi ho staví na ruku.
"Wau! Kačenko blejskni mě", sundávám opatrně brašku z ramene.
To si pište, že nezůstává jen u jedné fotky a jen u jednoho tukana. A samozřejmě i když se Kačka obecně všech zvířat spíše bojí, musí to hned vyzkoušet taky.
Pózujeme jeden druhému, tukani pózují s námi, krmíme je jednou banánem, jindy melounem. Je to superka. Nemáme tyhle turistický atrakce zrovna v oblibě, ale tohle je vážně boží.
Naše chvilka štěstí končí s příchodem dalších lidí, jenž naše barevné kamarády plaší a ti se vracejí na větve stromů.
"Ještě se vrátíme", mrkáme na kluka a odcházíme prozkoumat další zákoutí tohoto zařízení.

Užíváme si tuhle malou zoologickou dál. Jednou jsou kolem nás stovky motýlů, jindy desítky barevných žabiček. Hadi v bezpečí svých skleněných terárek a nebo šelmy kočkovité.
"Hele puma", ukazuji Kačce číču, jejíž kamarádka si na nás dovolovala v Patagonii.
"Tu fotit nebudeme. Takhle přes sklo. To není ono", dělá si Kačka legraci. Jasně, že ji taky blejsknu.
Mnohem větší zážitek pro nás však jsou kolibříci. To je fofr to jeden neviděl. Lítají si tu jen tak na divoko. Žádná klec, žádná voliéra. Prostě si tu lítají okolo nás a svými dlouhými jazyky sosají z umělých krmítek. Po půl hodině pokusů o pořízení dokonalé fotky to vzdávám já i Kačka. Jsou to fakt fofrníci.
Konečně se taky dostáváme k vodopádům. Jsou boží a jsou tady odsud vážně hezčí než ze silnice.

Pokocháni vším a všemi se opět vracíme k tukanům. To si pište, že jsem ještě párkrát set krát tu spoušť zmáčknul. Jsou boží... tukani.

Celí ušlapaní s kručícími břichy stavíme u první Sody po cestě. Nikdo tu není, jen pohodový a anglicky mluvící majitel. Dopřáváme si výhodné menu, které dojídáme skoro studené, díky neustálému povídání si s ním. Strašně touží po naší fotce, neb se mu tu prý každý den nestavují lidi z Evropy cestující kolem světa. No chápete to?
Za to že mu zapózujeme, prozrazuje Kačce správnou přípravu kávy po Kostaricku.

Pro úspěch ze včerejšího dne, nocujeme dnes znovu před zavřenou kavárnou s vyhlídkou do údolí, hned vedle silnice.

17.9.2015

Dnes ráno je o poznání lepší počasí. Opět jsme před bránou s předstihem a tak si opět dáváme malou rozcvičku. To je vám taková paráda, udělat si pár dřepů a kliků. Naše těla zcela zapomněla na tu krásu.
Když už máme totiž pohyb, tak je to většinou jen chůze. Jak já bych se projel na kole.

Jako u brány, jsme u krásně zeleného a dýmající kráteru první. Hezky to tu smrdí sírou a hraje všemi barvami. Je pořád stejně krásný jako před osmi lety, když jsem tu byl s klukama.
Fotíme se, kocháme se, užíváme si prima počasí. Následná procházka strašidelným pralesem k laguně a vidím to, co jsem před osmi lety neviděl. Fakt tu je. Tenkrát jsme tu měli jen mrak.

Cestou zpět dolů do města stavíme v kavárně, před kterou jsme dvě noci spali. Ten výhled je vážně pěkný, káva dobrá a ceny tak slušné, až se tomu nechce věřit. Takže se místo pohybu vpřed ještě chvíli kocháme. Vyhlídkou i kávou. Tolik kafe jsem nevypil za celej život, co teď během cesty. Ale to bude asi tím, že jsem do teď kafe nepil vůbec.

Je krásné odpoledne a my vyrážíme dál. Navigátorka Káťa si včera v mapě všimla termálních lázní při cestě a tak pečlivě hlídá každou vesničku.
Před San Carlos velí nekompromisně odbočit z hlavní silnice. Prvních pět kilometrů je na ní vidět jak se těší na koupele. Zbylých třináct kilometrů se už ale jen děsí, aby jsme něco neutrhli. Cesta je příšerná a kamenitá. Dává to však šanci na místo bez turistů. A taky že jo!
Na konci cesty, u lesa se před námi objevují krásné lokální koupele. Na první pohled to vypadá jen jako kemp, ale jsou to termálka se čtrnácti bazény o různých teplotách.
Tomu, že se jedná o lokální, odpovídá cena za vstup i občerstvení. Pecka!
Nejdřív si dopřáváme koupel a následně něco malého na zub. Protože obsluha to tu moc neřeší, nechává nás sedět ve vodě i po zavíračce.
S námi tu zůstává i jedna rodinka, která si u jednoho z bazénků dopřává grilovačku. Užíváme si vody, ale to grilování jim závidíme. Škoda. Kdybychom tohle věděli, koupili jsme si ve městě taky kousek masa. Co se dá dělat. Teda ale voní to fakt krásně. Já bych žral! Jeden burger dohromady nebyl dost.

Rodinka už se balí, loučí a odchází kempovat. My se ještě cachtáme ve vodě a užíváme klid.
"Hele nenechali na tom grilu kus salámu?" všímám si kusu točeňáku.
"No taky jsem koukala, že tam něco zbylo."
"Mám pro to dojít?"
"Ne to je blbý... a nebo jo", přemáhají chutě Kačku.
Vy co teď čekáte, že pro to půjdu, jak nějakej hladovej bezdomovec... čekáte správně.
Jdu pro to! Nekompromisně beru zbylých deset centimetrů klobásky z grilu a je zázrak, že ji nesežeru dřív než ji donesu Kačce. Spravedlivě si ji dělíme na půl a úplně božský pocit dopřáváme svým chuťovým buňkám.
"Ty vole to je žrádlo! Já bych upekl buřta!" vyvolávají se mi vzpomínky na krásné víkendy se sousedama na zahradě.
"Až se vrátíme domů, budeme grilovat každej den. Úplně každej den!" doplňuje Kačka a smějeme se tomu, jak jsme před chvílí nekompromisně bufetili.

18.9.2015

Na stejném místě, kde jsme se do noci čvachtali jsme také nocovali. Na plácku co slouží jako parkoviště. Zahradníci, údržbáři a veškerý personál zdejšího areálu se s námi přichází pozdravit.
Tipuji, že je to dost o zvědavosti a touze vidět na vlastní oči dva blázny co ospalí lezou ven z auta.

Vracíme se na hlavní a míříme k dalšímu vulkánu, míříme k Arenalu. Počasí nám přeje a tak se nám začíná brzy objevovat za hradbou lesa.
Stavíme ve městečku před "íčkem". Kluk co tu pracuje je znalý a tak nám dává několik dobrých tipů na místa, ze kterých by ho bylo možné vidět ještě lépe. Vyrážíme!
Užíváme si jej ze všech stran. Přes stromy, přes řeku, s mrakem i bez. Nakonec přijíždíme k zábavnému zařízení pro turisty. Takové to místo, kde si mnozí kupují své zážitky. Ať je tím zážitkem procházka po lanových stezkách v korunách stromů, jízda lanovkou či sjezd zavěšený na laně skrze deštný prales. Všichni sem přijeli kvůli něčemu z toho. Vůbec nikdo si nevšímá skutečnosti, že ze zdejší terasy je doslova luxusní výhled na toho kouřícího krasavce.
Když jsem tu byl před osmi lety, dělal drahoty a schovával se v mracích. Dnes je přívětivější a tak si sedíme na lavičce a kocháme se pohledem na dýmající vulkán.

Nejen na terase, ale i cestou zpět si užíváme nosálů, ještěrek a motýlů. Kostarika je velká botanická a zoologická zahrada. Ještě by to chtělo nějakýho toho krokodýla v řece.

Pokračujeme pomalu na sever podél jezera a kocháme se výhledy na krásnou přírodu a do ní vsazeného jezera. Je to balzám pro oči i duši.
Najednou se před námi objeví cedule "minipivoar", která nás jako Čechy a milovníky piva nemůže nechat v klidu. Odbočujeme a jedeme na průzkum.
"Hej Čechoslovakia! Welcome!" vítá nás od zápraží pokřikem hubeňour s pivem v ruce a už se k nám řítí aby nás pozdravil.
"Ahoj! Já jsem Jean Paul a můj táta byl z Československa", podává si s námi ruce a plácá nás po zádech.
Je to američan s českými kořeny, žijící tady v Kostarice. Jeho kamarád je pro změnu z Dánska a tak chvilku u auta debatíme o cestě a o tom jak se sem oba dostali.
"No hele, pojďte dál. Dejte si na mě jedno pivo. To si snad jako majitel můžu dovolit", zahřmí Jean Paul svým osobitým smíchem a vede nás do restaurace. Následně nám na mé přání ukazuje mini pivovar v suterénu, na který je patřičně hrdý. Ani chvilku nepouští svůj půllitr z ruky.
Následně nám vypráví na terase a pyšní se svým bohatstvím v podobě pivovaru, hotelu a restaurace.

"Kde dneska spíte?"
"No jestli by ti to nevadilo, zůstali by jsme tady u tebe na parkovišti. Stačí nám jen plácek pro auto, spíme uvnitř, žádný stan".
"Tak si vezměte pokoj. Nechávám ho jen za dvacku. Normálně stojí osmdesát, ale mám tu prázdno".
"Díky si hodnej, ale náš rozpočet je šestnáct dolarů na den pro oba. Stačí parkoviště".
Jean Paul se otočí na Kačku. "Chceš spát v posteli a dát si horkou sprchu? Říkám horkou!"
"No jasně, že by se mi to líbilo. Ale je to na nás vážně drahý. Díky", odmítá Kačka jeho nabídku.
"Serte na prachy. Spěte tu zadarmo. Jsem rád, že vidím nějaký lidi z Československa".
"Jsi hodnej, ale to je blbý. Díky", přijde mi trapný to přijmout.
"No tak ty si chrápej v autě a tvoje žena bude spát v posteli", tlemí se Jean Paul a jde si k baru pro nové pivo.

Sedíme na skoro prázdném baru a povídáme si, když se ze tmy opět přiřítí Jean Paul. Povídáme si s ním a on nám vypráví o svých začátcích, o tom že je již po třetí ženatý a že jsme mu připomněli, že se musí zase někdy podívat do Evropy.
"Co to vaše spaní?", ptá se tak po půl hodině.
"Jsi hodný, ale stačí nám zůstat tady na parkovišti".
"Ser na to. Nic po vás nechci. Tady ta kočka vám ukáže pokoj a hezky si to užijte", představuje nám malinkatou madam, jenž je tady něco jako provozní.
"A bude to zadarmo i ráno?" jistí se Kačka s ohledem na množství piv, který Jean Paul vypil jen v naší přítomnosti.
"Jasný. Nejsem opilej. Jsem takhle veselej pořád", zahřmí barem zase jeho smích a zmizí na terase.

Malá provozní nám ukazuje krásný pokoj, dává nám od něj klíče a přeje dobrou noc. Jdeme si do auta pro věci.

Horká sprcha, je boží. Neoceníte, pokud se tak dlouho nekoupete ve studený vodě. Je to pecka!

19.9.2015

Ráno na nás již v hale čeká malá provozní a hned nám nabízí ovocnou snídani. Náš pokus odmítnout nerespektuje a cpe do nás dávku vitamínů.
Rozloučíme se s ní, s Jeanem Paulem, poděkujeme a vyrážíme dál. Dál na sever.

V mapě jsme si našli jeden krásný poloostrov o němž jsme se dočetli, že je naprosto úžasně zapomenuté místo s ještě úžasnějším koupáním.
"Tam s vaším autem neprojedete", říká mi policajt sedící  Toyotě, kterou jsme zastavili aby jsme se doptali na cestu.
"Ale když pojedete tamhle vlevo a odbočíte první vlevo do lesa, je tam jiná pláž. Taky pěkná a dá se tam kempovat", dostáváme od něj náhradní řešení.

Jedeme podle jeho instrukcí na doporučené místo. Obrovská zátoka, jen dvě rodinky a strážce, který se nechává ukecat k tomu, že se jen vykoupeme a zase zmizíme.
Super pláž, super moře, super drzý krabíci co lezou Kačce do plavek a klid, který občas naruší jen hašteření opic v korunách stromů. Tady se nám líbí, tady zůstaneme. Rozhodujeme se na setrvání tu přes noc, místo dnešního přejezdu hranic.

"Nebudeme stavět stan. Zůstaneme tady na parkovišti a budeme spát v autě. Máme poslední prachy a tak by jsme si je chtěli užít za nějaký klobásky na gril", ukecávám znovu strážce.
Trvá to chvilku déle než přemlouvání k bezplatné koupeli, ale nakonec se daří a svoluje. Super!
Vyrážíme na rychlo do pět kilometrů vzdáleného krámku a nakupujeme klobásky a pivo na večerní grilovačku.

Za dohledu leguánů, papoušků, nosálů a zapadajícího slunce se pokouším rozdělat oheň z mokrého dřeva. Daří se a tak už za tmy cucáme studené pivo a dopřáváme si mastné klobásky.
I když už je všechno snědené, sedíme na lavičce a za zvuků lesa si povídáme dlouho do noci. Občas nám rozhovor přeruší probíhající nosál hledající zbytky. Ale má smůlu. U nás se zbytků nedočká.

20.9.2015

Nad ránem zapršelo a tak les po ránu krásně voní. Po stromech nad námi skáčou opice, řvou papoušci, kolem pobíhají nosálové a divní velcí hlodavci.
Ještě si na rychlo užíváme moře jen sami pro sebe, pomalu sbalíme a vyrážíme na hranice s Nikaraguou.

"Musíš zaplatit výjezdní taxu", oznamuje mi znuděná imigrační úřednice a ukazuje do kouta k automatu.
Automat nabízí taxu za sedm dolarů. Nejdřív nenačítá naše pasy. Když je načte, neakceptuje naše karty. Musíme tedy, stejně jako všichni ostatní, do jedné z mnoha agentur, kteří ten samý poplatek jen se svojí dolarovou přirážkou zařizují taky. Chytrej systém jak nakrmit další lidi.
Neochotným celníkům děláme tolik nezbytné kopie jejich vlastního dokumentu, s veksláky směňujeme poslední peníze a po hodině na lehce chaotickém přechodu opouštíme Kostariku.
Velkou zoologickou a botanickou zahradu. Jen žádnýho krokodýla jsme neviděli. Tak snad příště.

 

 

Kostarika je opravdu obrovská zoologická a botanická zahrada, plná vulkánů, zelených kopců a s klasicky tropicky vlhkým klimatem.
Je to pohodová a přátelská země, kde si každý najde to své, navíc s možností se domluvit anglicky.
"Kostarika je taková, jakou jí američani chtějí mít", řekl mi jeden známý a dá se s tím souhlasit.
Má to svá pro i proti. Je o poznání dražší, plná amerických turistů hledající "zážitky", ale také plná fungujících služeb a i bez armády bezpečná.
Kostarika je prima země, kde můžete zažít takové středoamerické safari, ochutnat skvělou kávu a nebo jako my nocovat ve vyhaslém kráteru. Kostarika je fajn.