Austrálie 06 - Perth, zlaté Pinacles a jedinečné krásy západního pobřeží

 

29.4.2016

Super klima, klid a nad ránem z nebe sprška. Spalo se nádherně. Počasí se kdoví jak netváří a tak nikam nepospícháme. Pomalu balíme a vracíme se do Hydenu.
Před ještě zavřenou knihovnou se připojujeme na wifi z pohodlí naší OKI a kontrolujeme počasí. Předpověď se tváří stejně chmurně jako mraky na nebi. I přes to se jedeme ještě jednou podívat na Wave Rock. Projdeme se kolem zkamenělé vlny tam a zpátky, a protože to tentokrát vypadá, že se předpověď nemýlí, vyrážíme na cestu do Perthu.

Vyzbrojeni red bullem a ledovou kávou uháníme jako s větrem o závod. Cesta nám rychle utíká.
Na jedné čerpačce před Perthem k nám přichází urostlý chlapík.
„Ahoj, to jste vážně přijeli s tou škodovkou až z Čech?“ spouští na nás plynule česky.
„Jo jasný, tady můžeš mrknout na mapu“, ukazujeme trasu naší cesty.
Dáváme se do řeči a zjišťujeme, že Dan je od nás a již tady v Austrálii nějaký pátek žije. Z letmého pozdravení je nakonec víc jak půlhodinové prima vyprávění.
Loučíme se s Danem a uháníme na Perth, do kterého nakonec přijíždíme až za tmy. Nemajíc představy kam máme jet, jedem stále na centrum města, až se v něm podle všeho najednou ocitáme. Krásně nasvícené, ještě krásnější historické budovy, vtěsnané mezi nablýskané a do výšky zářící moderní mrakodrapy. Je to zvláštní, ale pro Austrálii tak typická kombinace. Hned se nám tady na první pohled líbí a těšíme se na ranní prohlídku.
Pokračujeme dál, skrze centrum nahoru do kopce a odbočujeme do Kings parku, kde naprosto neplánovaně objevuje nádherný výhled na noční Perth. Je to nádhera a to nejsem vyznavačem měst.

Protože je už pozdě a začíná z nebe kapat, rozhodujeme se to zkusit přenocovat na zdejším parkovišti. Cedulka na sloupu veřejného osvětlení přímo nezakazuje nocování, jen musíme být prý návštěvníky parku. A to my teď vlastně jsme.

30.4.2016

Je to dobrý. V noci pršelo a tak možná i proto nás nepřišel nikdo vyhodit. Rychlá snídaně a vyrážíme dolů do města. Bohužel centrum Perthu je poměrně malé a tak stejně jako všude, je tu problém zaparkovat. Podzemní garáže za nesmyslné ceny a ještě se sníženým profilem, takže nic pro nás.
Vracíme se tedy zpět na parkoviště, kde jsme dnes nocovali. I přes cedulku zakazující parkování v případě návštěvy města, parkujeme. Jak to asi rozeznají, kdo se šel projít do parku a kdo došel až do města? Já vím, spoléhají na to, že lidi prostě pravidla dodržují. Ale snad tím nikomu neublížíme. Navíc je parkoviště dostatečně veliké a tak rozhodně nebereme nikomu místo.

Počasí je tak akorát. Mraky, které se honí po obloze, přiměřeně redukují sílu, jinak upalujícího slunce. Procházka po centru města je tak opravdu pohodová záležitost. Navíc stejně jako včera večer i dnes v denním světle se nám centrum Perthu moc líbí. Nádherné historické budovy v kontrastu skleněných i betonových věžáků a mezi nimi spousta, doslova kouzelných uliček s kavárnami, obchůdky a nabídkou kde čeho.
Užíváme si sobotní pohodu, couráme se těmi uličkami a pozorujeme pouliční kejklíře či posly bohů lovící nové duše.
Obdivujeme se kráse zdejší katedrály, stejně jako zázemí u vody s nádherným výhledem na město.
Pomalu se vracíme zpátky do parku a ještě jednou, za denního světla se kocháme pohledem z vyhlídky na kopci.
Krátká projížďka parkem a protože je na zítra hlášený déšť, v pozdním odpoledni vyjíždíme z města.

Pár desítek kilometrů podél pobřeží směrem na sever kde stavíme v jednom, naší mapou doporučeném, kempu u cesty za řekou.
Vychutnáváme si večeři a žabí koncert zdejšího říčního orchestru.

1.5.2016

Byl první máj, byl lásky čas. Svátek práce. A tak se válíme a vůbec, ale vůbec se nám nechce vylézt z auta. Navíc na obloze je deka z mračen, takže není kam spěchat.
Lehká snídaně, po níž si Kačka dělá pořádek v bedně s pracovním názvem „kuchyně“ a já vyklepávám filtry, aby se i OKI dostalo trošku péče.

Je poledne, mraky se trhají, my se balíme a vyrážíme na cestu. Kocháme se cestou podél pobřeží s občasnými zastávkami a jedinečnými výhledy na západní pobřeží, které trošku nevybíravým způsobem lynčují vlny indického oceánu.
Zajíždíme do malých městeček, kde trávíme chvilky vysedáváním u vody a kocháme se pohledy do šplouchajícího oceánu a bílého písku, ze kterého bolí oči.
Bílé duny jsou všude. Jednou je to na pláži, kde se sypou do moře a vypadá to, že to je ta rozsypaná solnička, kvůli které je mořská voda slaná. Jindy se zjevují z ničeho nic uprostřed zelené plochy vedle silnice, směrem do vnitrozemí. Asi tady tu solničku někdo vysypal cestou k moři.

Malá červená značka v naší mapě nás upozorňuje na „point of interest“ a tak tím směrem odbočujeme. Ještě že jsme to udělali. Minout Pinacle desert, by byl na západním pobřeží opravdu hřích nejvyššího stupně.
Hned první pohled na tu krásu nás totálně dostává. Zjištění, že se můžeme mezi zkamenělými útvary prohánět i s naší OKI nám dělá ještě větší radost a okamžitě toho využíváme.
Je to krása a jak asi chápete, je těžké udělat jen jednu fotku. Stavíme na místech kde je nejmíň a nebo spíš žádní návštěvníci a procházíme se pískem. Jednou jsou zdejší útvary takový zahradní trpaslíci, jindy jsou to pořádné stožáry. Tak či tak je to nádhera.
„Na to že tu nic není, tak jsme toho dneska viděli už poměrně dost“, komentuji skutečnost, že celé pobřeží i tenhle kousek západní Austrálie, nám docela úspěšně plní naší paměťovou kartu.

Pokračujeme v cestě na sever a s chutěmi na večerní grilovačku stavíme v prvním větším městě. Jurien Bay, má supermarket a v akci hovězí plátky. Wau!
„Hele prosím tě, máte tady někde u vody nebo někde ve městě takový ty bezplatný grily?“ ptám se jednoho ze zákazníků, jenž působí jako zdejší. Mrkne na maso co držím v ruce a okamžitě se na mě začíná smát.
„Jasně že jo. Vyjedeš tady z parkoviště a hned druhá doleva k moři. Tam je všechno co potřebuješ kámo“, mrká na mě chlapík a nepřestává se smát.
Rychlý nákup, urychlený přesun dle jeho popisu a už rozpalujeme nerezový gril a chystáme to nejlepší z australského skotu. Pohled na moře a zapadající slunce, tu chvíli jen umocňuje.
„Nalej do kalíšku“, dávám Kačce pokyn k nalití trošky vína z krabice, aby ten pohled na západ slunce, měl ten správný rozměr.
Bramborám to chvilku trvá, ale maso je hned a tak si tu mlaskáme. Někde na západním pobřeží klokaního kontinentu. Parádička. Jediné co nám lehce kazí radost, jsou cedulky, zakazující parkování a spaní v autě. Přitom je to tak krásný místo.
Jenže, to by jsme nebyli my, abychom neměli nějaké řešení.
„Když jsme přijížděli, viděl jsem nějakou odbočku. Myslím, že to bude nějaká stavba, nebo parkoviště stavebních strojů. Tam by to šlo, navrhuji místo na dnešní nocování.
Popojíždíme tedy asi půl kilometru za ceduli města a odbočujeme na plácek za hradbou z křoví vedle silnice. Několik hromad štěrku a zrezlý nakladač. Jinak nikde nikdo. Jo tady by to šlo. A taky že jde.

2.5.2016

Je černočerná tma a já potřebuju na záchod. Nu což, vylejzám z auta tak jak jsme na svět přišel. Nahatej. Silným proudem kropím křoví před sebou a pozoruji hvězdy. Není zima! To je zajímavý.
Nedá mi to, tahám stativ a zkouším vyfotit tu krásu na obloze. Samozřejmě, že s oblékáním neztrácím čas. Kačka mě pozoruje otevřenými dveřmi, tlemí se mi a jen kroutí hlavou. Prý nejsem normální.
Již s bolavým krkem od stálého koukání vzhůru se vracím do auta a jdeme zkusit ještě usnout.

Vstáváme brzo. Výjimečně i Kačka je dneska ranní ptáče. Já stejně jako v noci na vostro, Kačka jen v tričku. Dáváme si malou rozcvičku. Zkoušeli jste někdy cvičit nahatý? To je pecka!
S protaženými těly a již oblečení balíme auto, když na plácek kde jsme nocovali, přijíždí první a za ním hned druhý náklaďák.
Chlapům je jasný, že jsme tu nocovali, ale nijak to neřeší. Přejí nám s úsměvem krásné ráno a dál si nás nevšímají.

Vyrážíme a stejně jako včera se touláme podél pobřeží a užíváme si jedinečné pohledy, výhledy a zajíždíme do těch nejzapadlejších koutů.
Cesty z bílého písku vedoucí mnohdy jen někam na pláž a nebo k útesu kam jezdí domorodci rybařit. Prostě prima místa, která žádný průvodce nedoporučí. Pozorujeme pelikány, procházíme a projíždíme se po bílém písku a nasáváme slaný vzduch. Je to pecka, toulat se tu bez jasně definovaného plánu. Užíváme prima dne a totální pohody.
Cestou v jednom městečku dostáváme tip na bezplatnou sprchu v přístavu. A vážně. Teplá voda po pár dnech je super a tak se jí nebráníme. Jako nový vyrážíme dál podél pobřeží až do města Dangara.
Ani tady nezapomněli na ty trapné cedulky. Kupujeme si hovězí burgery na gril, studené pivo a jedeme před město na jedno z odpočívadel, kde se dá nocovat.
Jen my a karavan s párem australských důchodců. Prima. Začínám sbírat dřevo na oheň, když na mě pád od karavanu volá.
„Ale to se nesmí rozdělávat tady oheň“, hledí na mě přísně a ukazuje prstem na cedulku u ohniště, kde je od října do konce dubna zákaz táboráků.
„No jo, ale dneska už je druhého května. Takže dva dny už to neplatí“, mrkám na něj.
„Už je druhého? Sakra to to letí. Sorry, tak to si v pohodě“, začíná se upřímně smát sám sobě a tomu jak na cestě nevnímá čas.
Já rozdělávám oheň, kecám s pánem o škodovkách a Kačka chystá burgery a zeleninu. Jestli to nešidí kontrolují nedaleko se pasoucí klokani, nemajíc ani trošku pochopení na focení a tak jak se přiblížím, hned mizí v křoví. Jednoho jsem ale přeci jen stihnul.
No a ty burgery? Jejda lidičky! Žrádlo! Obrovská bašta s rozpečenou houskou, čerstvou cibulkou a dijonskou hořčicí!

3.5.2016

„Já se těším na snídani“, říká protahující se Kačka a nezvykle se jako první hrabe z auta.
V zápětí mi to dochází.
„No jo, vždyť nám zbyly na ráno burgery!“ dochází mi to její nadšení a neváhám ani chvilku a už vyhlížím, jak chystá druhý pár burgerů, jen studených, ale pořád skvělých k dnešní snídani.
Tomu říkám správný začátek dne.

Jedeme dál na sever. Krátká zastávka ve městě Geraldton, kde chceme jen zkontrolovat maily. Wifi tu mají, ale nemají zásuvky. Takže nabíjíme z auta, chytáme wifi z infocentra a jako stůl slouží tentokrát kapota. Inovace bez legrace.
S plnou nádrží vyrážíme do NP Kalbarri. Konec asfaltu po pár kilometrech a už se za námi opět zvedá ten krásný rudý prach, kterým naše oranžáda letí kupředu.
Zdejší pobřeží a jednotlivé vyhlídky jsou úžasné. Další nic, kvůli kterému sem rozhodně stojí zavítat.
Navíc většina vyhlídek je pro návštěvníky již připravena, opatřena chodníčky a info cedulkami. Běháme po pobřeží a fotíme nádherně drsné útesy, do kterých bez respektu mlátí vlny oceánu. Je to krásná podívaná, je to hukot!
Jednou si užíváme výhledy z hrany útesu, jindy zajíždíme až dolů k pláži. Tak jako tak je to nádhera a nás to baví tak, až si na jedné pláži dáme taneček. Jo, jo čtete správně. Jen tak, bez hudby, si tu trsáme. Slunce se pomalu blíží k hladině, za OKI stříkají vlny tříštící se o kamení a my tu poskakujeme jak dva nesvéprávní. No a co! Život se má užít, ne jen přežít. A nám se chce tancovat!

Uháníme si to z parku a zvažujeme, zdali zajet ještě na jednu z vyhlídek. Má se tam nacházet krásný kaňon a kamenné okno. Cesta je samozřejmě značená tak, že bychom tam jezdit neměli. Ale znáte to. Máme čas, z fotek co jsme viděli v prospektu, to vypadá tak pěkně a jsme tak blízko. Jedeme!
S tou cestou moc nekecali. Fakt není z těch nejlepších. Ale rozhodně to není tak strašné, že by se tam nedalo jet. Troška hlubšího písku, docela hrubá roleta a potom nepříjemné klesání rozbitými kameny. Ale už jsme tady a cesta zpět nás teď nezajímá. Rychle bereme stativ a běžíme, ať to stihneme než se punťa schová za horizont.
Naštěstí je to kousek a tak se během pár minut kocháme pohledem do hlouby kaňonu. Z poloviny utopený ve stínu a do podkovy se pod námi kroutící fešák.
Hned kousek za rohem pak objevujeme kamenné okno. Od západu slunce do ruda rozpálený skalní oblouk, který vypadá, jak kdyby ho tu někdo poskládal z kamenných palačinek.
Cestou zpátky si ještě znovu užíváme výhledy na kaňon, který jako by se uprostřed ničeho vyskytoval omylem. Ta matka příroda, ta to umí.

Cesta zpátky, hlavně stoupání po rozbitých kamenech není nakonec tak strašná jak jsme si mysleli. Trošku to drncá, trošku to práší, ale nic co by mělo naší oranžádě činit větší potíže.
Ještě než vyjedeme na asfalt, se kocháme západem slunce, které se nám schovává do křovisek na horizontu.
Již po tmě pokračujeme do dalšího bezplatného kempu, který nám doporučuje naše mapa. Musíme jet pomaleji, neboť s příchodem tmy se zvyšuje počet klokanů, kteří bez rozhlédnutí přeskakují silnici.
Do kempu přijíždíme za tmy a zřejmě více lidí používá stejnou mapu. Je to obří prostor a na něm několik desítek aut, karavanů a dodávek, jenž dorazili před námi.
Stavíme u malého přístřešku a ve společnosti tří mladých asiatek si vaříme večeři.

4.5.2016

Až nový den a denní světlo, nám prozrazují jak obrovský plácek to tady je a kolik aut a šílenců milující moto cestování tu s námi nocovalo. Masakr. Tohle už je vážně dost lidí. Rychlá snídaně, rychle se balíme a vyrážíme na cestu.

Krátká zastávka a tankování u tradičního australského roadhousu, kde v restauraci obsluhuje mimozemšťan. Bez dalšího zdržování pokračujeme do Francois Peron National Park.

Krásná cesta skrze prázdnou krajinu, vůbec nenapovídajíc, že bychom měli dojet k vodě. Když tu najednou plot, mříž v silnici a odbočka doprava s cedulkou „Shell beach“. Neubírám plyn jen prudce točím doprava a letíme štěrkovou cestou k třpytící se vodní ploše.
Bílá pláž a odraz slunce ve vodě nás bolí do očí. Stavíme a doslova vybíháme z auta.
„Ty kráso!“ rozplývá se Kačka pohledem na nádhernou dlouhou pláž obklopující obrovskou zátoku.
Pod nohama nám to krásně křupe. Celá pláž je totiž tvořena v duchu svého názvu z mušliček. Je naprosto úžasná. Kýčovitě krásná, prostě totálně boží. Nikdy jsme neviděli tolik škebliček, mušliček a šroubovaných ulit na jedné pláži. Nedá se po tom chodit na boso a ani sezení není úplně pohodlné, ale je to nádhera. I barva toho moře je kýčovitě krásná. To je k neuvěření.
Krátká procházka, lehké smočení nohou v teplé vodě a mizíme do stínu, protože na slunci je tak sto padesát stupňů.

Ještě pár zastávek na útesech s nádhernými výhledy dolů do oceánu a přijíždíme do Denhamu, malého městečka, žijícího převážně z turismu.
Děláme lehký průzkum, zjišťujeme co je tu k vidění a dopřáváme si lehký oběd s výhledem na moře.
Vyrážíme k Little laguna, která nás zaujala na mapě a je jen kousek za městem.
Na pohodu se couráme po její pláži a pozorujeme lidi na kajacích.
„To jsom to pekně pojebal. Pozri na moj mobíl“, haleká statný chlapík před námi ve slovenštině a jde volným krokem k parkovišti.
My se pomalu stáčíme za ním a čekáme, jestli si všimne našeho auta. Všimnul. A spolu s ním jej začínají studovat i jeho dva soukmenovci.
„Ahoj!“ zazní česky. „Vy jste ze Slovenska?“ pokračuje již anglicky majitel obrovského auta, které tady pronajímá kajaky. Kýváme na souhlas.
„No ty kokso! Vy jste přijeli až z Čech se škodovkou?“ kroutí nevěřícně hlavou prostořeký Slovák.
Dáváme se do řeči a zjišťujeme, že Roman je tu na dovolené u své sestry Mirky a Cavese, majitele cestovní kanceláře, která tu právě půjčuje ty kajaky.
Okamžitě si vyprávíme o naší cestě, Mirka vypráví o tom, jak se v Austrálii usadila a zjišťujeme, že Caves je opravdový aboridžinec, se vším všudy.
Povídáme si a když zmiňujeme, že nevíme kde budeme nocovat, protože ve městě je to všude zakázané, dostáváme nabídku, využít plácku u nich před domem. Super.
Sledujeme jejich auto k nim domů, abychom věděli kde bydlí a domlouváme se na čase kdy máme přijet na večeři. Budou prý slovenské halušky. No tak to nesmíme přijet pozdě!

Protože je ještě dost času, vyrážíme kousek po pobřeží, zkoumat jeho krásy. Samozřejmě, že si na druhé vyhlídce nemůžeme vystačit s tou značenou a popojíždíme za roh nad útes. Sice tam vede cesta o poznání horší, ale jsme tam následující hodinku úplně sami.
Sedíme v našich křesílkách, cucáme krabové víno z plecháčků a jen tak zíráme do dálky. Pohodička, relax, žádný stres. Dokonce ani nefotím a jen sleduji dovádějící dravce z ptačí říše, jak blbnou ve vzduchu.

Ve smluvený čas se vracíme k Mirce domů. Kačka se okamžitě vrhá do pomáhání s večeří. Že by absťák po kuchyni? Já mám mezitím s Romanem důležité jednání u studeného piva.
Mezi našimi tábory střídavě pobíhá malá Helenka, krásně mixující slovenštinu s angličtinou.

Caves se vrací domů a tak se může servírovat večeře. Halušky jsou boží, servis jak by smet a nás baví poslouchat vyprávění Cavese o tradicích, tradiční kultuře a o jeho práci. Teď už je zřejmé, že ne všichni aboridžinci jsou špinaví opilci, co jsme do teď potkávali. Konečně!
Vedle skvělého vyprávění a smyslu pro humor, nám ke slovům přidává i názorné ukázky. Hraje nám na didžeridu, tradiční dechový nástroj zdejších domorodců a my jen zíráme.
Jenže to není všechno. Caves již také navštívil Slovensko, zemi ze které pochází jeho žena.
To by nebylo až tak extra. Jenže Caves, si nechal na Slovensku vyrobit na zakázku klasickou slovenskou fujaru a jako pokračování dnešního koncertu nám Caves, australský domorodec, hraje na slovenskou fujaru.
Zíráme s otevřenými pusami a nabídnutého ferneta od Romana nemohu odmítnout.

Koho by to ráno napadlo, že na naše osmé výročí si dopřejeme halušky a takovýhle krásný večer.

5.5.2016

Vstáváme na budík. Hrůza. Ale vstáváme, protože chceme a protože vyrážíme na Monkey Mia. Sice už to prý není co to bývalo, protože z toho udělali turistickou atrakci, ale máme chuť vidět delfíny.
Je jen pár minut po východu slunce a už brzdíme u budky hlásající vstupné. No snad to bude stát za to. Škoda, že jsme nepřijeli ještě o pár minut dříve, mohli jsme se minout s pokladní, která právě otvírá své kouzelné okénko, ze kterého po nás chce peníze.

Množící se zástupy lidí, kužely upravující prostor kam se smí a nesmí chodit. Přesně to co nesnášíme. Jen se po sobě podíváme a je nám oběma jasné, že jsme tu omylem. Ale když už tu jsme, vydržíme. Třeba nás mile překvapí.
První prima zpestření je pelikán, který je na lidi již zvyklý a který má absolutně někde všechny kužely a určená pravidla. Chodí si mezi námi a loudí snídani.
A už to začíná. Slečna s barevnou vestou, mikrofonem a její asistenti ve stejně barevných vestách, ale navíc vyzbrojeni kyblíky s rybičkami pro delfíny.
Je to šaškárna. Lidi do sebe strkají, povykují a jsou jak u vytržení, když připlouvá první naučená skupinka delfínů. Snažíme se být trošku stranou, ale ne tolik, abychom si mohli delfíny aspoň vyfotit.
Delfíni se naštěstí řídí svými pravidly a tak si tu plavou jak se jim líbí. Pár snímků a jdeme se koukat raději z mola.
Následně si povídáme s jednou rančerkou o zdejších delfínech a celé té show. Přiznává, že také není nadšená z toho, jak se to nyní provozuje, ale že je to nutnost. Když to bylo prý bez dozoru, někteří návštěvníci krmili delfíny kde čím a to taky nebylo správně.
Je to škoda a jsme lehce zklamáni, protože vyprávění o tom, jak sem připlouvali divocí delfíni se nám zamlouvalo podstatně více, než jak to funguje nyní. Co se dá dělat.
Krátce se projdeme po areálu, na chvíli si smočíme v termálním bazénku nohy a vyrážíme na cestu zpátky do města.

Krátce se stavíme rozloučit s Mirkou a Romanem. Dostáváme na cestu pár opravdových slovenských horalek což dokáže ocenit jen někdo, kdo je už rok a půl neměl.
Cestou zpátky si opět užíváme pobřeží a vyhlídky, které jsme včera vynechali a které také rozhodně stojí za to.
Jedna fotka u cedule obratníku kozoroha, kde jsme plánovali vypálit další vzorek pro Nitaru, ale rozhodujeme se to nechat na hlavní, kde jej máme překračovat ještě jednou. Tady není stín a je to jen taková vedlejší silnice.

Jsme na hlavní a pokračujeme směr sever. Když už se naše cesta kroutí mezi dvěma kopci, využíváme možnosti si na jeden z nich vyjet a rozhlédnout se do kraje. Možná by nebylo od věci tady nocovat, ale my máme v hledáčku už jiné odpočívadlo a tak ještě pár kilometrů pokračujeme.

6.5.2016

Probouzí nás denní světlo a tak moc neotálíme a pokračujeme do nedalekého městečka Carnarvon. Neveliké, sympaticky vyhlížející se všemi potřebnými nabídkami a službami. Tedy až na jednu. Nikde tu nemají bezplatný internet. Ani v infocentru, což by bylo fajn, když už nemají to podstatné a to jsou informace.

Krátce si procházíme městské pobřeží, protahujeme kosti na posilovacích strojích a posléze popojíždíme k jedné ze dvou zdejších atrakcí. Staré molo s lokomotivou a mini technickým muzeem. Prima zpestření dnešního dopoledne.
Tou druhou atrakcí je obří satelit na kopečku před městem, který jednou využila NASA a tak se z něj stal turistický bod zájmu. Je fakt, že OKI pod satelitem vypadá jak angličák.

Nás ale víc lákají útesy a blow holes za městem, o kterých jsme se právě v infocentru nedozvěděli, ale které nám doporučil jeden známý.
Popojíždíme pár kilometrů a okamžitě jak přijíždíme na pobřeží, třeštíme oči v úžasu. Nejprve nádherné pláže s bílým pískem a křišťálovou vodou. A o kousek dál, neskutečně drsné pobřeží. Žádné vysoké útesy, jen pár metrů hloubky, ale neuvěřitelně obrovské kamenné lavice, do kterých s obrovskou silou bijí vlny oceánu. Jen ten pohled dává znát, jaká se ve vlnách skrývá obrovská síla. Ono to je taky pěkných pár tun vody co tu do pobřeží každých několik vteřin uhodí.
Chvilku jen tak stojíme a sledujeme, jak zas a znovu přichází vlny, které se v hřmotu tříští o skaliska před námi. Tam bych určitě nechtěl spadnout.
A aby ta podívaná nebyla málo, o pár desítek metrů za námi jsou zdejší vyhlášené Quobba Blow Holes, vodou vymleté díry ve skále, které fungují jako obří proudnice, ze kterých v pravidelných intervalech stříká gejzír slané vody. Zvukové efekty jsou samozřejmostí a tak to chvilkami působí jak sopečná erupce.
Ještě, že nám občas někdo dá zajímavého tipa na internetu. Díky Peter Jerie!

Ohromení útesy, jejich krásou a s další miliardou fotek se na chvilku vracíme do města abychom nakoupili zásoby a zase vyrážíme dál.
Dnešní kemp pod hlavní silnicí u veliké řeky je moc krásné místo, jen se o něm dozvědělo na náš vkus příliš mnoho lidí. Zajíždíme co nejdál od silnice a rozbíjíme stan pod obrovským stromem.

7.5.2016

Řev jak když někoho vraždí. Ale nevraždí. To jen všichni papoušci z dalekého okolí využívají stromu pod kterým parkujeme jako shromaždiště, ze kterého pak v kruzích podnikají nálety na celý kemp.
Jako probuzení nic moc, ale následně je to super podívaná. Takový jejich ranní rituál, ale dneska tedy v několika násobně větším měřítku než jsme zvyklý. Aby to nebylo málo, přidávají se i zdejší havrani.
Řev jak na hokeji.

Slunce svítí, silnice je prázdná a tak se to jede jedna báseň. Opět míříme k vodě, tedy k oceánu, jedeme do Coral Bay. Jsme tu poměrně brzo a tak je tu vše ještě zavřené.
Zprvu se kocháme pohledem na zátoku z nedaleké vyhlídky, užíváme si horalky na pláži, ale nechce se nám čekat až otevřou a budeme si moct vyrazit na nedaleký útes zašnorchlovat.
Pokračujeme dál v cestě na sever Austrálie a vyhlížíme ceduli obratníku, kde plánujeme pálit vzorek na naší mobilní pálenici pro firmu Nitara.
Bohužel v úseku, kde se má ona významná geografická čára nacházet se buduje nová silnice a tak je zde několik desítek kilometrů jen staveniště. Žádná cedule, žádný značený obratník, žádný vypálený vzorek. No co se dá dělat. Ještě jednou bychom jej měli přejíždět, tak příště.

Jedeme, jedeme, jedeme. Cesta je pohodová a rychle utíká. Jedeme až do západu slunce a stavíme v nenápadném mini kempu u řeky, někde mezi městečky Paraburdoo a Tom Price, kousek před národním parkem Karijini.
Byl by to krásný konec, ale ještě musím připsat, že jsme si k večeři koupili po dlouhé době květák a vařený květák… to je fakt žrádlo!

 

 

 

Na západě Austrálie nic není? Ale je! A je toho tady spousty. To je také důvod, proč tady člověk potkává ve zvýšené koncentraci australské důchodce, kteří ve svých karavanech brázdí zdejší silnice a celé pobřeží. Strašně se nám líbí, jak zdejší důchodci umí žít. To je něco, co se u nás potřebujeme naučit.

No a další postřeh z Austrálie. Informační centra, místa, která z podstaty věci a z názvu samotného, mají disponovat informacemi. V Austrálii je to tak však zcela výjimečně.
Zjistili jsme, že „íčko“ je dobré k získání bezplatné wifi (a to ne vždy – paradoxně na vesnicích je net lepší a zdarma, zatím co velká města jej často nemají a nebo za poplatek) a nebo mapky okolí.
Nic víc tu nečekejte. Mnohokrát jsme se dozvěděli více z prospektů, map a nebo například od australských důchodců či jiných cestovatelů, než od pracovníků infocenter.
Infocentra jsou tu tuze krásná, jsou všude, ale jejich pracovníci by měli občas vyrazit do míst, která jsou obsahem všech těch krásných prospektů.