Indonésie 01 - čekání na OKI a Jirka Hruška na Bali

 

25.2.2016

Rukáv spojující letadlo a letištní halu, funguje tak trošku jako dekompresní komora. Trvá to chvilku a suchý, vlhkost postrádající vzduch na palubě letadla je střídán horkým a vlhkým vzduchem v hale.
Rychlá pasová kontrola, chvilka čekání na krosnu a již si to špacírujeme ven z letiště.

"Tak vítej na Bali", plácám Kačku po zadku na přivítanou.
Přesně podle představ se na nás vrhají všemožní naháněči. Většina z nich nás chce za samozřejmě tu nejlepší, jen několikanásobně vyšší, cenu odvést do města.
S úsměvem všechny odmítáme. I přesto se hrstka těch nejvytrvalejších stále drží a svým pokřikem přesvědčuje, že právě s nimi bychom měli jet z letiště.
"Jdu sehnat bankomat", pokládám krosnu s batohem vedle Kačky na lavičku a vyrážím hledat onen kouzelný stroj.
Ani já, ani Kačka nezůstáváme osamoceni. Taxikáři, směnárníci, prodejci a všichni ti co se za něco podobného vydávají nás stále atakují svými jedinečnými nabídkami.
I přes tvrzení mého následovníka, že bankomat je až ve městě, jeden nacházím a úspěšně získávám první milion indonéských rupií. Sakra to jsme zase jednou boháči.
Vracím se s balíkem bankovek a začíná tvrdé vyjednávání s třemi nejvytrvalejšími. Začínám na desetině ceny, kterou mi všichni tři nabízejí. Má nabídka způsobuje okamžité vyřazení z boje dva z nich.
S posledním se ještě chvíli dohadujeme, až se nakonec potkáváme na ceně pro nás snesitelné a pro něj akceptovatelné. I tak je to za dvojnásobek, než by mělo být ve skutečnosti. Vyrážíme.

Půlhodinka kličkování nočním Denpasarem a už konečně brzdíme před naším zarezervovaným hotýlkem. Obsluha působí pohodově, pokoj celkem čistě, jen koupelna vykazuje zjevné známky použitosti a nesvítí jedno světlo. Co by jsme chtěli za ty prachy.
Rychlá procházka po okolí, abychom získali přehled, ještě rychlejší sprcha v ledové vodě a jdeme na kutě. Koneckonců jsme na Kutě.

26.2.2016

Venku prší. Kapky pleskají do hladiny bazénu před naší terasou a mě ten pohled tak nějak uklidňuje. Zvláštní. Asi je to proto, že ranní pohled na zázemí hotelu vypadá o poznání lépe, než ten noční když jsme dorazili.
Navíc dnešní plán je jasný. Práce, práce, občas ten bazén a zase práce. Takže ať si prší.

Na chvilku přestává pršet a tak Kačka vyráží do ulic sehnat něco k snídani. Já zasedám na terasu a zapínám kompjútr.
Sladká snídaně, pohodička a usměvavý personál hotelu. Prsty mi sviští po klávesnici a píšu a píšu a píšu. Když mě psaní nebaví, zvednu oči a kochám se pohledem na mraky honící se po obloze.
Začíná být teplo a tak polední osvěžení se v bazénu i přesto že prší je příjemné.

Postupně se tak střídáme na počítači a tvoříme, doháníme resty, odpovídáme na emaily a sháníme informace pro další cestu. Prokládáme to občasným skokem do bazénu a je nám úplně fuk, že je celý den vlastně docela hnusně.

Kačka zahlédla za rohem prima vyhlížející lokální hospůdku. Podnik na pohled čistý, personál usměvavý, nabídka široká a ceny vynikající.
Jdeme k nim na večeři. Dopřáváme si zdejší klasiku gado gado a nasi goreng. Porce jsou obrovské, krásně načančané na talířích a opravdu to chutná skvěle.
Dojedeno, platíme, odcházíme. Koukám na účtenku a součet nesedí. Volám si tedy číšníka a ptám se kde se stal problém.
"Co to je těch patnáct procent navrch?"
"To jsou taxy pane. Pět procent je servisní daň a deset procent je vládní daň", culí se na mě číšník úslužně.
"To já platit nebudu! Co to je za blbost? V jídelníčku to nebylo uvedeno, že jsou ceny bez tax", vyjadřuji pohoršeně svůj nesouhlas.
"Ale to my musíme platit, pane. To je všude", už se číšník tolik neculí, ale pořád to zkouší.
"Ne to je blbost, odmítám to platit. Je to neseriózní!" nehodlám ustoupit.
"Ok, v pořádku. Nemusíte to platit", usměje se číšník trošku křečovitě a odchází od stolu.
"No prosím. Prostě to jenom zkoušej. Já jim dám taxy", šklebím se nad rychlostí s jakou se to dalo vyřešit. Zkrátka se to zkusí a on to občas někdo zaplatí. Je to blbost!

Se studeným pivem v bazénu a obojí bez taxy, si dopřáváme relax a trávíme jinak výbornou večeři.

27.2.2016

Po sladké snídani se na terase vrhám na počítač a snažím se tvořit. Kačka se rozhoduje prozkoumávat okolí a tak vyráží k moři.
Zatím co mě se tvorba daří, Kačka se vrací spíše zhnusená. Pláže jsou plné nepořádku a různých naháněčů.

Vyrážíme tak chvilku před obědem na další kolečko, společně dát Kutě šanci si napravit reputaci.
Zamračená obloha jen dokresluje hrůznou podívanou na pláž zasypanou odpadky. Cedule upozorňující na to, že za to může moře, je víc než směšná. Je spíš trapná.
Copak moře produkuje plastový láhve a igeliťáky? Domorodci se o úklid zrovna moc nesnaží. Koneckonců proč taky. Většina hloupých turistů, to přehlíží a přes tu spoušť se válejí na pláži, koupají v moři a dělají selfíčka. Asi aby se pak mohli doma chlubit na jak luxusní dovolené byli.
Když se k tomu přidá jejich ochota platit pěti násobek obvyklých cen a různé smyšlené taxy, nemají domorodci opravdu příliš potřebu s tím něco dělat.

O pár ulic dál, jsou už díky resortům pláže uklizené a pohled na moře výrazně povzbuzující.
Zapadáme do jedné postranní uličky a dopřáváme si k obědu výborné sushi.
Takhle se couráme několik hodin až jsme z toho celý ušlapaný.Proto si taky hned po návratu na hotel dopřáváme bazén a studené pivo.

Odpoledne přichází déšť. Sedíme na terase, kocháme se pohledem na kapky pleskající o hladinu bazénu a za občasného hřmění, nasáváme vůni deště.
Přes zprávy se domlouváme na schůzce s Jirkou Hruškou, který má dnes cestu do města.

A jak jsme dohodli tak se pozdě večer také děje. Jirka za námi přijíždí z druhé strany ostrova, kde má jeho taťka penzion a potápěčskou školu. Dostáváme pozvání, ale moc se nám nechce vyrážet na druhou stranu ostrova. Chceme být kousek od letiště, pro případ, že se budeme urychleně přemisťovat za OKI do Austrálie.
Jirka je také milovníkem dalekých krajů a na svém skútru projel už celou Indonésii a kousek dál.
Protože je to pohodový kluk a prima se s ním povídá, dostává od nás na památku rybičku. Jirka nás pro změnu obdarovává českými klobáskami. Asi není potřeba vysvětlovat, jak nám štěstím září oči a sbíhají se sliny, když to vidíme. Ten nám tedy umí udělat radost.

28.2.2016

Po včerejší bouřce ani stopy a punťa to rozpaluje na plné pecky. Už od rána je takové vedro, že se jednomu nechce nic dělat. A tak pro jistotu nic neděláme ani jeden.

Čekání na Bali, máme tak trochu jako dovolenou a nabírání sil na Austrálii a tak se dnes jen celý den poflakujeme u bazénu, občas si skočíme za roh k čínským klukům na rejži a pocucáváme studené nápoje. S alkoholem i bez.

Ačkoliv nemáme ke klobásce od Jirky odpovídající pečivo, nejsme schopni to vydržet a večer ji načínáme. S toustovým chlebem to vážně není ono a tak chleba radši šetříme. Klobásku si krájíme na mini kousíčky, aby vydržela co nejdéle. Co dodat. Je to tak krásně nezdravé, ale absolutně boží!
Je to prostě žrádlo! Díky Jirko!

29.2.2016

Sluníčko svítí, počasí jako malované. Půjčujeme si od kluků na recepci skútr a vyrážíme na výlet za město.
Když už jsme konečně vykličkovali z uliček města a rozjeli to po hlavní silnici směrem k našemu cíli, staví nás policejní razie. Razie na turisty, neb staví výhradně turisty zatím co domorodci projíždějí dál.
Vedle nás brzdí mladý francouz a policajt k nám oběma promlouvá, "ten stejný problém, příliš rychle, příliš rychle", žvejká svou nedokonalou angličtinu a řehtá se na nás.
Jen se po sobě s frantíkem podíváme, jako že co je to za blbost a přemisťujeme naše stroje do dvora, kam nás vytlemený policajt směruje.

"Co je za problém, proč nás stavíte?" ptá se frantík, neochotný něco platit. Policajt si ho bere stranou abych je neslyšel a začíná se na frantíkovi domáhat zaplacení pokuty.
Když to nejde přes rychlost, listuje v jeho pase. Frantík, ale nakonec platí neboť nemá řidičák. Místo toho dal policajtovi kreditku a to mu samozřejmě neprošlo.

"A teď ty. Bude to dvě stě padesát tisíc rupií pane", zubí se na mě policajt a už otáčí na novou stránku ve svém bločku.
"Proč?" pokládám jasnou otázku.
Policajt se zaráží a hledá důvod, za co by mi mohl dát pokutu.
"Máš helmu?"
S neskrývaným šklebem ukazuji na dvě helmy visící na skútru.
"Ukaž mi tvoje doklady!" přestává se smát a začíná být spíše nepříjemný.
Podávám mu můj pas a řidičák. Chvilku listuje v pase, kde přes spoustu razítek nemůže najít to indonéské a tak mi ho vztekle vrací zpátky.
"Tohle není řidičák",  mává českým řidičákem a zase se začíná šklebit. Nachytal mě parchant. Mezinárodní řidičák jsem si nechal v kapse kalhot. V kraťasech mám jen ten český a kreditku.
"Vyplň mi tady svoje jméno", podává mi bloček policajt.
"Proč?" nehodlám spolupracovat.
"Protože tohle není řidičák", začíná zvyšovat hlas a švihá bločkama o kapotu auta na důkaz toho, že on je tady ta autorita a já mám poslouchat.
"Proč stavíte jen turisty? Proč já musím mít helmu? Vždyť s námi jelo spousta dalších motorek s místními. Bez helem, ve čtyřech na jednom skútru. Proč je nestavíte taky?", přecházím do protiútoku.
Ve stejnou chvíli kdy svou smrští otázek vytáčím policajta do běla, se za námi spouští obdobná hádka, kde si jedna z kontrolovaných turistek nenechává tuhle šikanu líbit a řve na policajta, že mu žádnou pokutu platit nebude.
Náš policajt se celý vzteklý rozbíhá ke skútru a začíná ho prohlížet a kontrolovat. Asi technická kontrola.
"Otevři to!" skoro na mě řve a žádá si zvednout sedačku. Nevím proč si to žádá, ale vyhovuji mu.
Vytahuje techničák od skútru a radostně s ním mává ve vzduchu.
"Buď zaplatíš a nebo ti to seberu!" řehtá se na mě vítězně policajt. Asi mu nedochází, že ten skútr není můj a tak mi to nevadí. Trošku víc nervózní jsem z toho jak v tý svý zpocený tlapě pořád žmoulá můj řidičák.
Ještě se spolu dohadujeme deset minut. On neuznává český řidičák, ale není schopen mi říct o ten mezinárodní a v jeho databázi fotek, nalézá jen maďarskou verzi. A já ho v tom samozřejmě nechávám plácat. Když t neumí vysvětlit, ať se s tím pere.
V jednom nestřeženém okamžiku mu vytrhávám řidičák z ruky a pohotově jej schovávám do kapsy.
"Vrať mi to!"
"Nevrátím. Vždyť to neuznáváš, tak to nepotřebuješ. To je můj dokument", šklebím se na něj pro změnu já. Vím že to není dobře a že ho tím dráždím, což se projevuje v jeho křiku.
"Tady máš potvrzení. Máš tři týdny na to si zajet na policejní stanici, zaplatit pokutu a dostat zpátky tehničák", rve mi do ruky nesmysly počmáraný bloček.
"Chápeš, že ta motorka není moje? Teď děláš problém jenom tomu kdo mi to půjčil", chci vysvětlit tomu chytrákovi, že nechápu jeho pohnutky.
"Já neumím tak dobře anglicky. Zajeď si na velitelství, tam ti to vysvětlí", mává vztekle rukama policajt a opouští naší společnost, ve snaze ulovit dnes ještě nějakou oběť.

Bez techničáku, ale s potvrzením že můžeme ještě tři týdny jezdit, vyrážíme dál na sever podle původního plánu.
Jízda je to parádní. Když nekličkujeme my mezi auty a dalšími skútry, kličkují před námi cyklisté, chodci a zbloudilá domácí zvěř. Skoro na každé druhé křižovatce se ptáme na cestu, neboť uličky se proplétají pro nás ne vždy pochopitelným způsobem.
Naštěstí jsou nám domorodci ochotní s úsměvem radit i když jsme dnes už milióntí, kdo se jich ptá na cestu.

Po dvou hodinách kličkování nakonec přijíždíme do kopců, kde se mají nacházet krásné rýžové terasy. A také že nacházejí. Jenže než stihneme u jedné hospůdky s krásným výhledem zaparkovat, přichází chcanec. Hotová průtrž mračen. Ale už jsme pod střechou. A tak se z terasy kocháme pohledem do dálky na jedinečné rýžové terasy, pečlivě kropené tropickým lijákem.
Naštěstí déšť vydrží jen hodinu. Pomalu tak můžeme vyrazit na průzkum okolí a užít si další a další výhledy a pro tuhle část světa tak přirozený mumraj.
Rýžové terasy nalajnované ve strmých stráních jsou pastvou pro oči. Jedny jsou rovné jak podle pravítka, jiné ukázkově kopírují všechna ohnutí kopců. Mezi vodními pruhy se občas vyskytuje malá tečka ve slaměném klobouku, signalizující farmáře. Bez ohledu na počasí se stále starají o svou úrodu.

Pokocháni pohledy, s několika desítkama fotek, se pomalu vracíme zpátky. Cestou se ještě občasně stavujeme u chrámů podél cesty a při občerstvovacích zastávkách se bavíme rušným indonéským životem, včetně zběsilé dopravy. Teď navíc obohacené o proudy vody, valící se po dešti z hor.

Už jsme kousek před Denpasarem. Jenže kudy zpátky k nám? Ptám se jednoho motorkáře stojícího vedle nás na červené.
"Pojeď za mnou", dává mi jednoduchý pokyn a hned jak padne zelená vydáváme se na jeho pronásledování městem.
"Hele on je policajt", všímá si Kačka nápisu "Policie" na jeho bezpečnostní vestě. Tak pěkný, máme policejní doprovod.
Policajt nás hezky provede celým městem a před služebnou, kam nastupuje na noční se s námi loučí. Dnešní dvě setkání s policií s dvěma absolutně diametrálně odlišnými přístupy.

Pár ulic před hotelem ještě stavíme u stánku vedle ulice a dopřáváme si obří porci výborné rýže s kuřecím masem za domorodou cenu. Bašta a ještě skoro zadarmo.
Večerní relax a studené pivo v bazéně, je nádherná tečka za nabitým dnem.

1.3.2016

Další ráno jako malované. Neváháme ani chvilku, skáčeme na půjčený skútr a vyrážíme k nejvyhlášenějšímu chrámu v okolí.
Brzy se vymotáváme ze spleti městských uliček a vyjíždíme tak trochu mimo město. Vše kolem nás se zelená, doprava je výrazně řidší a my se doslova kocháme pohledem po okolí.
Rýžová políčka, obchody s bambusy a s nepřeberným množstvím řemeslných výrobků. Ze dřeva se tu dá koupit vše. Od malé sošky budhy až masivní lavici.

Přijíždíme na místo určení, parkujeme náš stroj do stínu a uličkou mezi stánky s kdečím, se vším a s ničím si to pomalu šineme k chrámu.
Je tu a je stejný jako jej známe z fotek. Malý chrám, skromně se slunící na skále, která je po většinu dne od pevniny odříznutá mořem. Celý ten pohled je doplněný o mníšky, kteří buď zametají schodiště a nebo připravují tradiční výzdobu.
No a jako celek je to samozřejmě doplněno o desítky návštěvníků, kteří si stejně jako my, přijeli tohle místo zvěčnit na své mobily a fotoaparáty.
My činíme totéž. Pečlivě si zvěčňujeme chrám a následně se vydáváme na malou obhlídku okolí. Užíváme si další vyhlídky na obě strany pobřeží a na věřící, jenž se starají o ostatní obřadní a posvátná místa.

"Zastav!" zařve mi Kačka cestou zpátky do ucha. Lekl jsem se až jsme se málem vybourali.
"Podívej. Zajedeme ji ochutnat?" ukazuje mi přes rameno ceduli zvoucí nás na ochutnávku cibetkové kávy. Jasně že tam jedeme. Je to vyhlášená indonéská specialitka a byla by chyba ji neochutnat.
Hned u vchodu se nás ujímá mladý sympaťák a provází nás zahradou, kde jsou k vidění cibetky i zjednodušený proces výroby téhle speciální kávy.
No a na závěr přicházejí bezplatné ochutnávky několika druhů káv a čajů. Samozřejmě že ta, kvůli které tady jsme, v nabídce není. Za drobný peníz si ji však objednáváme a Kačka tak může po pár minutách přidat další zářez do svých kulinářských zážitků.

Cestu zpátky si užíváme v ještě pohodovějším tempu a prokládáme ji mnoha zastávkami. Fotíme si krajinu, příměstský život a chladíme se nákupem studených nápojů a nanuků.

Bazén je po našem návratu jasná záležitost. Následuje zastávka na večeři u číňánů za rohem a jako tečku dnešního dne si nedopřáváme studené pivo, ale balijskou masáž celého těla.

2.3.2016

Monitorovací systém lodi, přepravující naší OKI hlásí, že se loď již chystá přirazit ke břehu. Rychlá ranní komunikace s naším agentem a kontrolní shánění letenek. Začínáme být lehce nervózní.
Bojujeme proti stresu prací s řádným prokládáním relaxu.
Když jsem na počítači já, Kačka se čvachtá v bazéně. Když je u stroje Kačka, snažím se dát si pár kliků abych úplně nezlenivěl.

"Já mám chuť na slaný pečivo, nějakej dobrej sýr a kus salámu", projevuje se chuťová nenabaženost.
Kačka je na tom podobně a tak se odpoledne vydáváme pěšky do dva a půl kilometru vzdáleného Carrefouru. Slibujeme si od obřího obchodního centra trošku širší nabídku než jakou disponují malé krámku v ulicích.
Čtyřicet minut chůze městem v nechutném pařáku, přebíhání šesti proudé silnice bez dopravních pravidel a to vše jen pro vysněnou baštu na dnešní večer.
Doslova vtrháváme do druhého patra a vrháme se mezi regály s touhou ukojit své chuťové pohárky.
"To si dělaj kozy ne? Deset deka tvrdého sýra za v přepočtu dvě stovky? To si lidi na nákup tady berou hypotéky?" jsem šokován nesmyslností vysokých cen. Vždyť Indonésie a Bali především, jsou symbolem levného žití. Bývávalo. Převyšující poptávka a ochota některých zahraničních turistů platit, způsobila to co tady teď vidíme.
V puse máme spíše hořko a sen o bohaté žranici, uspokojující naše chutě se rozplývá.
Kupujeme si tu nejlevnější bagetu. Aspoň trošku dopřát svým chutím. Bohužel nemůžeme najít nic na ní a tak se smiřujeme jen se suchou.
"Hele počkej. Nedáme si k tomu citrónovýho Radlera? Je za super cenu", ukazuje Kačka na chladící vitrínu, kde se tyhle krasavci nabízejí za polovinu než co chtějí ve městě.
"Ber dva", dávám jasný pokyn a nemůžu se ubránit smíchu nad tím jak jsme dopadli.
Protože už máme fakt hlad, sedáme si hned za kasou na lavičku a trháme si na půl suchou bagetu, kterou zapíjíme příjemně vychlazených ovocným pivem.

Cesta zpátky už je v klidnějším tempu. Hned jak se vrátíme skáčeme do bazénu a následuje procházka po okolí a zkoumání nabídek pouličních mlsných krámků.
Najednou si nemůžeme z ničeho vybrat. Nakonec si však dopřáváme výbornou grilovanou kukuřici a to asi především proto, že nám ji byl dotyčný ochoten prodat za normální cenu.

3.3.2016

"Loď je u břehu!" hlásím Kačce hned po ránu aktuální novinky.
Jdeme na snídani a já už bych nejradši kupoval letenky. Vím že je to předčasné, ale nějak se nemůžu dočkat až poletíme do Austrálie. Trošku se těším na to neznámé a všechno nové.

"Já bych si dal míchaná vajíčka", objednávám si u slečny snídaňové menu.
"Nemáme vajíčka, sorry", ušklíbne se slečinka a čeká až si vyberu něco jiného. Ono toho v té nabídce tolik zase není, takže mám nějak po chuti.
"Jestli chcete, můžeme vám udělat omeletu", hledá slečna řešení.
"A na omeletu nepotřebujete vejce?" civí na ní Kačka oči.
"Ok, přineste nám čaj a pro mě sklenici mléka. Ale ne teplé. Chci studené mléko".
Slečna na mě civí a nechápe. Její slovní zásoba není dostatečná. Zkrátka chci něco, co není v nabídce. Naštěstí ji můj požadavek překládá kolega recepční, bavící se naší objednáváním.
Slečinka odchází a během pár vteřin se vrací s podnosem a na něm dva talíře s míchanými vajíčky, které nese ke stolu vedle. Sním či bdím?
"Promiň, ale právě si mi řekla, že nemáte vajíčka", a ukazuji k vedlejšímu stolu na ty dva talíře co právě přinesla.
"Nejde elektřina", snaží se mi cosi vysvětlit a rozpažuje. Jen koulím očima a bez boje se spokojuji s objednáním toastu s marmeládou.
Konečně se slečna vrací s naším snídaní. Toasty, za odměnu dvě marmelády, čaj a sklenice mléka pro mě. Na první pohled to vypadá skvěle, ale na druhý už míň.
"Ty vole ona mi do toho mlíka hodila led. Tři kostky. To už nemá s mlíkem nic společného. Na tohle já nemám", zvedám se od stolu. Kačka i recepční mají co dělat aby se neprotrhli smíchy.
Jdu k lednici, beru si studenou kolu a mířím k recepčnímu abych mu ji zaplatil.
"Čemu se šklebíš ty vole?"
"Sorry, ale asi ti nemám přát krásný ráno viď?" řehtá se už recepční na plnou hubu.
"Hele víš co, já ti tu kolu nezaplatím".
"V pohodě, je tvoje kámo", darujeme mi recepční kolu na účet podniku aby zmírnil mé ranní rozčarování.

Studenou kolu ucucávám u selekce fotek pro další článek a stále kontroluji emaily pro případné zprávy z Austrálie.
Chvilku po obědě přichází email. Kontejner byl otevřen, auto vyloženo a nyní se musí čekat do příštího týdne na celní a bio inspekci.
Protože máme minimálně týden čas, domlouváme se s Jirkou Hruškou na krátký přesun k nim na resort, abychom viděli i jiný kousek ostrova.

Večeře u číňanů, bazén, studené pivo. Večer si vylepšujeme filmem na počítači.

4.3.2016

Hned po ránu skáčeme do bazénu. Následuje balení a přesun na recepci kde čekáme na večerní přesun za Jirkou.
Čas ve stínu pod ventilátorem využíváme k práci a lehce plánujeme Austrálii.

Aby jsme ušetřili Jirkovi čas v dopravě, jdeme mu naproti k dobře známému Carrefouru, kde na nás čeká. Společně se pak přepravujeme na letiště, kde má Jirka vyzvednout novou skupinu návštěvníků jejich resortu.
Hned první člověk který probíhá letištní halou a hrne se k nám je starší sympaťák, ze kterého po pár minutách vypadává, že je od nás ze severu.
"Cože z Rumburku? My jsme z Krásné Lípy. Nejste pan Bulíček?"
Sympaťák se jen usměje a kývnutím hlavy potvrzuje.
"No to mě podrž! Tak mi potkáme na druhým konci světa skoro souseda".

Protože se do auta k Jirkovi už s ostatními nevejdeme, čekáme s Madem, druhým řidičem, do půlnoci na další letadlo. Tím přilétá Luboš, alias Raf, Jirky strejda.
Noční jízda přes Bali s řidičem co na sto kilometrech použije pětku jen dvakrát je zážitek. S Rafem si vyprávíme a tak to utíká rychle. Než se stihneme nadít, jsme na druhém konci ostrova a Jirka už nás vede do našeho pokoje.

5.3.2016

Spalo se nádherně. Ranní pohled z terasy na moře pod námi je z kategorie "pohádkové".
Tady se nám bude na auto čekat krásně.

Vyrážíme na snídani a poznáváme se s Jirkou starším. Jen v rychlosti kontrolujeme emaily a pak se celý den věnujeme bazénu, sluníčku, šnorchlování a pokecem s ostatními návštěvníky resortu.
Jsou tu samí Češi a pro nás je čeština všude kolem strašně příjemná.

K večeři si dopřáváme výbornou rybu mahi mahi a pak až do půlnoci kecáme s Jirkou mladším o životě na Bali, naší cestě a jeho cestování na oranžovém skútru po zdejších ostrovech.

6.3.2016

Hned ráno běžíme se šnorchlem do moře. Užíváme si lehký proud podél pobřeží a nebojácné barevné rybičky skotačící v proudu kolem nás. Slunce ještě tolik nepálí a tak se tu vydržíme kochat podvodním světem více jak hodinu.
Po snídani se skáčeme ochladit do bazénu kde trávíme skoro celé dopoledne a střídavě lelkujeme ve stínu palem.

Rajská a česneková polévka k obědu je prima vzpomínka na českou kuchyni. Zatím co já se po obědě pokouším dopočítat při daňovém přiznání, Kačka dopisuje deník.

Odpoledne pak klábosíme s ostatními hosty.
Pozdě odpoledne se před vedrem schováváme v pokoji a v horizontální poloze nabíráme síly na večer.

Přichází čas večeře a dnešní hostina. Jirka starší dodatečně slaví narozeniny a tak se nachystala slavnostní tabule. Obrovská grilovaná barakuda a mahi mahi se na stole plném dalších dobrot doslova vystavují. Poté co si je všichni náležitě zdokumentujeme se na ně vrháme a to mlaskání musí být slyšet až na nedaleký ostrov Lombok.
Pocucávání studeného pivka a poslouchání vyprávění Jirky staršího o životě a podnikání tady na Bali, je zábavné zpestření dnešní večera.

7.3.2016

Dnes vstáváme dříve. Jirka mladší nám nabídnul možnost vyrazit s ním a dalšími hosty na celodenní výlet po ostrově a tak si to nemůžeme nechat ujít.

Po snídani se vyrážíme v koloně tří dodávek na sever k známému a rozhodně fotogenickému chrámu na vodě, na jezeře Bratan.
Řekl bych že máme štěstí, protože se tu dnes zrovna něco slaví, ale ono se na Bali pořád něco slaví. Nicméně chrám je celý obsypaný domorodci v krásných a barevných oblečcích a celý den zde probíhají ceremonie. Dnes se oslavuje den květin a tak je výzdoba náramná.
Barevně odění, květinami zdobení a usměvaví balijci proudí v zástupech sem a tam, doprovázeni jejich tradiční hudbou. Je to podívaná jak z dokumentárního pořadu. Jenže tohle je naživo.

Dopoledne nabité tolika tradicemi a kulturou dá jednomu zabrat a pěkně z toho vyhládne. Proto je naším cílem zdejší trh, kde si dopřáváme oběd v podobě tradiční polévky a studenou colu na vzpružení. Krátká obhlídka nabízeného zboží a pokrmů, a už zase jedeme dál.

Výhledy na jezera, bezpečná vzdálenost od loudících opičáků, prohlídka vyhlášené botanická zahrady a následuje procházka pralesem k jednomu z jezer, na které jsme před hodinkou hleděli z kopce.
Jezero, pár chatrčí rybářů, jeden provizorní krámek, chrám u něhož omladina chytá lelky a plácek, kde děcka honí kulatý nesmysl.
"Hraješ fotbal?" křičí na mě jeden mrňous.
"Jasně že hraju!"
"Jestli jsi tak dobrej jako Messi, tak si s náma můžeš zahrát", pokračuje ten malej smrad a ukazuje ať jsi jdu čutnout s nima.
"Messi? Kdo to je? Já jsem lepší!" odpovídám prckovi a k radosti všech ostatním na plácku dávám Kačce foťák a běžím si s nimi čutnout.
Přidává se ke mě ještě Michal, další z naší skupiny a vytváříme tak pro všechny ostatní neplánovanou sportovní vložku a přestávku.
Zápas má od začátku ten správný náboj. Sice je domluva s našimi spoluhráči a jejich rozpoznávání trošku složitější, ale co se dá dělat. Bojujeme a hrajeme jak nejlíp umíme.
Bohužel nemáme proti přesile příliš šanci a tak nakonec  odcházíme s jedno gólovou porážkou.
"Stejně to nemělo platit, to byl offside", utahuju si z mrňouse co nás vyzval k měření sil a teď oslavuje vítězství.
Ještě společné foto na důkaz přátelství a můžeme pokračovat.

Další zastávkou jsou vodopády, což já a Michal po tak náročném zápase vítáme. Bez ohledu na vysoký osvěživý faktor vody do ní nakonec skáčeme všichni a je to paráda. Jen z toho lehce omrzají kotníky.

Závěrem stavíme na návštěvě v jednom nenápadném čínském chrámu, dopřáváme si večeři v podobě tradiční rýže ve stánku u cesty a mažeme černou tmou na hotel.
Je jasné, že úplná tečka za dnem je studené pivo a prima klábosení se všemi účastníky výletu.
S Michalem ještě jednou vyhodnotíme zápas, s děvčaty ceremoniální oděvy a s Rafem uděláme promo snímek s Českou knihou rekordů, jejímž je strůjcem.

 

 

Indonésie je samozřejmě více než jen Bali. Během naší cesty a při čekání na OKI jsme si však vybrali právě Bali. Pro krásy a doslova usměvavou pohodu, kterou tento ostrov a jeho obyvatelé nabízí.
Dnes jej nebudeme hodnotit, protože přijde ještě druhý článek a tam... tam jim to pěkně spočítáme ;o)