Bolívie 1 - urvaný tlumič, největší salar světa a indiánské barvy

 

20.6.2015

Hraniční přechod co jako hraniční přechod příliš nevypadá. Závora do Bolívie je zavřená a jen na druhé straně ve stínu sedí nějaký strejc v civilu.
Jdeme do stavební buňky s nápisem Aduana, celníci. Mají tu frmol. Jediný celník co tu je, je tak znuděný, že už ani mouchy neodhání.
"Ahoj! Jedeme do Bolívie, kde máte imigrační", rušíme celníka z lelkování. "Ahoj amígos", vyskakuje celník a než jako obtěžování vnímá naši přítomnost jako zpestření nic nedělání.
"Tamhle na druhé straně. Ten amígo ve stínu, to je imigrační", ukazuje na strejce v civilu sedícího ve stínu poblíž závory.
Proč na nás strejda nemávnul, když nás viděl přijet nechápeme, ale jdeme si k němu pro razítka do pasu. Po vyplnění mastných kartiček, nám vší silou práská razítka do pasu. Vůbec se na nás nedívá. Jsme mu totálně ukradení. Kdybych byl hledaný zločinec, bez problému projedu. I falešný pas by tady prošel. Mít v autě další dva, taky to nikomu nevadí. Nu což, aspoň to jde rychle.
S nadšením a razítky v pase se vracíme k celníkovi. Ten na nás již čeká na zápraží své stavební buňky.
"Musíte teď za celníky", oznamuje nám s úsměvem a my nechápeme. "Vždyť ty si celník. Nebo ne?", snažíme se rozluštit jeho slova.
"Jo jo jsem, ale pro dokumenty k autu musíte tamhle dozadu. Přeskočíte ten vlak a tam vám dají dokumenty", ukazuje s náležitým gestem směrem na druhou stranu nákladního nádraží, kde se za řadou cisteren schovává malá budova.
Moc to nechápeme, ale vydáváme se směrem, který nám ukázal. Přelézáme stojící řadu cisteren a když bušíme na zamčené dveře celníků, máme co dělat abychom uhlídali naše cukající se koutky.
Otvírá nám týpek v děravém tričku. "Co potřebujete?"
"Jdeme si pro celní dokumenty pro naše auto", snažím se lámanou španělštinou vysvětlit důvod našeho rušení jeho klidu.
"Tady nejsou celníci", říká mi suše týpek a už zavírá dveře. Rychle mu strkám nohu do dveří. "Hej! Počkej! Tady je napsáno, že jste aduana", ukazuji na cedulku vedle dveří.
Týpek se začíná smát, otvírá dveře a pouští nás do kanceláře. "Co to jako mělo bejt?" kroutí Kačka hlavou.
Týpek mizí v druhé kanceláři a nahrazuje ho kolega. Když si vyslechne co potřebujeme, jde pro třetího. Ten si sedá za stůl zapíná kompjůtr a žádá si doklady od vozidla. Všechny mu je pokládám na stůl a on se zvedá a bez zájmu odchází. Přichází čtvrtý s úsměvem a lámanou angličtinou se mnou začíná vyplňovat formulář v celním systému. Nevím jestli se smát či brečet. Když máme vše vyplněné, na dvakrát vytištěné a okopírované, přichází dotaz alá Afrika, "Máš patnáct boliviarů?"
"Ne nemám. Kde bych je vzal? Vždyť teprve do Bolívie vstupuji", čekám co bude následovat.
"A aspoň nějaké chilské?", nechce se celník vzdát.
"Ne všechny jsem utratil. Nemám žádnou hotovost. Sorry", rozpažuji.
"Ok tak nic. Žádný problém", mává rukou na znamení že už další pokus nepřijde a podává mi dokumenty.
Přeskakujeme zpět řadu cisteren a vracíme se k autu. Už na nás mává první celník a žádá si naše dokumenty. Podle nich vše pečlivě přepisuje do svého kompjůtru a tiskne nám dokumenty nové.
"Fakt hranice musíš milovat a nebo nenávidět. Jsem tak někde mezi", pronáším svou oblíbenou hlášku a pozoruji celníkův nesystém v řazení papírů.
Celník mi podává dokumenty a s úsměvem ukazuje k bráně. Sice ten jejich postup nechápeme, ale proběhlo to celkem hladce. Vyrážíme do Bolívie. Tedy jestli nám někdo otevře bránu. Už ani strejda nesedí ve stínu vedle brány.
"Hej amígo, kdo nám otevře?" volám na celníka a ten mi jasným gestem naznačuje, ať se obsloužíme sami. "Den otevřených dveří. Teda závor", dostává Kačka záchvat smíchu a natáčí náš vstup do Bolívie. Už ani já nezadržuji smích a tak vytlemení vjíždíme do Bolívie.

Cesta vedoucí k našemu dnešnímu cíli, do města Uyuni je fajnová. Myšleno opravdu ironicky. Není to cesta. Jsou to vyjeté koleje mezi velkými šutry, plná prachu a kozích bobků.
Občasně projíždíme opuštěnými a polozbořenými vesničkami. O správnosti směru se ujišťujeme jen díky přítomnosti sloupů s elektrickým vedením, kopírujících cestu.
Drncáme se takhle přes dvě hodiny, zhruba šedesát kilometrů. OKI dostává rány ze všech stran. Čekám kdy prorazíme gumu. Naštěstí se před námi objevuje křižovatka a za ní další vesnička. Tentokrát obydlená, plná ušmudlaných capartů, s prázdným krámkem a ochotnou paní vedoucí, která nám potvrzuje správný směr.
Jedeme dál, se zapadajícím sluncem v zádech po výrazně lepší cestě.
"Prásk! Třísk!, třísk!, třísk!, ..." z pod auta se ozývají děsné rány. "Doprdele co to je!", brzdím a jdu se podívat co se stalo. Nic nevidím. Koukám pod auto a nikde nic nevisí, nikde nic nenaznačuje problém. Rozjíždím se a děsivé rány se ozývají znovu.
"To je zezadu. Jak kdyby jsme urvali něco na kole", snažím se identifikovat problém a znovu lezu pod auto. Zásah potopená! "Máme v hajzlu tlumič. Vyrvali jsme ho totálně. Visí tam a mlátí do ramene", sedím na cestě vedle auta a snažím se vymyslet co teď a tady s tím.
Házím OKI na hever, sundávám kolo a zkoumám tu hrůzu. "To je v prdeli. Ujedeme šedesát kiláků po poli a pak když už je cesta dobrá, tak urveme tlumič", nebereme mi to hlava.
"Asi si to musel rozmyslet", přichází Kačka spontálně s typicky českým černým humorem. Kolemjedoucí motorkář staví a nabízí pomoc. Zkouší volat mechanikovi do dvacet kilometrů vzdáleného městečka. Mechanik nemá dneska čas. "Co se dá dělat. Nasadíme kolo a pomalu dojedeme do města a tam to zkusíme opravit", vrhám se na nasazování kola. Jenže díky absenci tlumiče na správném místě nám rameno kleslo tak, že se nedá kolo nasadit.
"Potřebujeme nějaký klacek. Páku, abych to rameno přizvednul", mám okamžité řešení, která má však menší háček. Nemáme klacek a všude kam dohlédneme je jen prach, kamení a maximálně trsy trávy.
"Vafle! Vždyť máme vafle!" nacházím pohledem spásu na střeše OKI. Sundávám jeden z vyprošťovacích pásů a pomocí páky přizvedávám spadlé rameno. Kačka se pokouší nasadit kolo, ale nemá dost síly jej udržet jednou rukou a přišroubovat. Naštěstí je tu indián s motorkou a tak přiskakuje a Kačku zastupuje. Kolo je zpět, indiánský kamarád obdarován rybičkou a my jedeme už za tmy do nejbližšího obydleného místa najít mechanika.

Na třetí doptání v Rio Grande, stavíme před železnými vraty. Jen co zastavíme vylézá zvědavý děda a po něm i sám mechanik. Domlouváme se na noclehu před vraty a ranní opravě.

21.6.2015

Je pět hodin ráno. Venku kosa, v autě kosa. Okénka zevnitř jsou pokrytá centimetrovou vrstvou ledu. Je mínus osm. Vylézám a startuji, abych přitopil. OKI nás během několika minut začíná hřát a my ještě na chvíli usínáme.

V osm ráno, s prvními slunečními paprsky, přichází mistr mechanik. Vysvětluji mu, že potřebuji druhý hever a dvaadvacítku klíč. Během minutky obojí přináší a přes rameno mi nakukuje pod ruce.
Stále mi chce pomáhat. Avšak já, vědom si faktu, že nemáme peníze a nejsme schopni mu za jeho pomoc zaplatit, jej musím stále odmítat. Stejně mu to nedá a jak to jde strká ke mě do podhledu hlavu.
Když si šteluji druhý hever pod rameno, pomůže mi tak, že mi OKI sedne celou vahou na prsty pod dřevěnou podložkou. Rychle je vyškubnu z prachu. Je to dobrý, jen servaná kůže a troška krve. To bych měl přežít.
Normálně bych mu asi vynadal. Ale vím, že to neudělal schválně a že se mi jen snaží pomoci. Pro jistotu ho posílám pro kladivo. Hmaty, chvaty a vlastně nevím jak, nasazuji tlumič na vyrvaný gumoplastový silenblok a šroubuji zpět na původní místo.
Mechanik mi pomáhá nasadit kolo a má radost, že ho taky k něčemu pustím.
Děkuji mu a jako odměnu za půjčení heveru mu darujeme pár drobností. Pro něj i pro jeho děcka.

Tlumič drží, cesta je ucházející a tak konečně přijíždíme do Uyuni. Městečka známého díky Dakaru a hlavně díky nedaleké solné pláni, jenž je největší na světě.
Máme hlad, jsme špinaví a nemáme zdejší peníze. Ve městě se navíc konají trhy a vůně linoucí se ze všech stran, nás přímo ničí. Běháme po městě a postupně zkoušíme všechny bankomaty. Samozřejmě jak už to bývá, jsme úspěšní až u toho posledního, který nám nedává na všude uznávanou a preferovanou Visa kartu, ale na Maestro. "Zlatá FIO banka!", zvolávám radostně a mávám balíkem bankovek. Ještě že máme od našeho partnera, všechny tři druhy karet.
Okamžitě bereme trhy útokem a od každé tety trošku ochutnáváme. Dopřáváme si poprvé maso z lamy, smažené rybičky a nebo sladké drinky. Je to slast!

Za odměnu si dopřáváme levný hostel, s internetem na práci, teplou sprchou a údajně nám večer i zatopí.

Net funguje a tak přes skype voláme domů. Topení nefunguje a tak nás za hodinu přesouvají na jiný pokoj, kde je to s topením o poznání lepší. Teplá sprcha je boží vynález.

22.6.2015

Topení netopí. Naštěstí čtyři silné deky jej dobře zastupují. Plánujeme dnes pracovat a psát články a selektovat fotky. Je ale taková zima, že nám regulérně mrznou ruce. Recepční nám půjčuje elektrické topení, díky kterému se dá alespoň trošku fungovat.

Prokládáme to vycházkami do města, kde se nahříváme na sluníčku. Následně zjišťujeme super výhodné menu v kavárně našeho hostelu. Plníme si pupky a zůstáváme v kavárně kde pokračujeme v započatých činnostech.

Je před čtvrtou odpolední, když opouštíme naše počítače a jedeme si užít nedaleký, vyhlášený hřbitov lokomotiv. Místo plné léta nepoužívaných rezavých krasavic.

23.6.2015

Balíme se a chystáme se navštívit Salar de Uyuni. Největší solnou pláň světa, ležící nedaleko za městem. Bohužel je hnusně. Hustá oblačnost totálně popírá existenci slunce.
Pokračujeme tedy v kavárně v rozepsaných článcích a selekci fotek.

Odpoledne si užíváme trhy a také zjišťujeme jak je to tady s tankováním paliva. Oficiální zlodějina, pod hlavičkou státu. Asi tak to lze slušně nazvat. Nemáš bolivijskou espézetku, platíš trojnásobnou cenu. Pro jistotu karty nebereme a zásadně nesmlouváme. No co se dá dělat. I tak je benzín výrazně levnější než v Evropě.

K večeři si v jedné ze zdejších restaurací dopřáváme steak z lamy. Je to bašta a my si po dlouhé době užíváme normální jídlo.
Protože další noc na hostelu je nad náš limit, hledáme ve městě vhodné místo na přespání. Při přejezdu železničního přejezdu, "prásk!"
Znovu se ozval tlumič. Pomalu popojíždím k domečku, který vypadá jako dílna. Je to dílna. Chlapík uvnitř mi nerozumí ani slovo, ale nakonec se pomocí rukou, nohou, ukazování a ukázek propracováváme k tomu co potřebuji. Stáčí mi na soustruhu za v přepočtu deset korun, dvě podložky, kterými hodlám ráno tlumič zajistit.
Tlumič to asi tuší a tak jak vyjedu od dílny, přestává tlouct. "No mě picne. On nám snad sám naskočil zpátky", směju se tomu.

Místo na nocleh nakonec nacházíme poblíž zdejších kasáren, kde v době Dakaru parkují všechny závodní týmy.

24.6.2015

Přes noc mrzlo. Ještě ráno, když už OKI rozmrzá na slunci, nám teploměr ukazuje dva stupně pod nulou.
Dopřáváme si snídani v kavárně hostelu kde jsme před tím spali a následně vyrážíme na Salar.

Najít cestu na i po Salaru není tak složité jak nás všichni strašili a tak jsme během pár chvil u solného hotelu, který dnes funguje už jenom jako atrakce.
OKI je středem pozornosti a stále se s námi někdo chce fotit a dotazuje se na naší mapu na kapotě. Jak odpovíme poslednímu, ujíždíme před dalšími do středu solné pláně. Je to pecka. Bílá plocha, kterou jen v dálce lemují hřebeny kopců.
Jedeme hodinku bez hnutí volantu a všude kolem nás je jen bílo. Sůl, sůl a samá sůl. Až z toho bolí oči.

Uprostřed Salaru navštěvujeme osamělý ostrůvek plný kaktusů a turistů. Pár fotek a zase mizíme do míst, kde lze nepotkat živou duši. Kocháme se prostorem a užíváme pocit svobody, který ten obrovský prostor nabízí.

Západ slunce si užíváme na jižní straně, která je z části zalitá vodou a nabízí možnost zrcadlení a jedinečných fotografií.
Jízda po Salaru ve tmě je stejně úžasná jako přes den. Parkujeme někde v tom bílém prostoru uprostřed tmy a kocháme se čistým nebem posetým třemi a půl miliardami hvězd. Možná víc.

25.6.2015

Vstáváme a vyjíždíme ještě před východem slunce a znovu míříme na jih. Sami, před vodou zalitou částí číháme na první parsky slunce.
Když už je slunce vysoko a začíná pěkně hřát, vyrážíme zpět do prostoru. Jezdíme doleva, doprava, nahoru a dolů. Fotíme, blbneme a užíváme si tu bílou plochu.

Ve chvíli kdy jsme už dostatečně nakocháni, míříme zpět do města. Pomalu vyjíždíme na cestu, když se k nám od nedaleké skupinky aut řídí postava v zelené bundě.
"Hele není to Honza?", snažím se na dálku identifikovat postavu. "Je to Honza! Nazdar Jeníku!" křičím radostně a oba vyskakujeme ven z auta pozdravit se s kamarádem, kterého jsme před lety potkali na Novém Zélandu a se kterým jsme se zde plánovali setkat.
Honza je tu dnes jako průvodce dalšího českého páru. Jak lahodné pro naše uši slyšet zase češtinu.
"Pojď sem, já tě musím obejmout když jsme v tý Jižní Americe", vrhám se na Honzu a objímám ho tak silně až Honza hekne. Normálně na takovéhle objímání moc nejsem, ale tady je to normální a pouhé podání si ruky, mi v tuhle chvíli prostě přišlo málo. Máme ohromnou radost že ho zase vidíme.
Fotíme se u OKI a domlouváme na delší setkání za pár dní v hlavním městě La Paz.

Přijíždíme do města a hned jak zastavíme salutují nám dva policisté. Protože oni neumí anglicky a my jim nerozumíme španělsky, žádají nás abychom je doprovodili do infocentra, kde je slečna vybavená angličtinou. Netušíme co se děje, ale neklademe odpor a jdeme.
Slečna nám tlumočí několik dotazů ze strany strážníků a my se dozvídáme, že se postrádají nějací dva turisté ve vlastním autě, kteří se nevrátili ze Salaru. Musíme je zklamat a nechat je pátrat dál. My ztracení nejsme. Zatím.

Opět si dopřáváme steak z lamy. Tentokrát v jiném podniku, kde společně s domorodci sledujeme Copa America, fotbalový zápas mezi Bolívií a sousedním Peru.
Následně opět nocujeme před kasárnami, osvědčeným a klidným místem.

26.6.2015

I dnes nás dřív jak světlo budí zima. Tři pod nulou není vážně žádná hitparáda. Nakupujeme svačinku a znovu vyrážíme na Salar.
Jezdíme křížem krážem, fotíme, blbneme a nakonec si dopřáváme piknik uprostřed bílého nic. Poprvé v jižní Americe vytahujeme křesílka, stolek a v klidu s pohledem do bílé dálky ucucáváme studené pivo z plechovky.

Sůl je potvora zákeřná a OKI je náš miláček. Po návratu ze Salaru jí tak dopřáváme sprchu ze všech stran u zdejších odborníků.
Jdu platit za půl hodinové šplouchání OKI, když se ke mě přiřítí zdejší podvraťák. Dupnu a on, jak už to u těchto siláků bývá se dává na ústup. Ale jen na chvilku. Je to zákeřná bestie, vrací se a kouše mě do lýtka. "Jau ty bestie!", vykřiknu a moje pravá noha již v nápřahu míjí toho šmejda, prchajícího mezi hromadu šrotu. Já ho nedostihnu, ale kámen okamžitě vržený jeho směrem ano. Mám přesnou mušku a tak jen zakvičí a ztrácí se pod sudem s kdo ví čím.
Je to dobré, kalhoty i lýtko jsou celé. Jen mě štípnul. Podvraťák jeden.

Jsme nudní a tak si i dnes dopřáváme steak z lamy, který nám zachutnal.
Aby jsme nebyli úplně nudní, děláme změnu alespoň v podniku.
Nocleh před kasárnami to jistí.

27.6.2015

Dnes je Ladislava. Mám svátek. Ale to není až tak podstatné jako skutečnost, že má dnes OKI narozeniny. Jsou jí tři roky a z toho přesně jeden rok jsem jejím majitelem a OKI je expediční vůz. Krásná shoda náhod, že byla poprvé registrována na můj svátek a k přepisu došlo v ten samý den, jen o dva roky později.

Opouštíme Uyuni a vyrážíme směr Potosí. Cesta je fajn, utíká rychle a tak během pár hodin stavíme v Potosí u první pumpy. Na první pumpě nás z neznámého důvodu nechtějí obsloužit. Nemáme bolivijskou značku.
Na druhé pumpě nám nemůžou natankovat, neboť jim nefunguje zlodějský systém s trojnásobnou cenou. Ani přesvědčování, že nepotřebujeme doklad nepomáhá.
Na třetí pumpě se s námi baví, systém funguje a klučina dokonce uvažuje tržně. "Chceš fakturu?" ptá se mě valící do nádrže plným proudem benzín.
"Ne nepotřebuji", tuším co by mohlo následovat. "Ok, bez faktury to máš jen za dvojnásobek", mrká na mě šibalsky a já oceňuji a s úsměvem vítám jeho nemravný návrh. S plnou nádrží projíždíme Potosím a pokračujeme dál, do Sucre.

Je pozdě odpoledne a my hledáme v krásném a čistém Sucre náměstí. Nacházíme jej, avšak chrabrá policistka nám na něm nechce umožnit zaparkování, neb se zde právě koná přehlídka tanečních škol.
Nakonec ji s pomocí jednoho z kolemjdoucích přemlouváme a na chvíli zde stavíme. Zabíháme do infocentra, získáváme mapu města a parkujeme o ulici dál.

Z centra se do půlnoci nehneme. Užíváme si zdejší přehlídku, plnou hudby, tradičně oblečených tanečníků s ochotou se fotit, ohňostrojů a široké nabídky tradičních pokrmů.
Když už jsme totálně zničení, popojíždíme o pár bloků dál k jednomu ze zdejších kostelíčků, kde v klidu nocujeme.

28.6.2015

Je neděle a tak nás probouzí kostela zvon. My neleníme a ihned vstáváme. Ne, nechystáme se do kostela, ale na tradiční indiánské trhy do několik desítek kilometrů vzdáleného Tarabuca.

Parkujeme jen kousek od náměstíčka kde se trhy konají a okamžitě vyrážíme na průzkum. Je to něco úžasného. Náměstí plné tradic. Tradičně oděni indiáni, pokrmy a výrobky.
Kačka se nemůže udržet a nasává. Nasává informace, vůně a chutě pro své Kulinářské zážitky. Mě tím podstatně zlehčuje pozici fotografa, neb se zájmem o pokrmy a drobné nákupy ochutnávek, odpadají trable s ostychem a možností fotit.
Užíváme si zde celé dopoledne a až pozdě odpoledne, plni dojmů, zážitků, s plnou kartou fotek a taškou suvenýrů odjíždíme zpět do Sucre.

Po návratu zpět si užíváme nedělní odpoledne s výhledem na náměstí z patra, jedné ze zdejších na pohled "lepších" restaurací, avšak s překvapivě normálními cenami.
Díky dobré zkušenosti z předchozí noci i dnes nocujeme u kostelíku.

29.6.2015

Ranní průjezd městem nám komplikují demonstrace proti kdoví čemu. Nenecháváme se rozhodit a vyjíždíme na vyhlídku nad město ke zdejší recoletě. Ani zde není liduprázdno. Přesně naopak. Díky svátku Petra a Pavla je u zdejší vyhlídky, na malém náměstíčku před kostelem doslova našlapáno.
Zdejší mníškové mají pochopení a tak můžu vyseknout pár snímků z jejich pódia.
Následně opouštíme bílé město a vyrážíme směr Potosí.
 

 

 

Bolívie nás přivítala s otevřenou náručí v podobě nic neřešících pohraničníků, příšerné cesty napříč ničím, kde se nám povedlo zničit tlumič a největší solné pláně světa.
Ačkoliv jižní část nepatří mezi ty přecivilizované, je krásná a zdejší obyvatelstvo je přátelské. Byli jsme mile překvapeni pohodou, ochotou pomáhat a nezkažeností turismem, který tu již úspěšně propuká.

Bolivijská města jako je Sucre nás doslova odzbrojili. Nádherné a čisté prostředí, plné služeb a totálně pohodových lidí.
Bolívie je krásná, pohodová, přátelská a plná tradic. Líbí se nám tady!