Myanmar 02 - pagody v Baganu jak podle Marca Pola

 

29.6.2016

Kačka v noci pořádně nespala. Ledviny o sobě dávaly řádně vědět. Lehká snídaně a jdeme na recepci, čekat na autobus. Ten naštěstí přijíždí s předstihem a tak už se drncáme městem s nadějí, že cesta uteče rychle.
Krátká zastávka na zdejším autobusáku. Skrze otevřené dveře pozorujeme ten hrozný degeš, strašidelně vypadající stroje, mezi něž patří i ten náš a všude přítomný chaos. Jo, jo, taková Asie má něco do sebe.

Drncáním vpřed s bržděním u každého patníku, kde se náš průvodčí pokouší dostat na palubu další a další cestující. Aspoň je postaráno o zábavu.
Po pár hodinách přijíždíme konečně do Baganu. Přestupujeme si na malou dodávku, která nás ze zaprášeného autobusáku rozváží na hotely.
Řidič s námi jede jak dobytek a my máme co dělat abychom se s batohama udrželi na korbě. Cestou již míjíme první pagody a začínáme se těšit. Jako první se ale těšíme na hotel do sprchy a na něco k obědu.
Hotel je nádherný. Náš pokoj stejně tak. Rychlá sprcha a vyrážíme po prašné cestě, najít nějakou vývařovnu. Hned za rohem nacházíme lokální podnik a jeho vedrem znaveného majitele.
Jakmile nás zahlédne, vyskakuje a běží nám naproti s jídelním lístkem. Rychlý výběr a už se těšíme na baštu.

Cestou z oběda se zastavujeme u sympatického strejdy, kousek od našeho hotelu, který nabízí k pronájmu elektrické skútry. Poměrně rychle dohadujeme cenu, podmínky pronájmu a už si vezeme skútr před hotel, abychom na něm zítra ráno mohli vyrazit na východ slunce.
Ještě krátká procházka po okolí a jdeme hodit záda a čerpat energii na zítřek.

30.6.2016

Třičtvrtě na pět. Čas, kdy se vám vstávat nechce. My ale vstáváme a navíc dobrovolně. Bereme skútr a vyrážíme na recepčním doporučené místo, ze kterého je prý pozorování východu slunce nejvyhlášenější.
Chvilku po tmě kličkujeme mezi pagodami, dvakrát se ptáme stánky rozbalujících prodejců suvenýrů a už brzdíme pod pagodou Shwe San Davo. Její oblíbenost je hned znát. Několik desítek turistů, jenž se šplhají vzhůru aby také zachytili východ slunce nad věžemi posetou krajinou.

Rád bych napsal, že jsme na tak krásném místě sami a užíváme si to. Teda užíváme si to, ale nebýt tu lidí, je to stokrát lepší. Někdo vyřvává, někdo kouří, další mi nad hlavou šermuje se „selfí tyčí“. Pořizujeme pár snímků východu, jenž nepatří mezi ty nejpovedenější a přecházíme na druhou stranu terasy, kde je o poznání méně lidí. Slunce nám začíná svítit do zad a věže pagod pod námi začínají dostávat tu správnou barvu. K tomu všemu je neuvěřitelně parádní klima.
Zatímco všichni s východem slunce mizí a se svými taxikáři a nebo na skútrech ujíždí do hotelů na snídaně. My ještě chvíli sedíme na terase a užíváme si minimem lidí znásobenou pohodu.
Protože je vážně příjemná teplota a na skútru to příjemně fouká, kličkujme ještě hodinu mezi malými a v mnoha případech neznámými pagodami.
Natěšení na zbytek dne, ale také se škrundáním v prázdných žaludcích se vracíme na hotel, kde si na střeše dopřáváme prima snídani.

Již sytí bereme našeho super elektro skútra a vyrážíme na další průzkum. Začínáme zlatou pagodou u řeky a průzkumem nabídky zdejších suvenýrů. Následujeme po kraji města a kličkujeme mezi malými pagodami k té větší, když si proti nám za zatáčkou od pagody špacíruje průvod maškar.
V čele poskakuje nějaký šašek s deštníkem a za ním trakař s obřím amplionem vyhrávající víc než nahlas. Dav lidí a zástup načapaných mladých slečen.
„Asi Miss Myanmar“, dělá si Kačka šprťouchlata. Za zástupem děvčat pak jedou na koních stejně načapané děti a všude kolem spousta lidí. To vypadá na pořádnou slávu. V závěru toho všeho jedou nazdobené a voly tažené obří trakače.
Od jednoho z taxikářů se následně dozvídáme, že se jedná o obřad, kdy děti vstupují do kláštera.

Díky téhle parádě, jsme na té veliké pagodě sami. Všichni odešli s průvodem. Celou si ji obcházíme, máváme na kluka sedícího na věži vedlejší pagody a vše řádně foto dokumentujeme.
Když míjíme věž, ze které nám mával klučina, dostáváme od něj nabídku, vylézt si nahoru. Neváháme ani chvilku a už se protahujeme po úzkém schodišti na horní terasu.
Super výhled na před chvílí navštívenou velkou pagodu. Paráda. Klučina nám okamžitě nabízí své suvenýry, což byl také samozřejmě důvod, proč nás sem zval.
S tvrzením, že jsme zde teprve první den a že se ještě rozkoukáváme jeho nabídku slušně odmítáme a pokračujeme v kličkování mezi pagodami.
Následují další a další, včetně té největší. Také krátká zastávka v jedné vesničce na lehký oběd a už valíme k jedné z nejslavnějších. Jenže ouha. Náš stroj začíná hlásit nedostatek šťávy.
No to je pěkný, co teď? Vybavujeme si jen slova strejdy co nám skútr půjčil, „cokoliv se stane, zavolejte“. No jo to se lehce řekne, ale telefon máme na pokoji.
Naštěstí tety jedoucí na skútru kolem nás, nám pomáhají. Ochotně staví a volají strejdovi ze svého mobilu, který slibuje do pěti minut příjezd.
A opravdu za chvíli jsou dva kluci s náhradním skútrem u nás a za motorkou si odtahují náš vybitý stroj.

Protože to začíná pořádně upalovat, rozhodujeme se přerušit naše poznávání a na chvíli se schovat do klimatizovaného hotelového pokoje. Dobrá volba, doplněná o studené pivko a sledování fotbalu ze záznamu.

Jsou čtyři odpoledne a my znovu vyrážíme do terénu. Navštěvujeme pár menších templů a pagod. Skoro u každého se vyskytuje nějaký domorodec a nabízí možnost vylézt si nahoru čehož využíváme a kocháme se rozmanitými výhledy do zeleného kraje posetého špičkami věží a věžiček.
Už se pomalu vracíme na jeden menší chrám, který jsme si vytipovali jako vhodný na sledování západu slunce, když nás napadá zastavit ještě v jednom u cesty.
Sice veliký, ale jinak docela nenápadný chrám nás překvapuje svými třemi obřími budhy.
„No panečku, už po kolikátý jedem kolem a vůbec netušíme co tu je“, koulím očima nad těmi krasavci.
Celý si ho procházíme a pak rychlostí blesku uháníme na západ slunce, který se ale díky veliké oblačnosti skoro nekoná. No co zkusíme to zítra. Tady a nebo jinde, vždyť tu chvíli budeme.

Dáváme ke strejdovi od naproti dobít skútr na ráno a vyrážíme do pohledné hospůdky na rohu, kde jsme objevili točené pivo. Dopřáváme si malou, ale skvělou večeři, pár těch točených a uvědomujeme si, že Kačce bylo celý den fajn. Vypadá to, že už je ok. A tak si dáváme ještě jedno.
Cestou z hospůdky si vyzvedáváme nabitý skútr a i po požití s ním přejíždíme padesát metrů k hotelu, abychom byli připraveni na brzký ranní výjezd.

1.7.2016

Tři čtvrtě na pět. Stejně jako včera dobrovolně vstáváme takhle brzy, abychom stihli východ slunce nad Baganem. Fakt nám to nevadí. Naopak se těšíme.
Ranní klima a klid je tak fajn, že se doslova nemůžeme dočkat. Frčíme si to tmou k chrámu, ze kterého jsme se včera pokoušeli fotit západ slunce. Naše volba se jeví jako správná a tak si východ užíváme v naprostém poklidu. Nikde ani noha, jen my a ze tmy se vynořující špičky chrámů a pagod. Tohle je přesně to, proč je to místo tak magické. Je to nádhera nádherná.

Po nakochání se pohledem do kraje při východu se zase ještě chvilku touláme mezi chrámy a jen zvolna směřujeme k hotelu na snídani.
S plnými pupky vyrážíme do Old Baganu, za hradby starého města. Stejně jako včera se také dnes necháváme ohromovat tou krásou. Pagody, chrámy a výhledy do všech směrů, kde se tyčí špičky věží a věžiček. Je to jedinečné místo a nevím kam dřív mířit objektivem.
Jako zpestření nám slouží zkoumání nabídek suvenýrů a různé ochutnávky od tet sedících snad před každým chrámem.
Dost často se s námi chtějí domorodci fotit. Je to legrace a moc prima. Rádi jim pózujeme a oni oplácejí stejně. Navíc ani my, ani oni nešetříme úsměvy, jsou milí a přátelští.
Ani zdejší obchodníci nejsou žádní prudiči a tak si v jednou z chrámů kupujeme bez smlouvání obrázek na památku. Naše rozhodnutí urychlila opravdu dobrá cena a trefa do našeho vkusu.
U náušnic a šperkovnice z bambusu už trošku smlouváme, ale jen lehce, aby se neřeklo. Za poskytnutou slevu jim pak dáváme malou lekci z češtiny, což je náramná zábava pro obě strany.
Navštěvujeme ještě několik dalších a neméně krásných míst. Je tady toho tolik, že si musíme dělat v mapě poznámky, aby se nám to nepletlo.
Oběd v jedné prima lokální restauraci u cesty, kde si dopřáváme jejich menu, skládající se z nabídky v několika miskách. No mlsáme, ochutnáváme, až se nám dělají boule za ušima.

Odpolední výheň opět přečkáváme v pohodlí našeho pokoje a stejně jako včera, vyrážíme znovu do terénu až po čtvrté odpolední.
Vyrážíme až k jednomu z nejvíce vzdálených chrámů a napadá nás jedna střeštěná fotka před ním. Bohužel slunce nechce spolupracovat a tak na něj chvilku čekáme. Marně. Pořád se schovává za mraky. Necháváme tedy náš nápad na zítra a projíždíme vesničkami na hlavní silnici, abychom se pomalu vydali k hotelu.
Ještě si cestou kupujeme studené pivko a oříšky, které si dopřáváme sami a po tmě na střeše našeho hotelu, kde se ráno podává snídaně.

2.7.2016

Dnes změna. Nevstáváme. Teda vstáváme, ale bez budíku. Docela fajn změna. Rychlá snídaně a už zase ženeme nabitého elektrického oře směr nová místa. Dnes si to míříme do jedné z vesniček uprostřed polí, kde bychom rádi navštívili zdejší tradiční výrobny všeho.
Bohužel z toho tradičního už zbyl jenom vzhled. Tkalcovské stavy se dávají do pohybu jen po příjezdu návštěvníků a uprostřed všeho je načapaná, klimatizovaná prodejna s možností platby kartou.
Je to legrační kompromis, při pohledu na jejich nefalšovaná a opravdu skromná obydlí. A rozhodně ne jako boháči. Dřevěná a opravdu nuzně působící obydlí. Když už je u chatrče kadibudka, je to luxus. Většinou se chodí na kompost. Hlavně, že tu už mají elektřinu a televize. Hold život je otázkou priorit aneb pokrok nezastavíš.
Z nebe začíná kapat, což vnímáme jako další důvod se tu moc nezdržovat a vyrazit pryč. Míříme směrem k našemu hotelu. Zkoušíme se jednoho z domorodců doptat na nějakou opravdu tradiční výrobu a ten nás vede, jak jinak, do další, tentokrát ale ve velkém stylu načapané prodejny.
Protože venku začalo boží dopuštění, procházíme si rozsáhlé prostory prodejny a prohlížíme několika násobně předraženou nabídku. Kousky jsou tu ale opravdu hezké.
Na chvilku přestává lejt a už jen prší. Rozhodujeme se toho využít a rychle přejíždíme na hotel, kde přečkáváme špatné počasí. Využíváme neplánovanou přestávku k práci, neb ta prý šlechtí. No kdo tohle vymyslel?

Je něco málo po půl páté a venku se vyčasuje. Ihned toho využíváme a startujeme našeho elektro oře a vyrážíme směr město. Napadlo nás, zkusit vymést pár menších, ne tolik našňořených prodejen podél cesty.
To se ukazuje jako správná volba a tak se hned v prvním krámku dostáváme do té správné a tradiční výroby bambusového nádobí. Pan majitel umí slušně anglicky a tak nám celý výrobní proces podrobně ukazuje a vysvětluje. Doslova s otevřenými ústy jen zíráme, jak jsou jeho zaměstnanci šikovní a co v primitivních podmínkách dokážou vytvořit.
Majitel nás netlačí do nákupu což je hrozně příjemné. Nemá platební terminál a přiznává, že se mu nedaří špatně. Je to prý ale boj. Rádi bychom mu udělali nějaký kšeft, ale prostory v naší OKI nejsou nafukovací. Navíc, jsme již jednu šperkovničku koupili.

Jako další si vybíráme obchod s deštníky. Ze zdejší výroby toho však moc nevidíme. Jen rozpracované kousky, neb zdejší mistři mají již padla. Pár fotek ale přeci jen pořizujeme a uvidíme třeba zítra.
Jedeme dál, až na konec města a jen na rychlo navštěvujeme hlavní pagodu. Bohužel již není světlo na nějaké focení a tak si ji jen rychle probíháme.
O to víc si však užíváme zdejší pouť, plnou různých kolotočů a podobných atrakcí. Vše samozřejmě s dostatečně přeřvanou hudbou, možností nechat se tetovat a nebo ochutnat nějakou nezdravou, ale z dálky vonící pochoutku.

Po návratu na hotel na nás čeká zpráva. Pavel a Pavla, další čeští výletníci také dorazili do Baganu a zítra bychom se mohli potkat. No tak prima, zase se máme na co těšit.

3.7.2016

Dnes žádné vyspávání. Opět budíček před pátou a na elektro pohybovadle vyrážíme na východ slunce. Vyrážíme ke starému městu na chrám, kde jsme předevčírem nakupovali.
Jsme až v údivu, že na tak velkém chrámu jsme na úsvit úplně sami. Nevadí. Ani trošku!
Východ je sice slabší díky většímu množství oblačnosti, ale ten klid a vše kolem jen pro nás to vynahrazují.
Následuje hodinu a půl dlouhý rituál v podobě kličkování po prašným stezkách mezi chrámy a objevování nových a ještě neprohlédnutých míst. Všude je relativní klid a teplota naprosto boží.

„Dneska se nám to nějak mračí“, konstatuji při snídani od stolu na střeše našeho hotelu. Dopoledne tak trávíme na pokoji a snažíme se alespoň trošku něco tvořit. Moc nám to nejde.
Naštěstí to řeší výrazné zlepšení počasí a tak vyrážíme na nejvzdálenější a nejznámější pagodu Shwezigon na druhou stranu města.
Procházíme si celý komplex v naprosto poklidném tempu s občasnými zastávkami a vyčkáváním na lepší světlo když vykoukne slunce mezi mraky. Je to nablýskaná krása a víc se kocháme pohledem, než fotíme. Samozřejmě že fotíme, ale tak nějak v rámci normálu.
Cestou zpět stavíme a vymetáme ještě pár dalších a neméně vyhlášených templů. Někdy si vystačíme s prohlídkou jen zvenčí, jindy neodoláváme a musíme dovnitř, vidět už asi miliontého budhu. Je to kupodivu, ale pořád nás to baví a pořád je fotíme.

Vracíme se na hotel v době oběda. Dáváme dobít elektro oře a ukrýváme se před rozpálenou koulí ve stínu našeho pokoje. Relaxujeme, taky nabíjíme baterky a občas se pokoušíme o nějakou činnost jako je selekce nafoceného materiálu.

Vyrážíme až chvilku před západem slunce. V hlavě naplánovanou přesnou trasu kudy jet, kličkujeme mezi malými a spíše neznámými temply k jednomu, jenž jsme si pro dnešní západ vybrali.
„Hele tamhle někdo je“, hlásí Kačka postavu fotografující z římsy věžičky. Vylejzáme  po úzkých a strmých schodech nahoru a škrábeme se na nejvyšší římsu, kde si hoví jeden mladý Australan. Dáváme se krátce do řeči. Také se tu ukryl, aby byl sám a mohl si tu krásu v klidu vychutnat. Byl by i nadále, ale na vedlejší věž se nedalo vylézt a tak jsme museli jeho soukromí narušit. Vlastně on narušuje to naše, my jsme si tohle místo odpoledne vybrali.
To je samozřejmě vtip, naštěstí je stejně smýšlející a spíše se vyhýbá místům s davovým náletem turistů. Takže žádné narušení se nekoná.
Sedíme si tu sami tři v poklidu a pozorujeme, jak se ta červená koule schovává na horizontu do mraků. Tiše si vyprávíme o cestách a o zdejších zkušenostech. Konečně někdo normální.

Ještě poslední noční kličkování mezi temply a již se vracíme k našemu hotelu. Vracíme a platíme za zápůjčku a péči o našeho elektro pohybovala. Strejda je tak strašně prima, že mu ještě jako bonus darujeme rybičku. Je z ní tak nadšený, že nám prý musí taky něco dát a tak nám alespoň daruje dvě malé balené vody. Pár společných fotek a loučení.
Rychlá sprcha a už nám z recepce volají, že za námi dorazili Pavel a Pavla. Společně vyrážíme do oblíbené hospůdky na růžku, kde si s těmihle sympaťáky povídáme o cestování a o vnímání světa na cestách u studeného točeného piva. Jsou fajn a pro nás je to opravdové zpestření, povídat si konečně česky a hlavně s někým, kdo chápe jak to na cestách chodí.
Po pár hodinách se loučíme a zatím co oni míří tmou na druhou stranu města za svým bydlením, my dopíjíme své mini pivka a couráme se tmou po svých vlahým večerem.

4.7.2016

Spíme až do rána. Snídaně na střeše, kde to začíná pomalu upalovat. Chvilka práce a balení svých saků paků abychom byli připraveni, až pro nás přijede drožkař, jenž nás poveze na autobusák do města.

Padá jedenáctá a už je tady turbo dodávka, na jejíž korbě se vydáváme naposledy krajinou posetou věžemi chrámů a pagod.
Přesedáme do strašidelně vyhlížejícího barevného stroje, kterému zde říkají autobus a společně s několika domorodci a pár dalšími turisty vyrážíme směr Mandalay.
Cesta utíká rychle, domorodci si nás stále prohlíží a pořád se na nás usmívají. To z ostatních turistů začínáme růst. Nejen že jsou neustále z něčeho vyjukaní a všemu se diví. Jejich neutuchající nadšení by se dalo ještě snad vydržet. Ale to že se ksichtí nad zdejším nepořádkem a pak sami hází odpadky na podlahu autobusu, už nám přijde fakt hodně. Vše to korunuje nejstarší z nich, teta neustále nad věcí, když vytahuje voňavku a stříká s ní po autobuse.
„Ježiš to je kráva“, neudržím se a cedím přes zuby, když najednou dostávám zásah jedním z vonných výstřiků jejího spreje. Vražedný pohled jejím směrem a její okamžitá omluva. Ne neovládám se.
„Hele přijde ti to normální? Vždyť to je jak kdyby si všem v autobuse řekla, že smrdí“, musím prostě reagovat, neb se za ní stydím. Bodejť by nás turisty pak neměli domorodci za exoty.
Dostává se mi jen druhé omluvy, blbého šklebu jako že „zas se tolik nestalo“ a vražedného pohledu od všech jejích spolucestujících.
„Tak a teď se s námi už nebudou chtít kamarádit“, hihňá se Kačka, že jsem pohřbil možnost  získat nové přátele z cest.
„No co se dá dělat. Nebudeme si vyprávět jak jsme tady dlouho, kde všude už jsme byli a co děláme doma za práci. To snad přežiju. Bude to těžký, ale já se s tím žít naučím“, dělám si legraci a napodobuji obvyklá témata a rozhovor dvou potkajících se turistů.

Ten rozdíl se opravdu pozná na první pohled. Zastávka v polovině cesty, zaprášená domorodá restauračka a suché hajzlíky o pár metrů dál v poli.
Zatím co my a ještě jeden mladý německý pár nemáme problém použít veřejné toalety ani si vybrat ze zdejší nabídky jídel, skupinka „nadlidí“ co cestují s obřími kufry, sedí separovaně, cpe se z vlastních zásob a stále vyhlíží směrem k autobusu, aby jim náhodou neujel. Doma ale budou určitě barvitě vyprávět, jak se stravovali na zdejších trzích, jak se jim zde líbilo a jak si to náramně užili. Škoda slov!

Přijíždíme do Mandalay a máme to štěstí, že autobus směřuje jako první k našemu hotelu. Jsme zráchaní a stahaní, takže se těšíme na pohodlí hotelu, kde jsme již předtím nocovali.
Když nás vidí z autobusu vylézat recepční a klučina co má na starosti otvírání vchodových dveří, ihned k nám běží a s úsměvy na tváři, že jsme tady zas, nás vítají a berou nám batohy. Je to nádherná reakce a krásná spontánní radost z opětovného shledání. Opětujeme stejně a hned se s nimi dáváme do řeči.
Asi není nutné popisovat ty pohledy z autobusu. To jsou věci, které si prostě nejde koupit.

Po krátkém, ale vřelém přivítání se všemi na hotelu, rychlé sprše a odhození krosny do kouta, vyrážíme do naší oblíbené hospůdky. Na točené a něco dobrého k večeři.
Ani tady holky a kluci neskrývají svou radost z našeho opětovného zjevení. Je to krása, jaká maličkost dokáže lidem tady udělat radost a s jakou spontánností to dokážou dát najevo.

5.7.2016

Vstáváme tak pozdě, že skoro nestíháme snídani. Ale nás by tady o hladu asi nenechali i kdybychom přišli pozdě. Dole na recepci si dopřáváme čerstvě namletou voňavou kávu a protože je venku tak nějak všelijak, jen ne hezky, věnujeme se práci.

V poledne vybíháme na lehký oběd do oblíbené hospůdky a pak relaxujeme v horizontální poloze na pokoji. Ono se to nezdá, ale i během cestování je nutný odpočinek. A tak mu věnujeme celé odpoledne.

Večer v duchu tradice a pohody, opět naše oblíbená hospůdka, ochutnávání dalších pochoutek ze zdejší nabídky a pár těch malých půllitříků kvůli doplňování tekutin.

6.7.2016

Rychlá snídaně, získání informací o poloze pošty a vyrážíme do terénu s několika pohledy pro vás, co jste si přáli písemný pozdrav z naší cesty.
Najít poštu nebylo až tak zlé, najít dámu, jenž nám prodává známky bylo taky snadné, ale máme tu úplně jiný problém. Myanmarské poštovní známky do světa, jsou tak veliké, že se nám skoro nevejdou na pohledy. Musíme tedy doslova vymýšlet jak je tam dát, abychom nepřelepili adresu. Někde to nevychází a tak pod známkou mizí oslovení, ale zase tím získáváte jedinečný kousek. Omlouváme se za ty hrůzy, ale jinak to fakt nejde.
Jako bonus se zde známky lepí lepidlem a tak jsme zalepení, jak ty známky. Vhození pohledů do obří schránky na rohu u dveří a teď jen doufat, že vše dorazí kam má.

Když už jsme ve městě, vyrážíme na nedaleké trhy. Jsou obrovské, nádherně prašivý, plný barev, vůní a pachů těžko a nebo raději neidentifikovatelných. Všude mraky lidí, kol, motorek a jiných prskočů a s nabídkou úplně všeho.
Uprostřed toho všeho stojí obrovská, na první pohled nedostavěná budova, která je zdejším obchodním centrem a v níž se ukrývá převážně nabídka látek a oblečení. Venkovní prostory pak nabízejí ovoce a zeleninu všech druhů, barev a velikostí, doslova hromady koření a úplně všeho co se dá i co by se asi nemělo jíst.
Aby byla nabídka úplná, jsou tu stánky s plastovým zbožím, pojízdná železářství a poskytovatelé různých služeb. Od věštitelek až po kadeřníky. Prostě takový ten nádherný asijský mumraj s miliardou všeho a všech.
Procházíme se tu, fotíme a kocháme se obchodní vášní všech zúčastněných. Tohle je vážně podívaná. Nic nesháníme, jen snad kdybychom zahlédli něco pěkného na památku. Dobře, Kačka by chtěla šátek, ale ve zdejší nabídce buď mají hromadná balení po deseti a nebo celé role látky. Ani jedno není pro nás.

Po pár hodinách courání a celí ušlapaní se tedy vracíme na hotel. V mailu na nás již čekají první informace o příjezdu OKI do Ruska a tak chystáme náš přesun a kupujeme letenky zpět do Bangkoku. Sehnat hotel se nám nedaří, ale to nebude problém a tak to zatím necháváme být.
Vyřešíme na místě.
Radši jdeme svlažit volátka ke klukům do hospůdky vedle. Přeci jen, pitný režim se nesmí podceňovat.

7.7.2016

O chloupek nám nevycházejí vybrané peníze a tak vyrážíme hned po ránu najít směnárnu. Ještě máme pár dolarů a tak si na poslední den a půl pomůžeme výhodnou směnou.
Cestou potkáváme krámek s nabídkou šátků a dokonce, světe div se, je jeden přesně podle Kačky představ. Cena super, velikost jak na Kačku dělaná, jen my nemáme hotovost. Domlouváme se s paní vedoucí, ať nám ho dá stranou a za doprovodu její asistentky rychle nacházíme směnárnu.
Oficiální a přesto ve dvorku utajená směnárna dopřává solidní kurz a tak je za chvíli vyměněno. Hurá, máme na autobus na letiště a ještě zbude na pivo. A na šátek taky samozřejmě.
Hned se vracíme do krámku a utrácíme první směněné peníze za nákup originálního dárku. Kačka má radost, paní vedoucí má taky radost i když jsme z ní dostali slevu a tak mi nezbývá, než mít taky radost.

Vracíme se na pokoj, splavení jak dostihové koně. Sprcha a jdeme tvořit nějakou činnost. Na oběd si zabíháme ke klukům do naší oblíbené hospůdky a odpoledne střídáme práci a relax.
Poslední večer v Mandalay nemůžeme porušit naše zvyky a tak již naposledy vyrážíme do naší oblíbené hospůdky, co z ulice vypadá jako cokoliv jiného, jen ne hospůdka.
Pár piv, tři druhy grilovaného masa na špejlích, focení na rozloučenou a mažeme na kutě.

8.7.2016

Vychutnáváme si poslední snídani v Myanmaru, pakujeme batožinu a jdeme do recepce čekat na transport na letiště.
Rozhrkaný autobus je tu a tak se loučíme s prima osazenstvem hotelu, poslední zamávání a jedeme na letiště.
Cesta na letiště utíká rychleji než ta z něj a tak už brzy stojíme u odbavovací přepážky, posíláme krosnu po pásu do útrob letiště a věříme ve shledání s ní v Bangkoku.

Je to tu krásný, je to tu fajn. Moc se nám tu líbilo. Jenže OKI už se blíží k ruským břehům a tak musíme zvednout kotvy a být připraveni v pohotovosti.
Odlétáme do Bangkoku.

 

 

Přemýšlím co napsat. Myanmar nás opravdu nadchnul. Jsme z té země nadšení. Jsme nadšení z bohaté a jedinečné historie, z neuvěřitelně přátelských a usměvavých lidí.
Krásná je i skutečnost, že se zde neupouští od řemesla a všude je vidět klasický způsob výroby a zpracování snad všeho.
Bagan je jedinečné místo a my jsme rádi, že jsme si na něj vyhradili o chloupek více, než jsme původně plánovali. Je nám sice líto, že jsme se tu mezi pagodami nemohli prohánět s naší OKI, ale na druhou stranu jsme neměli ničím a nikým určený program.
Myanmar jako země si nás získal, stejně jako zdejší obyvatelstvo. Je to krásná, bezpečná a opravdu jedinečná země. Snad to tady takhle fajn vydrží co nejdéle.