Rapa Nui - obři z kamene a splněný sen na pupku světa

 

28.5.2015

Jsou dvě hodiny po poledni a naše letadlo dosedá na runway jediného letiště Velikonočního ostrova, poblíž jediného a zároveň hlavního města Hanga Roa.
Vítá nás sluníčko a nádherných dvacet jedna stupňů. Mini letiště a jeho hala se plní lidmi kde společně s nimi čekáme na naše batožiny. Ještě nemáme vše a už s našimi jmény na cedulce mezi lidmi poskakuje milá dáma.
Květiny na uvítanou, tak jak se v Polynésii sluší a patří a sedáme do auta, abychom po třech minutách mohli vystoupit v našem kempu.

Dostáváme mapu, základní informace o kempu i ostrově a stavíme stan. Jsme jedni z mála co si přivezli svůj vlastní. Ale aspoň se odlišujeme. Hold někteří mají stan, někteří mají stan od Jurka.

Naše první cesta vede do městečka, zjistit jak a co chodí a následně na nejbližší Ahu Tahai. Sousoší sedmi soch moai. Viděli jsme už miliardu obrázků a fotek, ale na živo je to zkrátka něco jiného.
"Ty jsou co?" zírám na ty kamenné krasavce co nehybně hledí před sebe.
Protože je do západu slunce ještě dost času, jdeme se podívat k nedalekému muzeu, pokusit se o získání více informací.

Západ slunce je nádherná tečka dne a zároveň super přivítání na tomto klenotu uprostřed Pacifiku.

29.5.2015

"Kykyryký", slyšíme za plotem kempu a oba současně vybuchujeme smíchy. Kohoutí kokrhání nás už dlouho nevzbudilo. Milý kohout si však kokrhá v době, kdy je na cokoliv ještě brzo a tak si užíváme povalování ve stanu.

Po snídani, sytí a nadšení z krásného počasí vyrážíme do města, sehnat nějaký prostředek pro přepravu po ostrově.
Poměrně rychle nacházíme, smlouváme a zamlouváme na večer čtyřkolku. Oranžovou neměli a tak máme slíbenou aspoň žlutou.

Procházíme se městem, zjišťujeme ceny a jak zde co funguje. Prohlížíme ve městě a jeho blízkém okolí první sochy a tak trošku se poflakujeme.

Přesně v šest večer, jak jsme se dopoledne domluvili, si vyzvedáváme čtyřkolku a jedeme na první projížďku. S foťákem a stativem nakonec končíme na Tahai a pokoušíme se o časosběr západu slunce. Tím máme sami dost času pro pozorování a užívání si západu. Stejně jako včera je nádherný a my máme pocit naprostého štěstí.

30.5.2015

Půl sedmé ráno. Ještě ani kohout nekokrhá. Potichu vstáváme, bereme z večera připravený foto batoh a svačinu a skáčeme na náš žlutý stroj.
Všude je ještě tma a tak jsme po pár kilometrech za městem rádi za první ceduli, která nás utvrzuje ve správnosti směru.
Svištíme si to tmou, rychlostí nám neznámou, neboť náš stroj postrádá tachometr.
Po pár dalších kilometrech, kdy již podle patníků zhruba odhadujeme ujetou vzdálenost, nás staví lano přes cestu.
Před ním již stojí auto s dalšími návštěvníky a opodál s kolem poskakuje Steve, Angličan z našeho kempu.
Lano přes cestu ovládá fousatý hromotluk. Jeho stodevadesát centimetrů, vlasy až na záda, fousy až na prsa a dlaň o velikosti mého chodidla nám na první pohled připomíná slavného Sandokana.
"Proč je zavřeno? Můžeme jet dál?" ptám se anglicky Sandokana. "Počkej chvilku", dostává se mi strohé odpovědi, aniž by se na mě Sandokan podíval.
Ukazuje na další přijíždějící auta aby také zastavili.
"Proč je zavřeno? Jedeme na východ slunce. Rádi bychom ho stihli", snažím se Sandokanovi vysvětlit, že pro jeho rádoby bránu, není v našem časovém plánu prostor.
"Řekl jsem aby si čekal", podívá se na mě Sandokan přísně s hrubším tónem v hlase.
"Čeká se na něco jako rangera. Pak otevřou", vysvětluje mi Steve, který tu byl již včera a naznačuje mi, ať jsem v klidu, že východ stihneme.
"Co to je za vola?", ptá se mě Kačka když sedám na čtyřkolku. "Nevím. Někdo, kdo si hraje na správce ostrova. Dávám mu pět minut a pak to objedu", nesdílím poslušnost s ostatními, kvůli nějakému civilistovi, který si tu hraje na policajta.
Jen co to dořeknu, řítí se za námi ze zatáčky dodávka s rádoby rangerem.
Sandokan přichází k autu před námi, ke Stevovi a následně i k nám se sešitem, do kterého chce vyplnit jména, čísla pasů a kde jsme ubytováni.
Mám k těmhle věcem přirozený odpor a tak projíždí Jurij Gagarin s vymyšleným číslem pasu, ubytovaný jen v kempu bez názvu. No a co! On taky není policajt. Stejně jako já nejsem Gagarin.

Přijíždíme na Tongariky ještě za tmy. Zatím vidíme jen matné kontury patnácti obrovských soch moai. Je to nádhera. Jakmile začíná sluníčko vysílat první signály o svém příchodu, začínají se nám ze tmy vynořovat. Nádhera na druhou!
Fotíme a doslova s otevřenými pusami zíráme na tu nádheru. Skoro nejsme schopni vnímat Steva, který na nás mluví a vyptává se na naši cestu. Má štěstí. Sluníčko se vyhupuje nad útes a představení končí. Stejně ještě setrváváme. Povídáme si se Stevem a kocháme se pohledem na majestátnost tohoto místa.

Jediné co nás mrzí je skutečnost, že osamocená socha na začátku je pod plachtou. Je v rekonstrukci. Prý. To by nebylo až tak zlé, ale je to právě ta socha, se kterou se úspěšně pokusil pohnout našinec. Ano, jedná se o sochu, kterou na chvíli rozchodil pan Pavel Pavel. Proto tady naší malinkou zemi tak dobře znají a rádi mají.

Popojíždíme o kousek dál, nahlédnout do "továrny na sochy", do lomu Rano Raraku, kde tihle obrovští krasavci vznikali. Většina lomu je však ve stínu a tak pokračujeme podél pobřeží. Stavíme se později. Navštěvujeme několik dalších míst, včetně místa Pito Kura, kde se nachází magnetický kámen, označovaný za onen "pupek světa".
Postupně dojíždíme až na jednu ze dvou zdejších pláží Anakena. Nádherné místo s bělostně se třpytícím pískem, palmami a dohlížejícími moai.
Ten pohled z kopce na pláž přes sedm statečných, jak jsem zdejší sochy přejmenoval, je tak provařený, že nemohu odolat a šplhám nahoru na kopec, abych si ten pohled užil.
Když už jsme nakocháni a karta plná fotek ze všech možných i nemožných úhlů, sedáme na náš stroj a míříme zpět do lomu, za lepším světlem.
Ve chvíli kdy míjíme místo kde se nachází "pupek světa", ozývá se rána. "Prásk, drc, chrrrrr", a motor řve naprázdno.
"Doprdele! Co to je?", leknu se a zadupnu brzdu. "Asi jen spadl řetěz", hodnotím na první pohled a ujímám se funkce mechanika a natahuji řetěz zpátky na rozetu. Super, šlo to snadno. Startuji, dávám za jedna, pouštím spojku a nic. Řetěz chrastí naprázdno a stroj se ani nehne.
Slejzáme ze stroje a zkoumám co je špatně.
"No tak to jsme dojeli. Mrkej. Vidlice rupla", ukazuji Kačce prasklou konstrukci, díky které nám spadl a padá řetěz.
"Co budeme dělat?", koulí očima Kačka. "Nevím. Jsme přesně na druhý straně ostrova. Musíme někoho stopnout", nenapadá mě žádné rychlejší řešení.
Naštěstí to netrvá ani minutu a jede auto. Stavíme jej a domlouváme se, že mě vezmou do města abych zařídil pomoc. Kačka zůstává jako strážce stroje.

Ve městě běžím za Reném a sděluji mu nedobrou zprávu. Ten si okamžitě od souseda půjčuje auto a vyrážíme pro Kačku.
Kačka sedí na mašině a řádně připálená je ráda, že nás vidí. René odtláčí stroj do nedalekého křoví a veze nás zpět do města. Cestou se domlouváme na další zápůjčce během zítřka.

Večerní procházka městem, sledování zdejší kopané, průzkum nabídky restaurací a možností shlédnutí tradiční tancovačky, jsou tečkou za dnešním dnem.

31.5.2015

Prší. Do střechy stanu nám bubnují malé kapky deště. Je to ale jen přeprška, která během pár chvil končí. Dopřáváme si sladkou snídani ze zásob které jsme si přivezli s sebou, když vchází majitel kempu.
"Ola amigos, kdo by jste měl zájem, tak dnes se koná taková malá, ale tradiční slavnost", dává nám tip na událost, konající se na ostrově zhruba jednou měsíčně.
Jsme nadšení a okamžitě vyzvídáme další detaily.
Po krátké procházce městem přicházíme na místo konání se slavnosti. Za plotem se již chystá hudba a pohoštění, zatím co před plotem stojí dlouhá fronta tvořená jak z domorodců, tak návštěvníků ostrova.

Branka se otevírá a jsme vpuštěni. Tedy lidi jsou vpuštěni. Já s foťákem již pobíhám mezi tím vším a dokumentuji. Do země zahrabané, pod lávovými kameny a banánovými listy připravované dobroty se posvětí, všichni jim zazpívají a už se ve velkém stylu rozdávají všem přítomným.
Všude to voní sladkými bramborami, banány, vepřovým i skopovým. Nejde to! Nejde to fotit dál, když vidím jak Kačka přináší tác plný dobrot. Nefotím. Nejde to. Fakt to nejde!
Ke všemu vyhrává zdejší skupina ochotníků tradiční songy. Netrvá dlouho a jsou tu i první tanečníci. Někteří tančí pro radost z pohybu, jiní ztratili zábrany díky rumu.
Tak či tak, je to parádní podívaná a ještě parádnější atmosféra. Líbí se nám tu. Pohoštěni jsou všichni. A to i několikrát. Je mi trošku trapně za rádoby cestovatele, kteří se neostýchají s plnou igelitkou jídla postavit znovu do fronty.
Zatím co všichni po hostině opouští místo činu, my si jen běžíme do krámku pro plechovky piva, abychom spláchli mastnotu.
Vracíme se a sedáme si k domorodcům. Posloucháme hudbu, pozorujeme čím dál víc odvážné taneční kreace a bavíme se s lidmi u stolu. Jsme tu jediní zástupci návštěvníků ostrova.
"Odkud jste?" ptá se nás paní sedící přes stůl. "Jsme z České Republiky", odpovídám, doufajíc, že budou znát. Znají!
Paní ukáže jedničku a povídá. "Republika Čecha! Gút! Já jsem Rapa Nui... originál!"

Cestou zpátky se stavujeme za Reném. Již má opravenou zadní vidlici naší čtyřkolky a tak se s ním domlouváme na zítra.

1.6.2015

Prší v noci, prší ráno. Není to kdo ví jak silný déšť, ale chodit někam v tomhle počasí nemá smysl a focení je úplně pase.
Naštěstí máme kousek od kempu zdejší pivovárek. Mini pivovárek a tak je plán na dnešní dopoledne jasný. Jdeme na mini exkurzi.
Kluk co tu funguje jako manažer je skvělý a dopřává nám prohlídku mini prostorů a dostáváme individuální péči, prohlídku a informace o výrobě piva tady na ostrově.
Sice v tom nemá přímo prsty žádný Čech, ale znají nás tu a výzdobu jedné místnosti tvoří etikety mnoha českých pivovarů.

Mezitím co jsme si užili miniprohlídku minipivovaru, venku se vyjasnilo. Jdeme pro opravený stroj a vyrážíme za dalšími krásami ostrova.
Užíváme si Vinapu s tvářemi soch v zemi a když už vyjíždíme na posvátné Orongo začne znovu pršet.
Rychle otáčíme a míříme do míst, nad kterými není mrak. Vyplácí se a tak si v suchu a pohodě, zcela o samotě užíváme sedm soch Ahu Akivi. Jediné sochy moai, které hledí do oceánu.
O kousek dál je Puna Pau, místo kde se vyráběli obří kamenné klobouky pro sochy. Takový rapanujský Tonak.

Počasí dostává rozum a tak jedem podél pobřeží se zastávkami na méně známých a navštěvovaných místech směrem k Rano Raraku, lomu kde se vyráběli sochy samotné.

Zvyk je železná košile a tak lano přes cestu nesmí chybět. A u lana, světe div se, Sandokan. "Buď na něj milej", říká mi Kačka v předtuše problémů.
Sandokan s úsměvem odbavuje auto s dvěma turisty před námi a se svým sešitem se hrne k nám.
"Kde máte průvodce?" ptá se Sandokan bez pozdravu.
"Ahoj!" zdravím důrazně a dostatečně nahlas, aby nedošlo k problémů kvůli nepozdravení.
"Průvodce? Nemáme průvodce. Nemusíme mít průvodce", odpovídám klidně, ale nejradši bych ho hned poslal na ona místa. Co to zase zkouší!
"Nemáš průvodce, nemůžeš jet dál!" trvá si Sandokan na svém.
" Ti před námi taky neměli průvodce. Včera jsme taky neměli průvodce a pustil si nás. Proč bychom ho měli mít teď?" začíná mě ten pitomec vytáčet.
"Já jsem policie a říkám, že máš mít průvodce. Jinak nemůžeš jet dál! Jasný?!" začíná na mě Sandokan zvyšovat hlas.
"Ty nejsi policajt!" dovoluji si nesouhlasit. "Jsem!" zařve Sandokan a udělá proti nám prudký pohyb. Protůruju naprázdno motor a taky zvýším hlas, "Nemáš uniformu! Jestli si policajt tak mi ukaž odznak. O co ti sakra jde? Včera jsi nás pustil tak proč teď děláš problémy?".
Sandokan se místo odpovědi otáčí a uraženě odchází.
"Panebože to je kretén" neudrží se Kačka.
Dávám za jedna a popojíždím dopředu k lanu. Najíždím nahoru na val za Sandokanem. Buď nás pustí a nebo to objedu.
"Tak se podívej do toho svýho sešitu. Včera si nás taky pustil", zkouším to na Sandokana logikou. Pro tu tady ale není prostor. "Já jsem policajt! Musíš mě respektovat! Nemusím se koukat do žádnýho sešitu!" řve na mě Sandokan jak malá holka. Je to směšný.
"Já tě budu respektovat, ale ty musíš taky respektovat mě", odpovídám Sandokanovi a začínám se tím spíše bavit.
"Řekni, že se mi omlouváš!" kvičí na mě Sandokan jak malá a uplakaná holka. "Ježiš to je vůl. Omluv se mu až můžeme jet", roste z něj Kačka.
"Tak já se ti teda omlouvám", říkám s výtlemem a nevěřím, že mou omluvu přijme. Přijímá. Dokonce ani netrvá na vyplnění kolonek ve svém sešitě. Pouští lano na silnici abychom jej mohli přejet a jasným gestem rukou nám dává pokyn k jízdě vpřed.
Jedeme. "Já nechápu o co mu šlo", kroutí hlavou Kačka a pevně se ke mě tiskne abych ji cestou neztratil.

Díky zdržení se Sandokanem přijíždíme na Rano Raraku v době, kdy jej většina lidí opouští a tak si jej můžeme užívat jej sami pro sebe.
Chvíli fotíme a protože se blíží západ slunce, přemisťujeme se k nedalekým Tongariki a užíváme si samoty a klidu při pohledu na řadu patnácti obrovských kamenných krasavců.

Uháníme do města. Lano leží přes cestu a Sandokan nikde. Škoda, mohli jsme si znovu pěkně pokecat.

2.6.2015

Ani dnešní ráno není jako z pohlednice. Dopoledne tak trávíme průzkumem zdejších obchůdků a nakupujeme pohlednice s ukázkovým počasím. Rovných dvacet pět pohledů pro našich dvacet pět nejvěrnějších kamarádů a známých nadepisujeme v kempu. Dobře píše je Kačka. Po mě by to nikdo nepřečetl.

Naštěstí se počasí na Velikonočním ostrově nedokáže mračit dlouho a tak po obědě konečně vyjíždíme na posvátné Orongo. Kocháme se pohledem shora a debatujeme o tradičních rituálech, kterými je toto místo proslavené.

Odpoledne jako malované a tak si cestou přes město kupujeme plechovky piva a vyrážíme na malý piknik. Nelze si vybrat lepší místo než je pláž Anakena. Sedíme stranou mimo skupiny turistů a kocháme se pohledem na krásy tohoto místo, nad kterým skálopevně stojí skupinka moai, sedmi statečných.

Díky skutečnosti, že se na celém ostrově nikde nevybírá vstupné, dopřáváme si opětovnou návštěvu lomu Rano Raraku. Dnes začínáme návštěvou kráteru. Už jsme nahoře. Jsme tu zcela sami, když se zvedá vítr a z černého zamračeného mraku začíná kapat. Kape první minutu. Pak začíná lejt jak z konve. Stojíme pod stromem a snažíme si namluvit, že nás jeho větve před deštěm chrání. My jsme durch a jen se snažíme před vodou uchránit techniku.
Naštěstí stejně rychle jak zamračený mrak přišel, tak rychle odplouvá trápit někoho jiného a nabízí nám nádhernou barvu kráteru v paprscích zapadajícího slunce.

I když se snažíme vyhýbat pro turisty organizovaným atrakcím, chceme vidět tradiční tanečky domorodců. Po přesvědčování Reného, od kterého máme půjčenou čtyřkolku nakonec vyrážíme na vystoupení vyhlášené taneční skupiny, ve které se vrtí i jeho nádherná rapanujská manželka. Díky této skutečnosti také dostáváme třetinovou slevu. A to se vyplatí!
Navíc dostáváme místo na kraji, kde máme dost místa pro stativ a bezpečí našeho foťáku.
Taneční představení je pěkné a tanečnice, spoře oděné, všech váhových kategorií, jsou k sežraní.

3.6.2015

Je tma. Černočerná tma, jen lampa na konci kempu bliká a narušuje pozorování tisíce hvězd na obloze. Nasazujeme helmy na kebule a startujeme do tmy. Chceme si ještě jednou užít východ slunce na Tongariki.
"Tak co myslíš, bude nám zase dělat Sandokan pakárnu?" řve mi Kačka do ucha aby překřičela řev našeho stroje. "Určitě!" křičím do tmy a uháním vpřed.

Zrada. Sandokan nás neobsluhuje. Stojí v povzdálí a jeho funkci vykonává starší seschlá dáma. Postupně odbavuje dvě auta před námi. S úsměvem a v angličtině se loučí s autem přímo před námi a již se blíží s ušmudlaným sešitem k nám. "Ola!" zdravíme oba současně, dostatečně nahlas a ve španělštině. Úsměv na tváři nechybí. Nechybí nám. Dáma jej ztrácí a jízlivě se do nás pouští, "tady jsme v polynésii, tady se mluví polynésky!"
Ha už jsme známý. Sandokan nás představil. Hurá!
"Ia orana", vykřikujeme opět oba současně pozdrav v polynéštině s neudržitelným smíchem. Madam lehce šokovaná naší rychlou reakcí mi podává sešit a já v něm bleskurychle vyplňuji prázdné kolonky. Dnes pro změnu projíždí Bob a Bobek.
Při průjezdu pomyslnou branou si nemohu pomoci a ještě mávám Sandokanovi. Registruji jen jeho škleb, otočení a ránu do zad od Kačky. Asi pochvala za slušné vychování.

Východ na Tongariki nezklamává. Je to úžasná podívaná stejně jako poprvé. Navíc je ten dnešní východ obohacený o duhu a probíhající stádo koní.

S několika zastávkami přijíždíme před polednem opět na pláž Anakena. Náš příjezd obohacují první kapky blížícího se lijáku. Pro jistotu se schováváme pod přístřešek vedle malého baru, což se během minutky jeví jako velice prozíravý a rozumný krok.
Půl hodinová průtrž mračen čistí vzduch, ale i pláž od turistů, kteří zmateně pobíhající, sbírají své věci a mizí v autech a mini barech.

Přestalo pršet. Většina lidí to vzdala a dala se na ústup. Zbytek dopíjí předraženou kávu pod přístřeškem baru a tak si užíváme na chvíli pláž jen pro sebe. Couráme se bosky ve vodě a snažíme se stihnout napsat vzkaz do písku, než jej další vlna spláchne.
Pláž se začíná plnit prvními plavci a my se stále na boso loudáme pískem k moai nad pláží. Sedíme pod nimi na dřevěném zábradlí za zvuků šplouchání oceánu a šumění nedalekých palem.

S výhledem krásného pozdního odpoledne se opět vracíme do továrny na sochy, do lomu Rano Raraku. Světlo a liduprázdnost nám přejí a tak uspokojuji své foto touhy. "Kdo tohle bude selektovat?" posmívá se Kačka mému nenasytnému prstu na spoušti, ale nebrání mé chvilce štěstí a jako správný asistent pobíhá mezi kamennými obry se mnou.

Pomalým tempem jedeme po pobřeží zpět do města a stavíme na místech, která jsme ještě nenavštívili.
Vracíme Renému stroj a vyrážíme na poslední západ slunce nad hlavami soch na Tahai. Velký šedivý mrak je však jiného názoru. Západ se dnes nekoná a tak si jdeme sednout do vybrané pobřežní restaurace a skrze okno, u sklenice piva a výborné ryby sledujeme vlny oceánů tříštící se o pobřežní skaliska.

4.6.2015

Rychlá snídaně a místo balení stanu vyrážíme do města. Ještě že je všechno blízko. Naším cílem je pošta a plánem odeslat všechny pohledy. Jak jsme řekli, tak činíme. Slečna pošťanda, nám s razítkem zapózuje nad hromadou pohledů a my zjišťujeme, že nám zbytek hotovosti vychází přesně na poštovní známky. Na svačinu a oběd už nezbylo. Ale snad pohledy dojdou a udělají radost. To je víc jak dnešní oběd.

Ještě jednou navštěvujeme Reného, jeho ženu a malého synka, kterému darujeme malého medvídka Dastíka od paní Dany, která nás pro tyhle příležitosti vybavila. My děláme radost dětem a fotky obdarovaných, dělají radost paní Daně.

Balíme od sluníčka vyhřátý stan, krosnu a necháváme se odvést na letiště. Protože je ještě dost času, necháváme batožiny v úschově jednoho z krámků a ještě jdeme na malou procházku.

Letadlo úspěšně dosedlo na letiště s další dávkou natěšených návštěvníků a po krátké chvilce se již plní našimi zavazadly. Ač neradi, musíme na palubu, opustit tohle krásné místo. Ale před námi jsou další, neméně krásná místa. Navíc pozdní oběd, který plní naše prázdné žaludky.

 

 

 

Velikonoční ostrov, Isla de Pascau, Pupek světa a nebo chcete-li Rapa Nui. Ať tak či tak, stále se jedná o to stejné, krásné a jedinečné místo, o jehož návštěvě sníme všichni, kdo jsme ochutnali krásu poznání, jenž nám cestování přináší.
Obrázek nakřivo stojící sochy v lomu Rano Raraku se mi již od dětství zjevoval při vyslovení tohoto místa. Teď jsem si splnil svůj dětský a cestovatelský sen a stanul přímo proti ní. To je okamžik, který se jen těžko popisuje, ale který se do paměti zarývá hrozně moc hluboko.

Krása ostrova však nespočívá pouze v těchto kamenných gigantech, kteří jsou jeho synonymem a především díky kterým každý tohle místo známe. Jsou to i zdejší obyvatelé, kteří mají svou fyzickou i duševní krásu a kteří jsou vstřícní a mírumilovní. Rádi pomůžou a rádi se vyfotí.

Bohužel se na ostrově vyskytuje skupina, naivně toužící po samostatnosti ostrova. Na druhou stranu díky jejich odboji a něco jako stávce proti chilské vládě, jsme měli vstup na ostrov i všechny jeho atrakce zdarma. Pokusy o dohled a rádoby kontrola nad ostrovem jsou spíše úsměvné a můžeme jen doufat, že je ti ostatní brzy utlučou čepicemi. Jejich počínání je spíše k neprospěchu ostrova.

Ostrov není ani nebezpečný, ani extrémně drahý jak se nám před jeho návštěvou snažilo pár lidí tvrdit. Mluvím zde o potravinách a službách, nikoliv o vstupném. Tomu jsme unikli.

Nevím zdali tvrdit, že se jedná o mystické místo, nás však okouzlilo.
Ostrov a jeho historie jsou také názornou ukázkou toho, že víra samotná nikoho nenasytí. Ale to už bychom se pouštěli do diskuzí, které nikam nevedou. Velikonoční ostrov je krásný a uhrančivý.