USA 07 - FRISCO, jeho krásy a Petrové jenž nám mění plány

 

16.12.2015

Výhoda dnešního spaní na parkovišti před Walmartem, čerstvá snídaně hned u nosu. Nakupujeme navíc ještě něco málo na cestu a vyrážíme do San Francisca.

Cesta po dálnici odsejpá a tak už po pár hodinách v dálce vidíme down town, ještě dál za ním slavný Golden Gate Bridge a přes Bay Bridge si to svištíme vstříc tomuhle jedinečnému americkému městu.
Potom co se po Devatenácté prokličkujeme na jedničku, přijíždíme k jedinečnému a asi nejslavnějšímu mostu na světě, Golden Gate Bridge.
První vyhlídka, první fotky, první kochání se pohledem na jeho krásu. Je to krasavec. Je to kus!
Dlouho se nezdržujeme a přejíždíme na druhou stranu. Další zastávka, výhled na město a nemůžeme ochudit naše botasky od možnosti se po něm proběhnout. Vyrážíme na procházku po mostě, plácáme pro štěstí silné ocelové pilíře, koukáme na Alcatraz, já plivu do vody a Kačka zkouší spočítat dovádějící delfíny pod námi.
Okolo nás se prohánějí Japončíci na půjčených kolech a most se lehce pohupuje pod tíhou všech těch hlučících aut, jezdící zleva doprava a zprava doleva. Pohodička.
Protože už je pozdní odpoledne, podjíždíme "jedničku" a vyjíždíme na vyhlídky nad mostem. Nejdřív vyjíždíme až zcela nahoru na poslední vyhlídku. Pokocháme se pohledem a vracíme se zhruba do poloviny kopce, odkud je jeden z nejhezčích výhledů.
Nejznámější pohled na tohle krásné město a jeho ocelový skvost v pozadí s výškovými budovami down townu. Člověk to může vidět stokrát a stejně se to líbí.
V rychlosti si u patníku vaříme večeři a čekáme společně s asi milionem dalších obdivovatelů na západ slunce, který dává mostu ještě červenější barvu a pomalu rozsvěcuje město.

"Kde budeme dneska spát?" pokládá Kačka zásadní otázku.
"Nahoře jsem viděl nějaké malé parkoviště. Byla u toho kadibudka a mohl by tam být v noci klid a tma", ukazuji prstem do dálky na kopec.
Rozhodnuto. Po další asi hodině pozorování hadů světel, kteří se plazí po mostě tam a zpátky, vyrážíme nahoru na horu, na malé parkoviště.
Přestavba na spaní je raz dva a tak se ještě chvíli kocháme pohledem na hvězdami zasypané nebe a posloucháme šum větru honící se přes nedaleký hřeben. Občas po cestě dolů prosviští světýlko zpozdilého cyklisty, jinak nikde nikdo.

Je jedenáct v noci, když nás z již hlubokého spánku vytrhává ostré a nepříjemné světlo hledáčku, které propaluje naší ložnici skrz naskrz.
OKI obcházejí dvě baterky a jedna z nich klepe na okénko.
"Hello, tady není dovolené spát. Tady jste v národní rezervaci", oznamuje nám mladý ranger a zkoumá nás a naše auto.
"Aha, to jsme netušili", odpovídám rozespale.
"No je mi líto. Tady to vážně nejde. Jestli ale chcete spát v autě a ne na hotelu, vraťte se tady dolů na jedničku a jeďte na sever. Po pár mílích je na pravé straně veřejné parkoviště kde můžete v klidu a bezpečně nocovat", informuje automaticky o tom jak naší situaci vyřešit.
Ještě jednou si upřesňuji, kde že by to parkoviště mělo být a potvrzuji náš přesun.
Přehazuji jen věci z mé sedačky a s Kačkou v ložnici pomalu přejíždím na doporučené parkoviště.
A přesně jak ranger řekl, nacházíme parkoviště, zabíráme plácek ve stínu stromu a vrháme se do spacáků, pokračovat v započaté činnosti.

17.12.2015

Venku je tak nějak všelijak. Hnusně je. Popojíždíme k prvnímu Mekovi u cesty abychom se připojili k netu a zjistili jaká je předpověď na další dny a mohli tak stanovit nějaký plán.
Asi to dělá hodně lidí a tak ve zdejší pobočce pro sichr zaslepili všechny zásuvky. Smůla, my máme v autě měnič napětí a tak aspoň trošku na rychlo dobíjíme počítač a zjišťujeme, že za pár hodin by mělo být lépe.

Vracíme se na vyhlídku ze včerejšího večera, krátce se kocháme pohledem na našeho ocelového a do červena natřeného kamaráda a pokračujeme po cestě přes hřeben, vedoucí podél pobřeží k oceánu.
Touláme se po starých a nefunkčních bungrech, běháme po výhledech na oceán a snažíme se, zcela marně dohlédnout až do Austrálie. Je to fakt dost daleko.

Protože máme na cestě NP Muir, vyrážíme na malou procházku mezi další obřími stromy. Je to tu pěkné, ale je tu vlhko a ne zrovna teplo.
Následně se naše cesta stáčí opět na jedničku, kdy volíme trasu té původní, podél pobřeží. Protože je čas oběda, dopřáváme si oběd z vlastní tvorby v jedné z nejlepších restaurací světa. Ne, nejedná se o žádný vyhlášený podnik, ale o plácek vedle "hájveje jedna", která se klikatí podél pobřeží.
Sluníčko už svítí a tak si užíváme pohled na hřmící oceán a o velké šutry se tříštící ještě větší vlny.

Trávíme tady kocháním se, tlacháním o ničem a o všem a nahříváním se jak dvě ještěrky dobré dvě hodinky.
"Popojedem", dávám pokyn k tomu se sbalit a vracíme se k městu. Přijíždíme k Mekovi, zkontrolovat maily. Stále žádné zprávy o Karnetu, na který teď asi budeme čekat, neboť se ve státech stále neobjevil a v Čechách o něm nic není. Zatracený celní dokument! Zatracený ouředníci v Česku, který měli na všechno dost času a nás tady tak krásně zdržují.
Přicházíme k OKI, kterou si prohlíží postarší chlapík. Dáváme se s ním do řeči a popisujeme naší trasu. Jen kroutí hlavou a uculuje se.
"A odkud že to v Čechách jste? Od Liberce?" ptá se na náš původ a to jakým způsobem vyslovuje Liberec mě zaráží. Tak krásně zněle, jako by... jako by byl od nás.
"Odkud ty jsi původně?" nedá mi to se ho nezeptat.
"No já jsem původně ze Slovenska", odpovídá chlapík a všichni se začínáme strašně smát.
"Já jsem si hned říkal, že nemáš tak tvrdou angličtinu a to jak si vyslovil Liberec, mi přišlo přímo podezřelé", prozrazuji důvod mé otázky.
"No já mám v Liberci nějaké příbuzné. Jinak tady už žiju od osm a šedesátýho. Už jsem spíše doma tady", culí se Tomáš u kafe, na které nás zve a prozrazuje více o sobě a o svém životě, stejně jako to, že jsme od doby co žije ve státech teprve třetí Škodovka, kterou na vlastní oči vidí.
Protože je to strašně prima pán, darujeme mu rybičku. Stejně jako pohled na škodovku mu i tenhle malý klukovský nožík dělá nesmírnou radost. Proto jej rovnou žádám o malou zdravici pro firmu Mikov. Dnes právě připravujeme krátký sestřih v podobě vánočního pozdravu a Tomáš nám krásně zapadá do scénáře.
Loučíme se s Tomášem a vyrážíme na vyhlídku nad Golden Gate, kde dotáčíme můj osobní pozdrav pro všechny mikováky.

Ještě v autě to dostříhávám, kompletuji a ukládám finální verzi. Rychle jedeme k Mekovi to poslat, protože nám jaksi nedošlo že díky časovému posunu máme skluz.
Bohužel připojení u Meka není dost silné na to abychom video odeslali. Co teď?
"Nějakej hotel. Musíme zajet do nějakýho hotelu. Ty budou mít lepší připojení", napadá mě řešení a rychle vzpomínáme kde jsme u cesty viděli nějaký lepší hotel.
Vyrážíme na dálnici a hned jak vidíme Holliday Inn, první větší hotel, sjíždíme a jdeme to zkusit na recepci.
Recepční má pochopení. Dává nám heslo k hotelové wifi a nechává nás sednout si pohodlně v lobby.
Fakt jim to tu sviští. Za patnáct minut je video odeslané, takže jsme to stihli na jedničku, byť za pět minut dvanáct.

Vedle McDonalda, kde jsme se potkali s Tomášem a kam chodíme pravidelně na internet, je malý krámek "Seven Eleven" provozovaný Indy. Za krámkem je krásný plácek, který je jako dělaný pro naše noční parkování. Bohužel nám šéfík v turbanu, nechce dovolit tam nocovat. Nejdřív dělá drahoty, pak tvrdí že nemá za nic zodpovědnost a kdesi cosi. Mávám rukou, říkám ať to nechá být a jedeme nocovat opět na parkoviště jako včera.

18.12.2015

"Prásk!" rána gumákem do našeho okénka. Dva mladí mexíci, kteří na své dodávce kousek vedle nás přebírají šrot, našli v hromadě gumový míč. Při pokusu si zahrát čutanou se míč odrazil od jiného auta a trefil OKI. Naštěstí už nespíme a tak jsme se nelekli.
Bavíme se tím, jak se zarazí když otevíráme dveře a z ničeho nic lezeme z auta ven. Klukům doslova zatrnulo a hned se začínají omlouvat.

Pomalu balíme ložnici a necháváme se nahřívat vykukujícím sluníčkem. Kousek od nás zastavuje obrovská policejní kára, patřící dálniční policii.
"Co to máš za auto?" ptá se mě policajt.
"Myslíš značku? To je Škoda, český auto", mám legraci z jeho lehce udiveného pohledu.
"Čechy... to je někde v Evropě ne?" ptá se policajt nejistě.
"No jasně. My jsme srdce Evropy. Nejlepší pivo, nejkrásnější holky. Jestli si u nás nikdy nebyl, musíš si k nám udělat výlet", dělám si z něho legraci.
"Pivo nepiju a jsme ženatej", dělá si pro změnu legraci policajt ze mě. Udělám k němu pár kroků blíž ať na něj nekřičím na deset metrů a v půlce se zastavuji, když vidím jak si mě rychle změřil pohledem.
"Neboj nejsem bandita", ujišťuji jej s úsměvem a ukazuji prázdné dlaně.
"Jasně, v pohodě. Sorry, to je jen takovej zvyk", zašklebí se policajt a vykloní se z okénka.
"To tvoje auto ale fakt vypadá dobře", věnuje svůj pohled zase naší krásce.
"Jo dík. Jestli chceš, můžeme si dát závody", dovolím si zažertovat.
"Radši ne. Co kdyby si mě porazil. Nechci ztratit autoritu", začne se policajt křenit a vzdává to ještě před startem.
S úsměvem a se slovy "hodně štěstí" se s námi loučí a jede se věnovat své práci.

Zajíždíme si koupit snídani a míříme do našeho oblíbeného Meka, využít bezplatnou wifi. Stahujeme maily, koukáme na nejčerstvější příspěvky a komentáře na fejsbůku a najednou jen zíráme na jednu ze zpráv.
Možná si ještě vzpomenete na tu slečnu v NP Sequoia, která venčila psa, já měl blbý komentář a ona byla Češka. Tak tahle slečna, dala na fejsbůk fotku našeho auta a tím se o nás dozvěděl její skoro švagr Petr. Ta zpráva na kterou tak zíráme je od něj.
Píše jak strašně moc se mu naše cesta líbí, jak moc nám fandí a pozor... teď to přijde... že má v Los Angeles byt, který nám rád půjčí k užívání, během našeho pobytu a vyřizování nakládky OKI.
Čteme si tu zprávu ještě jednou a ještě jednou a nevěříme vlastním očím.
"No to je bomba!" nevycházím stále z úžasu.
No a aby toho nebylo málo, tak se s Petrem po chvilce spojujeme přes Skype, voláme si, kecáme o naší cestě i o cestování jako takovém a dohadujeme podmínky zápůjčky bytu.
Za zmínku ještě stojí fakt, že si s Petrem volám přes skype z auta. Došla nám totiž baterka a tak ji v autě dobíjím, parkuji hned u dveří McDonalda abych měl ještě signál a kromě jednoho výpadku nám to takhle vydrží hodinu.

Jsme štěstím bez sebe. Sedíme v autě a mluvíme jeden přes druhého jak je to super a jak jsou ty lidi úžasní. Jak si dokážeme jako Češi pomoci i tahle na dálku. Je to super. Až z toho máme hlad.
Kačka tedy vybíhá do vedlejšího Seven Eleven pro pizzu, kterou nabízejí v akci jen za pět dolarů.
"Kde jste včera nakonec spali?" ptá se Kačky majitel v turbanu.
"Ale na jednom parkovišti o kus dál", odpovídá Kačka suše a už se těší na pizzu.
"No jestli chcete, tak dneska můžete spát na tom parkovišti u nás za krámkem" odpovídá taky suše, jen tak mezi řečí fousáč v turbanu. Asi aby dokázal, že svá slova myslí vážně, přidává Kačce k pizze ještě zdarma jednoho muffina.
"No hezky, to je dneska ale krásnej den", hodnotím tu hromadu štěstí během pár chvil s plnou pusou a tvářema od kečupu.

Ještě se na rychlo přes skype spojujeme s Danielem, který má od Petrova bytu klíče a dohadujeme se na případném datu našeho příjezdu. Indům děláme kšeft v podobě studené plechovky piva a na parkovišti za jejich krámkem se chystáme na kutě.

19.12.2015

Konečně je slušný počasí. Hned od rána je krásně a tak okamžitě vyrážíme do města. Projíždíme si slavnou Lombard Street, známou především úsekem plným zatáček, který si chce projet snad každý. I my dopřáváme OKI ten pocit se tady projet.
Vymetáme pobřeží a mola plná různých atrakcí. Jednou jsou to krámky se samými dobrotami, podruhé historická plavidla a jindy třeba delfíni nebo lachtani.
Trošku nám život komplikuje najít vhodné parkování, ale nakonec se vždy zadaří. Jednou máme štěstí na předplacený parkometr, jindy na místo poblíž pobřeží s možností bezplatně parkovat dvě hodiny.
Užíváme si město a krásné počasí, couráme se, ochutnáváme dobroty a nasáváme tu jedinečnou a pohodovou atmosféru města.
Taky se věnujeme koupi a poslání pohledů pro několik z Vás co jste si je objednali u nás na e-shopu.

Postupně procouráme většinu vyhlášeným míst ve městě a užíváme si klidný, byť předvánoční čas.

Stejně jako včera, máme možnost parkovat za krámkem indů, vedle Meka, který pro nás znamená spojení se světem v podobě kolísavého internetu.

20.12.2015

Už od noci prší. V autě je to pohoda. Déšť bubnuje do střechy a nám se dobře válí. Jako velitel expedice dávám příkaz k dnešnímu nicnedělání. Koneckonců je neděle.

Přehazuji tedy jen věci ze sedačky řidiče abych popojel pro snídani a následně na parkoviště k Mekovi. Tam je zase vracím na původní místo a ponecháváme si lůžkovou úpravu po celý den.
Když potřebujeme něco jíst a nebo se na chvíli připojit, skáčeme střídavě k Mekovi a nebo k Indům do krámku.
Válíme se v autě, na parkovišti vedle McDonald a vůbec nám nevadí, že je dneska venku hnusně a pořád prší. Flákáme se a je to paráda. I to je totiž jednou za čas potřeba.

Při jednom krátkém připojení, zjišťuje Kačka, že se její sestřenici narodil prcek. Počítáme kolikáté je to už narozené mimino během naší cesty a protože tohle je rodina, rozhodujeme se ho večer zapít levným šampaňským na parkovišti za indickým krámkem.

21.12.2015

"Chčije a chčije", konstatuji suše při pohledu skrze okénko.
Stejně jako včera si jen rychle zajíždíme pro snídani a v lůžkové úpravě zůstáváme na parkovišti u Meka. Oproti včerejšku se ale jen neválíme. Studujeme mapu Austrálie, píšeme články a tak po různu úřadujeme.

Při jednom vyběhnutí za internetem, nás oslovuje plynou češtinou vysoký pán.
"Vy jste od té škodovky?"
"Jo, jo to jsme my", jsme překvapeni česky mluvícím jedincem.
"No já jak jsem viděl českou espézetku, tak jsem musel zaparkovat vedle vás", směje se na nás pán a my koukáme na passata s úžasnou kalifornskou espézetkou "CZ BRNO", vedle naší OKI.
No jak je ten svět malej a kolik po něm pobíhá Čechů.

Protože je extrémně nevlídno, posouváme i původně na dnešek domluvenou večeři u Denise a Yulie, ruského páru, se kterými se známe z Grand Canynonu.

No a protože jsme extrémně líní a nechuť přebíhat v dešti je silnější než cokoliv jiného, zůstáváme přes noc na parkovišti u Meka.
Nikomu to nevadí, nikomu nepřekážíme a do půlnoci máme zdarma internet a záchod.

22.12.2015

Zase chčije. To je fakt hnus. To jednoho už otráví. Válet se na hotelovém pokoji a nemuset nic řešit asi by to nebyl problém. Ale ležet v autě tři dny jednoho už zmůže.

Sedíme u Meka a vymýšlíme následný plán.
"Dneska bych šel na návštěvu k rusákům, zítra se má vyčasit tak bych zajel do města a večer se potkal s Katkou", navrhuji plán na následující dva dny.
Jo vy nevíte kdo je Katka. Katka je jedna z našich fanynek, co nás sleduje už od začátku a teď se shodou okolností vyskytuje taky v San Francisku.
"No a pak bych se sbalil a vypálil bych do toho Los Angeles. Karnet teď už asi do vánoc nepřijde a jestli tam můžeme mít byt, bude to podstatně pohodlnější čekání. I kdyby jsme se měli pak pro Karnet vrátit", pokračuji nahlas v úvahách.
Kačka souhlasí a tak je jednohlasně návrh přijat a schválen. Pozítří vypálíme z města. Štědrý den si buď užijeme někde na cestě podél pobřeží a nebo se uvidí.

Vypínám počítač, strkám jej do tašky a pomalu se zvedáme od stolu, když na nás promluví vysmátej týpek od protějšího stolu.
"Čau! Vy jste od tý oktávky?"
"Jo to jsme", odpovídáme lehce zaskočeni jeho češtinou.
"To je super. Já jsem se kvůli vám málem vyboural. Když jsem viděl oranžovou škodovku tak jsem se ohlédnul a málem sem vrazil do auta přede mnou", řehtá se Petr a domáhá se informací o tom co a proč tady děláme.
No a tak vyprávíme. Povídáme si sním hodinu o naší cestě, ale i tom jak dlouho a proč je tady on. Taky se dozvídáme že má slečnu co je původem z Teplic, takže skoro naše sousedka a kdesi cosi a co prej děláme na vánoce.
"Hele já mám velkej dům, tak jestli nemáte kde bejt tak můžete přijet na vánoce k vám. To by bylo super! My jsme sami dva, pro nás to bude zpestření", sálá na nás svým neutuchajícím optimismem a rošťáckým úsměvem.
"No, že jsme tě nepotkali před tejdnem. My plánujeme zítra nebo pozítří odjíždět", jsme z něho v rozpacích, ale připadáme si po hodinovém vyprávění, jak kdyby jsme se léta znali.
"No hele tady máš na mě telefon a kdyby cokoliv, normálně volej. Já dělám tady kousek a bydlím asi čtyřicet minut odsud. Fakt žádnej problém. Hele, úplně normálně, žádnej ostych. Jste borcí ty brďo a pro nás to bude radost se o vás na chvilku postarat."
Jsme v rozpacích, vážně! Je to ten typ člověka, co mu nejde říct ne. Pořád se směje, nic není problém a všechno se nějak zařídí. Rychle se spolu ještě v dešti vyfotíme u auta a darujeme mu za krásnou hodinku s ním rybičku.
Petr nám na oplátku rychle dává přívěšek s mušličkami, co si nedávno přivezl z dovolené na Hawaji a zase nás přivádí do rozpaků.
"Ty seš hroznej víš to?"
"Jo vím, mě to říkaj pořád", řehtá se na nás a s troubením a vášnivým máváním se s námi loučí.

Mezitím přestalo pršet a my jedeme pomalu do města. Celou dobu si povídáme o Petrovi a jsme z něho neskutečně nadšení. Setkání s ním byla pro nás taková morální vzpruha. Tak krásně nabitého člověka jsme už dlouho nepotkali. Jeho nabídka je navíc hodně lákavá, ale nejsme si jisti, zdali se to úplně hodí, obzvlášť na vánoce, přijde nám to tak trochu blbý. Prostě nejsme na to zcela zvyklý.
"Tak další Petr, další nabídka bydlení. To snad není možný", pořád nad tím kroutím hlavou.

Chvilku couráme v přístavu, navštěvujeme zákoutí muzea umění a pomalu vyrážíme na smluvenou schůzku s Denisem a Yulií u nich doma.

Denis a Yulie, mladý ruský pár se kterým jsme se potkali a seznámili v Grand Canynonu a který se vydal z profesních důvodů a za lepším životem do světa.
Jejich životní příběh je pro nás stejně zajímavý, jako pro ně naše cesta. U výborné večeře, kterou nám Yulie nachystala a pak ještě dlouho do noci si povídáme.
Navíc nám dovolí použít jejich koupelnu a tak naše těla zažívají po sedmnácti dnech nepopsatelné chvíle.
Společná noční procházka po molech, pod kterými se přeřvávají lachtani, je nádhernou tečkou za dnešním večerem i celým dnem.
Loučíme se a zatím co oni se vrací do svého malého a útulného bytečku, my popojíždíme na parkoviště k Mekovi, kde v ještě menším, ale také útulném autě spíme až do rána.

23.12.2015

Vstáváme a vyrážíme rovnou do města. Je hezky a toho chceme využít co nejvíc. Je to přeci jen náš poslední den tady v San Franciscu.

Navštěvujeme nová místa i místa, která jsme již navštívili. Na doporučení Denise si vyjíždíme na vyhlídku nad město. Na jedné straně Golden Gate Bridge klenoucí se přes záliv, na druhé straně San Francisko vlnící se terénem s věžáky down townu v pozadí.
Pěkný, výhledy krásný, jen trošku větrno. A tak vyfoukaní a vykoukaní si to po hodince mažeme zase dolů do města.
Míříme na Alamosa square, kde je velká koncentrace krásných viktoriánských domečků, tolik typických pro San Francisco.
Odpoledne trávíme u vody a couráme se po molech. Chvilku si z dálky prohlížíme slavný Alcatraz, na který se nedostaneme, neb jsou lístky až do čtvrtého ledna zarezervované. Člověk by nevěřil, kolik lidí touží po tom, spočinou na chvíli za katrem.
Další zastávku věnujeme lachtanům, co se tu líně a hlučně povalují pod molem třicet devět a z nichž se stala slušná atrakce pro návštěvníky města.
No a protože strašně rádi jíme, dopřáváme si výbornou a hlavně zdejší vyhlášenou pochoutku, rybí polévku s mušlemi v bochníku chleba. Polévka je super, ale ten chleba... konečně pořádný slaný chleba.
Zatím co ostatní prázdným bochníkem krmí racky, my jej do sebe tlačíme komplet.
Ježiš to je žrádlo!

Pomalu se couráme zpátky k autu a až vánoční hity pouličních umělců, nám připomínají, že je zítra štědrý den. A my nemáme dárky!
Bavíme se pohledem na tančící lidi před výborně zpívajícím bubeníkem a skvělým šoumenem.
Najednou na nás dopadá ta vánoční pohoda, jen beze sněhu a bez stresu jestli stihneme všechno v práci a budeme li mít pro někoho dárky.
Je to fajn a tak se taky pohupujíc v rytmu nakažlivých amerických koled couráme dál v před.

"Hele my jdeme dneska s tou jednou fanynkou na pivko do Cafe Praha. Nechcete se taky stavit? Mohlo by to být fajn", voláme Petrovi, protože by jsme ho ještě jednou rádi viděli.
Petrovi se ten nápad líbí, ale že prý zavolá později.
My zatím jdeme poslat další várku pohledů a pomalu se přesouváme na místo dnešní schůzky s Katkou.

"My to nestíháme. Já teprve teď přijel domů a Lucka doma ještě není", volá Petr, že mu to dneska nevyjde.
"Ale jak jsem říkal, vůbec žádný ostych a potom normálně přijeďte k nám. Jste vítání. My jsme vzhůru do půlnoci, takže žádný stres", opakuje zas a znovu svou pozvánku na štědrý večer.
Začínáme o tom přemýšlet... ale pořád je nám to takový blbý.

Potkáváme se s Káťou a s Lukášem. Dva mladí Češi, kteří vyrazili do států pracovat a cestovat. Strašně prima lidi, kteří nejen že nám zaplatili výborný plzeňský pivo, ale ještě nám na rozloučenou darovali misku s bramborovým salátem. Jsme na měkko. Lidičky, lidičky, co nám to děláte, vždyť nám se takhle začne stýskat.

Je půl dvanácté když se s nimi loučíme a řešíme jestli zavolat Petrovi a nebo jet přespat k Mekovi a ráno hurá do Los Angeles. To je dilema!
Posílám Petrovi esemesku, jestli by tedy nevadilo, že bychom ještě dorazili a jednu dvě noci u nich přespali.
"Jasně, počítáme s vámi a těšíme se na vás", volá Petr okamžitě zpátky. Textovkou posílá číslo silnice, detail kde sjet a my se tak nakonec vydáváme vpřed nočním San Franciskem na úplně druhou stranu, než jsme původně plánovali.

 

 

Dnes to bude bez závěru... prostě mě nic nenapadá ;o)