Namibie 3 - Červený Namib, město duchů a cesta bez rezervy

 

8.1.2015

Naštěstí přes poušť není v noci takový provoz a tak se nám spalo nádherně. Rychle balíme a vyrážíme na pobřeží kde na nás čeká několika tisícihlavá kolonie lachtanů.
"To si dělaj prdel", třeštím oči na nabídku výrobků z lachtaní kůže. "Vybírají vstup na jejich ochranu a pak nabízejí kabelky z jejich kůže? Hmm, tak to je fakt hustý", kroutím nad tou hrůzou hlavou.

Po řádném uhrazení vstupného, které jak již víme jde na ochranu zdejší kolonie, přijíždíme ke břehu oceánu kde nás vítá neskutečný zápach. Co zápach. Je to smrad, že by jeden pad. "To je strašný. To tak smrdí ty krásný zvířátka?" nevěří Kačka svému nosu ani očím. Jen se zašklebím a  pokývu hlavou. Smrad, nesmrad, jak přicházíme blíž a vstupujeme na vyhrazený chodníček, vidíme to obrovské množství lachtanů. Vidíme jak se nemotorně kolíbají po pláži, zívají, vrčí a nebo se jen tak líně nahřívají na kamenech. Přestáváme to silné a naprosto jedinečné aroma vnímat a jen se kocháme pohledem na mumraj před námi. "Těch je co?" nevěřím sám vlastním očím. Kačka září a sleduje mláďata válející se nám doslova pod nohama.

Když se po zhruba hodině nabažíme pozorováním na souši nemotornými mazlíky, vyrážíme směr Hentiesbaai. Malé, na mapě sotva znatelné město. Když do něho však vjíždíme jsme mile překvapeni nabídkou služeb. "Pneuservis!", vykřiknu radostně, v naději že zalepíme defekt a budeme mít k dispozici alespoň jednu rezervu. A také že ano. Necháváme si opravit od kamene proseklou pneumatiku, přehodit kola z předu do zadu, tankujeme plnou a zvládáme i oběd. Spokojení a sytí vyrážíme dál po pobřeží až do Swakopmundu.

Swakopmund je o poznání větší město plné služeb a zboží všeho druhu. Nejen z názvu, ale ze všech ulic tu na nás dýchá evropský, zejména pak německý vliv. Dokonce je zde i většina nápisů v němčině. "Jsme ještě v Africe?" dělá si legrácky Kačka a následně nepohrdne obrovskou porcí zmrzliny. Já místo mlsání směřuji zrak hlavně k pneuservisům. Potřebujeme nové pneu, neb jednu máme totálně zničenou a druhá není od konce své životnosti daleko. Bohužel zde nikdo nenabízí model, který máme na OKI a dokonce se dozvídáme, že "myšáky" do kterých je OKI obuta, se v Namibii vůbec nepoužívají. Rychle tedy hledáme připojení k netu a konzultujeme s chlapci od Horejska a ze ŠKODA Auto nejvhodnější náhradu. Protože zničená guma vykazuje sjetí k jedné straně, rozhoduji se objednat v jednom z pneu servisů na ranní seřízení geometrie.

"Tak teď ještě sehnat levné ubytko a nemá to chybu", hodnotím dosavadní a úspěšný průběh zajišťování kdečeho.

Zastavujeme u prvního domu na němž je napsáno "backpackers", levné ubytování pro batůžkáře. "Jo máme tady místo na kempování. Tamhle dole u zdi. Sprcha je pak na druhém konci zahrady", ukazuje nám paní majitelová. "A co chcete za noc?" táži se na to nejpodstatnější. "Tři sta za oba a noc", vyřkne a ani nemrkne. Jen se na sebe podíváme a je nám jasné, že tohle nebereme. Paní to hned chápe a tak nám doporučuje, zeptat se o pár domů blíž k oceánu. Zkoušíme to a opravdu. Bývalá pevnost dnes slouží jako ubytování a zázemí pro mladé a také pro cestovatele s finančním limitem. Když nám strážce ukáže místo kde můžeme parkovat a spát, sprchy a vyřkne cenu, nejsme si jistí a tak se ptáme ještě jednou. "No jak říkám, čtyřicet za oba", a pro jistotu klacíkem píše cenu do písku. Nevěříme svým očím. "Bereme!" vykřikneme jedním hlasem. "Ty brďo! Teplá sprcha a uklizení kousek od pobřeží za osmdesát korun. To je pecka!" vískám radostí. Ne nebojte neupsal jsem se. Ty původní ceny jsem uvedl v namibijských dolarech. Pak už jsem počítal v korunách co nás ten "luxus" bude stát ;o)

Rychle běžíme do blízkého supermarketu nakoupit dobroty na večer a pak sedáme na nábřeží na lavičku a děláme si malý piknik. Čučíme do oceánu, odpovídáme na pozdravy kolemjdoucích co se na nás potutelně usmívají a vychutnáváme si všechny ty dobroty a pohodičku.

9.1.2015

Ráno jsme před servisem ještě dřív než někteří zaměstnanci. Týpek od geometrie si chvilku prohlíží OKI a pak říká, "hmm Škoda. To znám, dokonce jsem to jednou řídil". "Vážně?" nevěřím svým uším. "Jo jo, byl jsem kdysi v Evropě a tak jsme to řídil. Myslím že se to jmenovalo Felicie", upřesňuje svou zkušenost se škodovkou. "No to je super. A myslíš, že to budeš mít v počítači?" snažím se neradovat předčasně. Je pravda, že musíme chvilku hledat, ale nakonec nacházíme. Najíždím na zvedák a OKI se dostává řádné a odborné péče.

Dopoledne a chvilku po obědě si užíváme město. Je to krása. Všude čisto a všechno působí tak evropsky. Ještě jedna zmrzlina a trocha pohody na sluníčku u oceánu a už musíme pokračovat dál.

Walves Bay je oproti Swakopmundu nehezké a takové nijaké. Získáváme tedy jen základní info o cestě do pouště Namib a vyrážíme dál. Naším dnešním cílem je největší duna na světě, Duna 7. Protože je to kousek od města, stíháme to ještě odpoledne. Dost času před západem. "Jdeme nahoru?" ptám se. Teda spíš se neptám a oznamuji. Kačka zakoulí očima, neb je jí jasné, že mě nic nezastaví. Když po pár minutách dupání pískem nahoru dosedává vedle mě na vrcholku hřebenu, už se jí to líbí víc. Kocháme se a vítr nás odměňuje pískem mezi zuby.

Kousek pod dunou je hospůdka a pronájem čtyřkolek. Dáváme si studené pivko a kecáme s majitelem. Ptáme se jej na možnost spaní u duny na parkovišti. "Jasný to není problém. Tady si vás nikdo všímat nebude. A když by byl nějaký problém, zajeďte k nám. Já řeknu hlídači a ten vás když tak pustí do areálu", nabízí nám bezpečné parkování. Nás ale láká spát přímo pod dunou. Protože večer fouká a je chladno, využíváme zásoby dřeva co s sebou vezeme a rozděláváme si oheň. Trávíme prima večer u táboráku a kocháme se pohledem na hvězdami zasypané nebe.

10.1.2015

Ráno děláme ještě pár povinných fotek a mažeme dál. Naším cílem je srdce Namibu. Cesta utíká rychle a tak jsme kolem poledního v Solitaire. Mini městečko, spíš fotogenická víska s rezavými vraky, restaurací a pumpou.

Přijíždíme až k bráně NP Namib. Zjišťujeme informace a rozhodujeme se počkat na vstup do rána. Protože si za kemp vymýšlí nesmyslnou cenu, jedeme nocovat na jedno z odpočívadel vzdáleném zhruba dva kilometry od brány.

Sedíme u cesty na malé lavičce, popíjíme nejlevnější vínko co jsme si koupili na pumpě a křoupeme buráky. Sprcha z kanystru na střeše je natolik osvěžující, že se mi nechce zpátky do kalhot. "Tady snad nikoho nebudu pohoršovat. Už dvě hodiny nic nejelo a je tma tak asi ani nepojede", rozhoduji se posedět ještě chvíli v adamově rouše. Kačka můj nápad sdílí a tak si užíváme prima klima.

Uběhne tak deset minut a v dálce se objeví světla. Odhadujeme to na nějakého opozdilce a nebo pracovníka noční směny a tak to neřešíme. Když už je auto kousek od nás, bliknou majáky a odbočí k nám. Kačka bleskem skáče do auta a mě podává kalhoty. "Co tady děláte?" ptá se policista v autě. "Ale pohodička a kemping. Plánujeme tady spát", odpovídám popravdě. "Ale tady nemůžete spát. Tady je to nebezpečné", odpovídá policista. "Jo a co je tady nebezpečné?", ptám se nechápavě, protože nevím co a nebo kdo by mohl být tak nebezpečný uprostřed pustiny, kde není ani živáčka. "No... no já nevím, nepřijde mi to bezpečné. Lepší spát v kempu. Pojeďte za mnou", rozjíždí se a vyjede na cestu. Zastavuje a čeká. Já sedím a taky čekám. Kačka vylejzá z auta a čekáme spolu. Nic. Není to ani minuta. Policista se rozjíždí a mizí ve tmě. "Pochopil, že nikam nepojedeme. Nebudu platit nesmysly za kemp. Vlastně už ani jet nemůžeme. Už jsme požili", dělám si legraci z jeho nepochopitelného počinu.
Jestli teď čekáte, že nastane nějaký problém, tak se omlouvám. Žádný nenastal. Za celou noc neprojel už nikdo a my jsme spali jako mimina ;o)

11.1.2015

Je půl páté když začne řinčet telefon. "Vstávat a cvičit!", vyletím jak na vojně a strhnu z Kačky prostěradlo. "Já tě zabiju!", zakvičí Kačka, ale má smůlu, já už jsem venku z auta a chystám se na brzký výjezd.
Po zhruba půlhodince jsme na parkovišti před Sossusvlei. Bohužel naše OKI nemá na to projet posledních pět kilometrů a tak musíme využít služby zdejšího shuttle busu. Trvá to jen chvíli a již jsme v údolí mezi červenými dunami. Okamžitě, zcela natěšení vyrážíme na tu nejvyšší na světě, na Big Daddy. Z ní je totiž nejkrásnější výhled na vyschlou planinu, všem tak notoricky známou. Vyběhneme na hřeben a sedneme si do teplého písku. "To je paráda. Tohle jsem chtěl vždycky vidět na vlastní oči!", libuji si ve výhledu a ve splnění dalšího ze svých cestovatelských snů. Kačka nemluví a jen se kochá. Když jsme po hodině kochání dostatečně nakocháni, sbíháme dunu bosky červeným pískem až k jejímu úpatí a jdeme se projít do vyschlé pánve. Botasky věšíme na větev jednoho z uschlých a tolik fotogenických stromů. Couráme se, fotíme a užíváme si jedinečnost tohoto místa když na nás promluví procházející pár. "Ahoj, nejste Láďa a Káťa?" zeptá se sympatická holčina a nám se okamžitě rozzáří oči. "Jo to jsme my", a začneme se smát. "Asi jste si všimli našeho nenápadného auta, co?", luštím její znalost našich jmen. "Jo jo sledujeme Vás už dlouho", dodává a začíná se smát její silnější polovička Pavel. "My za vámi jedem v malým skluzu. Na několika místech jsme si všimli, že před námi jedou češi a nebo Škoda Octavia. Zjišťujeme, že Nela a Pavel, jeli stejnou trasu a tak nás vždy zahlédli v návštěvních knihách na bráně. Je to fajn, uprostřed pustiny potkat zase našince a tak spolu kecáme dobrou hodinku, kdy nás sluníčko zase popožene.

Nafotíme ještě milion a půl dalších fotek a míříme k parkovišti kde na nás čeká řidič shuttle busu. Ještě malé kolečko a míříme k OKI, která je celou dobu středem pozornosti. Náš řidič je z ní tak unešený, že ho musím kousek svést po parkovišti a jako bonus mu pouštím Kabáty.

Poledne je tak horké, že se nedá vydržet jinak než v bazénu a tak společně s kolegy čecháčky skáčeme na tajno do bazénu v kempu u brány.
Je chvilku před pátou a my vyrážíme na prohlídku zdejšího kaňonu. Bereme to hopem, neb to co chceme dnes ještě stihnout je Duna 45. Nejčastěji fotografovaná duna světa. OKI si to cestou k ní užije a ačkoliv je zde rychlostní limit 60km/hod, OKI ho chvilkami zvládá i dvojnásob.

Přijíždíme k duně a už je tu celkem plno. "Jdu nahoru. Co ty?", ptám se Kačky a už se chystám na výběh hřebene. "Mě to stačí vidět tady ze spodu. Navíc ty zas poletíš, jak blázen. Nepotřebuju bejt splavená jak vrata od chlíva", směje se Kačka a vzdává se vítězného pocitu na hřebeni této duny. Měla pravdu. Jdu nahoru svižněji a ostatní mi nestačí. Postupně předbíhám všechny co vyrazili přede mnou. I tak nejsem nahoře první. "Sorry", omluvím se těm co tu již sedí na hřebeni. "Jóóóóóó!!!" zařvu do dálky, vstříc blížícímu se západu slunce. "Tak jsem tu Kačulo", houknu do vysílačky. "Tak mi to vyfoť", směje se Kačka a počítá dobu za kterou jsem to vyběhl. A tak fotím a kochám se pohledem na tu krásu. Stejně jako jsem to rychle vyběhl, to následně sbíhám rychle i dolů. Je to o poznání jednodušší a tolik se nezadýchám.
Pomalu opouštíme tu krásu a v zrcátkách sledujeme ohnivou kouli zapadající za hřebeny červených písečných dun.

Vyjíždíme z parku a míříme dál na jih. Nemáme jasný cíl pro dnešní večer. Nakonec stavíme kdesi uprostřed ničeho. Už je tma a jediné místo kde se dá normálně zaparkovat je odbočka před nějakou bránou, nejspíš opuštěné farmy či výběhu.

12.1.2015

Je kolem šesté a nás budí první projíždějící auto. Balíme a pokračujeme v cestě.
Po příjezdu do Luderitzu se snažíme získat nějaké informace ve zdejším informačním centru a zjišťujeme, že se nám věnuje paní s českými předky. Paní Svobodová nám doporučuje i levné ubytování takže máme dnes postel za cenu kempu. Navíc s připojením na net a tak můžeme vyřídit nejnutnější a potřebné.

Odpoledne a podvečer věnujeme procházce a prohlídce města. I tady je cítit bývalý evropský vliv a město působí velice civilizovaně a bezpečně.

13.1.2015

Přijíždíme do Kolmannskoppu, přezdívaného městem duchů poblíž diamantových dolů.

Trávíme celé dopoledne prohlídkou tohoto zajímavého místa s krásným příběhem, plného diamantů. Touláme se mezi troskami domů, zacházíme do některých z nich a čteme z maleb na stěnách. Ačkoliv bylo toto město opuštěno pro ukončení těžby, hned vedle něj je brána do areálu zdejší těžební firmy, kde se stále těží. Tam se ale nedostaneme.

Je chvilka po poledni a tak se ztrácíme v jedné hospůdce ve středu Luderitzu, kde si užíváme klimatizace, dobrého a levného oběda a připojení k internetu. Vám se tak dostává dalšího článku.

V podvečer vyrážíme do vnitrozemí. Cestou stavíme uprostřed nekonečných plání a kocháme se pohledem na skutečně divoké a pro toto místo vyhlášené koně. Jsou pohublí, ale v západu slunce se nádherně třpytí.

Dnešní noc trávíme u městečka Aus, kde parkujeme a nocujeme před informačním centrem.

14.1.2015

K snídani si dáváme jen pár sušenek co s sebou již chvíli vozíme. Teď přijdou vhod. Vyrážíme na jih k vyhlášenému Fish River Canyonu. Cestou po celkem slušné štěrkové cestě ničíme druhou pneumatiku. "No tak to je fešák. Totálně jsme ji rozdrbali", ukazuji Kačce obrovskou díru v pneumatice do které by se mi vešla celá noha. "Takže dál se jede bez rezervy", nevím jestli se tomu ještě smát, protože nás čeká několik set kilometrů ne zrovna dobrými cestami a hlavně bez možnosti sehnat novou gumu. Stejně se směju a při výměně si zpívám. "Ty si stejně magor viď", komentuje moje chování Kačenka. "Co budeš dělat když nám praskne ještě jedno kolo?". "No co? Pošlu tě do města pro nový. A nebo do Jednoty pro med", neopouští mě dobrá nálada a doufám, že nebudeme tuhle situaci muset řešit.

Na bránu NP přijíždíme odpoledne a sluníčko vše nekompromisně rozpaluje do extrémních teplot. Vracíme se tedy do pět kilometrů vzdálené lodge, kde ve stínu restaurace dáváme studenou kolu. Do parku se vracíme až před západem slunce, neb právě ten si zde hodláme vychutnat. Když si to tak skáčeme po kamenech a hrubé cestě, není potřeba mluvit. Oba myslíme na jedno. Neprorazit další gumu. Jedu opatrně a na některé vyhlídky raději jdeme pěšky. "Ta hlavní vyhlídka bude asi nejlepší", vyhodnocuji výběr místa pro západ slunce. Kačka souhlasí a tak se přesouváme na místo s nefunkčním zázemím, ale s lavičkou která se stává naší pozorovatelnou. Západ slunce postupně barví kaňon, ale i oblohu do ruda. Je to kýčovitě krásné, ale stejně se toho nemůžeme nabažit.

Z parku vyjíždíme už po zavírací hodině, ale na bráně to nikdo neřeší. Za tmy dojíždíme na křižovatku ležící dva kilometry od brány parku a bivakujeme. Je teplá noc, na nebi září miliarda hvězd. Možná víc, ale dneska se nám je nechce počítat.

15.1.2015

Vstáváme už před svítáním a vyrážíme zpět do parku. Východ není tak úchvatný jako západ, ale jsme tu sami a je tady klid. Cestou ještě navštěvujeme jiné vyhlídky a pokoušíme se o pár fotek. Bohužel rozloha zdejší krajiny je nad možnosti našich foťáků. To se zkrátka musí vidět a uložit na ten nejlepší disk. Do vlastní paměti a proto před odjezdem vyřknu mé otřepané "save to your memory - ulož do své paměti".

Vyrážíme směr Jihoafrická republika a město Upington, kde jsme se pokoušeli přes internet najít nové pneu. Když se před námi po sto šedesáti kilometrech objevuje asfaltová silnice, cítíme úlevu. "Teď jestli píchneme tak už to zvládneme", mrkám na Kačku. Cestou stavíme ve větších městech a ptáme se v servisech na gumy. Bohužel nikde nemají náš "rallye" rozměr.

Přijíždíme na hranice o deset kilometrů dříve, než jsme počítali podle mapy. Nu což, na různé odchylky jsme zvyklí. "Tady si vyplňte formuláře", hází před nás na okénku imigrační úřednice dva lístky. Neodporujeme a vyplňujeme informace, které jsou v našich pasech. Spolu s pasy je pak položíme pod plexi k dispozici úřednici. Ta si vezme pasy, lístky vytáhne položí vedle na pult a nevšímá si jich. "Tak proč jsme to jako museli vyplňovat?", nechápe Kačka tuhle pitomost a spolu sledujeme jak úřednice načítá pasy přes biometrickou čtečku. Musím se otočit abych nedráždil smíchem, který to u mě vyvolalo. "Asi ji zapomněli říct, že když má čtečku, že už se to vyplňovat nemusí. A nebo jí zbylo dost těch lístku a je jí to líto vyhodit", už se směju na plnou hubu. Naštěstí si nás úřednice nevšímá. Bouchne razítkem a my můžeme pokračovat. Celníci protentokrát probíhají skoro rychleji než imigrační a tak opouštíme nádhernou Namibii a chystáme se na již třetí vstup do Jihoafrické republiky.

 

Namibie je obrovská, barevná a přátelská. Namibie rozhodně předčila naše očekávání. Jsme z ní nadšení! Nádherná a bohatá příroda, krásné safari, hory a rozlehlé pláně, kde nepotkáte živáčka. Ono totiž i to nic uprostřed ničeho má svoji krásu. Oceán a jeho pobřeží, vodopády a nebo červená poušť Namib. Ta a nejen ta, vám strašně rychle učarují tak, že se nebudete moci odtrhnout. Můžete zde na vlastní oči vidět většinu z těch krásných obrázků "z Afriky".
Domorodci oblečení i neoblečení, v každém případě přátelští a pohostinní. Lidé jsou jedním z mnoha bohatství této země. Jsou vstřícní, usměvaví a kromě těch hodně původních, všichni mluví anglicky. Není zde draho a věci tady fungují. A také kuchyně je zde bohatá. Namibie je krásná a stojí za to, vidět ji na vlastní oči. A i když jsou tu cesty z větší části o chlup horší, nejsou špatné.
Namibie je zkrátka klenot Afriky, který neztrácí na své kráse.

Namibie je jeden z mála důkazů toho, že Afrika není a nebo nemusí být chudá.