Mongolsko 02 - ztráty a bloudění po necestách v nádherné Gobi

 

19.8.2016

Budí mě hrozné křeče v břiše a tak letím do nejbližšího křoví, řádně to tady označkovat. Aby ráno nebylo úplně nudné, letím takhle ještě dvakrát. Slivovice mi s léčbou nestálého žaludku nepomohla.

Postupně se vykopáváme z pelechů, snídáme, děláme společné fotky a loučíme se s našimi novými kamarády. Vyrážíme na jih, okusit drsnost a krásy pouště Gobi, než dostaneme nová ruská víza.

Silnice na jih je jako nová a tak to utíká rychle. Krajina se mění pomalu a tak si ji můžeme pohodlně prohlížet ve stokilometrové rychlosti. Občas je ale nutné brzdit a to když se přes silnici rozhodne přecházet stádo nějakého zvěrstva. Kozy, krávy a ovce už pro nás nejsou tak výjimečné, ale když se nám po silnici producírují velbloudi, musíme fotit.
Někteří jsou plachý, jiní zvědavý a úplně všichni jsou boží na pohled. Takhle blízko jsme divokého velblouda ještě neměli. Jsou velcí, trošku smrdí, lehce slintají, ale jsou opravdu krásní.

Je pozdě odpoledne a my dojíždíme do našeho dnešního cíle do Dalanzadgadu. Malý nákup a hledáme cestu z města. Chvilku nám to zabere, ale nakonec nacházíme krásnou novou asfaltku mířící k horám. Popojíždíme kousek za město, sjíždíme ze silnice a na jednom z kopečků zaujímáme strategickou pozici s výhledem na hory.
Slunce pořád svítí a příjemně hřeje. Dopřáváme si sprchu, večeři v křesílkách s pozorováním západu a když tohle představení končí, jdeme na kutě.

20.8.2016

Snídaně s prvními ranními paprsky a vítání nového dne. Je sice trošku chladno, ale příslib krásného dne nás hřeje na duši i na těle.

Sjíždíme na asfaltku a pokračuje směr jih. V mapě jsme si našli místo, ze kterého by měl být výhled na okolí. Bohužel naše mapa není až ta přesná a tak odbočujeme spíše náhodou, do míst kam vede nám nic neříkající ukazatel.
Máme kliku, cesta vede tak kam jsme chtěli jet. Sice tu na nás čeká brána a výběrčí, ale již první výhledy se tváří slibně. Ani ne po půl kilometru víme, že jsme udělali dobře.
Cesta se stáčí a kličkuje nádherným údolím mezi skalnatými kopci. Některé jsou holé, jiné potažené mechovým závojem.
Cesta nepatří mezi ty nejhorší, ale rozhodně ani mezi ty nejlepší. Někdy musíme být hodně na pozoru kvůli hlubokým strouhám a nebo kamení. Vše zvládáme a dojíždíme až na konec.
Přijeli jsme do míst, kde se normálně údolím táhne ledovec. Letos je asi výrazně tepleji a tak si dal ledovec odchod a po něm tu zůstala jen nenápadná říčka a uklidňující zeleň.
Sranda je, že tohle je jedno z míst co nám doporučoval Martin. Jenže my ho našli tak trochu omylem.

Vracíme se stejnou cestou zpátky a napadá nás pokusit se přejet přes tohle pohoří až do dalšího města. Nápad to není špatný, ale terén je tak trošku proti.
Prašná cesta přes hřeben by nebyl až takový problém, ale těsně před vrcholem jsou velké pukliny přes, které nepřejedeme.
Samozřejmě, že to zkouším z druhé strany, ale tady je stav cesty ještě horší. No co se dá dělat. Všude neprojedeme. Ale aspoň jsme se pokusili. Vracíme se stejnou cestou na novou asfaltku. Jede se po ní o poznání pohodlněji a rychleji.

Přijíždíme do Bajandalaj, kde pár kilometrů před městem asflalt skončil. Město nebo spíše pokus o něj, je prťavá a zaprášená vesnice. Podle sochy budhy určujeme centrum, kde se nám daří najít celkem slušný podnik, kde si poprvé dopřáváme cujvan, zdejší specialitku.
Nudle se skopovým masem a trochou zeleniny jsou oblíbená pochoutka a my jsme rádi, že jsme si dali jen jednu porci. Je toho totiž hromada.

Na několikrát se ptáme kudy vyjet z města k největší mongolské duně. Domorodci se shodují jen ve směru, ale za poslední boudou není nic, podle čeho určit přesný směr. Žádná cedule, žádná cesta. Cest je tady teda spousta, dalo by se říct víc než zdrávo, ale každá vede jinam.
Nakonec ten správný směr určujeme asi po kilometru, podle několika aut jedoucí jedním směrem.
Cesta je to drsná, špatná, vlastně žádná. Tedy oprava, je to mongolská cesta.
Štěrková cesta, po které se dá jet až šedesát v hodině. Pískovitá stezka mezi křovíčky, kde se dá jet taky celkem dobře, jen se musí víc kličkovat. Suchá koryta říček, kde si koulí párkrát škrtáme a kde je nutné vybírat pečlivě tu správnou stopu.  A nebo prostě cesta napříč ničím, plná kamení a všeho co před svým autem vidět nechcete.
Jenže tady jsme v Mongolsku, rozhodli jsme se přejet kousek přes poušť Gobi. Slavnou a drsnou část světa, která se motoristů přizpůsobovat rozhodně nehodlá.

Nejedeme rychle, ale jedeme. Spíše si s tím hrajeme a užíváme si drncání ke kochání okolní krajinou. Rány do podvozku, bereme jako vstupné za to, že se trmácíme touhle krásně nehostinnou, ale přesto na pohled bohatou krajinou.
Pohoří po obou stranách, připomínající dračí hřbety, které nám tak trochu určuje směr. Tady se vlastně ani ztratit nedá. Na levé straně se po hodině jízdy, začínají objevovat začátky písečné duny.

Vše jde v pohodě, jen ne tak rychle jak by si jeden přál. „Prásk!, prásk, prásk… „ něco strašně tluče do střechy. Okamžitě stavíme a vyhlížíme co nám uletělo. Kanystry na svém místě, celá zahrádka na svém místě, hágus co jsme svařovali drží. Co nedrží je hágus na druhé straně.
„Ty vole, mě jebne!“ říkám, nadzvedávajíc druhou stranu zahrádky. Praskla nám přesně v tom samém místě, jen na levé straně. No tady to nesvaříme. Takže stejně jako poprvé, vytahujeme kurtu a fixujeme to přes celou střechu. Je to sice řešení jen provizorní, ale účinné.

Pokračujeme dál a dál se kocháme skalami na pravé straně jenž se nám přiblížily a písečnou dunou na straně levé, která začíná růst do šířky i výšky.
Stavíme, abychom si dali malou pauzu a meloun, co už s sebou vezeme od prvního večera. Sahám do kapsy pro nůž a nic. Kapsa je prázdná.
„Kurva! Do píči, do píči, do píči!“ řvu jak když jsem ztratil svůj milovanej nůž. A já ho ztratil. Kačka na mě nechápavě zírá.
„Ztratil jsem stopatnáctku. Když jsem rozebíral tu krytku na střeše. Položil jsem si ho na střechu a zapomněl ho tam. Kurva! Úplně přesně ho vidím kde jsem ho nechal, pak jsem se pro něco otočil a zapomněl na něj“, osvětluji moment ztráty.
Kačka to chápe. Koneckonců byla u toho, když jsem s ním prošel na Empire State Building v New Yorku a nebo když jsem ho ve stejný den zahrabával v parku, protože mě s ním nechtěli pustit na loď k soše svobody.
Otevíral jsem s ním Kačce všechna vína, asistoval u většiny oprav. Cestoval se mnou víc než deset let po celém světě. Teď koneckonců už tři čtvrtě světa objel s námi. Doprdele!
Tolikrát jsem o něj bojoval na letištích, když jsem ho zapomněl uklidit do batohu, několikrát jsem ho nedopatřením vyhodil s odpadky a znovu z popelnice vyhrabal, vytrhnul ho v Sýrii taxikáři z ruky, když si ho chtěl nechat jako suvenýr. Tak strašně moc toho se mnou zažil a teď se chudák válí někde v prachu mongolské pouště Gobi.
„Jedeme zpátky. Zkusíme ho najít“, říká nekompromisně Kačka, vědoma si toho jak moc pro mě můj mikovák znamená. Jedeme zpátky, oči zabodnuté do cesty a snažíc se jet tou stejnou cestou.
Nebudu vás napínat. Vrátili jsme se těch patnáct kilometrů, co jsme od místa opravy ujeli a našli starou bačkoru. Hledat, byť modrý a dobře viditelný nůž v poušti, není jak hledat jehlu v kupce sena. Je to ještě horší.
Jedeme zpátky, nemluvíme, nespěcháme, doufáme v zázrak, pořád trošku čekáme, že se před námi na cestě objeví. Neobjevil. O kousek dál, než kde jsme zjistili tuhle hroznou ztrátu, stavíme a já vytahují z krabice s technikou náhradníka. Ten samý nůž, jen žlutý, minimálně používaný.
Něco končí, něco začíná. První akce žluté stopatnáctky je, nakrájet ten meloun.
Meloun je výborný, sladký… ale ten můj ztracenej nůž, ten mě sere!

Když už stojíme, děláme pár fotek a jedeme dál. Cesta je snad ještě horší, ale zvládáme to bez potíží a OKI si to vážně užívá. Suché brody, velké kamení, troška písku, troška oblázků, jedeme stále vpřed.
Podle občasných informací od domorodců, které potkáváme podél cesty, už to máme mít jen třicet kilometrů do cíle.
Vyjíždíme na malý kopeček mimo cestu a rozhodujeme se tu nocovat. Duna tu leží stovky, nebo tisíce let, tak snad do rána nikam nezmizí.
Koneckonců na ni máme krásný výhled i tady. Přestavujeme OKI na nocleh a zjišťujeme, že máme píchlé zadní kolo. No když se daří tak se daří.
Sluníčko svítí, duna pomalu chytá načervenalou barvu, Kačka vaří večeři na zbytku plynu a já měním kolo. Taková rodinná idylka.
Večeře hotová, kolo vyměněné, rychlá sprška a už si to užíváme v křesílkách s výhledem na nádherný západ slunce a do ruda se barvící dunu. Sami, uprostřed ničeho, uprostřed nehostinné a přesto překrásné Gobi. Není to dokonalý, nemáme pivo!

21.8.2016

Ráno je o poznání zamračenější. Pokračujeme v drncání vpřed k našemu cíli. Cesta se rozděluje na všechny směry do několika desítek cest a ne vždy je zcela zřejmé, které vedou správným směrem.
Občasně stavíme u jurtových tábořišť, které současně fungují jako kempy a útočiště pro organizované výlety. Postupně se dostáváme až k místu, kde se největší mongolská duna hrdě tyčí nejvýše.
Modrá značka a další tři auta nám potvrzují, že jsme tu správně. Celou cestu není žádné značení a až tady je uprostřed ničeho dopravní značka „parkoviště“. Někdo měl hodně velký smysl pro humor, to se musí nechat.

Skupina francouzů okamžitě poznává evropskou espézetku a tak se na nás přichází zvědavě podívat. Spolu s nimi i jejich mongolští řidiči a průvodci.
Krátký výklad o naší cestě a obrovský zájem o auto. Hlavně mongolští řidiči okamžitě zkoumají naší světlou výšku a když jim říkáme že nemáme pohon na všechna kola, jen kroutí nevěřícně hlavami.
Ptám se řidičů na další směr.
„Máš GPS?“ ptá se jeden z nich lámanou angličtinou. Odpovídám že ne a způsobuji pozdvižení.
Někteří nechápou a kroutí hlavami, jiní nevěří a nahlíží do auta, no a zbytek se hrozně řehtá a něco mele mongolsky.
„Bez navigace se do Gobi vydá jen mongol a nebo magor“,  překládá mladá mongolská průvodkyně slova řidičů. Ti si mě s nadšením berou stranou a na mapě mi začínají dávat instrukce, kudy se vydat a kde překonat horský hřeben. Naše šílenost se jim strašně moc zamlouvá.

Za velikého mávání a troubení se s námi skupinka loučí a jede dál dle svého plánu. My hledíme vzhůru k hřebeni duny a zvažujeme, zdali na ní lézt či nikoliv.
Počasí je takové nijaké, což nás ke sportovnímu výkonu spíš nevybízí. Jenže když už jsme tady, chtěl bych na památku trošku písku. No a brát ho tady dole z toho co sfouká vítr, úplně neplatí.
Takže Kačka si vystačí s pohledem od auta a já s foťákem v ruce běžím nahoru. Můj cíl není hřeben, ale zhruba polovina duny.
Netrénovanému tělu to chvilku trvá, než se po příjemně teplém písku vyškrábe nahoru, ale stojí to za to. Lepší výhled, pár snímků a písečný vzorek na památku přímo z duny.

Dle instrukcí a rad mongolských řidičů, vyrážíme proti v dálce se tyčícímu hřebeni. Duna se nám pomalu zmenšuje a ztrácí v zrcátkách a my uháníme vpřed a pomalu nabíráme výšku.
Cesta se začíná klikatit a zařezávat mezi mechem pokryté skalnaté kopce. Občas jsou to jen zelené kopečky, připomínající zmrzlinu, jindy drsně působící skaliska s ostrými kamennými  hroty.
Cesta se před námi kroutí a zvedá do jednotlivých sedel, která postupně přejíždíme. Chvilkami je cesta příjemně štěrková, jindy nepříjemně kamenitá a jsou úseky, kde není nouze o hluboké strouhy, kterými za deště tečou říčky.
S každým dalším hřebenem, vyhlížíme ten poslední a čekáme na okamžik, kdy cesta začne klesat. Trvá to celou hodinu. Pomalu a trpělivě kličkujeme, pečlivě hledáme tu nejlepší cestu.
Rázem se cesta začíná stáčet do velkého oblouku a klesá. Současně s tím se však také výrazně horší její kvalita a spíš než po cestě sjíždíme bývalým a řádně kamenitým korytem řeky. Samozřejmě suchým a bez vody. Píšu bývalým. Ale množství a velikost kamení nám dává slušně zabrat. OKI dostává každou chvilku nějakou ránu a my za každou zatáčkou vyhlížíme konec.
Jediná výhoda tohoto úseku je, že není kam odbočit a ztratit směr. Prostě to jinudy nejde, takže máme jistotu, že jedeme správně.
Po čtyřiceti minutách příšerného drncání se před námi skály rozestupují a otvírá se prostor. Chtěli bychom se radovat, ale cesta se moc nelepší. Sice ubylo hlubokých děr, ale ostré kamení zůstalo.
„Před námi by měla být křižovatka“, koukám do mapy, před nás a zase do mapy.
Jsme v místě, kde bychom měli odbočit a pokračovat doprava. Což taky uděláme, protože cesta jinudy nevede, ale kde je ta cesta rovně co máme zakreslenou v mapě?
Nemáme moc na výběr a odbočujeme i když jsme vlastně ještě k žádné odbočce nedojeli.
Tak nějak logicky si z mapy odvozujeme, že máme mít právě překonané pohoří po pravé straně a tak pokračujeme směle kupředu.

Kamení ubývá, dokonce by se chvilkami dalo jet rychleji. Jenže jsou tu suchá koryta řek, která na dálku nejsou moc vidět a tak musíme pospíchat pomalu. Někde je přejezd jednoduchý, někde to musíme vzít rychle, abychom nezůstali v písku, někdy po nás zůstane pozdrav v podobě rejhy v zemi od koule.
Jedeme si to směle vpřed až do doby, kdy se před námi cesta regulérně rozdvojuje. Kam teď? Měli bychom se stáčet doleva, ale ta pravá cesta působí jako větší.
Naštěstí za námi jedou nějací domorodci na motorce. Naštěstí asi není přesný výraz. Domluva je s nimi opět jak s mongolama. Ať ukážu na kteroukoliv cestu, kývají na souhlas, že to je ta pravá.
Takže správně jsou prý obě. Jedeme tedy podle citu a stáčíme se doleva.
Opět přibývá kamení a některá koryta jsou o fous hlubší. Ale zatím nic, co by bylo nad naše síly.

Proti nám jede auto a tak na něj s předstihem mávám, aby zastavilo. Já zdravím mongolsky a řidička se mě rusky ptá, odkud jsem. Nadšen z ruštiny a možnosti se trošku domluvit, prozrazuji náš původ.
„Jé, no tak dobrý den“, zdraví mě řidička po našem. Oba třeštíme oči. Uprostřed Gobi, kde bloudíme a potřebujeme se doptat na cestu, potkáváme domorodkyni, co osm let žila v Česku a mluví po našem. Chvilková rozmluva, darování samolepky a přeptání se na cestu.

Jedeme dál, drncáme si to mezi kameny a máme radost z každého úseku, kde jich ubude. Naštěstí takových úseků přibývá, z čehož usuzujeme, že se blížíme k našemu cíly. Jenže na kilometry to nesedí.
Podle mých výpočtů už bychom tam měli být, ale nejsme.
Stavíme, koukáme marně do mapy a jen se domníváme, kde asi jsme. Za námi se blíží auto a tak vylejzám, abych ho zastavil a přeptal se.
Auto zpomaluje, zpomaluje a najednou zrychluje a já musím odskočit stranou, aby mě nesrazilo.
„No ty vole!“ vyletí ze mě a registruji, že neřídí paní, ale její malý syn. Klukovi může být tak osm roků a evidentně si spletl brzdu s plynem.
Naštěstí ho paní rychle usměrňuje a staví, abych se jich mohl přeptat. Ukazuji v mapě, kam míříme a dostává se mi vysvětlení, že tu odbočku co hledáme, jsem už asi před hodinou museli minout.
Když prý ale pojedeme další tři kilometry, bude možné odbočit a napojit se na jinou cestu, která nás do městečka dovede.
Zprvu se mi tomu nechce moc věřit, ale dávám na domorodce a pokračuji další tři kilometry.
Paní jedoucí před námi mi ukazuje rukou z okénka směr a cestu, po které se vydáváme do dálky.
Ujíždíme sotva pět dalších kilometrů a cesta se rozděluje na všechny strany. Která je ta správná? Začíná nám docházet benzín a tak si nemůžeme dovolit další zajížďku. Naštěstí nám kříží cestu elektrické vedení a tak si zkouším namluvit, že to bude spojnice mezi městem, které hledáme a tím ze kterého jsme původně vyrazili. Jedeme po cestě lemované řadou sloupů a doufáme, že je to správně.
Po deseti kilometrech dojíždíme auto a ptáme se na směr. Řidič potvrzuje, správný směr a nám se dostává klidu, že nebudeme uprostřed poušti čekat, až nám někdo doveze benzín a ukáže směr.

Nenápadný horizont a za ním konečně město. Hurá! Dokonce máme ještě benzín na šedesát kilometrů. Paráda. Pro jistotu ale hned stavíme u boudy, co slouží jako čerpací stanice a tankujeme plnou. „Tak tohle by jsme měli“, konstatuji spokojeně, plníc prázdný pupek naší oranžády.
Zajíždíme do městečka. Kačka jde do jednoho z podniků objednat něco k večeři a já jedu najít pneu servis.
Malá bouda s velkým chlapem co mi na počkání tahá hřebík z kola a záplatuje pneumatiku. Společné foto a vracím se na náves, kde Kačka stále čeká až paní majitelová připraví zdejší mongolskou specialitu.
Po dvaceti minutách společného čekání je hotovo a my se můžeme cpát cujvanem s obrovskými kusy skopového. Ještě že jsme si zase dali jen jednu porci, je toho zase hromada.

Rychle se přeptáváme zvědavých strýců co nám okukují auto na směr z města a vyjíždíme k patnáct kilometrů vzdálenému místu, které chceme ráno navštívit.
Červený kopec je za chvíli z dálky viditelný a tak bez problému nacházíme. Letmá prohlídka, popojetí o kilometr bokem a nedaleko od útesu do červeně zbarveného údolí se chystáme na nocleh.
Je teplo a tak si dopřává spršku z kanystru a hambatí v křesílkách večerní pohodu. Byl to náročný den.

22.8.2016

Ráno se zase tak trošku mračí. Na obloze je peřina z mraků a netváří se to nejlíp. Snad nebude pršet. Pomalu vyjíždíme na červený kopeček, na prázdné parkoviště s opuštěnými stánky trhovců.
Jsme tu nejspíš příliš brzo, ale aspoň se nemusíme s nikým tlačit na úzké stezce a v klidu si pořizujeme první snímky do červena zbarvené strže, připomínající americké národní parky.
„Hele tamhle je nějaká cesta dolů“, ukazuji Kačce prstem do dáli, světle červenou linku, klikatící se mezi balvany a stěnami strže dolů.
Kačka už moc dobře ví, že něco mi rozmlouvat nemá cenu. Ale aspoň se snaží dát si požadavek, že když to bude vypadat nesjízdně, otočíme to. Teď ji to samozřejmě odkývám.

Cesta z dálky vypadala podstatně lépe. Až teď zblízka vidíme jak je strmá, prašná a dole plná obřích kamenů. Sjíždíme pomalu dolů, abychom si udělali pár snímků z trošku jiné perspektivy.
Před námi se zjevují obří kameny a pokračovat dál by bylo zbytečné riskování. Navíc vyjet přes ty šutráky zpátky nahoru je pro nás takřka nemožné. Pořizujeme snímky a máme radost z toho, že se začíná pomalu vyčasovat. Bereme to jako znamení k návratu.
Kačka vyráží s foťákem na kopec, aby natočila, jak si OKI poradí s terénem a jak vyjedeme.
Vše připraveno, motor vrčí, kamera běží, dávám za jedna a vyrážím do kopce. Kola hrabou zatím jen lehce a já se snažím nabrat rychlost. Jednička vytočená na maximum, zajišťující nejvíc síly. Přichází kritický úsek, jehož zdoláním máme vyhráno. Písek, hlubší strouha uprostřed a já se snažím manévrovat tak abych pod kola dostal co nejvíce pevného podkladu a kola měla kde zabírat.
Začíná se prášit, kola hrabou na plné obrátky, motor ječí a já s OKI kličkuju jak ještěrka.
Bohužel bez podpory zadních kol se na písku dostávám jen do poloviny, kola hrabou a ztrácím rychlost. Stavím, rychle začínám couvat, aby mě úplně nepohltil oblak prachu, rozvířený koly.
Druhý pokus, s trošku větším rozjezdem, ale se stejným výsledkem. Písek a jemné kamínky jsou moc hluboké a nad naše síly. No to je teda legrace. Couvám, otáčím se a znovu přijíždím k obrovským kamenům, kde jsme se rozhodli vrátit. Musíme to projet a najít normální cestu zpátky nahoru.
Kačka se raději hostí role kameramana. Nechce se jí sedět v autě, při přejezdu takových úseků, kde není nouze o slušné náklony.

Přejíždím úspěšně první velké kameny a zdá se, že by to neměl být zas takový oříšek. Další šutr, další díra, projíždíme obrovskou jámu a jen do ní děláme koulí zářez na památku.
„Počkej, počkej, tady to bude super fotka“, hlásí Kačka pěknou pozici s OKI nad obrovským kamenem.
Pro ještě drsnější záběr vytáčím kola a s OKI poslušně pózujeme kolem nás poskakující Kačce.
Signál palcem, že je nafoceno a že můžu pokračovat. Dávám za jedna a pomalu se rozjíždím.
„Drrr, drc!!!“ sesouvá se OKI po prachu dolů a s ohromných rachocením sedá na ten obrovský šutr.
„Doprdele! Já jsem kokot!“ kleju, vědom si toho co se stalo. Vytočil jsem kola na fotku a nestočil zpátky. Místo přes kámen a podél něho bezpečně dolů, jsem najel přímo na něj a OKI se tu posadila.
Vyskakuji z auta a kontroluji, co se mi povedlo. Přední kola jsou lehce ve vzduchu, tedy bez šance rozjet se vpřed či vzad. Hodnotím vše pohledem a přicházím s řešením jak z téhle situace ven.
„Sedneš si do auta, já se ze zadu opřu a nadzvednu kufr. OKI se nakloní a přední kola se chytnou. Ty strašně pomaloučku popojedeš na jedničku a vytočíš kola naplno doprava“, popisuji Kačce můj plán.
„Já se bojím, co když něco poseru“, není Kačka z mého skvělého nápadu tak nadšená.
„To bude brnkačka. Auto je z kopce, já s ním pohnu lehce. A když budeš mít vytočený kola naplno, tak se těma zadníma kameni vyhneš. To půjde, uvidíš. Sedej a pomaloučku za jedna“, nedávám ji šanci a zaujímám vyprošťovací pozici.
„Kola!“ křičím a dávám pokyn k úplnému vytočení. Opírám se rukama do prostoru nad „espézetkou“ aby došlo k nadzvednutí zadní části auta a přední kola se dotkla země.
„Raz, dva, tři a pomalu“, odpočítávám a nadzvedávám kufr. OKI se elegantně zhoupává, přední kola lehce hrabou, kontakt. OKI se posouvá o pár centimetrů vpřed, odlepuje se od kamene a Kačka ji pomalu vede tím správným směrem.
„Johohó!“ zvolávám radostně, neb to vyšlo na první pokus přesně podle mých představ.
„Viděl si to? Viděl? Ještě že mě máš, ti teda řeknu“, dělá srandičky a ramena Kačka.

Ještě projíždíme pár dalších úseků, které nejsou úplně pro osobní auto, ale už je to bez velkého kamení a tak si s tím víme rady na poprvé. Jedno hlubší koryto a kličkujeme po štěrkové cestě směrem, kde by se mohla vyskytovat cesta nahoru.
„Tamhle by to mohlo jít“, ukazuji na cestu vlevo, která vede skoro přímo do kopce.
„Myslíš, že to vyjedeme?“ jen na chvilku pochybuje Kačka o mém plánu, když vidí jak strmá cesta je.
„Máme snad škodovku, ne?“ nepřipouštím pochybnosti, ale je pravda, že rozjezd nepodceňuji a vytáčím dvojku do maximálních otáček. OKI letí do kopce, kamení bubnuje do podběhů, ale bez jediného zaváhání vyjíždíme. Plácáme si na oslavu a vracíme se do míst, kde jsme začali se sjezdem.
Slunce už řádně svítí, všechno kolem září rudě a tak se zvěčňujeme, abychom na tohle místo nezapomněli. No myslím, že asi hned tak nezapomeneme.

Vracíme se na parkoviště, kde už začínají fungovat trhovci a přijíždějí první dodávky s turisty. Já běžím pořídit znovu pár fotek na světle, Kačka smlouvá s domorodci a kupuje malého srstěného velblouda.

Cesta zpátky do města je jednoduchá, ačkoliv tím směrem vede zase několik možností. Ve městě si kromě oběda, děláme zastávku v jedné ze zdejších bank a pořizujeme pár snímků pro Fio banku, jednoho z našich partnerů. Nakonec ve skromné bance a hlavně před ní, trávíme se zdejším ředitelem pobočky příjemnou půl hodinku a díky jeho slušné angličtině se dozvídáme pár zajímavostí.

Cesta z města pro nás není až tak neznámá. Vlastně prvních několik desítek kilometrů vede podél stožárů elektrického vedení, tedy po cestě, kterou jsme do města přijeli.
Druhá část se od sloupů sice vzdaluje, ale je celkem snadno čitelné kudy jet. Navíc se zvyšuje frekvence aut. Již potkáváme auto každých dvacet minut a cesta je čím dál slušnější. Chvilkami si to uháníme až sedmdesáti kilometrovou rychlostí.
Několikrát stavíme na fotku, chvilku pozorujeme stáda koní a velbloudů, občas musíme ubrat kvůli hlubšímu terénu a přejezdům koryt. Tak či tak je zpáteční cesta výrazně pohodlnější a rychlejší.
Po třech hodinách se před námi objevuje věž letiště a za ním již první zástavba. Ještě chvilka kličkování mezi kalužemi a už je tady silnice.
„Asfalt!“ zvoláváme vítězně a pomalu si to míříme do města Dalanzadgad. Krátký průjezd, několik snímků, kterak vypadá civilizace uprostřed ničeho a vyrážíme na cestu zpět do Ulanbátaru.

OKI a my s ní, si užíváme krásnou asfaltovou silnici do hlavního města.
V místě kde silnice vede skrze jeden z mála kopečků, odbočujeme a vyjíždíme nahoru nad silnici. Stavíme v závětří valu a se vzpomínkami na pár dní v poušti Gobi, jdeme na kutě.

23.8.2016

Ještě nezačalo pořádně ani svítat a k nám si to do kopce drncá motorka s domorodci. Nic nechtějí, jen se tady cestou zastavili, aby u hromady kamení s barevnými fáborky uctili své bohy a vykouřili cígo.
Takhle přijíždí postupně ještě další dvě posádky a třetí ve chvíli kdy již za světla přestavujeme auto. Jen pozdraví, usmějí se na nás a věnují se házení kamení na hromadu. Následuje rituální cigáro a zase s úsměvem a mávání odjíždějí.
Abychom si to se zdejšími bohy nerozházeli a za noční ochranu, přihazujeme po vzoru domorodců také pár kamínků a vyrážíme na cestu do Ulanbátaru.

Slunce hřeje a travou prorostlá poušť se krásně třpytí. Občas stavíme na fotku, občas abychom při pohledu do dálky něco snědli. Utíká to rychle a už nás vítá rušný provoz hlavního města se vším všudy. Tedy se všemi těmi neřestmi zdejších řidičů.
Okamžitě míříme na ruskou ambasádu a radostně si vyzvedáváme naše pasy a nová víza. Cestou zpátky stihne Kačce do oka padnout jedna z kabelek v nabídce zdejšího obchůdku se suvenýry.
Rychle zajíždíme na českou ambasádu se rozloučit, protože jen teď mají minutku volného času.
Ještě že se tu stavujeme. Pan Zajíček je muž činu a spolu s jedním ze zdejších zaměstnanců naší ambasády nám doporučují a domlouvají servis, kde bychom mohli svařit prasklou zahrádku.
Děkujeme, loučíme se a s kontaktem na servis do něj rovnou vyrážíme.

Díky dokonalému popisu nacházíme servis okamžitě. Chvilka čekání na náš kontakt Bayara a už mu vysvětlujeme co je náš problém. No a jak takovou věc vysvětlit mongolovi? Česky přeci! Bayar totiž studoval v Československu a tak se s ním krásně domluvíme po našem.
Jejich dílna sice nedisponuje tou správnou svářečkou, ale Bayar okamžitě ví a veze nás ve své Toyotě směrem z města. Zajíždíme do míst, které dílnu spíše nepřipomínají, ale kluci si tu vědí rady a mají ten správný stroj. Je legrace je při práci pozorovat a ne že nejednoho našeho bezpečáka by omejvalo, z toho tady, by omejvalo úplně všechny bezpečáky.
Ale čert to vem, hlavně že je to svařené. Není to tedy moc na parádu, ale je to rychle, levně a vypadá to opravené  trvale.
Jedeme zpět, já si chvilku hraju na opraváře a autoelektrikáře, neb musím přestřihnout a znovu zadrátovat připojení přídavných světel. Výsledek je takový, že zahrádka drží a světla svítí.
Aby toho nebylo málo, Bayar odmítá peníze a tak mu alespoň darujeme rybičku a samolepku na památku.
Loučíme se a vyrážíme rychle zpátky do města. Ještě jednou si dopřáváme skopový řízek, posíláme pár posledních pohledů a samozřejmě vyzvedáváme vyhlédnutou kabelku.

Vyjíždíme z města a třicet kilometrů za ním odbočujeme do kopce, kde si v jednom ze sedel děláme dnešní noční parkoviště. Na výhledy to dnes nevypadá. Je pěkná kosa a ještě k tomu začíná pršet.

 

 

 

Ačkoliv jsme původně nechtěli na jih Mongolska zajíždět, zajeli jsme. Měli jsme tam možnost alespoň trošku ochutnat ze slavné pouště Gobi. Dala nám zabrat, způsobila nějaké ztráty, ale rozhodně toho nelitujeme. Nejen že je vyhlášená, drsná, ale je také krásná, stejně jako její obyvatelé.
Je nám strašně moc sympatické, že se tu neprojevuje nešvar dvojích cen a že přátelskost a vstřícnost domorodců není hrané divadlo.
Pořád platí, že je s nimi občas složitější domluva, ale když dva chtějí, nakonec se domluví. A Mongolsko to zatím naplňuje.
O to hezčí potom je, jak velké procento je těch, s kterými se domluvíme česky.