Myanmar 01 - ledvinový zánět a úsměvy v zemi tisíce budhů

 

24.6.2016

Opravdu krátký let utíká jak voda a již pozoruji skrze mraky krajinu Myanmaru pod námi. Hned na první pohled se mi tahle země líbí. Krásné zelené kopečky, mezi nimiž se klikatí říčky a řeky, nebo se blýskají plechové střechy vesniček.

Neveliké letiště, rychlá pasová kontrola, ještě rychlejší vyzvednutí krosny a již vyhlížíme slíbený odvoz na hotel. Nekoná se. Asi na nás zapomněli. No co se dá dělat, nějak si poradíme.
Drobní myanmarci se po hale hemží jako vosy a snaží se ulovit si svého turistu. Jedni nabízejí odvoz do města, jiní ubytování. Jsou snaživí, ale nejsou dotěrní. První velké plus.
Zjišťujeme autobus do města a sháníme se po bankomatu. Na letišti jsou dva, ale funguje jen jeden.
A u něho je chumáč z domorodců, jenž se pokouší o jeho použití.
Kluk v uniformě, má na starosti nejspíš bezpečnost. Holka s deskami v ruce a brýlemi na špičce nosu, bude odborný konzultant. A taky borec ve vestě a s helmou na hlavě. Že by zastoupení technického úseku? K tomu dalších asi šest lidí, mačkajících se na drobného chlapíčka, který se svou kartou marně pokouší své štěstí u automatu.
Holka s deskami nás registruje a všechny vyhání od bankomatu, abychom jej mohli použít. Před námi se tvoří ulička vedoucí k tomu kouzelnému stroji, avšak stále v jejich obklopení.
„Ale nebudou tady stát a čučet, ne?“ koulí Kačka očima nad tím jak se na nás pořád všichni lepí a snaží se nám koukat přes ramena.
„Asi se chtějí podívat, jak to doopravdy funguje“, dělám si legraci a dávám Kačce s krosnou na zádech pokyn k vyčištění prostoru.
Otočka doleva, otočka doprava a pro jistotu ještě jedna otočka doleva.
„Jé promiňte!“ zubí se Kačka na krosnou odmrštěné domorodce. Zabralo to a dostáváme prostor pro to klidně použít bankomat.
Hned na poprvé vybíráme první hotovost a uháníme s ní k okénku, kde nabízejí autobus do města.
I přesto že jdeme s lístky v ruce k autobusu, dostává se nám ještě dvou nabídek na odvoz od zdejších taxikářů.

Cesta autobusem do města je zážitek jako každá doprava v Asii. Maximální rychlost tohoto kouzelného a divné zvuky vydávajícího stroje je kolem čtyřicítky, vše doplněno o kvalitní nerovnost zdejších silnic.
Po hodině drncání nám autobus staví přímo před hotelem a my se těšíme do sprchy.
Příjemné přivítání, usměvavý a stále se klanící personál, uvítací nápoj v podobě studeného pomerančového džusu a nakonec krásný a načapaný pokojíček s velkou postelí. Jsme v ráji!

Rychlá sprcha a krátké narovnání těla na příjemně měkké posteli. Kačce pořád není dobře a tak sám vyrážím na průzkum okolí, zatím co ona dobíjí baterky v horizontální poloze.
Hned o blok dál nacházím prima hospůdku, za rohem pouliční stánky s tradičními a dobře vypadajícími dobrotami a také nové obchodní centrum, v němž to páchne jak kdyby jim tam něco umřelo.
Krátký okruh okolím, několik prvních fotek a malý nákup na svačinu. Kačce dělám radost čokoládovou tyčinkou, pomerančovým džusem a pak spolu koukáme v televizi na tenis. Televize je pro nás neskutečné zpestření. Reklamy v myanmarštině jsou naprosto boží.

Na večeři vyrážíme do nedaleké hospůdky, kde si vedle dobré grilované ryby dopřáváme také točené pivko. No teda ty si nás tu rozmazlují!

25.6.2016

Lehká snídaně, jenž je v ceně a už se celý natěšení vrháme do víru velkoměsta. Kačce není pořád úplně nejlíp a tak jdeme volným tempem, pokud možno ve stínu, směrem ke královskému paláci.
Je to jen pár bloků a tak by to nemělo být tak náročné zvládnout pěšky.

Cestou dostáváme několik nemravných nabídek od taxikářů na celodenní vození po zdejších památkách. S jedním se nakonec domlouváme na zítra. Jezdit autem a nemuset nic hledat je s ohledem na Kačky stav rozhodně pohodlnější. Navíc jsme jej dostali na cenu blížící se pronájmu motorky. A to se vyplatí!
První focení vodního příkopu kolem paláce, typicky asijského silničního ruchu v ulicích a prvních památek cestou. Na rohu vidíme cestovní kancelář a tak nás napadá zeptat se tam na nějaké tipy, co nevynechat v okolí a zjistit kde je nějaký krámek abychom doplnili tekutiny.
Milá paní majitelová s obstojnou angličtinou nám dává informací víc než je potřeba. Na dotaz možnosti zakoupení vody někde v okolí, nám nechává přinést plechovky studené coca coly.
Jsme mile překvapení. Lidi jsou tu neuvěřitelně hodní a pohostinní. Jsme nadšení!

Přicházíme ke královskému paláci, kde se na nás kromě paní pokladní všichni smějí. Ozbrojená stráž, paní prodávající studené nápoje, další paní,  ta se smaženými dobrotami, taxikáři, polonahá děcka a ostatní návštěvníci z řad domorodců.
Dokonce hned na úvod, v první hale paláce se s námi chtějí fotit zdejší děvčata. To se neodmítá. Tohle je ta Asie co tak všichni zbožňují. Nevinně krásná a bezprostřední, plná úsměvů. Pořizujeme si první společné fotky a učíme se první myanmarská slovíčka.
Procházka palácem je pohodová a fajnová záležitost. Nikam nespěcháme, vše si v klidu prohlížíme a občas uděláme nějaký ten snímek.
Pohled z vyhlídkové věže na celý komplex, ale i město jako takové je působivý a tak se tu chvilku jen tak kocháme. Navíc se bavíme pozorováním domorodců, kteří si nás trošku bojácně prohlíží.

Protože Kačku pořád bolí záda, domlouváme se s jedním z taxikářů na odvozu na hotel. Ještě že tak. Chvilku po našem příjezdu, začíná venku pršet a my to venkovní nadělení pozorujeme z okna našeho pokoje.
Kačka se zahrabává do peřiny a snaží se usnout, aby unikla bolestem. Mě to nedá a tak vyrážím dolů na recepci, kde trošku funguje internet, zjistit co by jí tak mohlo být. Napadá mě jen jedno a z toho co se dočítám na internetu, se mi to potvrzuje. Budou to ledviny. Zánět ledvin, nic o co by kdokoliv stál. Natož na druhém konci světa, někde v tramtárii.
Okamžitě Kačce nařizuji přísný pitný režim a stavím do kouta lahve s vodou, abychom měli přehled kolik toho za den vypila. Z recepce jsem také dostal nějaké čaje a tak zbytek dne do Kačky jen leju tekutiny.

Protože nám včera v hospůdce vedle chutnalo, vyrážíme tam krátce na večeři dnes znovu. Navíc jedno malé by Kačce mohlo pomoci. Přeci jen je pivo močopudné a také ledvino čistící.

26.6.2016

Se čtvrthodinovým zpožděním si nás vyzvedává včera dohodnutý taxikář a vyrážíme na celodenní výlet po okolí. Hashim jak se náš šofér jmenuje, s námi ladí trasu a plán dnešního dne a pak už vyrážíme.
První zastávka je však neplánovaně hned po pár blocích v obchůdku s kameny Jade. I když to nebylo v plánu nebráníme se, protože jsme na ně byli stejně zvědaví. Hashim si navíc přilepší malou odměnou od pana vedoucího za to, že nás sem přivezl.
Stejným způsobem s námi staví také ve výrobě koberců a dílně kde se vyrábí dřevěné sošky. Šikovnost zdejších lidí a pozorování výroby je úžasná podívaná. Stejně jako všude.

Dál již jedeme podle plánu a tak nás Hashim dováží do Amarapury, kde jdeme navštívit klášter s mnichy. Je to jeden z mnoha zdejších klášterů, který je možné navštívit a prohlédnout si jak mníškové žijí. Skromná obydlí, zahrady a stravování u dlouhých stolů v jídelnách je opravdu zvláštní a zajímavá podívaná. Všichni do jednoho ostříháni do hola, stejně oděni do purpurových rouch a převážně usmívající se na všechny zvědavé návštěvníky jejich kláštera.
Hrozně úsměvné nám přijde fronta mníšků, čekající po obědě na zmrzlinu. No kdo to kdy slyšel, že si takhle mlsají? Když se ptám jestli můžeme dostat taky, se smíchem nás odmítají, máme smůlu.
Již vycházíme z areálu a pomalu míříme k místu kde na nás čeká náš povoz, když potkáváme jednoho ze starších mníšků.
„Ahoj odkud jste k nám přijeli?“ ptá se ten malé ztělesnění budhy příjemnou angličtinou se jménem Nanda. Dáváme se s ním do řeči a dozvídáme se něco z jejich života tady v klášteře.
„Hele u nás v Evropě se říká, že vy mniši umíte kungfu. Je to pravda?“ ptám se Nandy. Smích.
„Ne my si radši zahrajeme na zahradě fotbal“, začíná se hrozně řechtat.
„Takže teď koukáte na EURO?“
„No my tu nemáme televizi, takže když chceme koukat, musíme do města do hospody. To je daleko, takže si radši zahrajeme tady sami“, pořád se šklebí a nemá problém se s námi fotit.
Taky slibuje, že až jednou půjde do města na internet, určitě se podívá na naše stránky a zkontroluje, zdali tam je jeho fotka.

Popojíždíme dál, přejíždíme obrovský železný most přes deltu řeky a v kopci proti nám se blýská snad tisíce pozlacených věžiček různých chrámů a pagod. Teda těch je, až z toho oči přecházejí.
Sice by se dalo nahoru vyjet autem, ale jdeme dlouhými schody nahoru po svých. Ačkoliv jsou schody pod střechou a jdeme tak celou dobu ve stínu, je nám teplo teplíčko. Krátké zastávky jsou nutností. Kačka to se zaťatými zuby zvládá docela dobře a díky přestávkám máme aspoň větší šanci kochat se pohledem do kraje.
Jsme nahoře. Vítá nás nádherný komplex s obří zlatou pagodou uprostřed mramorového nádvoří. Současně se nám také představuje neskutečný výhled do kraje. Pod námi se klikatí delta řeky, rozlévající se do zelené planiny, přes kterou vede železný most, po kterém jsme přijeli a desítky, možná stovky různých věžiček a věží. Některé jsou celé zlaté, některé mají zlatou jen špičku, ostatní jsou celé bílé. Je to doslova věžový les. Je to krása a tak před prohlídkou samotného komplexu, jen tak koukáme do kraje a užíváme si ten pohled a příjemný větřík, který nás ochlazuje.
Pagoda je nádherná. Nablýskaná od shora dolů a od spodu nahoru. Co není pozlacené, je obloženo blyštivými kachlíky.
Zdejší mají vše blýskavé rádi a tak sochám budhů navíc dopřáli i barevnou hudbu v podobě různých svítících hadic a neonů. To už sem úplně nezapadá, ale když se jim to tak líbí, co se dá dělat.
Vše se tady třpytí, blýská a doslova září ve slunečním světle. Stejně tak jsou rozzáření i domorodci a je jedno jestli se jedná o tetu s koštětem, prodavačku suvenýrů a nebo domorodé návštěvníky.
Jsou milí, přátelští a každou chvíli se s námi touží fotit. Je to ta krásná a ještě turismem nezkažená Asie, takovou jakou mají všichni rádi. Jo to už jsem psal, ale je to tak. Krátce si zavzpomínám na první návštěvu Thajska. Domorodci mají z turistů radost a nešetří úsměvy. Je to balzám na duši, je to krása na pohled. Jsme tu pár dní, ale máme to tu rádi. Hlavně Kačka je v neustálém obležení mladých jenž se s ní chtějí fotit a docela zapomíná na bolesti. Užívá si to a já taky. Je to paráda, pohodička.
Na závěr se ještě chvilku kocháme pohledem do dálky a pak pomalým tempem sestupujeme po schodech dolů k našemu drožkaři.

„Líbilo se vám to?“ vyptává se Hashim. Souhlasně kýváme. „No tak počkejte co uvidíte dál“, chechtá se potutelně a popojíždí s námi k další, tentokrát mezi stromy ukryté obrovské stavbě s kulovitou, zlatem nablýskanou kopulí.
Další nádherný komplex, dalších milion a půl fotek ze všech úhlů. Za dobrý výběr si děláme s Hashimem jednu bláznivou fotku a on nás veze do malé hospůdky na oběd, kde si dopřáváme klasiky v podobě smažené rýže.

S plnými pupky opouštíme tohle místo poseté věžemi a přes jiný železný most opět přejíždíme řeku. S díky odmítáme nabídku na svezení loďkou a následné ježdění v koňském spřežení. Přeci jen máme na celý den zamluveného svého řidiče, tak proč jej nevyužít na plno.
Kličkujeme tak společně mezi starými cihlovými svatyněmi v městečku Inwa s občasnými zastávkami a návštěvami. Hashim nemá problém a staví, kde se nám zachce. Jednou je to vyhlášený dřevěný chrám, který byl v plánu, následně zcela nahodile u dvou cihlových templů, jen protože se nám líbily na fotku.
Většina míst je pod správou skupinek dětí a zdejších trhovců, nabízejících od korálků až po průvodcovské služby. Zatím co průvodcovských služeb nevyužíváme, s těmi korálky to je jiné a občas uděláme zdejším malý kšeft.

Další a další krásná místa, fotek tolik, že se přestávám těšit na jejich selekci, ale když ono je to všechno tak fotogenické. Užíváme si nádherné počasí, usměvavé domorodce a krásu zdejších pozůstatků historie. Musíme zas a znovu smeknout nad některými díly zdejších předků, je to nádhera, je to krása a my se toho nemůžeme nabažit. Je to další z mnoha míst, které určitě stojí za to vidět. Jsme rádi, že jsme nevynechali, byť bez OKI.

Odpolední výheň začíná pomalu ustupovat a tak našeho povozníka směřujeme k závěrečnému místu dnešního výletu, k vyhlášenému a údajně na světě nejdelšímu týkovému mostu U Bein bridge.
Už samotné kličkování uličkami mezi různými dílnami a skromnými příbytky domorodců je zážitek. Následné zvýšení počtu stánků se suvenýry a výrazně vyšší výskyt taxikářů a bílých turistů naznačuje, že jsme u cíle. Domlouváme se s Hashimem kde na nás bude čekat a dopředu víme, že to bude stejně jinak. No co, však si ho nějak najdeme. Vyrážíme na ten slavný most.
No slavný možná je, ale že by to byla zase takové bomba. Jeho výjimečnost bude opravdu asi jen to, že je vyrobený z týkového dřeva. Jenže ani to není úplně pravda. Některé části jsou již podepřené betonovými pilíři a jezero pod ním, je z půlky vyschlé. Ale fotogenický docela je. To se musí nechat.
Procházíme si jej celý až na druhou stranu a užíváme si suprového klima před západem slunce a bavíme se pohledem na davy lidí proudící z jedné strany na druhou. Těžko říct jak moc je výjimečný, ale oblíbený tedy rozhodně je. Alespoň ty davy lidí to potvrzují.
V polovině mostu scházíme na zelený ostrůvek, kde již svorně stojí z klacků a plachet vybudovaná restaurace. Plastové židličky tomu dodávají tu správnou romantiku a protože i přes fakt že je to tak turisticky exponované místo tu stojí pivo stejně jako ve městě. Dopřáváme si tedy jedno studené a v pohodlí plastových křesílek si užíváme pohled na slunce zapadající za koruny stromů, tam v místě za vodou, kde končí a nebo začíná onen slavný most.
„Jo tohle je pohoda. To už smrdí dovolenou“, dělá si Kačka legraci a ťuká si se mnou. Je to krása, fakt pohoda. Samozřejmě já namátkově pobíhám kolem s foťákem a snažím se ještě ulovit pár snímků, ale paráda to je.

Hledání našeho šoféra není nakonec tak složité. Hlásí se sám a nočním městem za rušného provozu nás veze zpátky na hotel. Ještě se rychle domlouváme na zítra a už uháníme do nedaleké hospůdky na točené a něco dobrého k večeři. Ani v jednom, nás zdejší podnik nezklamává.

27.6.2016

Snídaně, pohodička, ale Kačku pořád bolí ledviny. Už ale ustoupili ty největší bolesti a komplikace.

Po obědě si nás znovu vyzvedává Hashim a vyrážíme na další, tentokrát jen polodenní výlet po okolí. Začínáme návštěvou jedné z tkalcovských dílem, kde se rodí zdejší tradiční šátkosukně „londží“.
Následuje zajížďka do ulice, která je věnována výrobě soch budhů a všeho kolem. Můžeme si tak ve chvilce prohlédnou celý výrobní proces, kterak se z bloku kamene rodí budhové díky brusce v rukách zdejších mistrů sochařů. Nebo vlastně spíše brusičů. Ochranné pomůcky tady nikomu nic neříkají. Žádné brýle, žádné respirátory, docela nářez tihle kluci. V každém případě je to zajímavá podívaná jak se zde rodí krásné kousky v docela primitivních podmínkách.

Pokračujeme v krasojízdě a míříme pod Mandalay Hill na návštěvu dalších několika chrámů. Stovky věžiček bílých i pozlacených, nádherné pagody a všude super lidi. Kačka se dostává do rukou jedné ze zdejších žen a ta ji dopřává ozdobného a tradičního makeupu na tváři. Všude samé věže, samé zlacení a lidi co se s námi chtějí fotit. Z té krásy přechází zrak a z toho všeho pozlaceného pomalu začínají bolet oči.
Den se blíží ke svému konci a tak se necháváme na rychlo vyvést nahoru na Mandalay Hill, odkud je prý jedinečný výhled na město a nádherný západ slunce. No uvidíme, co uvidíme.
V každém případě tu mají opravdu nádherný chrám, ale to jsou vlastně všechny. Možná to tu jen umocňují ty střípky a blýskavými dlaždicemi obložené sloupy, které v paprscích zapadajícího slunce hází šajny na všechny strany.
Pohled na město tu opravdu je, ale město je do dálky se táhnoucí zástavba, takže ten pohled není až tak kouzelný. To výhled na druhou stranu do polí je už jiný kafe. No a pohled na deltu řeky v níž se rozlévá sluneční červeň, to je pecka, prostě nádhera.
Sedíme u zábradlí, necháváme se ovívat teplým větrem a pozorujeme, jak červená koule klesá za hřeben hor nad deltou. Na závěr tohoto představení párkrát mačkám spoušť a jen se kocháme tím pohledem. Je to tu fajn.

Úspěšný den, stejně úspěšně zakončujeme v naší oblíbené hospůdce. Již nás tu všichni znají a tak nestíháme ujídat oříšky, co nám stále bezplatně nosí k pivku. Dneska to s tím pitným režimem teda plníme na výbornou. Ale to bude těmi oříšky.

28.6.2016

Snídaně a válení se v posteli. Dnes si dáváme relax. Já v recepci kecám s klukama a holkama z hotelu a Kačka hledá na netu nějaké babské rady, jak na ledviny. Jolča, kterou jsme potkali v Sydney, dává dobrý tip. Brusinka je prý zaručený pomocník při ledvinovém zánětu. No jo, ale shánějte brusinky v Myanmaru, když tu anglicky mluví jen pár taxikářů a hotelový personál.

Naštěstí jeden z recepčních se nám nabízí a vyráží s námi do pár bloků vzdálené lékárny. Ono to teda spíš vypadá jak garáž, ale vážně je to lékárna a dokonce tu mají brusinky, které sháníme. Hurá!
Recepční musí zpět ke svým povinnostem a tak nám jen rychle domlouvá v jedné ze zdejších vývařoven oběd a mizí. My zasedáme ke stolu a za pečlivého pozorování všech zdejších si dopřáváme tradiční obědové menu. Je to žrádlo a nestojí to nic. Je to ráj, snad jim to tu takhle prima vydrží co nejdéle.

Děláme si na zítra rezervaci autobusu do Baganu a celé odpoledne pokračujeme v relaxu.
Koukáme na televizi. Nějak se té placky na zdi nemůžeme nabažit a baví nás sledovat úplně všechno. Počínaje tenisem a praštěnými reklamami konče. Rozmazané cigarety, dekolty a vypípaná sprostá slova nás opravdu rozesmívají.

Večer rychle balíme a následuje naše oblíbená hospůdka ve vedlejším bloku. Další dodržování pitného režimu a další kulinářské ochutnávky z nabídky podniku.

 

 

Myanmar nás nadchnul hned od začátku. Zdejší obyvatelstvo i přes rychlý nárůst zájmu turistů je přátelské, usměvavé a pohodové. Ve své podstatě takové krásně nevinné až naivní, majíc ze všeho radost a nepřidělávajíc si z ničeho vrásky. Je to tu opravdu pohodové, hotový balzám na duši. Co na tom, že nepoužívají normální písmena a na jejich řeči si můžeme zlámat jazyk.
To vše je doslova okořeněné pestrou nabídkou pokrmů všeho druhu a spoustou pozůstatků historie.
Myanmar si nás získal okamžitě a vážně se nám tady líbí.