Peru 1 - Titicaca, pečená morčata, zlaté žáby a majestátné Machu Picchu zdarma

 

7.7.2015

Vbíháme rychle na imigrační, abychom předběhli tlupu turistů vystupujících z autobusu. Oficír se s námi nezdržuje a dvěma přesně mířenými údery razítkem do našich pasů nás vpouští do Peru.

Ani na celním to nevypadá na dlouho, než nám dojde že dědula, co se nás ujmul je tu nový. Zkoumá dokumenty a má hroznou legraci z naší české adresy. Nekazíme mu ji. Když už se pouští do vyplňování dokumentace v počítači, zjišťujeme jak je dvacet pět let relativně krátká doba. Třeba v Peru ještě nestihli aktualizovat  či vyměnit systém a tak OKI vjíždí do Peru jako auto z Československa.

Do Puna to máme sto padesát kilometrů. Debatujeme a hodnotíme Bolívii a najednou jsme v Punu. Jedeme stále rovně v domnění, že tu vede cesta do centra. Nevede. A tak se na několikáté doptání k centru dostáváme o chlup později.

Slečna v infocentru mluví anglicky a tak získáváme všechny potřebné informace. Najít banku na pěší zóně, která jasně potvrzuje vyšší výskyt turistů není problém. Problém je opět v limitech na bankomatech nastavených a tak potřebujeme několik pokusů, než dostaneme tolik kolik chceme.
S hotovostí okamžitě vyrážíme do zdejšího merkáda a plníme prázdné žaludky.
Cestou zpět zjišťujeme informace v agenturách o výletě na jezero Titicaca. Ceny se moc neliší a tak jedeme přímo do přístavu. Tam se nám daří sehnat na zítra ráno výlet na dva ostrovy za poloviční cenu než ve městě.
Jdeme zpátky do města a díky tipu od slečny z infocentra, jdeme do jedné z lokálních restaurací, specializující se na Ceviche, vyhlášenou dobrotu ze syrové ryby.
Podnik nacházíme snadno a opravdu si pochutnáváme. Navíc oproti cenám v restauracích, tu taková mňamka stojí jen třetinu.

Protože už se stmívá  a nám se nechce nic hledat, jdeme se zeptat na možnost přespání mezi katedrálou a policejní stanicí, přímo na náměstí. Není problém a tak máme vyřešeno.
Jdeme tedy v klidu do jedné ze zdejších restaurací, kde u jedné koly a čaje sedíme celý večer a využíváme slušného připojení.

Už cesta k autu nám dává najevo, že bude v noci docela frešno.

8.7.2015

A taky že jo. V noci tuhlo, až máme omrzlá okna i zevnitř auta. Naštěstí nás rychle rozmrazuje slunce a tak již pookřátí vyrážíme do přístavu.

Chvilka dohadování s policajtem, chvilka dohadování s druhým. Nikdo není schopen odpovědět zdali je zdejší parkoviště zdarma či nikoliv. Nabídku placeného parkování od agentury, se kterou máme jet na jezero odmítáme. Policajt se brání zodpovědnosti, když mu navrhuji, že auto nechám u jeho stanoviště. Legrace. Kluci z agentury to nakonec nevydrží a nechávají nás stát přímo před kanceláří. Zadarmo.

Po dvaceti pěti minutách klidné jízdy lodí, přijíždíme do míst kde se houpou plovoucí ostrovy domorodců.
Pár manévrů a narážíme do břehu jednoho z nich. No zas tolik tradic čekat nelze. Je to turistická show. Ale k tomuhle místu to zkrátka patří a tak to trpíme. Vedle vyprávění o tradicích a životě na ostrově se hlavně dozvídáme, jak to s ostrovy, jejich výrobou a životností vlastně je.
I možnost nakouknout do tradičně vyhlížejícího, ale televizí a plynovým vařičem vybaveného obydlí je určitě zajímavá. Svezení se na rákosovém člunu je už jen bonus a způsob jak přimět turisty k poslednímu nákupu tradičních suvenýrů. Jsme snad jediní, kdo odolává a neplatí pěti násobné ceny.
Vidět jsme to chtěli, vidíme a je to asi to co jsme očekávali. Na fotku dobrý...

Cesta zpátky je příjemná a pohled na město lehce strašidelný. Je to masakr. Do strání se táhnoucí zástavba v cihlově oranžové barvě. Na fasády si tady nepotrpí.

Blíží se čas oběda a tak po včerejší dobré zkušenosti vyrážíme opět do lokální rybí restaurace a pro změnu si dopřáváme výborného pstruha.

S plnými pupky vyjíždíme z města. Najít ten správný směr nám chvíli zabere, ale najít pumpu s benzínem, navíc aby měl aspoň nějaké oktany je větší vzrůšo. Naštěstí ta poslední, skoro za městem, má co potřebujeme a tak přes čtyřkilometrové pasy míříme na sever, krásnou horskou oblastní, směr slavné Cusco.

Do Cusca přijíždíme za tmy. Protože je ale stále značené centrum jedeme kam až to půjde. Jde to. A tak se během několika minut ocitáme přímo v centru. Nacházíme volný parkovací pruh, navíc před hotelem a bezpečnostní agenturou, což považujeme za super místo a tak zde parkujeme.
V hotelu jsou na nás moc hodní a dokonce nás nechávají použít i jejich toalety. Jupí, to je servis.

9.7.2015

S ohledem na místo kde jsme spali, nás ráno budí rostoucí doprava. Vstáváme, znovu využíváme možnosti použití hotelových toalet a míříme na průzkum historického centra města.
Počasí je prima a město... město je jedinečně krásné. Katedrály, kostely,podloubí a náměstíčka jsou prostě překrásné. Uprostřed toho hlavního navíc zlatá socha Inky.
Jedinou vadou na kráse jsou demonstrace v podobě řvoucího průvodu, probíhající v ulicích. Chvilku je z povzdálí pozorujeme a když vidíme, že jsou schopni občas něco hodit po autech, která se nechtějí smířit s čekáním, nejsme nadšení.
Preventivně se chodíme koukat do ulice kde parkujeme. Naštěstí se téhle části zdejší stávkující vyhýbají a stále dělají stejný okruh centrem.

Protože jsme si k snídaní dali jen pár sušenek co jsme našli v autě a protože se již blíží poledne, okukujeme nabídku barevně oděných tet u chodníku. Už máme vybráno a objednáváme, když se z jedné ulic vyhrne opět průvod demonstrantů.
Pro nás zcela nepochopitelně se vrhají na skupinku tet u kterých chceme poobědvat a regulérně a dost nevybíravě jim shazují věci na zem. Ustupujeme o kousek dál a když mi kolem hlavy sviští prázdná PET lahev, cítím problém.
"Co to dělaj?! Jsou normální?", nechápe Kačka jejich pohnutky.
"Pojďte sem mezi nás. Tady budete v pohodě", nabízí nám o pár metrů dál stojící policista, aby jsme si stoupli mezi něj a kolegu. Přijímáme.
Pozoruji jak dav pokračuje. Jen pár, těch nejagresivnějších stále atakuje tety s občerstvením. Kopou jim do tašek, vzduchem lítá rýže, chleba a spousty nadávek, kterým nerozumíme, ale chápeme.
"To jsou fakt debilové! Proč jim to dělají?" nemůže se Kačka ubránit pohledu na to co se děje.
"Co to je za demonstraci?, ptám se jednoho z policistů.
"To je proti vládě. Zdražili plyn a lidem se to nelíbí".
"No tak to by mělo primárně vadit těm tetám co na plynu vaří to jídlo. Proč je ty lidi napadají? Proč jim nepomůžete?"
"Demonstrantům se nelíbí, že taky nestávkují", šklebí se policajt a evidentně jim pomoci nehodlá.
"Jdeme jinam, než ty trotlové přejdou", loučíme se s policisty a vyrážíme na druhou stranu než kam míří průvod tupců.
Fotit se nechystám. Někoho by mohlo napadnout po mě něco hodit a já bych mohl svou nepřiměřenou reakcí vytrhnout policisty z poklidného přihlížení.

Procházíme si mezitím další náměstíčko, prohlížíme další kostelíček, objevujeme nové trhy a nasáváme klidnou bez demonstrační atmosféru v nádherném Cuscu.
Cestou zpátky se znovu stavujeme u tet a kupujeme si oběd. Stojí o pár desítek metrů dál, mimo trasu průvodu a my si na schodech kostela s výhledem na celé náměstí vychutnáváme jejich výborný pokrm.

Tradičním pokrmem je v Peru pečené morče. Je to vyhlášená specialitka a protože po ní touží každý, je také řádně hodnocena. Hledáme tedy, kde by se dala pořídit co nejlevněji a tak při procházce městem zkoušíme každou hospůdku.
Když vlezeme do jedné takové zapadlé uličky a ještě zapadlejší hospůdky, zjišťujeme že se za dvorem skrývá další podnik. Jdeme tam. Kulečníková herna a krásná pivní nálevna plná postarších peruánců, chladící svá hrdla ve stínu tohoto podniku.
"Odkud jste?" houkne na mě jeden ze strýců u stolu v rohu.
"Republika čeka".
"O jé! Vítej v Peru amígo".
"Díky! Co to hrajete chlapi?", ukazuji na děravý stolek se zlatou žábou uprostřed. Vedle mě stojící strejda do mě drcne a názorně ukazuje.
Hází kovová kolečka na stolek a snaží se zasáhnout jednu z děr a nebo ještě lépe otevřenou hubu zlaté žáby.
"Zkus to taky!" vybízí mě k praktickému testu a sype mi do ruky tři kolečka.
První... "prásk, cink", kolečko se odráží a padá na zem.
Druhá... "prásk, žuch", kolečko tentokrát zůstává na stole, ale v prostoru mezi otvory.
Třetí... "žuch" a kolečko se za legračního chrastění jedním z otvorů kutálí dolů do schránky.
"Tisíc bodů! Super hod amígo!" vyskakuje od stolu jiný strejda a podává mi skleničku piva.
"To si vyhrál. Napij se".
S díky přijímám a exuji skleničku piva. Je to osvěžující. Ale hrát to celé odpoledne musí být hooodně náročné.
Loučíme se s osazenstvem a za mávání všech kolem sedících opouštíme tenhle prima podnik.

Nejlevnější morče nakonec nacházíme v městském tržišti, kde nám děvčata připravují tuhle dobrotu za pro nás přijatelnou cenu.
"To je taky dost, že si mě vzal jednou do restaurace", utírá si mastnou pusu Kačka a hodnotí prostředí kde si na morčeti pochutnáváme. Pro dnešek má do Kulinářských zážitků splněno.

10.7.2015

Vstáváme brzy a ihned vyrážíme z města. Chceme se vyhnout rostoucí dopravě v ulicích. Daří se a stejně rychle jako směr nacházíme i pumpu s vhodným palivem.
Přes hory a doly, přes kopce plné zatáček a oslů, míříme na Machu Picchu, nejslavnější inskou památku.
K poledni jsme v Santa Marii a sjíždíme z jinak krásné asfaltky. Čeká nás o poznání horší, ale na výhledy a hluboké strže bohatá a krásná cesta do Santa Terezy. Hotová silnice smrti jak v Bolívii, jen tahle mám sotva dvacet kilometrů.

Santa Tereza je malé, nijaké, trošku ošklivé až roztomilé městečko. Na náměstí je všechno, co teď potřebujeme. Info centrum a policajti.
V "íčku" nikdo nemluví anglicky. Proč taky. Vždyť sem jezdí jen návštěvníci z celého světa. To podstatné se ale dozvídáme. Autobus k Hidroelektrice, odkud se jde na Machu Picchu, jede až ve tři odpoledne. Jdeme na policii a žádáme je o možnost nechat auto před jejich stanicí aby bylo pod dohledem. Chvilku se dohadujeme kam přesně jej postavit, až nakonec velitel určí místo před stanicí pod velkým stromem. No je poznat, že není velitel náhodou.
OKI je nepřehlédnutelná a tak u nás během chvilky staví kluk s combíkem.
"Chcete hodit k Hidroelektrice?"
"Jo chceme. Za kolik?"
"Sto tisíc".
"No tak to díky kámo to si tam jeď sám".
"Ok tak padesát" rychle otáčí mlaďas, vědom si že přestřelil.
"Ne dík. Nemáme zájem o takovouhle cenu. Dám ti maximálně dvacet", zní má odpověď a dál balíme krosnu.
Kluk odjíždí. Ale jen na chvilku. Dělá kolečko kolem náměstí a přijíždí znovu.
"Ok tak dvacet, ale za jednoho".
"Ne dám ti dvacet, ale za oba. Dvacet a nebo nic".
"Ok tak dvacet. Za jak dlouho budete hotový?"
"Jsme hotový. Za dvacet s tebou jedeme", plácám ho do ramene na znamení naší dohody a sedáme do kombíka.
Když vidíme tu cestu, jsme rádi, že jsme OKI nechali v bezpečí a v klidu na náměstí před policií a kluk si huntuje auto za nás.
Za pár minut nás vysazuje u kolejí vedoucí k Machu Picchu. Platím domluvenou cenu a ještě se domlouváme na vyzvednutí za dva dny, až se vrátíme zpět.
Házím krosnu na záda a vyrážíme podél kolejí, skrze jinak neprostupný prales do Aquas Calientes.

Od začátku jdeme v tempu. Kačka neremcá a dupe. Vidina sprchy a postele je dobrá motivace. Na začátku nás předbíhají tři skupinky na pohled nadupaných a hodně sportovně oblečených turistů.
Na rozdíl od nich tempo držíme celou cestu a tak je postupně všechny předcházíme, když si celí zapaření a na pokyn průvodce, musí dát pauzu a svačinku. Matláci navoněný!
Přesně po dvou hodinkách svižné chůze přicházíme do Aquas Calientes, výchozího bodu na úpatí Machu Picchu.
Lezeme hned do prvního hostelu u cesty a ptáme se na ubytování. Paní je příjemná, mluví anglicky, ale její cena není tak příjemná jako ona sama. Naštěstí ona příjemná je. A je profesionál. Po sdělení našeho limitu volá známé.
Neuteče ani deset minut a známá si nás vede na druhou stranu městečka, kde se nám dostává útulného pokojíčku na následující dvě noci. Uff to by bylo!

Sprcha by nám bodla hned, ale nejdřív musíme sehnat lístky na zítra. Vyrážíme tedy do mini centra a nacházíme info centrum a pokladnu zároveň, kde se kupují vstupenky.
"Ahoj máte nějakou mapu. Informace o Machu Picchu a tak?" ptám se dvou seňorů sedící za plexisklem.
"Co přesně potřebuješ vědět?", podává mi jeden z nich mapu.
"Všechno. Řekni mi úplně všechno".
Protože je v tu chvíli prázdno, věnuje se nám o poznání pečlivěji a tak se dáváme do družného hovoru, kdy sklouzne řeč i na nás a naší cestu.
"Já znám Českou republiku. Moc krásná země. Jednou bych se tam rád podíval. Ale vy jste blázni, to ti musím říct. V autě kolem světa. Jste odvážní", vysekává nám poklonu a my mu na oplátku ukazujeme pár fotek na displeji zrcadlovky, včetně OKI.
"Hele vydrž chvilku, někam zavolám", zvedá náš nový kamarád sluchátko a někam volá.
Rozumíme jen, jak někomu sděluje, informace o nás. Že tu má dva amígos z Čech a že jedeme kolem světa a taky rozumíme "entráda libre", vstup zdarma.
S Kačkou se na sebe podíváme a navzájem vidíme v našich očích otazníky. Co přijde?
"Tak hele kamarádi. Volal jsem naší manažerce a ta souhlasila s tím, udělat pro vás výjimku a umožnit vám zítra vstup zdarma. Když už spíte v autě, tak vám ušetříme nějaké drobné. Tady je její jméno a ráno se u ní nahoře hlaste", podává nám lísteček se jménem, nám neznámé osoby.
V tu chvíli nás nevidím, ale musíme vypadat hodně vykuleně. Oba se nám začnou okamžitě smát.
"Ty si z náš děláš legraci? To jako fakt?", nemohu uvěřit vlastním uším.
"Jo fakt. Tady si vezmi ten lístek a ráno na turniketu se po ní ptejte. Hlavně si vezměte pasy, aby si Vás mohli zapsat".
Beru si lístek a několikrát do kola si čtu jméno na něm napsané. No ty vole!
Můj pohled je asi všeříkající.
"No vážně. Máte vstup zadarmo. Pak nám přijďte říct, jak se vám nahoře líbilo", loučí se s námi náš nový kamarád a začíná se věnovat lidem co mezitím přišli koupit na zítra své lístky.
Jdeme pomalu ven a já stále koukám na jméno na lístku. Nevěřím tomu. Prostě nevěřím. Apríl uprostřed července? Vždyť jeden lístek stojí přes tisíc korun! No ty vole!

Nakonec se rozhodujeme tomu věřit a kupujeme si ranní lístek na autobus. Chceme tam být za rozbřesku a v plné síle. Autobus nám hromadu sil ušetří.
 

Když potkáváme zdejší tržnici, využíváme výhodnou nabídku menu a dáváme si jedno společně. Je to dobrota a není drahá. S plnými pupky děláme mini procházku a průzkum mini města. Kupujeme si pivko a chvilku sledujeme zdejší čutálisty na umělém trávníku.
Pořád přemýšlíme nad tím, jestli nás zítra opravdu pustí zadarmo.

O dokonalosti vynálezu zvaném sprcha není potřeba dlouze psát. Je to prostě bomba. Čistá postel se dá taky vydržet.
Zcela výjimečně, původně jen jako zvukovou kulisu, zapínáme i televizi. Koukáme na stupidní reklamy, vůbec jim nerozumíme, ale strašně se nám to líbí. To je legrace.

11.7.2015

Pět hodin! Telefon a na něm nastavený budík jsou nekompromisní. Na chodbě slyšíme už další co se chystají na dnešní návštěvu slavné památky.
Jen co otevřu dveře, vidíme frontu čekající na autobus. Nevíme kde je přesně konec a kde je začátek a tak scházíme níže. Tam se na nás vrhá nějaký organizátor v uniformě a staví nás do řady. Jsme si vědomi toho, že jsme díky jeho zásahu předběhli tak půlku fronty, ale nerozporujeme mu to.

Autobus jede na čas a my jen mlčky koukáme skrze jeho okénka do tmy. Co se nám honí v hlavě je zřejmé. Fakt nás pustí zadarmo?
Jen co nás řidič vysype před vstupem, aby mohl hnát dolů pro další várku, jdeme přímo k turniketům na straně nejblíže ke kancelářím.
"Jdeme tady za tou manažerkou", ukazuji ostraze jméno na lístečku.
"Jo vy jste ti dva z Čech? Ona tady není. Už je v areálu na jednom stanovišti. Ale pojďte se mnou do kanceláře", vede nás chlapík do kanclu. Ukazujeme pasy, zapisujeme se do návštěvní knihy a pak přichází jednoduché gesto rukou, signalizující, že máme jít.
"Jděte tudy a užijte si to. Cestou zpátky se tu jen stavte odhlásit", loučí se s námi chlapík a my stále čekáme, kde někdo vyskočí se skrytou kamerou nebo tak něco. Nikdo nevyskakuje. Fakt jsme na Machu Picchu a jsme tu úplně zadarmo.
"No ty vole! To je superka!" rozplývá se Kačka a ani já se nemůžu ubránit nadšení.

Přicházíme na první vyhlídku a před námi se, ještě v šeru, otvírá pohled na Machu Picchu. Tisíckrát, milionkrát a nebo kdo ví kolikrát jsem tenhle pohled viděl na obrázku. Obrázek je nic. Tohle je fakt bomba. Na vlastní oči to má doslova jiný rozměr.
"Wau! Ty vole wau Kačenko! To je fakt pecka!", stojím tu a koukám před sebe.
Kačenka mě bere za ruku a společně se kocháme tou nádherou.
"No doprdele", vyřkne vedle nás stejně odvařený američan. Současný výbuch smíchu nad jeho neurvalou spontálností a  všem nám v očích blikají stejné hvězdičky.
Je to nádhera nádherná. Je to jedno z mála míst, kde je prostě "wau" samozřejmost a stání s otevřenou pusou povoleno.

Asi není potřeba se tu rozepisovat nad plnou kartou. Každou vteřinu, každou minutu má východ slunce nad touhle krásou jinou dynamiku a jinou podobu. Fotíme jak smyslu zbavení.
Po úzké stezce si vybíháme k Sluneční bráně a kocháme se pohledem, který se nikdy neomrzí a kdy se navíc tisíce návštěvníků v té dálce zcela ztrácí.

Protože nám počasí přeje a sluníčko hřeje, užíváme si odpoledne krátkým lenošením a mini piknikem na západním svahu.
"To je pohoda... ", hodnotím dokonalost okamžiku a připíjím zlatavým mokem v plechovce.

Celý utahaní, lehce od sluníčka připálení, ale totálně nadšení se loučíme s lidmi v kanceláři a nasedáme do autobusu, který nás sváží zpátky do města.

Za zcela normální cenu si dopřáváme na polovic steak z lamy, alpaky a následně se zdejšími radili a studeným pivkem pozorujeme zdejší kopanou.

Ani dnes nepohrdáme sprchou, postelí a dávkou stupidních reklam, které nás příšerně baví.

12.7.2015

Dneska nemusíme vstávat. Nevstáváme. Teda vstáváme, ale až když nás postel prostě nebaví.
Krátká procházka městem a vyrážíme pomalu stejnou cestou podél kolejí zpět.

Zpátky jdeme více na pohodu, ale i přesto přicházíme v jedenáct hodin k Hidroelektrice. Náš kamarád s kombíkem co nás přivezl nikde a tak využíváme nabídky dodávkáře, který před chvíli přivezl zboží pro trhovce a za deset tisíc solů nás odváží do města.
Hned jak vyskakujeme z dodávky, hrne se k nám zdejší strážník a hlásí že je auto v pořádku a že se tu u něj včera fotili nějací jiní Češi. To zjišťujeme v zápětí sami, neb vzkaz prstem na zaprášených dveřích "vole umej si to", nám domorodci asi nenapsali.

Lehce obědváme v jedné zapadlé hospůdce výhodné menu. Nakupujeme nějaké mlsání, studené pivo a vyrážíme do nedalekých termálek.
Slunce sice ještě pořád hřeje, ale pod skalou ve stínu je to příjemné. Navíc spolu s námi přijel i jeden ze strážníků zdejší policejní stanice a tak s ním ve vodě debatíme.

Ten samý strážník nám dnes večer se samopalem na krku dohlíží na nerušený spánek v OKI, před jejich stanicí.

13.7.2015

Ranní možnost použití toalet na policejní stanici berou chlapci jako samozřejmou službu a mávání na rozloučenou je už jen krásná tečka. Jedeme zpět.
Cesta na asfalt jde pomalu a díky bagru, který se pokouší o její vylepšení nám opět vypadává tlumič. Stejně jak rychle vypadnul se naštěstí po třech kilometrech vrací zpět.
Klikatící se asfaltka přes pohoří je stejně úchvatná jako když jsme přijížděli. Prostě se nám kopce líbí. Přibrždění v Ollaytaytambu, výhled na další inské památky a krátká návštěva čokoládového muzea a hlavně ochutnávka je příjemné zpestření.

Dochází nám benzín a jak už to bývá, nikde není pumpa, která by nabízela pro nás aspoň ucházející palivo. OKI jako kdyby to tušila a začíná kuckat.
Když už to vypadá, že budeme muset zastavit a dát ji odpočinout, přijíždíme k pumpě, která naši oranžádu nasytí a tak můžeme už bez potíží pokračovat dál.
Naším cílem je dojet do Abancay, jediného většího města na cestě. Avšak příjezd za tmy, do zcela chaoticky vypadajícího, špinavého a nevábně vzhlížejícího města nás nebere a tak pokračujeme ještě kousek dál.
Za městem, na jedné na pohled nefunkční pumpě stavíme a mezi šrotem a kamiony se ukládáme k spánku.

 

 

Peru předčilo naše očekávání. Hromadu památek, funkční služby a dostatek informací jsme od turismem již dlouho zasažené země čekali. Čekali jsme i na s tím spojená negativa. Ty se jaksi nedostavila. Ano jsou tu rádoby tradice, které se udržují už více kvůli turismu než z tradice samotné. Lze se stravovat, pohybovat a fungovat v Peru draze.
Ale je tu mnoho toho opravdu původního a lze to i levně.
Existují tady alternativy, což nám přišlo hezké a opravdu solidní.

Netvrdím to nyní jen proto, že jsme měli neuvěřitelné štěstí a dostali se na Machu Picchu zadarmo. To byl bombónek, který nás vážně rozsekal.
Mluvím o obecném měřítku, kdy i v Aquas Calientes, jediném a absolutně odloučeném místě pod tak frekventovanou památkou jakou Machu Picchu beze sporu je, se dá najíst za v přepočtu padesát korun, koupit pivo za dvacku a ve dvou vyspat za tři stovky.
Jde to i podstatně dráže. Je zkrátka na každém, co chce a na co má. To mi přijde dobré, slušné a vážně seriózní.

Navíc je Peru země přátelská, bezpečná a plná lidí co nemají problém s ničím, natož pomoci jen tak.
Peru není dokonalé, ale rozhodně patří mezi ty víc fajnová místa na světě. Peru je krásné, nejen na historii bohaté a má toho opravdu hodně co nabídnout.

Jeden velký zápor tu ale je. Doprava a řidičské návyky peruánců. Horší jsem za své cestování po světě ještě nezažil.

No a Machu Picchu... je zkrátka jenom jedno... je to nádherné místo a vynechat jej... to by byl hřích!