Argentina 1 - Buenos Aires - tak tohle to je Argentina!

 

26.2.2015

Již hodinu projíždíme zástavbou, značící blížící se velké město. Buenos Aires. Pohled na slumy mezi vlakovým a autobusovým nádražím v nás vyvolává smíšené pocity.
"Tak jsme tady", konstatuji suše a pomáhám Kačce s krosnou na záda.

Vyrážíme do centra, kde máme rezervovaný hotel. Trasu mám tak nějak v hlavě a tak spoléháme na moji paměť.
Všude ohromné množství lidí, smrad, křik naháněčů a prodejců kdečeho, které přehlušují skřípající brzdy autobusů a otravných taxíků. Cesta mezi autobusákem a vlakovým nádražím je opravdu pro otrlé.
Jen co přejdeme největší ulici v Buenos Aires, přichází ke mě chlapík v košili s aktovkou a papírovým kapesníčkem v ruce. Upozorňuje mě na špinavý batoh. "Asi tě posral holub. Ty brďo, ale komplet", kulí Kačka oči nad špinavým batohem, košilí i kalhotami. "To je jedno, pojď jdeme!" přikazuji Kačce a rukou odháním chlapíka s kapesníčkem. "No gracias!" nemám zájem o jeho pomoc. Chlapík se jen ušklíbne a jde si po svých.
Už nás ale na "posrání" upozorňuje další a další. "Jdeme pojď!" pobízím znovu Kačku a registruji, že i na ní utkvělo málo z čehosi. "Možná to nebyl holub. Možná to na nás jen zkouší. Sundáš batoh, někdo přiběhne a s batohem ti zdrhne", vysvětluji zrychlené tempo a neochotu si to teď a tady otírat. "Třeba ne. Třeba mě fakt jen posral holub. Aspoň budeme mít štěstí", beru lehce svá slova zpět, abych Kačku zbytečně neděsil a abychom si z Buenos nedělali hned nepřátelské území.

Po čtyři sta metrech v parku a v klidu sundávám batoh aby jsme ho otřeli. Nejsme schopni určit, co to je. Snad to byl holub a snad nám to přinese štěstí.
O kousek dál potkáváme infocentrum. Anglicky mluvící zaměstnanec nám daruje mapu a my zjišťujeme, že jdeme správně a k hotelu je to už jen kousek. Hurá!

"Gambio, gambio..., jú es dolar, euro, real! Gambio, gambio...!" pořvávají na nás pouliční veksláci. Jak sakra poznali, že nejsme zdejší?!
Poloha hotelu je naprosto jedinečná. Jsme uprostřed samotného centra. Skoro se mi nechce zdát, že jsem sehnali to nejlevnější ubytování v takhle dobré lokalitě.

"Vy jste z Čech?" ptá se nadšeně Emanuel, manažer hotelu. Pokýváme hlavou na souhlas. "To je paráda. Znáte CZ? Továrnu na pistole u vás?"
"Myslíš Českou zbrojovku?" a ukážu Kačce na čepici od zbrojovky s obrovským CZ. "Jo! To je vono! Já je zbožňuju. Mám strašně rád vaše pistole!" rozplývá se Emanuel a podává nám, vysmátý od ucha k uchu, klíče od pokoje.

Pokoj je taková nudle. Stará skříň, rozvrzaná postel a malý stůl s židlí. Žádné okno, na stropě vrzající ventilátor a záchod přes chodbu. "Tak tohle teď bude náš domov", ušklíbnu se a doufám, že tu nebudeme bydlet příliš dlouho. Kačka to nekomentuje. Je ráda, že může shodit krosnu ze zad a na chvíli se natáhnout na postel.

Vyrážíme na obchůzku po okolí a znovu se utvrzujeme, jak výhodnou máme polohu. Všechno je od nás kousek. Zkoumáme ceny a snažíme se sehnat něco k jídlu. Všechno je tu nechutně drahé. Oficiálním kurzem je to otřesné a neoficiálním jen strašné.
Naštěstí se orientujeme rychle a nacházíme místa, kde se dají některé věci pořídit za normální ceny. Dokonce přímo za rohem od našeho hotelu nacházíme zeleninu, kde nabízejí formou bufetu i hotová jídla. V přepočtu si tak dáváme teplé jídlo za šedesát korun pro oba. Super. Navíc kluci jsou na nás hodní a přistavují nám stůl a židle a můžeme si to sníst hned a tady.
Tak si dopřáváme první argentinskou "romantickou" večeři. V centru Buenos Aires, v zelenině.

27.2.2015

Máme internet na pokoji. Není to kdoví jaká sláva, ale máme. Na rychlo zařizujeme co je potřeba.

Sehnat sim kartu v Buenos Aires není až tak složité. Horší je, dozvědět se jak je to s cenou za volání, dobíjením a tak dále, když nemluvíte španělsky. A tady skoro nikdo nemluví anglicky.
Naštěstí, když jsme v již asi třetí trafice, je tam i slečna, také zákaznice, která anglicky trošku rozumí a tak nám překládá a pomáhá. Máme argentinské telefonní číslo! Zavolej mi do klubu! ;o)

"Olá! Jdeme za Marianem", vysvětluji dámě ve dveřích, kam máme namířeno. "Ok. Vydržte, hned ho zavolám", odpoví a odvede nás do jednací místnosti.
Mariano se přiřítí jak velká voda a hned spustí co a jak nás čeká, aby jsme mohli dostat auto z kontejneru. Mariano je jeden z agentů, kterého jsme našli a který by měl zajistit všechny procedury ohledně našeho vylodění.
Je hodně sebevědomý. Všechno ví, všechno umí, všude má známe, ale pak najednou obrací a vypráví jak je to v Argentině špatné, že všechno dlouho trvá a nic nefunguje. Pořád mluví a zahlcuje nás těmi nejhoršími scénáři. "Tak loď připluje sedmnáctého", čte z papíru, který mu právě přinesl kolega. "Měla přijet dvanáctého", zakoulím očima. Mariano se jen ušklíbne a hodí před nás cenovou nabídku. Už nekoulím očima. Asi omdlím. "Pět tisíc dolarů? To si ze mě děláš legraci? Tvoje kolegyně mi napsala sedmnáct set", stále nevěřím číslu před sebou.
"No jo, Argentina není co bejvala. Teď je tady všechno jinak. Poměry se změnily a s nimi i pravidla a ceny. Je to strašné...", pokračuje ve svém monologu a slibuje, že pro nás udělá maximum.
"Hned zítra ti pošleme více informací. Moji lidé s tebou budou ve spojení a každý den ti budeme psát jak se věci vyvíjejí. Zkusíme s tím něco provést".
S těmito slovy se s námi loučí a my s kyselými ksichty opouštíme jeho kancelář.

Už se blíží večer. Nic se mi nechce. I přesto chvíli pracujeme a doháníme resty. Ale jen chvíli. Pak si skočíme pro jedno studené a dáváme si oddech při sledování Zdendy Pohlreicha.

28.2.2015

Včerejší housky k dnešní snídani nejsou ideální začátek dne. Vyrážíme tedy do města na vycházku a užít si sluníčka. Když už je sluníčka moc, vracíme se do naší kopky bez oken a pokračujeme v práci. Kačka připravuje fotky a já hledám další firmy, co by nám mohli pomoci s vykládkou.

Je večer. Tma.Tak najednou. Kačka to zjistila náhodou, když vyběhla z pokoje. Kašleme na práci. Jdeme se podívat jak září Buenos ve tmě. Je to pro naše oči příjemná změna.

1.3.2015

S každou cestou do města se zde více orientujeme a nacházíme nové způsoby jak tu existovat a neutratit všechny peníze.
Dohadujeme lepší cenu za hotel, nacházíme pizzu za poloviční cenu než všude jinde, množstevní slevy na sušenky a v naší zelenině je už stůl pro strávníky připravený automaticky.

Současně sháníme informace o vykládce, o Argentině a o Patagonii.
Za tmy vyrážíme do starého přístavu a kocháme se úplně jiným Buenos Aires.

2.3.2015

Položím misku s obědem na váhu a tam vyskočí cena. Sahám do kapsy a chybí mi pět pesos. Kluk mávne rukou a s klidem říká "maňána". Jsme tu pár dní a už nám důvěřuje. Nestačím zírat.
Ani ne za hodinu jsem zpět a doplácím rest. Pořádek dělá přátele.

Couráme se po městě, vychutnáváme pohodu, sluníčko a relaxujeme.

3.3.2015

Po důkladném průzkumu trhu, neseme do prádelny špinavé prádlo. Hned naproti je i krejčovská dílna a tak si tam na počkání nechávám opravit kalhoty. Praskli mi jak se říká, "na gulách".

Chvilku po obědě přicházíme na českou ambasádu. Konečně se setkáváme s lidmi jenž jsme do této chvíle znali jen jmény z mailů. Teď už můžeme přiřadit ke jménům i tváře.
A tak osobně poznáváme velvyslance Petra Kopřivu, konzula Milana Frolu a obchodního radu Ludevíta Hrúze.
Nutno zmínit, že zdejší ambasáda byla jedna z mála, která s námi opravdu komunikovala již před cestou a od které jsme dostali několik potřebných kontaktů a praktických rad.

4.3.2015

Celé dopoledne se nedokážu odtrhnout od pc a selektuji fotky. Těšíme se na oběd! Jsme totiž na dnešek pozváni panem velvyslancem na neformální oběd s dalšími lidmi z ambasády a nebo s ambasádou úzce spolupracujícími.
Seznamujeme se s Hankou, paní Jiřinkou a jejím synem Františkem, s Ondrou, který je zde novým učitelem češtiny pro krajánky a s Milanem.

Není to jen oběd. Je to náramně kamarádská záležitost. My vyprávíme o cestě a zážitcích a ostatní o fungování tady v Argentině.
Ochutnáváme pravý argentinský steak, víno, sýr a nebo desert. Kačka si musí dělat poznámky co všechno ochutnala. Pan Hrúz sdílí její nadšení a zásobuje ji dalšími a dalšími typy, co určitě nesmíme vynechat.
Po obědě ještě dlouho debatujeme na ambasádě a dostáváme pozvání na páteční výlet a na nedělní vinobraní pořádané krajánky v Českém domě.

5.3.2015

"Neviděl si ty moje šortky?" ptá se mě Kačka. "Musí být v té hromádce z prádelny", netuším kde by se mohli ukrývat. "No tam nejsou". Naštěstí nemáme věcí zas tolik a tak není složité zkontrolovat opravdu vše. Zůstali v prádelně. Nevrátili je. Místo focení prezidentského paláce tedy míříme do prádelny. Vybavení překladem do španělštiny od Emanuela, doufáme, že jen někde zapadly.
Vedoucí na nás nejdřív divně kouká, čte si překlad, letmo zkouší dělat kontrolu v regálech s vypraným prádlem a bere si telefon na hotel s tím, že nám zavolá.

Je pět hodin. Telefon z prádelny žádný. Jdeme do prádelny. Vedoucí na nás spouští španělsky a gestikuluje rukama. Kačka ještě v klidu, žádá o komunikaci v angličtině. "Nemluvím anglicky", tvrdí bába vedoucí. V tom vejde do prádelny skupinka lidí, turisté a v angličtině se s babou domlouvají na vyprání. "Dejte si pozor, až to budete přebírat. Občas se tu něco ztratí", upozorňuji turisty na naší zkušenost, dostatečně nahlas aby to slyšela i vedoucí. Ta po mě švihne nepřátelským pohledem.
Lidi odcházejí a my pokračujeme v dohadování. Stačilo by říci "omlouvám se" a nebo "máte další praní zdarma". Nic. Nehodlá přijmou odpovědnost za její chybu a stejně tak se s námi nehodlá bavit. Hold je to naše chyba. Měli jsme si to zkontrolovat při převzetí. Nenapadlo nás, že by se z patnácti věcí mohlo něco ztratit.
Táhnu supící Kačku ven z prádelny dřív, než svou pěstičkou rozmlátí bábě pult a nebo hubu.

6.3.2015

Vstáváme brzy a svižným tempem míříme k ambasádě kde na nás čeká pan Hrúz. Vyrážíme společně s ním a jeho synovcem s manželkou na privátní výlet do nedalekého Tigre.
Klid pátečního dopoledne nám dává šanci procházet obchůdky bez davu lidí a v klidu si vychutnávat projížďku lodí po zdejších kanálech. Pan Hrúz je skvělý průvodce a tak se nám dostává mnoho informací nejen o Tigre, ale o celé Argentině.

7.3.2015

Práce, zábava, práce, zábava, práce, zábava...
Plánování Patagonie, procházka městem, rozesílání emailů partnerům, sledování tanga na ulici, psaní článku, procházka městem...

8.3.2015

Je poledne, když znovu přicházíme před ambasádu. Již zde čekají Lukáš a Lukáš. První Lukáš je kluk co se v Argentině oženil a v Mendoze funguje jako neoficiální pomocník českým firmám. Druhý Lukáš přijel do Argentiny na studie a na krátkou stáž. Společně s nimi, Ondrou a s Milanem vyrážíme za město do Českého domu na akci pořádanou krajánky.

"Vítejte u nás!" dostává se nám krásného českého přivítání hned ve dveřích sokolovny. Ještě tu nejsme ani minutu a už se s námi polovina lidí seznámila a nebo alespoň přišla pozdravit. Jsme tu jako staří známý.
Na úvod jsme ještě pro jistotu znovu všem představováni, jako ti dva mladí co jedou ve škodovce kolem světa. Obrovský aplaus nás dostává. Ale nejsme jenom my těmi celebritami. Stejně tak se dostává slávy celé naší skupině.

Je to tu hrozně prima. Jen co vypukne zábava a začne hrát hudba, dostává se nám občerstvení a pozornosti jako na hradě. Snažím se fotit a alespoň trošku zachytit tu atmosféru. Někteří, ačkoliv jsou již třetí generace Čechů, stále mluví obstojně česky. Chvilku se bavíme s kuchařem, chvilku s děvčaty v krojích, chvilku s paní od makových buchet.

Vrcholem je soutěž o strhávání ovoce z nazdobeného stropu. Pokaždé když přestane hrát hudba, je povoleno trhat. Mezi tím ne. Ale trhá se. Po sále však běhají "strážci sadu" a každého koho chytnou odvedou ke dveřím, kde se musí dotyčný vyplatit. Za odměnu dostává pohár vína.
Netrhám, netančím, snažím se tu srandu fotit, když tu ke mě přijde Daniel, jeden ze strážců a ptá se, "tak ty jedeš autem jo?"
"Jo jo, jedem škodovkou", odpovídám na dotaz. "A máš u sebe řidičák?" ptá se Daniel a já nechápu proč bych měl mít teď u sebe řidičák. "Ne nemám".
"Tak to tě musím zatknout a půjdeš se mnou", popadne mě za ruku a s ohromným smíchem mě vede ke dveřím, kde už na mě čeká další a musím si to doslova vypít.

Stejně jako jsme byli krásně přijati, se s námi i všichni loučí. Milan nám cestou vypráví o zdejších poměrech a nám končí krásné odpoledne.

Když vystoupíme z auta a už už se loučíme, přichází Milan s neuvěřitelnou nabídkou.
"Hele napadlo mě. Když teď musíte tak dlouho čekat na auto a bojujete s těmi financemi. Já mám docela velký byt. Můžete bydlet u mě a šetřit tak ten váš rozpočet. Teda jestli chcete".
Snažím se, aby na mě nebylo poznat, že lapu po dechu.
"No to by bylo strašně fajn", vykoktám a domlouváme se, že si dáme ve středu, až se vrátí ze služební cesty, vědět.

Společně s Ondrou a Lukášem stážistou pak sedíme a kecáme do tmy v parku. O nás všech, o prvních dojmech z Argentiny.
My to máme s Lukášem na hotel stejným směrem a tak jdeme společně. Nakonec zjišťujeme, že bydlí jen o ulici dál a tak ho vyprovázíme.

9.3.2015

I přes sliby Mariana a připomínání se, nedostávám stále žádné informace. Vyrážím tedy na argentinské sídlo MSC, přepravce naší OKI.

Když se na třetím okénku konečně s někým domluvím anglicky, dozvídám se, že mám zavolat z telefonu v koutě. Týpek na druhém konci drátu, se mě minutu pokouší zbavit a když cítí mojí nezvratnou touhu se sním sejít osobně, sjíždí výtahem do haly.
"Ahoj, přepravujeme s vámi naše auto a potřebuji vědět přesné datum připlutí lodě a kolik stojí všechny poplatky?"
Darío, jak se týpek jmenuje, volá do kanceláře a nechává si zjistit detaily. "No podle všeho, má loď zpoždění a připluje až sedmnáctého", šokuje mne svou odpovědí.
"Pokud nejsi firma, tak ti k těm poplatkům nemohu nic říct. Nejednáme se soukromými osobami. Musíš si někoho najmout. Tady máš uvedenou nějakou firmu. Ta by tě měla zastupovat", šokuje mne opakovaně svou odpovědí a ukazuje na firmu Mariana, uvedou v dokumentech.
"Jak nejednáme se soukromými osobami? Vždyť jsou ty papíry na mě napsaný. Já jsem vlastníkem toho auta. A navíc máte většinu poplatků uvedených na webu. To znamená, že jsou přístupné všem, tedy i nefirmám. Jen chci aby si mi vysvětlil co se mě bude a nebude týkat", zasypávám ho argumenty. "A co se týká tady té firmy, tak jsem s ní ve spojení. Ale neodpovídají mi. Proto jsem přišel osobně, abych se něco dozvěděl".

Teď vypadá pro změnu šokovaný mými odpověďmi Darío. "Ok, tady je na mě kontakt. Ještě dnes se ti ozvu", dává mi na sebe vizitku a loučíme se.

Cestou na hotel se snažíme směnit nějaké dolary na černém trhu. Dnes je, ale blbý kurz.

Jen co dorazíme na pokoj, už na mě čekají dva nové maily. Darío z MSC, slíbil a opravdu napsal. A druhý, světe div se, píše Mariano.
Darío mi oznamuje, že mi nejsou schopni upřesnit poplatky a potvrzuje zpoždění lodi a připlutí až sedmnáctého.
Mariano v mailu působí jak když je dotčený, že jsem vyrazil na MSC. Asi jej kamarád Darío informoval. Oběma ihned odepisuji. Darío již neodpovídá. Mariano mi píše zpět, že loď připluje již čtrnáctého a že je nutné co nejdříve zaplatit zálohu, aby mohl začít připravovat potřebné dokumenty.
Okamžitě volám Daríovi. "Ahoj, před chvílí jsme si psali. Kdy tedy připluje ta loď?"
"No jak jsem ti psal. Až sedmnáctého. Má týden zpoždění, je mi to líto".
Volám Marianovi. Nezvedá. Píšu email a sděluji mi své poznání a rozhořčení.

Vyrážíme na domluvenou schůzku s Lukášem, který má pro nás několik užitečných rad o Velikonočním ostrově, na který se cestou také chystáme.
Poté se spolu s ním touláme večerním Buenos Aires. Vycházka k nádherně nasvětlenému přístavu a nebo růžovému paláci paní prezidentky je příjemná a navozující pohodu.

V počítači na mě čeká email od Mariana. Samé bláboly. To podstatné je až na konci, kde mi píše, že pokud mu nevěřím, mám si hledat někoho jiného.
"Taky že budu ty šmejde!" zaklapnu počítač a jdu spát.
Nejde to usnout. Jsem vzteky bez sebe. Parchanti! Sedím do noci u počítače a obesílám dalších šestnáct firem, zajišťující podobné služby.

10.3.2015

Celé dopoledne pokračuji v hledání nového agenta.
Je to legrace. V Argentině je americký dolar zakázaná měna. Ale každý po nás chce platbu v amerických dolarech. Oficiálně se nedají sehnat a tak se o ně veksláci na ulici doslova rvou. Navíc zcela legálně a bez okolků vyřvávají to své "gambio" i v blízkosti policie.
Jenže právě jedině dolar a jeho směna na černém kurzu, dává člověku šanci tady normálně fungovat a ustát ty šíleně nesmyslné ceny. Rozdíl je opravdu markantní. Ušetříte třicet až čtyřicet procent.

Začala tedy sháňka po dolarech, neb jich nemáme dost na to, abychom tady mohli čekat levně na loď a pak vyplatili auto. Jediný schůdný plán je, sehnat je v sousední Uruguayi, kde bankomaty vydávají vedle domácí měny i americké dolary.
Sháníme tedy lístky na loď do Uruguaye. Díky Lukášovi a jeho perfektní španělštině to jde o malinko lépe. Jenže jsme v Argentině. Polovinu ceny jízdenky zde dělají daně a poplatky. I tak uvažuji a o výletě a pašování dolarů.
Máme více karet, takže se pokusím vybrat co nejvíce. Dokonce mi Lukáš nabízí k dispozici i svojí kartu pro případ, že by byl výběr na jednu kartu limitován.

Celý den sháníme informace a kujeme pikle.

11.3.2015

Zvoní mi telefon. "Ahoj, tady Milan. Jsem doma a čekám na vás". Klaplo to. Milan se opravdu ozval a můžeme se k němu přestěhovat. Rázem se našemu rozpočtu výrazně uleví.
Sbalíme svých pět švestek, srovnáme s Emanuelem účty a vyrážíme v plné polní na adresu nového působiště.

Máme každý svůj pokoj. Po třičtvrtě roce budeme spát odděleně.

Navíc díky lidem z ambasády se nám daří sehnat první dolary a bezpečně je směnit. Dnešek se povedl!

12.3.2015

Jdeme navštívit Federica, jednoho ze tří agentů, kteří se nám ozvali. Od první chvíle máme z jeho chování dobrý pocit. Vše vysvětluje, trpělivě odpovídá na naše dotazy a co především, začíná na poloviční ceně než Mariano.

Jdeme opět na ambasádu. Díky změně adresy to máme jen pár kroků. Zazvoníme a místo ochranky nám otevře uklizečka. "Ahoj, jsme domluveni na návštěvě", zkouším na ní anglicky. Nic. Uklízečka spustí španělsky a když vidí, že se nejsme schopni dohodnout, ukáže ať čekáme a zabouchne. "Tak ta je drsná", komentuje drsnou ostrahu Kačka a od srdce se smějeme.
Naštěstí akorát přichází František a tak neústupné paní uklízečce vysvětluje kdo jsme a tak jsme nakonec vpuštěni dovnitř.

Dnes máme k večeři tradiční pomazánku z avokáda. Milan nás zasvěcuje do její přípravy. Kačka nakukuje, vše hned zkouší a zapisuje. Já občas fotím a převážně ochutnávám.
Pak s Milanem sedíme u vínka a do půlnoci klábosíme. Začíná se nám v té Argentině líbit.

 

 

Buenos Aires na nás v porovnání s nedávným Rio de Janeiro působí o poznání vlídněji. Je čistější, udržovanější a orientace zde, je poměrně snadná. Jsme nadšeni z pozůstatků evropského vlivu a z krásných historických staveb, které někdy vkusně, někdy míň doplňují stále moderně vypadající stavby z dob ekonomické slávy Argentiny.
Pokoušíme se prokousávat fungováním a život zde a je mnoho z věcí, které nám hlavy neberou. Zkrátka jiný kraj, jiný mrav. I když tu není zrovna levně, zatím se nám tu celkem líbí.