Argentina 2 - Buenos Aires - nehledej v tom logiku, tohle je Argentina!

 

13.3.2015

Další schůzka s Federicem. Dozvídáme se novinky ohledně požadavků a možností jak řešit vykládku naší OKI. Vysvětluje nám všechna úskalí a také důvody proč s námi nechce přepravce komunikovat. "Dokážeš dostat naše auto ven z kontejneru? Za tu cenu co jsi mi včera nabídnul?" pokládám klíčovou otázku.
"Ano", odpoví Federico rázně a začíná nás zasvěcovat do detailů a tajů.
"MSC tě neakceptuje jako partnera a nechce ti umožnit vyzvednutí kontejneru z přístavu. Bojí se, že by mohlo dojít ke zcizení kontejneru", vysvětluje Federico aktuální stav. "Co to je za kravinu? Copak si kontejner strčím do kapsy a odjedu s ním na jih?" vyprsknu smíchy, ale spíš mě to vytáčí.
"Nemáš s nimi smlouvu a tak pro ně nejsi akceptovatelný partner. My s nimi smlouvu máme a s námi se bavit musí. A budou. Musí však dojít k přepisu dokumentů".
"A to tohle nevěděli v Kapském městě? Vždyť to taky vystavila MSC! Jak může jedna a tatáž firma rozporovat svůj vlastní dokument? A nebo jak to že neznají postupy a pravidla druhé pobočky? Co to je za idioty?" argumentuji logicky a dávám průchod svým vášním.
Federico se jen ušklíbne, rozpaží rukama a říká, "asi to měli vědět a nebo na to upozornit. A tady... tady to je Argentina. Nehledej v tom logiku". Jen koulím očima a mám chuť letět zpět do Kapského města a někoho tam přizabít.

Federico volá do MSC a zjišťuje podmínky pro vyzvednutí kontejneru. "Takže", pokládá sluchátko a dlouze se nadechuje."Pošleme jim teď žádost a na základě té, dostaneme nový dokument díky kterému tě mohu zastupovat jak u MSC tak i v jednání s celníky. Bohužel to bude stát sto dolarů. Ty peníze neplatíš mě ale MSC", vysvětluje Federico a rovnou mi dává rukou znamení ať ho nepřerušuji.
"MSC nám po celní kontrole dovolí vyvézt kontejner na kamiónu k rampě, kde si vyjedeš s autem ven a my jim kontejner vrátíme zpátky. Stojí to šest set dolarů, ale s tím jsem již počítal v mé kalkulaci".
"A proč nemůžeme vyjet s autem v přístavu? Proč platit nějaký kamion?" skáču mu i přes jeho opětovné gesto rukou do řeči.
"To už jsem taky zjišťoval. Když by se z kontejneru vyjelo v přístavu, stálo by to tisíc čtyři sta dolarů".
"Aha takže díky tomu, že nám nevzniknou náklady s použitím kamionu, tak zaplatíme o osm set dolarů navíc. Co to je doprdele za blbost?", snažím se moc nevztekat, ale jde mi to fakt těžko a hlava mi tuhle pitomost nebere.
"Přesně tak. Je to blbost. Ale jak jsem ti říkal. Tohle je Argentina. Nehledej v těch věcech logiku. Já ti docela rozumím. Strašně dlouho jsem obchodoval s Německem a vím jak to může fungovat, když se používá mozek, ale...", opět se Federico ušklíbne a rozpaží.
"A aby si se trošku pobavil. Stejně nám to v přístavu vyložit nedovolí. Přístav je totiž plný aut co se vyložila z kontejnerů a nakonec tam zůstala, protože za ně lidi nezaplatili a nevyzvedli si je", zazubí se na mě Federico.
"No bodejť by ne, když si vymýšlí takové kraviny!", vybuchujeme s Kačkou smíchy a jen kroutíme hlavami nad nesmyslností celého procesu.

Vyplňuji formulář na převod dokumentů na Federica a ten okamžitě volá do MSC. V půlce hovoru se odmlčuje a překládá mi aktuální stav, "přepsání prý bude trvat tři dny...".
Natahuji ruku pro sluchátko. "Halo Darío? Tady Ladislav!", mluvím do sluchátka, řekněme důrazněji. "Co vám na to bude trvat tři dny? Proč to nemůžete přepsat hned? Jen upravíte jednu kolonku v systému a vytisknete nový dokument".
"No musíme to mít potvrzené z pobočky v Kapském městě", koktá evidentně nenadšený Darío. "No tak jim tam kurva zavolejte, pošlete mail, zkrátka cokoliv. Chcete po mě dalších zasranejch sto dolarů za takovouhle kravinu! Navíc je to vaše vlastní chyba! Ten papír chci hned!" nechávám se unést a sám sebe překvapuji jak skvěle umím nadávat v angličtině. Federico se baví. Pro jistotu mi ale naznačuje, ať mu sluchátko už vrátím. Loučím se s šokovaným Daríem a vracím sluchátko Federicovi. Ten ještě chvíli mluví s Daríem.
"Budeš tu mít těch sto dolarů?" ptá se Federico a já jen přikývnu.
"OK, dej mi pro ně těch sto dolarů. Já pošlu jednoho z kolegů okamžitě do banky. Ten složí peníze na účet MSC a za půl hodiny máme dokumenty v emailu. Ty si zatím můžeš skočit na zmrzlinu", dobírá si mě Federico za tu kulturní vložku.

Sedíme s Kačkou v parku a čekáme. Půl hodiny pryč. Jdeme zpět do kanceláře. Federico demonstrativně otočí monitor a tam na něm září kopie nového, přepsaného dokumentu.
"Vítej v mém týmu", mrkám na Federica a podávám mu ruku.

14.3.2015

Je sobota a tak se nic neděje. Využíváme volna a vyrážíme s Lukášem, naším novým kamarádem, na prohlídku a průzkum blízkého okolí.

Večer kolem sedmé vyrážíme s Milanem na návštěvu k panu Hrúzovi domů. Dostalo se nám totiž pozvání od paní Hrúzové na českou večeři.
Mít po tři čtvrtě roce špenát a bramborový knedlík s vepřovým, je nepopsatelný zážitek!!!

15.3.2015

Nevydržíme nic nedělat a tak plánujeme trasu po Jižní Americe.
Odpoledne vyrážíme s Lukášem na nedaleké trhy.
Večer si děláme společně s Milanem a Lukášem bramborákovou párty a diskutujeme o zážitcích v Argentině dlouho do noci. Shodujeme se, že zde některé věci opravdu výrazně postrádají logiku. Zkrátka, "Jiný kraj, jiný mrav".

16.3.2015

Ještě si rychle skočím ověřit malý techničák na ambasádu a vyrážíme za Federicem s platbou za vykládku. Opět se bavím skutečností, že polovina je požadována v amerických dolarech.

"Teď už musíme jen čekat až připluje loď. Měla by tu být zítra večer. Jakmile budu vědět že tu je, ozvu se ti", loučí se s námi Federico a my o několik desítek tisíc korun lehčí, doufajíc, že celý proces nebude trvat příliš dlouho, opouštíme jeho kancelář.

17.3.2015

Dneska! Dneska má připlout loď s naší OKI. Jsme jak na trní. Nedokážeme se na nic soustředit a já kontroluji email a telefon každou minutu. Dobře, kecám, každých dvacet vteřin.

Je půl šesté večer, když nám systém MSC hlásí zpoždění lodi a uvádí nový čas připlutí lodi, dvě hodiny po půlnoci.
Abychom se trošku odreagovali, jdeme s Milanem na malý koncert manželů Dobiášových z Čech, konající se v jednom kostelíčku v centru města.
Po koncertě přijímáme pozvání a jdeme všichni společně, s panem velvyslance, konzulem a s Dobiášovými, na jedno točené.

Je legrace, všichni se bavíme a tak v družném rozhovoru nabízíme Františkovi tykání.
"No myslím, že se tu ještě chvíli zdržíte a že se ještě párkrát potkáme", dělá si velvyslanec legraci z faktu, že tu věci trvají déle než kde jinde a tak nám pro zjednodušení komunikace také nabízí tykání.
Jsme velice příjemně překvapení a tak... co myslíte? ...přijímáme ;o)

18.3.2015

Abych pořád nemyslel na to jestli je tu už loď, pouštím se do zpracování a odeslání svého daňového přiznání. Samozřejmě, že to třikrát předělávám. Jsem myšlenkami někde jinde.
Je poledne a já konečně s pocitem vítěze odesílám všechna data finančnímu úřadu. Uff, byla to fuška!

"Asi vás nepotěším s tím, co jsem se právě dozvěděl", hlásí nám už od dveří Milan.
"Paní prezidentka se rozhodla, že bude příští úterý státní svátek. A protože jsme v Argentině, bude i v pondělí volno".
Jen protočím oči v sloup, "jakej svátek proboha?"
"No v úterý je Národní den pro Paměť za pravdu a spravedlnost a v pondělí se udělalo volno na podporu turismu. Jako že můžou Argentinci využít volno k tomu si udělat výlet", vysvětluje Milan, vědom si toho, že nám touhle novinkou radost neudělal.
Znovu protočím oči v sloup. To snad není pravda. Tak loď připluje o týden později a aby to nešlo snadno, tak nám do toho vymyslí paní prezidentka státní svátek. Pardon, svátky! Já se z toho snad poseru!!!

Jsou tři hodiny odpoledne, když mi zvoní telefon a Federico ohlašuje připlutí lodi, "už se skládá a počítám, že zítra by se mohlo nahrávat do celního systému. Jenže je tu menší problém. Stav se u mě zítra ráno. Všechno ti vysvětlím".
"No tak doufám, že mi ještě najdou nějaký chyby v tom daňovým přiznání", zlehčuji tu smršť pozitiv a sociálních jistot. Nevím jak slušně popsat své pocity a tak Vás toho raději ušetřím.

19.3.2015

Ani pořádně nesnídáme. Okamžitě ráno letíme do města zjistit od Federica, co myslí tím "menší problém".

"Řeknu ti to asi takhle", začíná pomalu Federico a já cítím jak se mi hrne krev do hlavy v očekávání dalšího průseru. Nemluvím, nehýbu se, ani nemrkám a čekám co přijde.
"Ten kdo ti v Kapském městě vystavoval ty papíry nebyl asi duševně způsobilý. Uvedl ti do papírů údaj o vysoké nebezpečnosti. To v praxi znamená, že tě musíme nahlásit jako rizikový náklad a taky tě přepravovat speciálním náklaďákem. Kolik máš benzínu v autě?" zamíří ihned tam, kde tuší vznik problému.
"V autě je sotva pět litrů. To je takový problém? Co je na pěti litrech tak nebezpečného? Jak bych vjel a vyjel s autem z kontejneru?", odpovídám celkem v klidu i přes to, že mi ve spáncích bubnuje Lars Ulrich.
Federico vybuchne smíchy. "Cože pět litrů? No říkám, duševně nemocný člověk. Oni tě označili jako plnou cisternu. To je hrozná blbost. Vím o čem mluvím. Z Evropy i do Evropy jsem posílal stovky aut. Ale v klidu, dokážeme to odbavit. Bohužel to ale bude stát nějaké poplatky. Už je to tak přijaté v systému a bylo informováno oddělení životního prostředí".
"Je tu však ještě jeden a podstatně závažnější problém". Ulrich, slavný bubeník ze skupiny Metallica, v mý hlavě rozjíždí oba šlapáky na plno.
"Celníci zvážili kontejner a váha, kterou zjistili neodpovídá tomu co je uvedeno v dokumentech. Navíc tady neuvedli ani jednotky. Podívej" a položí přede mě již jednou opravený dokument.
"Kvůli téhle chybě, to celníci nenahrajou do systému".
"To je taková kráva! To je taková kráva! Asi si fakt udělám vejlet do Kapského a nakopu jí prdel", procedím vztekle česky přes zuby na adresu celní deklarantky, neb se mi okamžitě vybavují trable s tou slepicí již při nakládce.
"Ok, jak se to dá vyřešit?", snažím se zachovat klid a najít řešení.
"Zjišťoval jsem to hned jak jsem se to dozvěděl. MSC v Kapském musí opravit dokument na základě správných údajů. Doplnit jednotky a poslat je znovu k nám. A hlavně přímo k celníkům, aby mohli nahrát vše do systému", uzavírá Federico a ukazuje mi email s požadavkem na zmíněné změny a jedním kliknutím posílá do MSC.
"Nevím jestli to stihnou do zítra, ale dřív jak ve středu nemůžeme pokračovat", naráží na svátky v příštím týdnu.
V hlavě se mi honí hrůzné myšlenky o tom, co všechno bych té slepici v Kapském provedl. Myslím, že nejhorší by pro ní bylo, kdybych jí snědl svačinu!

20.3.2015

Žádné nové maily. Jdeme do města. Zeptat se osobně Federica na nové zprávy. Bohužel nemá nás čím potěšit. Musíme čekat do středy.

Chystáme si večeři, když se domů vrací Milan. Není sám. Přišla s ním i jeho kamarádka Katka.
Katka, holka od nás z Čech, která si před pár lety našla přítele z Argentiny a nějaký ten pátek s ním již žije v Buenos Aires. Příjemně si vyprávíme celý večer a alespoň na chvíli zapomínáme na strasti s dokumenty.

Večerní studený vítr přináší ochlazení a oznamuje příchod podzimu v Argentině.
Snad na jihu nezapadneme sněhem.

21.3.2015

Dvacet jedna, oko bere! Argentina nepracuje. Taky proč? Vždyť je sobota. Jenže nás ta nečinnost strašně ubíjí.

Pro odreagování vyrážíme s Lukášem do vyhlášené části Buenos Aires, La Boca. I přes všechny obavy a upozornění se zde necítíme nebezpečně. Nikdo na nás divně nehledí. Je na první pohled zřejmé, že nejsme zdejší. Ale stejně tak i na spoustě dalších. Především těch co se sem nechávají dovést autobusy a poslušně, v zástupu následují svého průvodce.
Je krásně, teplo a tak si užíváme barevnou část města, kde se prý zrodilo slavné argentinské tango.
Samozřejmě, že si jdeme okouknout i slavný stadion Bomboniera, ještě slavnějšího týmu Boca Junior. Dvojník Maradony nám nabízí za pár stovek pesos společné foto. Vypíchnu mu špičkou míč, udělám kličku a prudkou přihrávkou po zemi zkouším jeho zpracování. Je to fakt dvojník. To jeho zpracování je příšerný!

Cestou zpět vystupujeme dříve na vyhlášených trzích a vychutnáváme si pohodu sobotního odpoledne po argentinsku.

22.3.2015

Je sedm a na zemi mi poskakuje telefon, oznamující čas vstávat. Jedeme na letiště. Ne nebojte nejedu nakopat tu deklarantku do Kapského. I když to bych nejradši. Jedeme s Milanem a s Františkem na vojenské letiště Aeropuerto Moron. V minulosti slavné letiště, kde se dnes František učí létat.

Zatímco František brázdí vzdušný prostor a užívá si svou lekci, my se couráme venku před letištní halou a nasáváme vůni přicházejícího podzimu. Nad hlavami nám řvou zelení papoušci vysedávajíc na borovicích a ve větru poletuje již spadané listí.

Chvilku po tom co se vrátíme domů si užíváme oběd od číňanu na obrubníku a sledujeme život nedělního poledne v naší čtvrti.

23.3.2015

"Už jste měli argentinský asádo?" zní ve zprávě od Katky, se kterou jsme se před pár dny poznali.
"Ne, ještě ne. Co to je?", přiznáme barvu bez snahy to rychle vygůglovat.
"No tak to, že nevíte co je asádo, neříkejte žádnému argentinci! To je jejich svátost! Zítra Vás tedy zveme k nám na asádo", dostáváme od Katky pozvání na pravou argentinskou grilovačku.
Jasně, že jsme si to nakonec rychle vygůglili.

Kačka začíná pěkně chrchlat. I když to není na sluníčku poznat, fakt se výrazně ochladilo.

Je sedm večer, když zvoní František a společně s ním a s Milanem vyrážíme na další pozvání paní Hrúzové. Opět na skvělou večeři k nim domů.
Kecám, nebyla to skvělá večeře. Byl to famózní a neskutečný gurmánský zážitek, za který by zasloužila nejvyšší ocenění.

24.3.2015

Kačka nemluví. Je nastydlá a jen sýpe. Pár čajů a nějaký ten vitamín to ale spravuje. Přeci si nenechá ujít dnešní pozvání na asádo.

Ke Katce je to dobrých pět kilometrů, ale rozhodli jsme se pro procházku a tak jdeme pěšky. V klidu, v pohodě a máme tak možnost prohlédnout si další části města.

Jsme u Katky na čas jak se sluší a patří, když zpoza rohu přichází Katka s další kamarádkou. Žaneta je taky od nás z Čech. Do Argentiny přijela pracovně. Vyrážíme na střešní terasu věžáku, kde je pod malým přístřeškem v koutě krb. Místo dnešního činu.
Po chvilce doráží Christian a Juan, argentické polovičky Katky a Žanety.
Kluci jsou oba super. Juan chrlí od začátku vtipy na všechny strany a Christian je ten nejlepší hostitel. Je pravda, že s rozděláním ohně jim musí pomáhat Žaneta, ale je to jen drobné zaváhání.
Komunikace v češtině, španělštině a angličtině současně je obrovská legrace a tak se všichni náramně bavíme.

Postupně ochutnáváme všechny dobroty, jenž jsou s asádem spojené. Když Christian po nějaké době přinese první ochutnávku z ohně, oblizujeme se až za ušima.

Současně jsme postupně seznamováni s tím, co všechno ochutnáváme a je nedílnou součástí správného asáda. Je toho mnoho a způsob jakým se griluje v Argentině je nám sympatický.
Je to hotový obřad, plný různých pochoutek, pohody a zábavy.

Sedíme na terase dlouho do noci a skvěle se bavíme. Juan se učí nová česká slovíčka, neb jeho plánem je stěhovat se do Čech. Christian nám odkrývá taje argentinské kuchyně a života v Argentině. Holky vypráví o tom, kterak je sem zavál vítr. Připadáme si, jak kdyby jsme je všechny znali už léta.

25.3.2015

Středa! První pracovní den Argentiny po dlouhé době. Rozjíždí se nelítostný boj mezi mnou, Andrem v Kapském městě a MSC. Během dopoledne si vyměňujeme několik ostrých emailů. Samozřejmě nikdo nechce připustit svou chybu. Bohužel pro nás  je OKI v jejich zajetí a tak je naše vyjednávací pozice o dost složitější.
Nemáme šanci to vyřešit a čekání na případné uznání chyby by vše prodlužovalo a prodražovalo. Jdeme tedy do města zaplatit za další přepis dokumentů, abychom je dostali co nejdříve a šetřili poplatky za skladné.
Cestou z města si dopřáváme zmrzlinu. I tak chladnu dost těžko.

26.3.2015

Hned ráno jdeme opět za Federicem. Bohužel musíme čekat, až v Kapském městě opraví potřebný dokument, pošlou ho do Buenos Aires a zdejší pobočka jej zařadí se do celního systému.
To čekání na ostatní je děs!

 

 

Asi zde není prostor na hodnocení města či země. Ani by to asi nebylo objektivní.
Jsme pod tlakem, bojujeme o auto a nic nefunguje tak jak by mělo. Tvrzení "nehledej v tom logiku, tohle je Argetina", nás uklidnit nedokáže. Spíše naopak.
Z města toho samozřejmě vidíme čím dál tím více, cítíme se tu více doma. Možná i proto na nás působí město pohodově a sympaticky.
Evropa to není, o tom žádná, ale Buenos Aires má svůj rytmus a svůj styl života.
Pokud si na něj člověk dokáže zvyknout, líbí se mu tady.

Hodnotit můžeme chování lidí, se kterými jsme denně v kontaktu. Jsou milí, vstřícní, usměvaví a celkově v pohodě. Legrace je, že když něco vysvětlují. Neberou ohledy na to, že zjevně nerozumíte a melou a melou. Mluví rychle, ale pomocí rukou, nohou a různých gest se vždy domluvíme. Španělština nám přestává být zcela cizí, pochytáváme první slovíčka, fráze a komunikace je snazší.

Systém mnoha věcí, je pro našince dost často nepochopitelný. Nejen ve vztahu získání auta, ale celkově. Jak jsme zde dlouho, dozvídáme se více o fungování země jako takové. A stále jen kroutíme hlavou.

Musíme také vyseknout poklonu všem českým zástupcům. Ať se jedná o pracovníky ambasády a nebo další, všichni se nám snaží pomáhat a my si jejich vstřícnosti neskutečně vážíme. Možná je to tím, že jsme zde cizinci v cizí zemi a tak držíme "basu". Je to prima. Škoda, že se tohle u nás (snad jen zatím) tolik nenosí.