Botswana 1 - všude písek, přípravy na vánoce a voda v benzínu

18.12.2014

"Tak snad to bude takhle rychlé i na botswanské straně. To by jsme měli rekord v přechodu hranic", libuje si Kačenka v rychlosti s jakou jsme zvládli opouštění JAR. Jen pro ty co si to nepamatují, všechny procedury jsme zvládli za osm minut.

Na imigračním je menší fronta, ale celkem to utíká. Dostáváme se na řadu a až u okénka nám podává ouřednice formuláře k vyplnění. "No taky mohli být někde vepředu a už jsme to mohli mít vyplněné", komentuji tuhle nelogiku, díky níž se tu logicky tvoří fronta. Vyplněné formuláře během minutky podáváme ouřednici. Ta na ně mrkne a hned nám je vrací. "Nemáš tady kam jedete a kde budete spát", klepe tužkou do formuláře a přitom kouká na druhou stranu místnosti. "Kam jedeme? Do Botswany" odpovídám žertem. "No jo, ale kam přesně?" trvá si ouřednice na upřesnění. "No to záleží kam se dostaneme autem. Nevím jaké jsou u vás cesty", snažím se vysvětlit, že opravdu nevíme kam všude pojedeme. "Ale já to musím vědět přesně" trvá si stále na svém. Ok, napíšu tedy do formuláře Okavango river, což je hodně široký pojem, ale jí to zjevně stačí. "No a kde budete spát?" vyptává se dál. Pak začne něco huhňat a díky plexisklu mezi námi a příchodu dalších lidí už ji neslyšíme. Ukazuje ať jdeme za ní dovnitř a tam s ní pokračujeme ve hře "něco vyplň, ať není kolonka prázdná". "Jenže my spíme v autě. Nemáme žádné rezervace nebo tak něco", snažím se vysvětlit náš způsob cestování. Nemyslím, že jsme tím nějak výjimeční, ale její výraz vypadal, jak když jsme první. Nakonec tedy, napíše jméno nějakého hotelu, který neznáme, ale políčko není prázdné a tak je hra dohrána. Dostaneme razítko a můžeme jít o okénko dál.

"Odkud jste?" ptá se oble tvarovaná dáma za dalším plexisklem, od níž si máme koupit pojištění a něco jako silniční daň. V překladu je to spíš turistická daň, ale což, jinak to tu nejde. "Ček repablik", říkám co možná nejvíc srozumitelně. "Ček co?" vytřeští na mě oči. Borec stojící za mnou vybuchne smíchy. "Česká republika", houkne na ní v jejich jazyce. Ale protože i já mu rozumím, nechápu proč ona nerozumí mě. "A kde to je?" ptá se oblá s lehce vyteleným pohledem. Otočím oči vzhůru, napočítám do tří, periferně vidím borce jak se může smíchy potrhat a pak ji pomalu povím. "Je to v Evropě. Uprostřed Evropy. Vedle je třeba Německo". Pokýve hlavou jako že rozumí a pak se stejně zeptá. "A jak se to píše?" Mám ji zabít hned nebo až za chvíli? Borec za mnou už mlátí smíchy hlavou o zeď. "Pusť mě, já jí to vysvětlím", říká borec ubrečený smíchy a jde holce vysvětlit, že fakt existujeme. Ta po chvilce nachází naší zemičku v systému a místo "sorry jsem tupá", jen řekne "stosedmdesát pula". Aspoň že tady berou karty. Podám kartu, ona vše nacvaká do terminálu a rovnou odpípne i částku. Já mám již jen zadat PIN. Jenže nevím k jaké částce. S ohledem na její zeměpisné znalosti mám trošku pochybnosti. Co když chyběla i na matiku? Rozhodnu se to risknout. Crrr, cvak, píp, píp a vyjíždí ústřižek a světe div se, na matiku nechyběla. Dostanu krásné potvrzení a už se rozbíhám k okénku s celníkem, když na mě houkne, "jé sorry, já jsem ti tam dala špatnou částku". "Jak špatnou částku?", vytřeštím oči zděšením, že tohle nekončí. "No já zapomněla připočítat ještě to pojištění. Máš náklaďák nebo osobák?" ptá se oblá a blbě se culí. "Venku mi stojí buldozer ty vole!", procedím přes zuby ještě v žertu. "Tak kolik chceš doplatit?" zeptám se té hromady neštěstí. "Devadesát. Ale já to musím zrušit a vystavit to celé znovu. Dej mi kartu ať můžeme provést znovu platbu. Teď už správné částky", řekne skoro šeptem a natáhne ruku. "No a tu první mi vrátíš jak? Tak já ti doplatím jen ten zbytek", nehodlám jí dávat znovu kartu. "To nejde. Musím to strhnout celé najednou", kroutí hlavou a popotahuje jak malé cikáně. "Ok, ale nejdřív mi vrátíš to co jsem zaplatil. Nebo doplatím jen zbytek", nevěřím ji už ani slovo a kartu nehodlám vydat. "Tak vydrž, zavolám šéfa", řekne a odvalí se zpoza okénka někam za roh. Borec za mnou už se nesměje. I jeho zdržuje blbost oblé. Šéf nahlédne přes roh a zase zmizí. Nakonec je na nás nastrčena, celá ve fialovém, managerka úseku, která si nás bere k vedlejšímu okénku. Znovu mi vysvětluje pochybení kolegyně a opomenutí započtení pojištění. Nevyvracím, souhlasím a navrhuji, že doplatím pouze chybějící část. "A ty už si něco platil?" kouká na mě jak z jara. "Jo tu první část. Tady mám potvrzení", ukazuji fakturu kterou jsem dostal od hromady neštěstí. Fialová managerka papír vezme, koukne na něj a povídá, "my ti vystavíme nový". "Ok, tak mi tenhle vrať, já doplatím zbytek a pak můžete vystavit nové potvrzení", navrhuji jak postupovat. "Co chceš vrátit?" civí na mě fialová. "Ten papír. Je můj. Je to potvrzení o platbě", ukazuji na papír v její ruce. "Jaký papír? My ti dáme nový", odpovídá fialová a já si přestávám být jist jestli je tak tupá a nebo to na mě hraje. "Dej mi ten papír!" zvýším hlas. Zavrtí hlavou jako že nerozumí. "Neser mě!" zařvu a praštím rukou do plexi až zvednou hlavu všichni ostatní ouředníci. "Jak se za tebou dostanu?" Vzpomenu si na návštěvu imigrační. "Jdu za tebou!" a vyrazím směr kanceláře. Kačka za mnou vlaje jak prápor, ale nechce o tohle show přijít. Všichni ouředníci a oficíři se jen ohlížejí a nechápavě zírají jak se hooodně svižným krokem ženu za fialovou managerkou. Ta tam stojí jak opařená. Vytrhnu ji papír z ruky. "To je moje! Jasný! Teď mi vystavte novej a já Vám zaplatím zbytek. Nebo mi zavolej šéfa! Ale už na mě nic nezkoušej!" mluvím na ní rychle a nahlas. Šéf to registruje a tak mizí v zadních dveřích. Fialová se probírá a kýve hlavou, jako že to tak bude. Jdeme do kanceláře k šéfovi. Samozřejmě tam nikdo není. Fialová nás posadí do rozvrzaných křesel a jde za hromadou neštěstí. Netrvá to ani minutu a je zpátky s novým potvrzením a platebním terminálem. Rychle zkontroluji částku na papíře a vidím, že na tu matiku opravdu jedna z nich chyběla. "Sekli se o třicet pula", řeknu česky směrem ke Kačce. "Když jsou blbý..." směje se Kačka, kam až jsme se zase dostali. Odkývu to a fialová začne připravovat platbu na terminálu. Opět stejně jako hromada neštěstí, odpípne částku. Tentokrát je má důvěra na nule a tak požaduji opětovné zadání s tím že si částku potvrdím sám. Nejdřív tupě zírá, ale když vidí že nehodlám ustoupit, souhlasí. Zaplaceno. Usmějeme se na ní a odcházíme z kanceláře.

Když už jsme uvnitř mezi okénky, docházíme si rovnou za celníkem pro potvrzení karnetu. Ten na to chvíli zírá a pak to pro jistotu podá kolegyni. "Ona je specialista", dodá a ukáže na slečnu za ním. Specialista na to kouká stejně, ale pokyvuje hlavou jako že rozumí. Pro jistotu jí tedy ukazuji kam má co potvrdit a co si má utrhnout. Za pět minut už se řítíme k autu. "Hranice musíš milovat a nebo nenávidět. Já jsem tak někde uprostřed", pronáším svou oblíbenou přeshraniční hlášku. "A to už to vypadalo na časový rekord", zapisuje Kačka do statistiky celkový čas, hodina a půl.

Botswana nás vítá legračními reklamami na billboardech kolem cesty a průjezd hlavním městem Gaborone, zvládáme bez větších potíží.

Když se setmí zastavíme v prvním městě a domlouváme nocleh před obrovskou policejní stanicí. Okamžitě se nám jde k autu podívat jeden přihlížející se kterým nakonec kecáme skoro hodinu. Je to zdejší učitel na základce a prozrazuje nám spousty zajímavých informací o Botswaně.

19.12.2014

Ráno nám dává policejní recepční budíček již v šest ráno. "Už je čas vstávat. Jo a máte fakt pěkný auto", pronese po tom co zaklepe na okénko a vrací se zpět na služebnu. Vykopeme se z pelechů a vyrážíme směr Francistown. Ten jen projedeme a míříme až k městečku Nata. Nakoupíme oříšky a pivko a využíváme levného kempu s bazénem a internetem. Čekají nás totiž nějaké povinnosti. Jasně že musíme nejdřív vypít pivo a skočit do bazénu ;o)

20.12.2014

Protože to není v Africe s rychlostí internetu kdo ví jak veselé, trávíme celé dopoledne ještě v kempu a využíváme závratně rychlé připojení k netu.

Po obědě se zvedáme, dokoupíme ve městě zásoby a vyrážíme směr divočina. Cestou potkáváme podél hlavní silnice skupinky slonů a tak když nakonec vybíráme místo na spaní poblíž malého jezírka, pečlivě koukáme abychom neparkovali na zvěří vyšlapané stezce. Přeci jen, není o co stát když vám v noci klepe na okno nasranej slon.

Z kochání se divočinou venku dneska nic nebude, neb se žene bouřka.Tak si v pohodlí naší "ložnice" pouštíme na pc Trabantem napříč Afrikou. Dane díky! Zase jsme se nasmáli a zjistili, že jsme se na Viktoriiných vodopádech koupali na úplně stejném místě ;o)

21.12.2014

Protože v Botswaně není moc silnic a nebo spíš nejsou pro nás, vracíme se přes Nata abychom mohli pokračovat k dalším cílům naší cesty. Natankujeme na zdejším Shell plnou a vyrážíme.

Když po několika stech kilometrech konečně přijíždíme k branám NP Nxai Pan, čeká na nás cedule "Strickly 4x4!". "Néééé, já nechci!" dělám držky jak malé dítě. Nezkouším se ptát slečny na bráně jestli je to vážně tak zlé, že tam s OKI nemůžeme neb vidím hned od začátku cestu v hlubokém písku. Trošku jsem doufal, že to bude lepší. Není. A není tomu ani na pár dalších místech. Vlastně je. Někde není písek. Je tam ale pro změnu vylité jezero, takže je výsledek stejný. Nedá se nic dělat a tak vyrážíme do Maun, k deltě řeky Okavango.

Máme to do Maun zhruba třicet kilometrů, když se stalo něco, čeho se děsí na cestě snad každý motorista. Spadl výkon, auto přestalo táhnout. Najednou škub, škub a zase zabralo. "Doprdele co to je?" pronesu jako když se mi to zdálo. Škub, škub... znova. "Něco není v pořádku", sděluji Kačce a začnu stavět u krajnice. "Co s tím je?" ptá se vyděšeně Kačka. "No to netuším. OKI nám nějak kucká", otvírám kapotu a jdu se pokusit najít příčinu. Poslouchám motor a nic se neděje. Hezky si přede a nevykazuje žádné abnormálie. Vypnu jej a zkouším udělat namátkovou kontrolu kabelů ke svíčkám, jestli někde něco nekape a podobně. Vše se zdá OK. "Jestli nám do toho ten blbec na pumpě nenalil nějakou sračku", napadá mě jedna z možných příčin. Když jsme totiž tankovali, Natural 93 neb pak už měli jen naftu, tak mi obsluha říkala, že moc netankujou,ale jestli prej chci. "Jestli v tom ten dobytek neměl vodu", napadá mě a vybavuji si jak mu to z pistole divně prskalo. Uff, co teď. "No nic zkusíme to dojet a dotankujeme nový benzín. Snad se to spraví", navrhuji jediné možné řešení v tuhle chvíli. V Maunu jsme za chvíli. Dotankujeme devadesát pětku až po okraj a OKI se tváří spokojeně.

Poměrně rychle nacházíme super kemp, hned u řeky, s bazénem a wifi. Zabydlujeme se a protože nám do štědrého večera zbývají dva dny domlouváme si na další dva dny výlet na dřevěné kánoi po deltě Okavanga. OKI bude v bezpečí kempu a trošku si odpočine.

22.12.2014

Vyrážíme hned v osm ráno. Hodinová projížďka na motorovém člunu, který to s námi pálí jedním z hlavních ramen řeky nás pěkně vyfouká. Přijíždíme do malé vesničky, která je současně i přístavem kánoí, kde už na nás čeká náš průvodce pro další dva dny. Ze zhruba třiceti kánoí jsou tu ale jen čtyři opravdu tradiční, dřevěné. "Můžeme jet tou dřevěnou?" snažím se vyhnout nesympatickému bakelitu. Andrew, jak se jmenuje náš průvodce, jen kývne hlavou na souhlas a přijde nám, že mu dělá radost, že chceme dřevěnou klasiku.

Vyrážíme do delty. Andrew,bushman, tedy křovák ze zdejší vesnice, stojí na zádi a pomocí dlouhé bidla se odráží ode dna. Naše kánoi se tak tiše kolébá rákosím do hlubin divočiny, která je okolo delty. Cestou nám vypráví o fauně a floře, ukazuje nám jednotlivé druhy ptactva, které postupně míjíme. "Taky tady máme pět druhů vodních hadů", sděluje Andrew. "No to si ze mě dělá srandu", vykřikne zděšeně Kačka, jenž má z plazů panickou hrůzu. "Neboj. Jestli nějakého potkáme, do lodě nevleze. A jestli jo, udělám ti ho k večeři", snaží se jí Andrew uklidnit. Neřekl bych, že jí to uklidnilo a asi ráda přijde o tenhle kulinářský zážitek. Chvilku po poledni zastavujeme na malém ostrůvku, kde rozbíjíme náš tábor a kde budeme trávit tuto noc. Dáváme si lehký oběd a relax. Je takové vedro, že by nás to na lodi ubilo. Když začíná slunce slábnout opět vyrážíme na řeku.

Andrew nejprve nastraží sítě na ryby a pak pokračujeme deltou dál. Děláme občasné zastávky a vyrážíme do buše na nezvyklé safari. Se západem slunce se vracíme k našemu kempu uprostřed ničeho. Pomůžeme vytáhnout úlovek jenž uvíznul v nastražených sítích. "Chcete se vykoupat v řece?" ptá se Andrew. "Jo jasně. Jestli nás nic nesežere", dělám si legraci z legend o krokodýlech a hroších díky, kterým je koupání spíše nemožné. "Neboj, tady krokodýla nepotkáme a hrochům se vyhneme", mrká na nás Andrew a my už se nemůžeme dočkat. Vyrážíme kánoí o pár desítek metrů dál od našeho kempu, kde uprostřed řeky svítí ze dna zlatavý písek. Andrew přiváže kánoi za leknín a my okamžitě skáčeme do nádherně teplé vody. Je tu zhruba sedmdesát centimetrů hloubky, takže je to na prima válení. Jsme ve vodě sotva minutu když se ozve hlasité zavrčení hrocha, kousek od nás. "Hippo!", zpozorní Andrew. I my jsme dobře poznali tenhle zvuk. "Ale ten je na druhé straně. Sám. Ten za námi nepůjde", říká přesvědčivě a pokračuje v cachtání se ve vodě. My mu věříme. Snad ví co říká. "Žbluňk, šplouch", ozve se tak sto metrů od nás a my jen pozorujeme jak se hýbe rákosí. "No co jsem říkal. Jde pryč", komentuje pohyb hrocha  Andrew. "Tak to je síla. Koupeme se s hrochama v řece, kde se koupat nedá", komentuji tuhle situaci. "Zase musíme mít něco spešl", dělá si srandu Kačka a užívá si prima teplou a přesto osvěžující koupel.

Když dorazíme do našeho tábořiště, rozdělá Andrew oheň a začne připravovat ryby. Je hezké pozorovat jak si počíná. Ryby uvařené jen v slané vodě jsou výborné a tak sedíme do noci u ohně. Andrew se dlouze zahledí do ohně a pak říká, "teď vám povím jeden příběh". Čekáme vyprávění o tom jak se dostal k téhle práci, o životě a takové ty příběhy co se lidem říkají. Jenže on nás naprosto šokuje a začíná nám vyprávět pohádku o tom, proč se například hroch bojí ohně. Praskání dřeva, doplněné zvuky ze tmy a jeho neskutečná intonace během vypravování působí kouzelně a roztomile. Už dlouho nám nikdo nevyprávěl pohádku. Je fakt, že po té druhé jsme už zralý na spacák.

23.12.2014

Spali jsme jako mimina. Ráno po malé snídani vyrážíme na probouzející se řeku. Sledujeme hejna ptactva snídající v rákosí a na břehu pobíhající antilopy. Je to krásná a tichá projížďka se zastávkami na pozorování divočiny.

Chvilku po poledni přijíždíme na základnu, kde nám Andrew hrdě ukazuje svůj dům. No dům. Bydlí ve stanu. To se zde rozmohlo jako nový trend v bydlení. Nemá vlastně vůbec nic, ale je na to neskutečně pyšný a tak pózuje před objektivem a chlubí se svým "obydlím". Společně pak trávíme chvilku ve vesnici, kde neunikneme zvědavým dětem a Kačce pro změnu neuniknou šňořící se děvčata.

Odjezd z přístavu nám lehce zdrží hroch, který přišel na návštěvu vesnice a tak ho děcka zahánějí kameny. Naštěstí náš člun je dost rychlý na proplutí okolo hrocha aniž bychom něco riskovali. Sedíme a kocháme se rychlou jízdou po řece, když mezi nás po podlaze přiletí chladící bedna."Tady máte nějaký pivko. Musíte mít žízeň. Pozornost podniku", řve zezadu pilot. Wau, to si necháme líbit. Žízeň máme že by jsme se o ní mohli opřít ;o)

Odpoledne vyrážíme do města na nákupy surovin pro přípravu vánočního bramborového salátu. Ne všechno zde mají jako u nás a ne všechno jako u nás chutná, ale v tom je to kouzlo. Po příjezdu se osvěžíme v bazénu a jdeme připravovat vánoční salát. Uprostřed Afriky, daleko od domova, bez sněhu a zimy. "Jste první kdo si tady takhle vaří vánoční večeři", dělá si z nás legraci majitel a nabízí k úschově salátu lednici na baru kde bude náš salát v bezpečí.

Večer si už užíváme pohodu. Je to sice bez cukroví, pohádek a chumelenicí za oknem, ale trávit večer před štědrým dnem v bazénu, dvacet metrů od řeky Okavango, není taky zas tak špatný ;o)

Již od začátku se v Botswaně cítíme bezpečně a všichni jsou přátelští. Při pohledu na naše auto se s námi dávají do řeči lidi na čerpací stanici, před obchodem, ve frontě na semaforu i před policejní stanicí kde přespáváme. Absence vysokých plotů a ostnatého drátu nám rozhodně nevadí. I když jsme byli upozorňováni na vyšší ceny, není to tak strašné. Nabídka služeb i zboží je na velice dobré úrovni a tak není problém sehnat cokoliv. Je fakt, že zde není mnoho obyvatelstva a že vzdálenosti mezi jednotlivými městy jsou větší než jinde. Není se čemu divit, skoro všude je poušť, solná pánev a nebo voda. To je také důvod proč se na spoustu míst nepodíváme. I kdyby naše OKI byla 4x4, nejsme dost vysocí a tak je zde zkrátka průjezd v mnoha případech osobním autům zapovězen. Na druhou stranu není taková zvláštnost, že se vám vedle hlavní silnice procházejí sloni i když nejste v národním parku. Vše je tu takové volné a v poklidu. Nabídka služeb pro turisty je tu dostatečně široká a tak sehnat ubytování, přepravu či nějaký výlet, není vůbec složité. Díky tomu si také dostatečně užíváme deltu řeky Okavango.