Argentina 7 - Anča, Mendoza a Abra del Acay... aneb OKI v oblacích

 

9.6.2015

Vyjíždíme z tunelu a vjíždíme do Argentiny. Vykulená policejní hlídka si nás chvíli beze slov prohlíží a už zase můžeme jet dál.
Přijíždíme do zatáčky, kterou poznávám. "Tamhle Kačenko. Tamhle nahoře. Podívej na ni, na tu fešandu. Ta může za tu moji jizvu", ukazuji Kačce jižní stěnu nejvyšší hory amerického kontinentu Aconcagua.
V zapadajícím slunci se barví do ruda a mě se vybavují vzpomínky na pokus o výstup před třemi lety. Krásné i mrazivé. Tomu se říká smíšené pocity.
"Stejně si krásná. Já se vrátím!", nemůžu od ní odtrhnout oči. Pro jistotu vylézám a dokumentuji ten pohled.
"Jo a Honza ti vzkazuje, že přijede se mnou!" křičím tam vzhůru k jejímu vrcholu a klepu se zimou. Je fakt kosa, takže výraz mrazivý pohled je docela na místě.

Přijíždíme na hraniční přechod, který je trošku nepochopitelně mimo hlavní silnici. Dobře nebudu v tom hledat logiku, vždyť jsme zase v Argentině.
Stavíme se do fronty aut a čekáme až na nás přijde řada. Po deseti minutách popojíždíme až k okénku imigračního. Vylézám a podávám ke kontrole naše pasy. Vše probíhá rychle a hladce.
Popojíždím o pět metrů dál před okénka vykulených celníků. Odevzdávám chilské celnici dokument o dočasném dovozu OKI. Ta si jej oštempluje a zakládá do šuplíku. Popocházím k argentinské polovině buňky a žádám tentýž dokument, jen s argentinskou hlavičkou.
"To je chilské auto?" ptá se stále vykulený celník. "Ne to je auto z Evropy, proto potřebuju ten dokument", odpovídám slušně a s úsměvem. Celník netuší co po něm chci a tak mi nařizuje zaparkovat až za jeho stanovištěm. Chvilku kladu odpor. Je totiž lepší vzít si jako rukojmí celou frontu aut za sebou.
Jeho anglicky mluvící kolega mě ale přesvědčuje a tak za jejich souhlasu parkuji přímo pod cedulí zákazu parkování. Tak jak chtějí.
Trvá to dlouho, ale je to spíše k popukání. Jeden celník neumí anglicky. Druhý neumí ovládat počítač. Třetí a čtvrtý vůbec netuší co si žádám za dokument. Jdeme všichni za velitelem. Ten je péruje jak malé kluky, že je to standardní věc. Jdeme zpět. První zapne počítač. Druhý zapne tiskárnu. S třetím to vyplním ačkoliv je to španělsky. Se čtvrtým jdu zase za velitelem, protože jen ten má tiskárnu funkční. Jdeme zpátky za prvním, protože ten má razítko. Druhý má tužku a tak po tom co si vzájemně podepíšeme oba dokumenty, podávám si s třetím a čtvrtým ruku, a můžeme vyrazit.
Díky jejich zmatkům po hodině, jako jediní projíždíme bez fyzické kontroly auta. Asi už jsou rádi, že nás mají z krku.

Protože to dole ve vesničce docela fouká, vracíme se na hranice a na parkovišti před hraniční halou zaleháme. Zase spím pod Aconcaguou. Tentokrát je to ale trošku jiné.

10.6.2015

Aconcagua, vyhlášená svým větrným a studeným klimatem, nezůstává své pověsti nic dlužna. Je pod nulou a venku to pěkně fičí. "Dobře, že jsem to vyfotil včera. Dneska už není nic vidět", koukám ven skrze zamrzlé okénko a vůbec se mi nechce ven.

Blesková přestavba a svištíme z kopce dolů, pryč z pod černých mraků, ze kterých pomalu začíná padat sníh.
Na doporučení Lukáše Brože, za kterým jedeme do Mendozy, nejedeme po krásné asfaltce, ale v Uspalatta odbočujeme na starou, rozbitou ale od začátku na výhledy bohatou silnici.
Silnice třistašedesátipěti zatáček, jak je tahle cesta přezdívána, nás od prvních kilometrů baví. Krásné kopce, výhledy a podél cesty zvědavé lamy a ještě zvědavější lišky. Když vykličkujeme nahoru na pas a rozevře se pod námi výhled dolů, kde se v nadýchaných mracích ztrácí naše cesta, jen mlčky žasneme.
Cesta skrze mraky dolů, ale i na nulu klesající teplota je úchvatná. O něco míň jsou úchvatné po svazích poskakující lamy, které nám čas od času pošlou dolů nějaký ten kámen.

Přijíždíme do Mendozy, města Malbecu, vyhlášeného argentinského vína. Po malé okružní jízdě nacházíme dům kde bydlí Lukáš a Ely.
Po lehké rozborce a sborce jejich dvorku a brány, vytváříme parkovací prostor pro OKI v bezpečí mini zahrady vedle domu.
Rychlá návštěva rodinného řezníka, rychlé rozdělání ohně a už si vyprávíme u argentinského asáda. Lukáš nás baví a Eliška, jeho úžasná manželka, je skvělá hostitelka. Je to prima a pohodový večer, plný vtipů, pohody a výborného masa.

11.6.2015

Vstáváme a Lukáš i Ely jsou již v pracovním procesu. Ani my nelelkujeme a sedáme ke strojům. Odepisujeme na maily a taková ta běžná cestovatelská kancelařina.

Odpoledne jedeme s Lukášem do centra, které si, zatím co jde Lukáš studovat, procházíme a užíváme.
Večer si užíváme bez ohně a vaření. Objednat si pizzu a skočit vedle do stánku pro pivo má taky svoje kouzlo.

12.6.2015

I dnes vstáváme a dům je již prázdný. Opět se věnujeme povinnostem a těšíme se na večer.

Vyrážíme na "lomo". Jdeme do super podniku, kde se doslova stojí fronta na volné místo. Není to žádná luxusní restaurace, ale vyhlášená tedy rozhodně ano. Navíc tu velí úžasná a od pohledu nekompromisní dáma, která nám otvírá pivo vidličkou, křičí na celý lokál a v úsměvu ji chybí čtyřka. Ale je skvělá, stejně jako grilované maso v housce, které je specialitou tohoto podniku.

13.6.2015

Jdeme na oslavu narozenin, jednoho Ely spolužáka.
Přicházíme do skromně vyhlížejícího bytu s ukrytou střešní terasou, kde se koná párty. Je tu spousta lidí, jídla, pití. I přes skutečnost že skoro nikdo nemluví anglicky, řeč nevázne. Postupně se nám nabízí možnost vychutnávat způsob oslavy po argentinsku a Kačce se rychle rozšiřuje sbírka Kulinářských zážitků.
Protože máme domluvenou další návštěvu a nechceme nechat paní Mirku dlouho čekat, musíme se omluvit z oslavy narozenin, která dnes hned tak končit nebude.

Paní Mirka, potomek českých imigrantů, nás vítá s nádherně čistou češtinou. Je úžasné se setkat s takovým člověkem. Vyprávění o příběhu její rodiny, o tom, že i když navštívila poprvé v životě Českou Republiku teprve nedávno, nedá na ni dopustit. Je to silná, jedinečná a inspirativní žena. Má náš veliký respekt.

Ale ani dnešní den není nekonečný. Lukáš s Eliškou mají v programu další návštěvu, tentokrát rodiče Ely a tak nás vezou domů. My se jdeme věnovat selekci fotek a máme dovoleno přes noc okupovat jejich postel.

14.6.2015

Sice jsme spali v posteli, ale nevyspali jsme se tak dobře jako v OKI. Už jsme si asi odvykli komfortu.

Jen co se Lukáš s Ely vrátí, natáčíme krátká videa pro Koktejl a Fio banku. Lehce obědváme a už se balíme. Po nezbytném rozlučkovém fotu s OKI, vyrážíme směr sever.

Je tma a my konečně přijíždíme k městu. Že se jedná o město hlásí ukazatel a hlavní, jediná osvětlená ulice. Přijíždíme na čerpací stanici a tankujeme plnou.
"Budu platit kartou", oznamuji obsluze. Kluk na mě zírá, jak když slyší poprvé, že něco takového existuje. "Ale mi tady karty nebereme", sděluje mi ve španělštině.
"No to je dobrý, ale já nemám hotovost", koulím očima a jsem překvapen jeho informací.
Chvilku dohadování, chvilku telefonování kdo ví kam a řešení stále žádné. Čekáme. Nic se neděje, řešení nepřichází. Kluk jen pobíhá po pumpě a nic neřeší. Nakonec jeden z jeho kolegů navrhuje abychom jej následovali na jinou pumpu. Tam platíme za benzín a kolega si od obsluhy vybírá hotovost. Zvláštní způsob, ale řeší tuhle situaci.

Vyrážíme dál z města, ale stíny a siluety ve tmě nám říkají, že si máme tuhle část cesty nechat na ráno. Vracíme se tedy na pumpu, kde jsme platili a nocujeme.

15.6.2015

Odklad průjezdu oblastí za městem se vyplácí. Projíždíme nádhernou krajinou, tunelem a všude kolem jsou nádherné skály a kaňony.

Po průjezdu pohořím přijíždíme k NP Talampaya. Již příjezd dával znát, že to tu bude stát za to. Bohužel nás nechtějí do parku pustit naším autem a stále nám nutí organizovaný výlet v autobuse s dalšími turisty a průvodcem. I když fotky kaňonu vypadají víc než dobře, rozhodujeme se ho za těchto podmínek vzdát. Vracíme se na hlavní silnici a pokračujeme v cestě.

"Debilové! To jsou fakt debilové! Ty vole Argentina.... fakt paka!", vztekám se před rozkopanou cestou, kde nám v průjezdu brání bagr a chybějící silnice.
"Oni nás nechají jet sedmdesát kilometrů, aby nám tady borec s plácačkou oznámil, že to musíme objet, protože to dál nejde. Debilové!" nejsem schopen smířit se s nesmyslně chybějícím upozorněním o nemožnosti průjezdu jediné silnice přes hory. Spolu s námi se otáčí více aut, ale vypadá to, že jenom mě přijde divné, že borec s plácačkou nestojí už dole na křižovatce.

Přijíždíme do města, kde by existence nějaké informace o neprůjezdnosti cesty byla více než užitečná. Protože jsme si trošku zajeli a máme už jen čtvrt nádrže zajíždím na zdejší pumpu. YPF je naše oblíbená síť čerpaček v Argentině. Kvalitní palivo, ucházející zázemí, občas sprcha a funkční internet. Taky běžně berou platební karty. Teď když máme plnou a nemáme hotovost, kouká na mě strejda jak na marťana, když na něj ukazuju kreditku.
"Tady nebereme karty už dvacet let amígo", prohlíží si chvilku mě a chvíli moji kartu. Už mě to ani nepřekvapuje. Kačka se jen chytá za hlavu a snaží se mě neprovokovat svým šklebem.
"No jo, ale já nemám hotovost amígo a YPF normálně bere v celé Argentině karty, víš?" snažím se strejdovi zoufale vysvětlit, proč jsem si vybral zrovna jeho.
"No to je sice pravda, ale my je tady už nebereme dvacet let. Jen hotovost", opakuje mi strejda a je překvapen, že já jsem překvapen.
"Co budeme dělat? Nevím jak to vyřešit, nemám prachy", rezignuji a nechávám rozhodnutí na strejdovi. Ten se mi pokouší něco vysvětlit španělsky. Nerozumím mu ani slovo.
Když si nás pět minut nevšívá a postupně obsluhuje další tři auta, jdu za ním.
"Tak jak to vyřešíme? Co budeme dělat?" ptám se znovu strejdy pumpaře. Ten jen pokrčí rameny a mávne rukou. Příliš jeho gestu nerozumím. Mám odjet?
"Tak já teda odjedu. Bez placení, když nebereš karty", dávám zcela jasné gesto rukou a ukazuji na silnici z města. Strejda znovu krčí rameny a ukazuje ať si jdu.
"No tak jedeme, když mu to nevadí", sedám do auta a startuji. Strejda to opravdu moc neřeší. Sice se za námi dívá, ale nijak to nerozporuje. Odjíždíme. Odjíždíme bez placení, s plnou nádrží a nikomu to příliš nevadí. Jedem.
"Beztak nám Argentina dluží až až", ujišťuji sám sebe na křižovatce a vyjíždíme z města.

Už se setmělo a my tak za tmy vjíždíme do města Nanangasta. Strašně to tu smrdí. Ale strašně. Jak když někdo na návsi vylil celou žumpu. Fuj.
I přesto neodoláváme u cesty grilovaným klobáskám a v rychlosti večeříme.
Ten smrad je fakt příšerný a tak popojíždíme do pár kilometrů vzdáleného Chilecito, kde parkujeme ve městě vedle čerpací stanice a jdeme na kutě.

Už je po půlnoci a mě budí nějaké zvuky. Za autem stojí motorka a spolujezdec chodí kolem auta a prohlíží si nás. Sedám si abych na něj dobře viděl. Dotyčný mě zaregistruje. Rychle se obrací, sedá na motorku a okamžitě ujíždějí pryč. Co to mělo znamenat? Že by tipovačka? Naštěstí už se nevracejí.

16.6.2015

Hned jak vylezu z auta, jdu se vedle na pumpu zeptat na akceptaci karet. Neberou. To je dobré vědět. Zajíždíme na druhou pumpu a ani sem se moderní technologie ještě neprobojovali. Vracíme se tedy do stále žumpou provátého Nanangasta.
Zdejší YPF je již v provozu a dokonce se na nás na sloupu blýská samolepka upozorňující na akceptaci karet.
Dávám obsluze pokyn k tankování plné nádrže a pro jistotu se rovnou ptám. Chlapík nejdřív kývne na souhlas, ale v zápětí se jde přeptat pro jistotu kolegy. Než se vrátí, cvakne pistole na znamení plné nádrže. "Teď ti řekne, že jim to vlastně nefunguje", dělá si Kačka srandičky.
"Kartou to nejde, jen hotovost", dělá chlapík po konzultaci s kolegou z vtipu realitu.
"No jo, jenže já nemám hotovost. Proto jsem se tě zeptal na začátku", sděluji chlapíkovi holý fakt.
"Tamhle je bankomat", ukazuje v klidu na kraj pumpy, kde stojí malá budka s bankomatem.
A má pravdu, bankomat tak je, dokonce je i funkční, jenže... jenže v něm není hotovost. Naproti přes ulici je ještě jeden. Jdu tedy zkusit štěstí tam. Funguje, má hotovost, ale odmítá zahraniční karty. Je jen pro domorodce. "Ty vole Argentina!" mám chuť do něj fakt kopnout.
Chlapík má samozřejmě řešení. Rozpaží ruce. Grrr!
No nic musíme se vrátit do Chilecito, kde je údajně banka. Jedeme do Chilecito. Překvapuje nás chlapíkova důvěra v náš návrat s hotovostí.
Banka v Chilecito je, jenže zase jen pro domorodce. Naštěstí je tu druhá. A dává! Sláva a třikrát hurá! Máme hotovost a vracíme se do "žumpákova".
Tu cestu mu naúčtuju. Dostane o to míň. Napadá mě cestou strhnout si manipulační poplatek. Nemůžu přeci za to, že jim nefunguje systém.
Natankovali jsme za čtyři sta padesát pesos. Podávám chlapíkovi u stojanu jen čtyři stovky. "Je ty si přijel. Jo to je ok, díky moc", je na něm vidět, radost z našeho návratu s hotovostí a vůbec nerozporuje malou diferenci v částce. Dokonce mi jako dík ještě podává ruku.

Uháníme dál, směr sever. Cesta vede krásnou přírodou a pomalu přibývají vinice. Brzy odpoledne přijíždíme do Cafayate. Na první i druhý pohled moc pěkné městečko. Je znát, že tu vládne turismus a tak je tu čisto, útulno a široká nabídka služeb.
"Tady by mohli brát karty", dělám si srandu ze skutečnosti, že Argentina popírá všechna logická pravidla.
Koneckonců, pokusy o získání informací od policie, turistické police či infocentra na šanci průjezdnosti přes pas to jen potvrzují.

A opravdu. Karty berou. V restauracích, v obchodech se suvenýry, ale ne na pumpě. Naštěstí máme hotovost a tak tankujeme plnou a děláme zásobu do kanystrů. Zbyli nám jen drobné.
Musíme až na několikátý pokus najít obchod s potravinami, kde lze zaplatit kartou aby jsme nebyli o hladu.
Dopřáváme si dobroty v autě, když se k OKI přijdou podívat kluk s holkou. Kačka otevírá okénko a z venku se jen ozve, "vážně jste z Čech?"
Úsměvy se nám rozzáří. Krajánci! Jana s Martinem, česko-slovenský pár, který cestuje stopem po světě a který si všiml našeho auta.
Dlouho debatujeme o cestování a o cestách. Martin mi dává tip na změnu počátku naší trasy a Kačka s Janou řeší takový ty holčičí věci.

17.6.2015

Martinův tip se vyplácí. Projíždíme nádhernou krajinou plnou červených skal, údolí a vyschlých koryt řek. Neskutečně krásná a fotogenická místa, která nejde jenom projet. Stavíme, fotíme a kocháme se.

I když odbočíme z hlavní, necháváme se rádi zaskočit asfaltem po kterém pomalu začínáme nabírat první výškové metry.
Přicházejí první serpentiny a první štěrko kamenitý úsek cesty. Nekvalitní cestu však vyvažují nádherné výhledy kolem. Je to pecka!
Po přejetí prvního menšího hřebene se nám za odměnu opět dostává krásné asfaltky a dlouhé, vysokými kaktusy porostlé pláně. Hotový kaktusový les.
Asfaltový povrch mizí s příjezdem do předposledního města na cestě. To je takový zvrácený zvyk tady v Jižní Americe. Protože to není turisticky frekventované místo, nemají ve zdejším krámku  dvojí ceny a tak nám úplně poslední drobné stačí na nákup mandarinek, jablek, coly a malého piva. Na to už jsme museli teda dostat slevu, neb nám jedno peso chybělo.

Popojíždíme ještě o pár kilometrů dál za městečko až k vesničce La Poma, kde kousek od cesty, ve výšce kolem tří kilometrů nad mořem nocujeme.
Dlouho nemůžeme usnout a tak pozorujeme černočernou oblohu posetou šesti a třičtvrtě miliardou hvězd. Je to nádhera!

18.6.2015

Probouzí mě zima. Kosa jak v ruským filmu. Skla máme omrzlá i zevnitř. Hnus velebnosti! Na rychlo startuji aby se auto trošku zahřálo než v sobě najdeme odvahu a odhodlání vylézt ven.

Auto je omrzlé i zvenčí. Nemá cenu čekat. Jedeme do hor, tady nás zahřeje jen pohyb. Po ránu nás hřeje slivovice, potom začíná hřát sluníčko a nakonec se přidávají s výškovými metry i nádherné výhledy.
Cesta se klikatí údolím a pomalu stoupáme vzhůru. Občas nám přes cestu teče potůček. Kvalita cesty se horší a přibývají větší kameny, cesta se zužuje, ale pořád to jde.
Nikde nikdo, jen cesta, jejíž konec se nám stále schovává za další zatáčku. Přibývají zmrzlé potůčky přes cestu a říčky které nezamrzly jsou hlubší. Při focení a poskakování venku začínám registrovat vyšší nadmořskou výšku. Jsem zadýchaný a lehce se mi točí hlava. Ale jedem!

První komplikace přicházejí když nám cestu blokuje stádo oslů. Vybrali si to nejlepší místo. Stojí před brodem, za nímž je prudký stoupák.
Pomalu na ně najíždím abych je přinutil k pohybu. Troubím. Nic. Jsou to oslové. Nechápou, že mají uhnout na stranu. Pomalu projíždíme brod na jedničku. Už to oslům dochází a jdou se ploužit jinam. Jenže my nemáme dostatečnou rychlost na prudký stoupák a začínáme hrabat. Lítající kamení zabubnuje do podběhů. Musíme zcouvat. Přes brod. OKI se ale tváří, jako by se nic nedělo a tak i na zpátečku s přehledem brodí.
Jedna, tři čtvrtě plynu a letíme brodem. Voda stříká na všechny strany. Nestíhám sledovat jestli to vidí i ty oslové. Snažím se hledat ideální stopu aby měla kola co nejlepší záběr. Krokem, ale úspěšně zdoláváme první horší úsek.

Cesta se na chvíli narovnala, aby mohl přijít další a další brod. Delší nevadí. Hlubší je však už problém. Jsme tu sami, nemá nám kdo pomoci a pokud uvízneme, je po autě.
"Co budeme dělat? Myslíš že to projedeme?", ptá se Kačka a v jejím pohledu se těžko hledá nadšení. Nemá ráda brody a pokaždé trne, že OKI utopíme.
Neodpovídám a jdu se podívat ven. Zapichuji lopatu do potoku. Metr od kraje už je půl metru vody. To je dost. To je příliš. Navíc, kdo ví jestli není pod vodou ukrytý nějaký šutr.
Ledové kry tu vytvořili hráz a tak z poměrně nevelkého potůčku je hluboký potok. Zkouším lopatou ledovou hradbu rozbourat. Jde to. Voda začíná odtékat a situace se lepší. Po obou krajích bourám ledy lopatou a dávám průchod vodě. Do středu se lopatou nedostanu a tak to zkouším prorazit házením kamenů.
Kačka mi při mých pokusech fandí jak kdybych jí měl na pouti vystřelit plyšového medvěda. Touha pokořit tenhle pas mi dává dobrou mušku a tak se daří.
Medvěd z toho sice nekouká, ale teď už projedeme.

Sluníčko svítí jak o závod, ale stejně je venku pořád pěkná zima. Lepší to nebude, stoupáme. Cesta se klikatí, kameny pod koly mlátí do podvozku a my se pomalu škrábeme nahoru. Když se cesta na chvíli narovná a můžeme zařadit trojku je to skoro na oslavu.
Další brod, led, díra, ovce přes cestu, prach a kamení. A další brod. Takový nenápadný. Vlastně nevypadá hůř než ty před ním. Prásk! Rána koulí o dno nám dává vědět, že byl o chlup hlubší než se zdálo.
Prásk! Ještě jedna, větší rána do boku auta. "Co to bylo", zařve Kačka až se jí leknu.
"Doprdele! Uletěl nám kanystr", zařve ještě jednou. Stavím a jdu se podívat na kanystr plný benzínu visící ze střechy, jenž byl příčinou té strašné rány. Drží jen na cyklo zámku, kterým je připevněný k zahrádce. "No pěkný. Mohlo být po okně. Prasknul popruh", hodnotím situaci a převazuji popruhy tak aby nám už nic nespadlo. Jedeme dál!

Velké kameny přepustili místo těm menším, které se sypou a drolí pod koly při cestě vzhůru. Zatáčky  se ohýbají jedna přes druhou. Potůčky a říčky až na výjimky, přestávají křížit naší cestu.
A hned jedna taková výjimka se objevuje před námi. Už jsme ale příliš vysoko a tak je voda zmrzlá. Otázkou je zdali je to lepší či horší. Před námi leží dvacetimetrová ledová plotna. Nahoře stráň, dole sráz. Objet to zkrátka nejde. "Co se dá dělat, zkusíme to překlouzat", nevidím v tom tak velký problém a posílám Kačku ven natáčet můj pokus.
Rozjet tunu a půl těžké auto do kopce, na štěrku a ve výšce nad čtyři kilometry nejde tak rychle jak se může zdát. Těsně před koncem plotny mi přestává pomáhat setrvačnost a kola si na ledě neví rady. Musím couvat a abych mohl auto alespoň trošku kontrolovat a nespoléhal na to kam uklouzne, musím couvat v rychlosti. Jde to lépe než jsem čekal.
Dávám si větší prostor na rozjezd a jde se na druhý pokus. OKI letí jako šíp, kola kloužou po ledě, občas se lehce propadnou, ale jedu stále vpřed.
Už jsem skoro na konci, kde je prasklý led a pod ním tekoucí voda. Nemůžu ubrat plyn a v plné rychlosti vjíždím do díry v ledu. Led praská, voda stříká a zbytek ledu drtí tažný. Přejeli jsme!

Cesta se zase klikatí a já lezu ven udělat záběr toho hada pod námi. "Podle mých výpočtů máme před sebou posledních deset kilometrů", hlásím Kačce že se blíží vrchol.
Není klidnější.
Rozjíždíme se. Kousek bez zatáčky, dokonce se ke slovu zase dostává trojka. Táhlá zatáčka pod plynem a najednou...
"Cedule! Jsme nahoře! Kačenko, my to dali!", křičím radostí a mám co dělat abych vrchol nepřejel. Kilometry dole na ukazateli úplně nesouhlasili a tak jsme nahoře dřív než jsme čekali.
Mě září oči štěstím a na Kačce je vidět úleva.
Jsme tu! Vyjeli jsme na nejvyšší pas slavné argentinské RN40, dobyli jsme Abra del Acay a splnili si tak jeden z cílů, vyjet nad Mont Blanc.
Není přesně jasné kolik tenhle pas měří, ale to není podstatné. Je vyšší než nejvyšší evropská hora Mont Blanc a to byl náš cíl. Podařilo se!
Focení, natáčení i objímání OKI, tak probíhají naše oslavy tady na vrcholu, v bez mála pěti kilometrové výšce. Štěstí má mnoho podob. Co na tom, že se mi z toho poskakování motá hlava a funím jak parní lokomotiva. Dali jsme to!

Cesta dolů je výrazně snazší a oproti té, po které jsme přijeli i jednodušší. Za dvě hodinky jsme dole v první vesničce a hledáme místo kde se najíst. Nabídka služeb je tu však nijaká, spíš žádná a tak popojíždíme k nedalekému viaduktu, pod kterým si z vlastních zásob vaříme pozdní oběd.

Naším cílem je dnes dojet až na hranice. Uháníme s OKI pláněmi a prašnou cestou. Následný pas Corrillo se svými čtyřmi a půl kilometry je pro nás zívačka a tak svištíme dál.
Je sedm večer a sluníčko se začíná schovávat za obzor, když přijíždíme k zavřené hraniční závoře před pasem Sico.
"Pas je už zavřený. Pustíme Vás až ráno. Teď už je to nebezpečné", oznamuje nám jeden z celníků.
Co se dá dělat. Přespíme na hranicích.
Díky skutečnosti, že jsme ve výšce čtyři kilometry a noční teploty tu padají hodně pod nulu, jsou tu na to zařízení a tak nás jeho kolega vede do vedlejší budovy kde se nachází krásná ubytovna pro takové jako jsme my.
Sice se tu netopí, ale o to větší dostáváme příděl dek. Navíc teče teplá voda, což je luxus, ve který jsme ani nedoufali.

19.6.2015

Sluneční svit dává alespoň trošku pocit tepla. Auto je již rozmrzlé a tak startuji a popojíždíme k závoře.
Zdejší posádka teprve začíná fungovat. Musíme počkat až se zapnou počítače a sejdou se všichni potřební k našemu odbavení. Stejně ospale jako tenhle přechod, probíhá i celé naše odbavení. Pomalu, zvolna a nenásilně. Prostě v klidu.
Za půl hodinky už všem skrze okénka máváme na rozloučenou a vyrážíme směr Chile.

 

 

 

Tak jsme se rozloučili s Argentinou. Nenáviděnou i milovanou zároveň. Se zemí, kde logika je spíše na obtíž a která dala našemu rozpočtu hodně zabrat.
Ale to už je dávno pryč. Argentina si svou reputaci podstatně vylepšila tím co nám ukázala a jaká je. Přírodní krásy, ale i lidi nás přesvědčili o tom, že na ní nemáme vzpomínat ve zlém.
Argentina je krásná, chladná a vášnivá, chutná asádem a Malbecem. Argentina je obrovská země, kde si každý najde to své. Je bezpečná i nebezpečná, záleží kam se vydáte.

Čert vem prachy, kterých se nám díky Argentině nedostává. To co jsme tady všechno zažili, koho jsme potkali a co si užili, to se nedá penězi vyčíslit.
Argentina je překrásná země, byť její fungování těžko chápeme.

Rozloučení s Argentinou bylo o to krásnější, že se nám podařilo splnit jeden z vytýčených cílů a úspěšně překonat nejvyšší pas, jedné z nejdelších silnic světa. Samota, drsnost a nádherná příroda kolem to vše jen umocňovali.
Argentinu rozhodně připisujeme na seznam míst, kam se chceme znovu podívat.