Austrálie 07 - Karijini, pobřeží v Broome a hledání krokodýlů v Kimberley

 

8.5.2016

Ráno jako malované. Vedle nás zlehka šplouchá říčka a skrze větve stromů nás popichují sluneční paprsky.
Zvědavý spolukempař  zjevně v podroušeném stavu si prohlíží naší OKI, stále se na něco vyptává a na každou mou odpověď jen říká, „no doprdele!“

Krátká zastávka v Tom Price, malinkém městečku kde v infocentru získáváme mapu a výjimečně i něco navíc. Za pouhé tři dolary si kupuji nové žabky. Ty původní, co se mnou jeli z domova, jsou doslova prošlapané skrz na skrz. To je ale prima ráno!

Ještě malé zdržení na vlakovém přejezdu, kde nám cestu kříží nákladní vlak s více než dvěma stovkami vagonků. Kačka už se v počítání začínala ztrácet.
Kousek za cedulí co nás vítá v parku, končí asfalt a už nám zase do podvozku bubnují kamínky a kameny z červené cesty.
V zeleném povrchu zemském se tu vyskytuje celkem slušná koncentrace rudých puklin v podobě strží a kaňonů. Vše řádně doplněné o říčky, vodopády a studená jezírka s průzračnou vodou.
Někdy se kocháme jen pohledem z vyhlídek a rozhlížíme do dálek, jindy si sbíháme až dolů k vodě a zkoušíme najít konec té pukliny. V obou případech to opravdu stojí za to a udržet prst mimo spoušť je docela náročné. Počasí nám přeje, lidi potkáváme jen na parkovištích a tak si to užíváme na obrovskou pohodu.
Čeká nás přejezd do druhé poloviny parku. Mapy, stejně jako cedule u cesty, nabízejí dvě možnosti. Sto kiláků, ale hezky po asfaltu a nebo třicet kiláků, cestou kam mohou jen čtyřkolky. Nezdá se nám, že by nás tam mělo potkat něco, co by naše OKI nezvládla a navíc už víme, že se to tu s opatrností dost často přehání. Tušíte správně. Jedeme zkratkou.
Nejprve v polovině nacházíme nádhernou strž, o kterou by nás ta objížďka připravila. Překrásná a pohodová cesta úzkým kaňonem do jeho útrob. Společnost nám dělá šplouchající potůček a krásné kaskády, které musíme občas přeskakovat. Na závěr několik nádherných lagun kde si smáčíme naše kopejtka. Stálo to za to, porušit ten zákaz.

Vracíme se na hlavní a podle cedule pro nás neprůjezdnou cestu a uháníme dál. Kromě jednoho kopečku, kde bylo trošku víc kamení, nepřišlo nic, kvůli čemu by ta cedule měla význam.
Díky téhle zkratce a nedodržení té chytré cedule stíháme dojet ještě na poslední vyhlídky. Trošku tomu tedy přispívá i fakt, že se tu právě opravuje hlavní stezka a nedá se sejít až dolů.
Ale jsme spokojení. Park jsme viděli celý, nafoceno máme až až a náramně jsme si to užili.
Vyjíždíme z parku a pár kilometrů po najetí na hlavní silniční tah stavíme na malém plácku u krajnice.
Večer už bude totiž asi frešno a tak si dopřáváme sprchu z kanystru ještě za slunečního světla, kdy je voda pěkně ohřátá.
Pár projíždících jsme možná pohoršili možná rozesmáli s našimi holými zadky, ale lepší mít prdel vystavenou než zapařenou. To mi věřte!

Po očistě těla pokračujeme za blížícího se západu slunce nádherně červenou krajinou. Křižovatka, odbočka doleva na sever a uháníme dál, ještě pár kilometrů. Sluníčko už mě pálí do ucha, když Kačka hlásí odbočku doprava do kopce.
Odbočujeme a vyjíždíme na kopeček s nádherným výhledem na kaňon, skrze který vede silnice ze které jsme právě odbočili. No to bude ráno podívaná.
Teď si tady hezky vaříme těstoviny s tuňákem, dopíjíme krabicové víno s kolou a začínáme počítat první hvězdy. Spokojenost a pohoda, zkrátka štěstí je tady a teď!

9.5.2016

I přesto, že je už slunce dávno nad horizontem, je pořád docela zima. Ale ani to nám nebrání v tom si užívat ranní pohled na kaňon, skrze který vede silnice, na kterou se za chvíli vydáme.
Cpeme se teplou ovesnou kaší a koukáme, jak se stíny zkracují a do té obrovské pukliny před námi proniká víc a víc světla. Následná projížďka skrze kaňon je úžasná. Klikatící se cesta před námi a nad námi vysoké červenohnědé stěny kaňonu.
Jen co jej opustíme, cesta se rovná a před námi se opět otevírá obrovský prostor, kde se na horizontu naše cesta ztrácí. Valíme si to dál na sever a užíváme si ten prostor a svobodu pohybu vřed.
O pár desítek kilometrů dál, začíná přibývat aut a ve chvíli kdy se přiblížíme k Port Hedland, začínáme po dvouproudé silnici kličkovat mezi kamiony, kteří přiváží a odváží zboží ze zdejšího nákladního přístavu. Ve srovnání s tím ranním výhledem, nestojí tenhle za nic.
Krátce stavíme ve městě, děláme lehký nákup zásob, na chvilku sháníme internet abychom odepsali na emaily a uháníme z města ven.

Valíme dál a stavíme až za tmy, na návrší u obrovské řeky. Chystáme večeři, abychom následně s plnými pupky relaxovali na křesílkách u OKI a hodnotili dnešní den. Samozřejmě kladně.

10.5.2016

Rychlá snídaně a pouštíme se do práce. Včera jsme totiž v mailech dostali zbývající informace, které určují náš další směr z Austrálie.
Natáčíme pro vás video zprávu o tom, že naše cesta domů povede oproti původním plánům přes Rusko. Těch důvodů, které to určily bylo více a protože jste asi všichni to video již viděli, není je potřeba rozebírat. Pokud jste jej neviděli, no tak šup na náš YouTube a tam se to dozvíte.

Uháníme podél pobřeží směr Broome. Cestou nahodile stavíme na kukačku u pláží a relaxujeme krátkými procházkami po pláži a pohledem na šumící oceán.
Několikrát jsme rybáři upozorněni, ať se nechodíme koupat, že je čas kdy hrozí napadení žraloky. Ať koukáme do vln sebevíc, žádnou hřbetní ploutev se nám zahlédnout nedaří.

Přijíždíme do Broome, velikostí příjemného městečka na severozápadě Austrálie. Okamžitě se vrháme na zdejší supermarket a dopřáváme si k obědu grilované kuře.
S plnými pupky se přesouváme do zdejší knihovny, kde spolu s ostatními převážně turisty, využíváme internetu. Začínáme organizovat přepravu OKI, stříháme pro vás video se vzkazem, kam že to popluje a hledáme zajímavosti v okolí.
Všechna pěkná místa u moře jsou samozřejmě vybavena těmi trapnými zákazovými cedulkami a třicet kilometrů do nejbližšího kempu zadarmo se nám popojíždět nechce.
Rozhodujeme se přeparkovat do kouta parkoviště před knihovnou a přestavujeme si OKI na hotelovou verzi.
Ještě je brzo a tak sedíme na obrubníku, cucáme studené pivko a pozorujeme opilé domorodce jak se dohadují v parku. Asi manželská hádka. Ona mu nadává a pořád s ohromným křikem odchází a přichází. On leží na trávě a dopíjí zbytky z lahve.
Řeknete si, no a co? Takových scén je plno všude po celém světě. Jenže pro nás je to legrace a zároveň vzdělávací program. Učíme se jejich jazyk. Nejčastější výraz je totiž „motherfucker“.

11.5.2016

Pod lampou je největší tma. Přesně to mě napadá, když se probouzíme na parkovišti před knihovnou. Kolem nás už parkují první zaměstnanci z okolí, ale nás si nikdo nevšívá.
Popojíždíme na pumpu a využíváme jediné a neodolatelné nabídky, mleté kávy a čerstvých donutků jen za pár drobných. Na obrubníku snídáme a pozorujeme, jak se město čile probouzí k životu.

Po sladké snídani chvilku úřadujeme z OKI před knihovnou, neboť uvnitř si není kde sednout. Internet zadarmo už objevilo víc lidí a tak je v knihovně turisty doslova narváno.
Zkoušíme pro Vás nahrát „Kudy dál z Austrálie“. Venku to moc nejde a tak to zkoušíme uvnitř knihovny na podlaze. Bohužel síť není dostatečně silná a tak to vzdáváme.
Zkoušíme nedaleký hotel, ale protože nejsme hosté, nemáme nárok. Nakonec nacházíme spásu u McDonalds. Pomalu pozorujeme jak se načítá video a bosé domorodce, kteří si chodí do Meka pro zdravou výživu.
„To je vaše auto?“ ptá se nás s úsměvem od ucha k uchu a s přilbou v ruce nějaký dělník, jenž si přišel taky vylepšit jídelníček. Kýveme hlavou na souhlas a musíme se smát jeho výrazu.
„Co to je za espézetku?“
„To je česká, přijeli jsme z České republiky“.
„No doprdele! Kurva, vždyť to je strašně daleko! Kurevsky daleko! Ty si ze mě děláš prdel! No doprdele…“, pokračuje týpek dál a my už nestíháme počítat kolikrát zaklel a vzduchem proletělo slovíčko „fuck“.
Sprosťák se s námi nakonec loučí a my máme málem potrhané bránice. Škoda, že jsme neměli puštěnou kameru.
Nahrávání videa se blíží ke konci, ale bohužel dochází baterka na počítači. No a jak je v McDonaldech pomalu všude zvykem, aby jim tu nevysedávali takoví jako my, nejsou tu zásuvky.
Běžím rychle do auta, startuju a doufám, že wifi bude dost silná. Je silná, dokonce je ještě silnější a nahrávání se rozběhlo ještě rychleji než do teď. No hurá!
Máme dvanáct procent do konce a najednou…  konec. Buď jim spadla síť a nebo si nás někdo všimnul a vypnul to. Zrovna radostí teda neskáču. Zavírám počítač a jedeme si koupit nějaké studené pití.

K večeru se vracíme před knihovnu. S nabíjením z OKI, na kapotě s počítačem, před již zavřenou knihovnou, zkoušíme dotáhnout těch dvanáct procent. Jde to pomalu a ztuha. Trvá to nakonec celé dvě hodiny. Jo to koukáte co? Celý den jsme vám nahrávali jedno video. Byla to fuška a snad se bude aspoň trochu líbit. Jdeme si koupit studený pivo, oříšky a pod baobabem před knihovnou si dopřáváme relax bez počítače.

Protože to včera šlo, parkujeme na stejném místě v rohu parkoviště a jdeme na kutě.

12.5.2016

Někdo nám docela důrazně klepe na okénko. Ještě že už jsem vzhůru. Tohle mě leknout, tak vyletím jak čert. Lehce stahuju okénko, abych zjistil čeho si dotyčný žádá. Jasně, že to tuším.
„Dobré jitro“, přeje nám hubený čahoun, od pohledu sympaťák a hned pokračuje.
„Víte, že je v Broome zakázané spát v autě mimo kemp?“
„Ne to nevíme“, odpovídám poloospale. Jasně že to tuším, ale to mu vyprávět nehodlám.
„No tak teď už to víte. Já tu dohlížím na pořádek“, ukazuje mi nějaké logo na jeho tričku.
„Když se dokážete do deseti minut sbalit a odjet, nebudu volat policii a vy nedostanete pokutu“, šklebí se na mě skrz tu škvíru v okénku a najednou už mi nepřijde tak sympatickej jako na začátku.
I když se mi ten jeho tón moc nelíbí, kývám na souhlas a nechávám ho odejít s pocitem vítěze. Beztak jsme už chtěli vstávat a nemáme potřebu si ráno zpestřovat nějakým vysvětlováním či dohadováním se zdejšími strážci zákona.

Stejně jako včera si dopřáváme sladkou snídani, doplněnou o pozorování ranního ruchu okolo obrubníku, jenž je naší jídelnou.
Po polknutí posledního sladkého sousta vyrážíme podél městského pobřeží. Není to tu špatné, ale to co je hned za městem, je výrazně lepší. Červeno oranžová cesta s obřími kalužemi a za ní nádherné, stejně zbarvené a členité pobřeží.
Užíváme si krásných výhledů na zbarvené pláže, azurového moře a rozsypaného kamení kolem. Je to nádhera až z toho přecházejí oči. A těch fotek zase. OKI si to užívá v náklonech při vyhýbání se kalužím, samozřejmě nedoláme několika jejich průjezdům a překonávání valů či pískových jazyků.
Objížďka po pobřeží končí na městské pláži, kde zkrátka nejde odolat té nádherné barvě moře i pláže.
Bereme plavky a skáčeme do nádherně teplé a čisté vody.
Mě se o malé zpestření navíc stará několik australanek, opalujících se nahoře bez. Jo i tohle je Austrálie.
Nádhernou tečkou za super koupačkou nejsou však polonahé slečny, ale veřejné sprchy s teplou vodou. Následuje lehký oběd s výhledem na pláž a plánování co s načatým dnem.

Ještě si děláme krátkou prohlídku města, jehož světostředem je stejně jako v mnoha jiných městech „čína taun“.
Krátká kontrola reakcí na naše, silou vůle a s vypětím všech sil zveřejněné video a už uháníme zase na sever. Přesně, jak zpívají Kabáti.

13.5.2016

Přijíždíme do Derby. Malé, docela takové nijaké městečko se stejně omezenou nabídkou služeb jako něčeho k vidění.
I přesto, že nám paní v íčku slibuje na pobřeží krokodýly, žádné nevidíme. Stará věznice působí spíše úsměvně, než aby vzbuzovala respekt. A tak je jedinou atrakcí starý a statný baobab za městem.
Tankujeme plnou, vodu a dopřáváme si k obědu vynikající sýr hermelínového tipu. Byl v akci, za dolar šedesát a tomu jsme se prostě nemohli ubránit.
S uspokojenými chuťovými buňkami vyrážíme po Derby-Gibb River Road do Kimberly. Zpevněná cesta se pomalu úží na jeden pruh a nakonec mizí úplně. Bohužel, většina míst kam jsme chtěli zajet je pro nedávné deště zavřena a tak pokračujeme dál do nitra. O společnost se nám starají baobaby, obří ještěrky a pole plná termitišť.
Když už je někde možnost odbočit, zkoušíme ochutnávat více z tohoto koutu Austrálie a pokaždé je o co stát. Někdy jen červená cesta klikatící se mezi zelenými stromy, vedoucí k vyhlídce do kraje.
Jindy nás v polovině staví, pro nás neprůjezdný brod. Občas to samozřejmě zkoušíme a tak se nám na jednom takovém brodu daří vytrhnout výfuk z vidličky pod autem, jako už několikrát.
Bohužel také odbočka k místu, které nám bylo doporučováno a kde by mohlo být možné pozorovat krokodýly, je zavřená. Co se dá dělat, zkusíme to později z druhé strany.
Tak či tak si toulání zdejší krajinou užíváme a kocháme se pohledy na červené skály vyčnívající ze zelených porostů.

Když už stíny začínají pojídat červené stěny skal, odbočujeme do jednoho z bush kempů. Nádherné místo u řeky, kde se potkáváme s mladým párem ze Švýcarska, které okamžitě ohromí, když zahlédnou škodovku s českou espézetkou.

14.5.2016

„Nelekej se“, budí mě Kačka a rukou šmátrá po baterce.
„Co je? Co se děje?“
„Něco nám leze do odpadků“, necháváme mě poslouchat divné zvuky, linoucí se z igelitové tašky s odpadky, kterou jsme večer pověsili na kouli.
„Asi krokodýl“, dělám si legraci a je mi jasný, že ten to určitě nebude. Nejdřív si zkoušíme na toho drzouna posvítit přes okno pátých dveří. Nic nevidíme a tak vyskakuji z auta, abych zjistil, kdo má o naši igelitku takový zájem. Nikde nikdo. Asi říční krysy či nějaký potkan. Vyhrabal z igelitky plechovku od piva a pytlík od chipsů. Má rád stejné dobroty jako my. Ale má smůlu, protože to všechno sbírám a uklízím do auta. Chceme spát!

Nádherné ráno na nádherném místě. V potůčku zlehka šplouchá voda, šumí stromy a vše doplňuje jedinečný ptačí a hmyzí koncert. Slunce začíná znovu rozpalovat vršky červených skal do ruda.
Dáváme se do řeči se švýcary a zkoušíme vyzvědět co nejvíc o trase před námi. Do válečné porady se ještě přidává posádka obří Toyoty co nocovala vedle švýcarů.
Všichni se shodují, že cesta je pohodová a snadno průjezdná. Horší to prý bude s brody, kde se nedokážou dohodnout. Když nám však ukazují, kde až měli vodu, vypadá to špatně.
„No uvidíme“, ukončuji tuhle debatu a jenom Kačka ví, že stejně pojedeme dál, dokud nás, třeba nějaká ta řeka nezastaví.
Přejíždíme první větší kopec a před námi se otvírá neuvěřitelný výhled do krajiny. Jak já bych chtěl umět lítat! Výhled až do nevidím. Pár fotek a jedeme dál. Přicházejí další výhledy do dálek, do údolí, na řeky a říčky. Někde nelze odbočit, protože nám cestu zavřeli, někde je cesta tak špatná, že se musíme vrátit. Když už se nám však daří někde dostat, stojí to za to. Třeba jako v případě Granized Gorge, kde se po pár set metrech procházky lesem před námi objevuje malý ráj.
Ukrytá strž s jezírkem pod skalou, ze které do toho jezírka teče vodopád. Aby toho nebylo málo, na vršku se tyčí baobab a nikde ani noha.
„No tak tomu říkám nádhera. Skočíme tam?“ mám jasný plán.
„Ve spodním prádle a nebo nahatý?“ neřeší Kačka ani chvilku že s sebou nemáme plavky.
Stačí můj pohled a je rozhodnuto. Jde se na vostro. Voda je průzračná, teplota přesně podle potřeb a to místo. Prostě boží!
Plaveme až pod vodopád, užíváme si osvěžující koupel a celou tu krásu jenom pro nás. Jasně že nemůžu odolat a lezu vedle vodopádu na kámen, abych si z něho několikrát skočil do vody.
Plaveme zpátky, celý nadšení z tohohle místa. Kačka už jde z vody, zatím co já si dávám ještě jednou směr vodopád. No hádejte co chci dělat. Jasný! Fotka s nahatým zadkem. Ale ta zůstane jen v naší soukromé fotogalerii.
Plavu zpátky, lezu z vody a společně se necháváme sušit hřejivými slunečními paprsky při pohledu na naše soukromé koupaliště, když najednou za námi začnou praskat větve.
Slyšíme hlasy, někdo se k nám blíží. Ne někdo už tu je. Vidím, jak o zhruba dvacet metrů dál stojí další pár a kochá se stejným pohledem jako před půl hodinkou my.
Možná ten výhled měli navíc zpestřený o naše holé zadky. No co, určitě už ve svém životě nějaké bílé zadky viděli.
Oblékáme se a vyrážíme k autu. Nový pár není tak kurážný a nejde se koupat. Jen se kochají a po chvíli jdou za námi zpět.
„Ty brďo, super načasování“, pronáším, když se za velkým balvanem před námi, začíná objevovat asi desetičlenná skupina lidí. Tak to byla klika. S tolika lidma by to místo nebylo jen pro nás a tak by nebylo ani tak úžasné. Slušně všechny usměvavé turisty zdravíme a vracíme se za OKI, kterou jsme tam s sebou vzít nemohli.

Dál míříme do nitra Kimberly. Chvilku nám pod koly bubnují kameny, chvilku jemný štěrk a cesta je opravdu pohodová záležitost. To neplatí pro některé odbočky. Ale kam až to jde, zajíždíme.
Je chvilku po obědě a my přijíždíme k Mount Barnett Roadhouse. Jsme v polovině Kimberly. Plníme nádrž benzínem a zkoušíme zjistit, jeli řeka za městem pro nás překonatelná.
„Hey kámo! Odkud jste? Co to máš za espézetku?“ ptá se mě obsluha prohlížejíc si naší OKI přes okno.
„Jsme z Český republiky“.
„Pane bože! To je hrozná dálka“, jsem mile překvapen, že i tady uprostřed ničeho znají naši malou zemi. Chvilku si povídáme, platím a snažím se získat informace o řekách před námi.
„No hele, Barnett tady za městem má něco přes půl metru. Ale je tam před výjezdem dost písku a tak jestli nemáš čtyřkolku, nemáš šanci. Podívej na to černý auto venku. Kluci maj podstatně vyšší auto jak ty a včera ho tam utopili. Uvízli v tom písku a zpětná vlna jim vypláchla elektroinstalaci. Prostě konec, totálně zničený, čekaj tady na odtah. Myslím, že nic moc. Ale je to kousek, zajeď se podívat k řece sám a uvidíš“, prozrazuje mi stav slečna za pokladnou. Její taťka jen s výmluvným výrazem potvrzuje.
„No a další řeky? První má čtyřicet centimetrů a měla by být průjezdná v pohodě. Ale Pentecost River je hluboká. Má teď přes půl metru. Navíc dno je kamenitý a bez čtyřkolky je to nebezpečný. Tady si to můžeš zkusit projít, ale jestli pojedeš dál, tak v Pentecost jsou krokodýlové. Tam to rozhodně nedělej“, dostávám od slečny za pokladnou upozornění s vážným výrazem ve tváři.
Děkuju za informace a vyrážíme se podívat k řece. Pohled na černý, včera utopený tereňák mi napovídá, že naše šance jdou tak nějak ke dnu.

Ujeli jsme tři sta, čtyři sta metrů a stojíme před řekou. Voda teče mezi stromy a betonový pruh vedoucí do řeky, nenaznačuje, že by mohly přijít nějaké komplikace.
Vylejzám z auta, vyhrnuju si nohavice a jdu na průzkum. Až do poloviny řeky je to pohoda. Sice hluboko, ale pořád betonové dno pro hladký průjezd. V druhé polovině se však na dně začíná třpytit písek, který sem velká voda nanesla. Leží si tu nenápadně a působí docela nevinně. Jenže opak je pravdou. Dvacet centimetrů hlubokého písku, ještě pořádný kus před břehem. Sakra.
Tohle vypadá vážně blbě. Přijíždí auto a tak čekám, jak se s tím popasuje.
Hups a je ve vodě, tlačí před sebou vodní vlnu a protože je to vysoká čtyřkolka, tak v písku ani na chvíli nezaváhá a s přehledem vyjíždí ven.
Letmo koukám na Kačku a vidím jak na mě tyčí ukazováčkem a kroutí hlavou. Nemusí mít obavy. Tohle je vážně moc. Navíc, za touhle řekou, jsou další dvě.
Děláme aspoň pár fotek, dopřáváme OKI se krátce osvěžit na kraji ve vodě a pomalu se vracíme zpátky.
„Nejsi nějak zklamanej, že ne?“ ptá se mě Kačka.
„Jasně že jsem. Ale jsem taky soudnej. Tady by jsme to přejeli jen kdyby nás někdo vzal na lano. Sami by jsme to nezvládli. A to neplatí. Hele dali jsme centrálku a za tu jsem šťastnej. Naším cílem přeci není všude projet a něco si dokazovat. Naším cílem je hlavně dojet“, říkám s klidem.
„Ale vrátíme se sem! Vezmeme si čtyřkolku a pořádně to tady prorajtujeme!“ doplňuji v zápětí, protože bych si to tady samozřejmě rád projel. Dnes to ale bylo zkrátka nad naše síly.

Cestu zpátky jedeme jen s pár zastávkami. Nikde nikdo a tak uháníme s větrem o závod. Za další tři hodiny tak stavíme v Derby u pumpy, doplňujeme palivo, rychle kupujeme klokaní burgery a vyrážíme za město, kde pod obrovským baobabem rozbíjíme dnešní tábor.
Klokaní maso, miliarda hvězd, řev cikád a my.

15.5.2016

K snídani druhý pár klokaních burgerů, nejlepší začátek dne. Krátká rozcvička a už svištíme kupředu.
Bohužel ani na podruhé se nedaří. I ze spodní strany je odbočka k místu s krokodýly zavřená.
„To je pešek!“ krátce zakleju a už zase pokračujeme dál, po prázdné asfaltce, na pohled pořád krásnou krajinou. Když je někde krásný výhled, stavíme a vyhlížíme do dálek.
Jindy se necháme na chvíli unášet pohledem do řek pod mostem a vyhlížíme krokodýly.

Odpoledne se již blíží ke svému konci, když přijíždíme k bráně národního parku Purnululu. Tolik jsme se na tohle místo těšili a vždy si prohlíželi nádherné pohlednice zdejších skal.
Bohužel i brány tohoto parku jsou nám dnes zavřené. Nemáme pohon na všechna kola a tady se to striktně požaduje. Diskuze nepřichází v úvahu.
Pokračujeme k nejbližšímu odpočívadlu, chystáme malou večeři a plánujeme zítřejší trasu.

16.5.2016

Vstáváme za rozbřesku a okamžitě vyrážíme. Naše cesta po hlavní asfaltové silnici brzy končí a my odbočujeme opět na Derby-Gibb River Road. Chceme totiž vidět slavnou Pentecost River a také nějaké ty krokodýly, kteří by se v téhle řece měly povalovat.

Cesta utíká, za OKI se jen práší a před námi se otevírají nová a nová panorámata. Jedno hezčí jak druhé. Cesta se klikatí, skáčeme nahoru a dolů, když se před námi na horizontu vynořuje a rychle roste stolová hora, jenž značí, že se blížíme k místu, kam míříme.
Cedulka a v dálce před námi už se líně vleče vody proud. Přijíždíme až k řece a kocháme se pohledem na její klidný tok. Nikde nikdo, jen my, slavná řeka a off roadový ráj.
„Tak kde jsou ty krokouši?“ vytahuju dalekohled od Meopty a snažím se prozkoumávat křoviska na březích. Nikde nic, ani jeden. Vylejzám z auta a pořizuju pár snímků. Samozřejmě, že dopřáváme OKI aby si svlažila přední kola v řece, která je nejspíš nad její síly.
„Je to tu nádherný!“ rozplývám se nad tou krásou.
Najednou zvuky odlétávajícho štěrku a na horizontu za námi se objevuje další milovník zdejšího kraje se svým strojem. Jen se lehce zdravíme, když zapíná pohon na všechna čtyři kola svého tréňáku a pak ho už jen s Kačkou sledujeme jak si povede při přejezdu.
Samozřejmě nás zajímá, zdali by jsme na to měli. A je to jasné. Neměli. Nejen že je řeka pěkně hluboká, ale tréňák po kamenitém dně řeky poskakuje jak na pérkách. Tohle by jsme nedali jak kvůli nízké světlé výšce tak i proto, že tady už mají čtyři kola opravdu smysl.
Jen co tohle auto přejede, objevuje se na horizontu,  pro změnu naproti nám, další. Znovu jej pozorujeme a koukám kam až mu sahá hladina vody.
Rychle tahám z auta metr, po přejezdu ho stavím a měřím kam až měl vodu.
„Sedmdesát čtyři centimetrů“, hlásím výsledek mého měření řidiči, kterému to dělá radost, jakou zvládl řeku. Mává na rozloučenou a v oblaku prachu mizí.
My se ještě chvilku kocháme pohledem na tu krásu a protože žádný krokodýl ne a ne přijít, otáčíme se a směřujeme zpátky.

Návrat na asfaltku a dlouhá cesta v neskutečném vedru, kterou si zpestřujeme zastávkou na nanuky a mnoha výhledy do kraje na nádhernou do ruda zbarvenou krajinu.
Když stavíme u cedule značící hranice mezi západním a severním teritoriem, potkáváme německého cyklistu. Blázen! V tomhle vedru na kole to je fakt o zdraví. Má z nás takovou radost, že jsme evropští sousedi, že na nás rovnou spouští v němčině.
Jen je trošku ostuda, protože mu uniklo, že už nejsme Československo.

Jedeme až do tmy, krásnou krajinou několika národních parků, plnou obrovských řek, nádherných údolí a červených skal. Je to krásná podívaná a trošku nám je líto, že máme na rozdíl od německých sousedů, jen tři měsíce vízum. Tak snad příště.

 

 

 

Austrálie je obrovská. A ten prostor, ten obří prostor ji činí jedinečnou. Mimo jiné.
Je pravda, že by se nad tím člověk asi tolik nerozplýval, kdyby mu uprostřed toho prostoru došla voda nebo benzín a měl to do nejbližšího městečka sto kilometrů.
Ale i to je Austrálie. Určitá krutost postrádající kompromisy. Ztratit se bez dostatku vody, může být v outbacku smrtelná záležitost.
Proto je také většina cest hned na svém začátku opatřena varovnými cedulkami, upozorňující na vzdálenosti, absenci pomoci, telefonního signálu či na nedobrý stav cesty.
O potřebě dostatku vody a pohonných hmot informují zcela automaticky všechna informační centra, letáčky i mapy.
I tahle přemíra opatrnosti patří k Austrálii. Jen mám trošku obavy z toho, aby se to pro zdejší obyvatelstvo nestalo příliš návykové a pak absence nějaké tabulky, někoho opravdu nestála život.