Mexiko 1 - krásy Karibiku, jedinečné Chichen Itza a český řidičák v Pallenque

 

7.10.2015

Jedeme si to po fakt dobré silnici a první cedule nás vítá v Mexiku. Současně také upozorňuje na rychlostní limit. Okamžitý nápad si vyfotit přivítání způsobuje, že rychlostní limit dodržujeme a nedáváme tak šanci číhající policejní hlídce nás zkasírovat. No to jsou nám ale způsoby.

Přijíždíme na hraniční přechod a jsme mile šokováni. Zcela nový přechod, žádní naháněči, organizace a anglicky mluvící personál.
Dostáváme parkovací místo a jsme nasměrováni k okénku imigračního. Žádné dlouhé vyptávání, žádné zdržování. Jen co vyplníme formulář jsme na půl roku vítáni v Mexiku.
Chvilka vyptávání se na celníky, kteří jsou přímo za námi ve stejné hale. To je tak, když si oficír plete levou s pravou. Dámy na celním jsou milé. Až podezřele milé. Ale jejich přístup je profesionální a my se dál necháváme příjemně překvapovat.
Vše nám vysvětlují a o všem nás informují. Nutná celní záloha ve výši čtyř set dolarů, další poplatek za celní proceduru a nakonec i poplatek za vstup, nám lehce kazí náladu. Ale dámy nás ujišťují o rychlém vrácení celní zálohy, berou karty a na oplátku nám propůjčují krásnou samolepku na přední sklo.
Vyřízení trvá jen pár desítek minut a tak se vracíme k autu.
"Můžeš mi prosím otevřít auto abychom provedli kontrolu", žádá mě pohraničník se psem na vodítku.
"Trošku riskuješ s tím tvým psem. Mám tam použité boty a ponožky", dělám si legraci a otvírám zadní dveře.
Dělal jsem si srandu, ale pes opravdu jen nakukuje a okamžitě couvá z auta ven. Nemůžu se ubránit smíchu. Ponožky mi nepřijdou zas tak jetý. Naštěstí má pohraničník smysl pro humor  a taky rád svého psa. Do druhého pokusu ho nenutí. Obíhají namátkově auto a předávají nás kolegům.
"Ještě je potřeba provést a zaplatit za desinfekci tvého auta", oznamuje mi jiný z kolegů a vede mě k okénku abych prvně uhradil poplatek.
"No ale my tady máme potvrzení o desinfekci z Panamy", tasím pohotově lejstro z Colónu, které má platnost pro celou Střední Ameriku.
"Tady je Mexiko", povídá amígo v okénku lehce se na mě usměje, zavrtí hlavou a podává mi účtenku s částkou. No to jsem si mohl myslet. Ale protože nás posílají k výjezdu, je zřejmé, že celá desinfekce je vyřešena pouhou platbou. Zajímavé. Ale nebráním se. Netoužíme po žádném spreji.

Popojíždíme k poslednímu přístřešku, k výjezdu z hraničního přechodu.
Červená šipka nás odklání stranou. Vyhráli jsme namátkovou kontrolu. Nemůžeme se udržet radostí.
Po zuby ozbrojení bouchači v maskáčích a pár inšpektorů, co nám touží překontrolovat auto.
Stavím, ještě nestíhám vylézt z auta a už nám jeden z inšpektorů zkouší otevřít páté dveře.
"Moment amígo, moment", snažím se ho zastavit abych zamezil případným škodám při vypadnutí čehokoliv z našeho auta. Přeci jen mám o chlup větší přehled jak to máme v kufru porovnané.
"Co máš za problém?", skoro na mě zakřičí inšpektor.
"Nemám problém, ale nemůžeš to auto jen tak otevřít. Něco vypadne, rozbije se to a co potom? Řekneš sorry? To mi stačit nebude", vysvětluji mu v klidu své důvody a pomalu otvírám páté dveře.
Inšpektor se uráží a odchází od auta.
"Sundej všechno ze střechy!" štěkne po mě a začíná se věnovat autu co přijelo za námi do vedlejšího pruhu.
"To si dělá prdel", vrčí Kačka česky přes zuby. Nikdo jeho pohnutky nechápeme. Ani jeho kolegové, ani po zuby ozbrojení bouchači v maskáčích.
Pobízím k prohlídce rukou kolegyni inšpektorku, která stojí vedle auta a vše jen pozoruje.
"Nech to já je udělám", okřikne ji uražený inšpektor a vrací se k nám. Přejíždí mě zlým pohledem, bere si ke kontrole můj pas a aniž by se podíval do auta, vrací mi pas a jasným gestem rukou nás posílá pryč.
Nerozmlouváme mu to. Skáčeme do auta a vyrážíme za krásami Mexika. Olééé!

Po pár hodinách jízdy přijíždíme do Tulumu. Čekali jsme malé městečko. Zas až tak malé není. Pobřeží je zasypané hotely a všude mraky turistů. Dostat se k moři na pěknou pláž, nejde jinak než přes některý z hotelů. Chvilku projíždíme po pobřeží a skulinkami mezi hotely se snažíme zahlédnout moře. Jsme z toho lehce otrávení. Čekali jsme turismus, ale tohle je vážně moc.
Nakonec stavíme před jedním hotýlkem a jdeme se zeptat na možnost vykoupání v moři.
"Jasný. Tudy se dostanete rovnou na pláž. Žádný problém", šokuje nás svou okamžitou a hlavně kladnou odpovědí recepční. Jdeme tedy.
Probíháme po písku mezi zástavbou, palmami a pak... nádhera! Nádhera na osmou! To jsou barvičky!
Na nic nečekáme a běžíme do vody, užít si tu krásu. Navíc jak byly uličky před hotely plné lidí, na pláži je skoro prázdno. Užíváme si koupání v nádherných barvách teplého Karibiku a přes koruny palem pozorujeme západ slunce. Tady už to zavání dovolenou!

Recepční nám nabízí možnost využít pláž i zítra. Chvilku debatíme u kapoty o naší cestě a dokonce nám navíc nabízí i heslo k hotelové wifi.
Vracíme se před zdejší obchoďák, kupujeme si první Coronu a piknikujeme na zdejším parkovišti, kde nakonec také nocujeme.

8.10.2015

Zatím co jde Kačka do obchodu ulovit něco k snídani, já kompresorem dofukuji opět prázdné zadní kolo. Rychlá snídaně ještě na parkovišti obchoďáku a hned poté vyrážíme k hotelu.

Kačka utíká do moře a já využívám recepce a hotelové wifi ke kontrole emailů a nutné administrativě.
Ve vysokých teplotách nelze vydržet u počítače dlouho a tak jsem za pár chvil taky ve vodě.

Plánovaná rychlá zastávka v pneu servise se lehce prodlužuje díky nechápavosti mechanika. Pořád se diví, proč chci zalepit tu duši. Vždyť tady všichni jezdí bez duší. Nakonec se daří a po hodině vyjíždíme.

Pozdní odpoledne a slunce lehce přestává pálit. Ideální čas na prohlídku zdejších památek. Parkujeme před jednou z mnoha restaurací, abychom nemuseli platit nesmyslně drahé parkovné a vyrážíme k bráně. Tam je nám zabaven stativ, neb je to prý profesionální vybavení a za takové je nutné platit extra poplatek, což nechceme. Velká zrcadlovka nikomu nevadí. Legrace, kdo určuje co je a není profesionální výbava.
Zdejší pyramidy patří k těm menším a tak nezabere příliš dlouho si je v klidném tempu prohlédnout. Jako vyhlášená atrakce pro turisty je zde koupání na malé pláži pod pyramidami. Není to špatné, možná i na fotku dobré, jen by tam nesmělo být asi tak tři a půl milionu křičících lidí. Tedy turistů, kterým při vytváření selfíčka nevadí, že místo pyramidy za sebou má tři další stejně uječené opičáky.

Cestou zpátky na hotelovou pláž si pro umocnění pocitu kupujeme dvě studené Corony. Západ slunce je super, ale se studeným pivkem je to výrazně lepší.
Užíváme si pláž a moře, vychutnáváme si studené pivko a kocháme se dalším nádherným západem slunce.

Když se pak sušíme u auta a pomalu se pakujeme, přichází k vedle nás stojícímu autu sympatický pár lidí, které jsme zahlédli už na pláži. Pán se s námi dává do řeči, zkoumá mapu a skládá jednu poklonu za druhou. Je z Anglie a tady prý jen podniká.
"Vy nespíte tady na hotelu?" ptá se džentlmen.
"Ne. Tohle je náš hotel. Celou dobu spíme převážně v našem autě", odpovídám s úsměvem, při pohledu na to jak ho má odpověď šokuje.
"Wau! Vy jste opravdu šílenci", přichází další, už nevím kolikátá poklona v řadě, "když by jste chtěli, můžete se vyspat u nás na hotelu. Není sezona a tak tam máme volno. Jeden pokoj se tam určitě najde", dostává se nám nabídky, která se neodmítá.
"Ne díky, jsi hodný. Nám to takhle vyhovuje", ujišťujeme, že naše česká matrace je maximálně pohodlná a že se nám v OKI spí královsky.
Ještě jedna poklona, utvrzení, že jsme šílení a loučíme se.

"To byl majitel jiného hotelu. Proto vám nabízel ten pokoj. Ten si to může dovolit", vysvětluje nám recepční co nás celou dobu pozoroval, pohostinnost anglického džentlmena.
Chvilku s ním ještě debatíme. Ani on se neubrání údivům nad skutečností, že spíme v autě.

Na důkaz našeho tvrzení, odjíždíme opět na parkoviště supermarketu, kde i dnes nocujeme.

9.10.2015

Rychlá snídaně, rychlé sbalení se, rychlý start a urychlený přesun do Coba, nedalekého městečka s dalším archeologickým nalezištěm.
Bohužel jsme nebyli dost rychlí a tak už tu parkuje několik autobusů, ze kterých se sypou stovky turistů a vytváří frontu u vstupu. Pod tíhou této skutečnosti se rozhodujeme toto místo vynechat.

Kolem poledního přijíždíme na další, podstatně vyhlášenější památku, Chichen Itza. Ani tady nezeje parkoviště prázdnotou. Polední návštěva nám v tohle vedru přijde jako sebevražedný pokus. Zjišťujeme tedy jen informace a rozhodujeme se přijít až zítra ráno, doufajíc v lepší klima a o poznání méně autobusů.

Protože je vážně nesnesitelné vedro, vyrážíme do nedaleké "cenoty". Je to něco jako studna. Obrovská díra ve skále, plná vody. Navíc v tohle vedru plná osvěžující vody.
Koupeme se v zelené laguně uprostřed skály, pod námi je padesátimetrová hloubka, okolo nás ryby a nad námi lijány visící z římsy skály, která tvoří výřez modré oblohy.

Osvěženi víc než bylo potřeba se vracíme do města a na ulici si u jednoho z domorodců dopřáváme výborné grilované kuřátko. Máme tyhle malé krámky rádi. Radši než pro turisty načančané a předražené restaurace. Sice tady není wifi, na záchodě papír a nemluví anglicky. Ale ta pohostinnost, přátelská atmosféra doplněná o skvělou nabídku různých dobrot to je ten pravý naturál. Milujeme to!

10.10.2015

Vstáváme se sluncem. Ve chvíli kdy se první sluneční paprsky prořezávají přes hradbu lesa, jsme již na cestě ke vstupní bráně. I přes náš údiv, nejme první. Dokonce pár lidí je již v areálu. Vysvětlení je jednoduché. Nepostřehli jsme časový posun a tak máme o hodinu méně oproti skutečnosti.

I přesto je tu lidí opravdu jen pár a tak není problém mít hlavní pyramidu jen pro sebe. Obcházíme ji ze všech stran a kocháme se její krásou. Na mě je to nezvyklé, ale sedám si do stínu stromu a jen tak chvilku koukám na tu krasavici, tyčící se uprostřed zeleného paloučku k nebesům.
"Tak tenhle pohled jsem znal jen z fotek. Teď tady na to koukám na vlastní bulvy. Bomba... a navíc bez zástupů lidí", nechávám se unášet tou krásou.
Kačka sedá vedle mě, opírá se o mé rameno a kocháme se tou krásou společně.

Využíváme toho, že tu nikdo není a pořizujeme si rychle společné foto. Po zkušenosti z Tulumu, jsme si přibalili jen mini stativ. I přesto ve chvíli kdy kontroluji fotku, přijíždí k nám čtyřkolka a na ní madam v uniformě. Důrazně nás upozorňuje, že používání stativu je zakázáno. Fotku máme a tak jej balíme a slibujeme, že jej už nevytáhneme.
Trošku tohle opatření nechápu. Přeci je jedno, jestli použiju stativ, brašnu a nebo lavičku pro pořízení snímku. Jestli jde o to, že by stativ měl udělat do země důlky do trávy, pak si říkám, o kolik je její čtyřkolka lehčí než můj stativ. No, nemůžu rozumět všemu.
Procházíme si celý areál a užíváme si jeho krás a členitosti. Společnost nám dělají nahřívající se leguáni, občasné skupinky návštěvníků a první prodavači suvenýrů, připravující své přenosné obchůdky na nový den.

Na rozloučenou si opět užíváme stínu a pohledu na hlavní pyramidu. Tentokrát však doplněnou o davy turistů, kteří po vzoru svých průvodců skupinově tleskají aby si ověřili zdejší akustiku.
Slunce začíná nechutně pálit a tak opouštíme mexické předky a jejich království.

Průjezd nekonečnými pralesy po slušných cestách je pohodová záležitost pro nás i pro OKI. Užíváme si prázdné silnice i poloprázdné vesničky se zdobenými kostelíky.
Nad večerem přijíždíme k našemu cíly, k Uxmalu. Opět zjišťujeme informace a odkládáme návštěvu na ráno.
Protože máme hlad jak vlci, popojíždíme do nedaleké vesničky, kde si dopřáváme v jednom z mini kiosků výborné "burritos", tortily plněné kde čím. My si je necháváme naplnit masovou směsí.
Ještě nakupujeme pár maličkostí na večer a bavíme se tím, jak v krámku zdejší tetky hrají na výherních automatech.

Nocleh vedle cesty před areálem, kde vedle nedalekých dvou hotelů a toulajících se psů není vůbec nic.

11.10.2015

Vnikáme do areálu Uxmalu mezi prvními, abychom si užili krásu a majestátnost pyramid co nejvíc pro sebe. Daří se a tak stíháme pořizovat fotky před skupinami natěšených turistů, pečlivě dbajících pokynů svých průvodců.
Výhled z hlavní pyramidy je úchvatný a dává připomenout, že jsme uprostřed neprostupného pralesa.

Nasyceni památkami a historií si to pádíme do městečka jako včera, nasytit i naše hladové pupky. Je strašně prima, sledovat radostné pohledy provozovatelů, když se u nich objevíme opakovaně.

Jedeme co to dá a cestu nám zpestřuje, ne vždycky jasné a přehledné značení. Jednou se při ptaní na cestu stavíme v cukrárně, jindy vyfotíme náves či načančaný kostelík.
Při jedné takovéhle orientačně společenské zastávce, si nás přichází okamžitě prohlédnout policejní hlídka. Zkoumají auto, mapu na kapotě a vyptávají se na kde co. Je to psina, obzvláště je pozorovat když si myslí, že je nevidíme. Lidi jsou obecně strašně fajn, včetně policajtů.

Mohli bychom dnes dojet výrazně dál, ale díky dopravní nehodě kamionu, jenž blokuje naši trasu, stavíme dříve v jednom z měst na trase.
Nechce se nám hledat místo na spaní a tak se domlouváme s recepční hotelu u cesty a parkujeme na rohu prostoru, jenž lze označit za hotelové parkoviště.

12.10.2015

Jedeme na nedalekou pumpu abychom nasytili OKI. Protože nás obsluha viděla vylejzat z auta a balit spacáky, pořád se na nás uculují a zkoumají mapu na kapotě s komentářem složitým na překlad, "bueno, bueno - dobrý, dobrý".

Cesta směr Pallenque utíká rychle. Jsme překvapeni obstojnou kvalitou zdejších silnic. Zhruba třicet kilometrů před našim cílem však stojí kolona.Převážně kamionů. Pomalu je předjíždíme abychom zjistili co se děje a mohli případně co nejrychleji pokračovat dál.
Dojíždíme k místu, kvůli kterému tady stojí několika set metrová kolona. Pohled jak z televizních zpráv. Cisterna kropící před chvílí zapálené pneumatiky uprostřed silnice, desítky policistů s obrovskými kvéry a plexi štíty. Všude se válí spousta kamení a nám dochází, že tu bylo asi před pár minutami veselo. Stavíme v bezpečné vzdálenosti a čekáme co se bude dít.
Policisté pobíhají, lidé podél cesty zmateně a v urychleném tempu chodí sem a tam.
"Co to je?", nechápu tady ty manévry a odchytávám prvního policajta se štítem jdoucího kolem auta.
"Blokáda silnice. Pár lidí tu házelo na auta kameny a zapálili pneumatiky na silnici. Za pět minut pojedete. Nou problém", ujišťuje nás že už je po všem, ale jeho neustálé rozhlížení se a štít v ruce připravený k obraně nás moc nepřesvědčuje. Ale věříme mu, co nám taky zbývá.
Pár policajtů s obřími brokovnicemi popochází více do vsi a několik mladíků se dává na útěk. V tu chvíli se rozjíždí i první auto přes polovinu odklizené silnice.
Okamžitě se mačkáme do kolony mezi kamiony a projíždíme nechutně páchnoucí hromadou ještě doutnajících pneumatik.

Přejíždíme most a za ním mýtnice. Přijde mi to jako ironie po tom čím jsme projeli. Asi poplatek za kulturní vložku.
Uháníme si to pár kilometrů krásnou silnicí až ke křižovatce dvacet kilometrů před Pallenque.
"A je to tady zase. Debilové!" praštím vztekle do volantu při pohledu na další kolonu kamionů a dav lidí s transparenty na cestě, blokujících průjezd.
Stavíme na pumpě vedle silnice a já se jdu podívat co se tu děje a jaké jsou vyhlídky.
Procházím mezi davem až k demonstrantům. Barevné transparenty, ten nejchytřejší vyřvává do mikrofonu a mele něco o ceně brambor. Lidi sedící na silnici ve stínů svých barevných transparentů a pneumatiky naházené v cestě, připravené na táborák. Tady to bude na dýl. Vracím se k autu.
"Tady ta estráda teprve začíná. Auta stojí i z druhý strany a podle všeho to vypadá na dlouho", sděluji Kačce výsledky mého průzkumu.
"Hele tam byla ale nějaká odbočka. Mohli by jsme to vzít spodem", napadá mě řešení a vybavuji si odbočku někam do polí, která by ze strategických důvodů nemusela být až tak významná a tedy bez blokády. Okamžitě zkoumáme mapu a opravdu. V mapě je cesta, žlutá, ale o to spíš by mohla být volná. Otáčíme se a jedeme.
Po pár kilometrech přichází odbočka. Sice je o poznání užší a tak se po ní nedá uhánět moc rychle a ani o pěkné díry tu není nouze. Nižší kvalita je však cenou za volný průjezd a to je pro nás přijatelné.

O hodinu a půl později, ale nakonec přeci, přijíždíme do Pallenque. Projíždíme městem a míříme rovnou ke zdejším vyhlášeným památkám.
"Třicet pesos", sděluje nám místo pozdravu chlapík u závory v maskáčích.
"Za co? Tady je už vstup? Máte tady nějaké info centrum?" snažíme se získat nějaké informace.
"Ne to je za vstup do národního parku. Vstup na pyramidy a informace jsou o pár kilometrů výše".
"Ok amígo. Chceme se jen zajet podívat k bráně a získat informace. Na pyramidy půjdeme až zítra. Za půl hodinky jedeme zpátky. Hned vypadneme. Ok?", mluvím anglicko španělsky aby mi rozuměl.
Nerozumí. Chvilku na nás jen tak civí a pak zase opakuje, "třicet pesos".
"Ne! Třicet minut a retorno. Komprendo? No visita dneska", přidávám ke dvěma světovým jazyků ještě své ruce.
Zabírá to. Mávne rukou a my mažeme nahoru do kopce. Pár zatáček v krásně zeleném a míň krásně vlhkém pralese a stavíme na malém parkovišti, plném lidí.
Hned jsou všichni naši amígos. Jeden nabízí čerstvý džus, druhý průvodcovské služby, třetí by rád hlídal naše auto. Pár stánků a dřevěných přístřešků s prodejci kde čeho. Občas i suvenýrů.
Na to jak je tohle místo vyhlášené, čekali jsme stejně jako na předchozích památkách, vstupní bránu, info koutek, restaurace a další služby. Tady ne. Taková lehce osobitá divočina uprostřed pralesa.
Borec na pokladně nemluví anglicky, mapu areálu nemá a všechny informace jsou jen ve španělštině.
Využíváme tedy stále dotírajícího anglicky mluvícího průvodce a dozvídáme se, jak je to tady s placením, otevírací dobou a další pro nás potřebné informace.
Děkujeme za informace, slibujeme že budeme aspoň přemýšlet o využití jeho průvodcovských služeb a vracíme se do města.

"Hele informace", zahlíží Kačka cedulku a já okamžitě odbočuji po jejím směru. Přijíždíme po cestě vedoucí  džunglí až před nenápadně vyhlížející domeček.
Nejedná se o infocentrum jako takové, ale o kancelář ke zdejšímu rekreačnímu areálu EcoMundo.
Bavíme se s majitelkou Monikou a zjišťujeme více o pyramidách, ale i o tomto místě. Monika je milá, mluví perfektně anglicky a nakonec se nechává ukecat k možnosti přespat u nich v parku, na parkovišti uprostřed džungle.

Uměle vytvořená laguna s lodičkami, restaurace s vyhlídkou a nebo chodníček pralesem s několika vodopády. Je to tu docela pěkné, jen budované pro zcela jinak ekonomicky situovanou klientelu.
Jako místo je to tu moc fajn a možnost sedět si tu nad lagunou, poslouchat řev opic a být připojený na netu je jedinečný.

Rychle zajíždíme do města pro nákup večeře a studeného pití.
Po návratu okamžitě využíváme možnosti osvěžit se koupelí v laguně a následně rozbíjíme náš tábor na parkovišti pod recepcí, uprostřed džungle.

13.10.2015

Počasí se dneska nějak nechce. Je oblačno a zavání to deštěm. I přesto je teplo a vlhko. Odkládáme prohlídku pyramid a vyrážíme do města. Po malé snídani na parkovišti supermarketu si Kačka všímá restaurace přes ulici. Vyhrožují levným kafem a funkčním internetem. A taky že jo.
Dopřáváme si průměrnou kávu za super dobrou cenu a píšeme články, selektujeme fotky a komunikujeme s domovinou.
Protože je k polednímu takové vedro, že větráky v restauraci nestíhají a navíc máme hlad, jdeme do supermarketu sehnat něco na zub.
Žádný kulinářský zážitek. Sladké housky, nejlevnější salám a kousek sýra. S ohledem na venkovní teplotu si sedáme na zem rovnou za pokladnami a obědváme v podmraženém supermarketu.

Nemáme už chuť na další kafe a tak zkoušíme jinou restauraci, kde mají studenou kolu a taktéž funkční internet. Naštěstí to žádná z obsluh moc neřeší a tak u jedné koly můžeme pracovat na internetu skoro tři hodiny.

Následuje rychlý nákup na večer a úprk do EkoMunda, kde si po koupeli v laguně dopřáváme malý piknik a čekáme na západ slunce, který se dnes díky stále husté oblačnosti nekoná.

14.10.2015

"Dneska by to šlo", hlásím při pohledu na vymetenou oblohu. Balíme se a vyrážíme navštívit vyhlášené Pallenque.

Borec u brány národního parku v maskáčích ještě asi spí a i když brzdím kvůli retardérům, nejeví o nás vůbec žádný zájem. Nepřesvědčujeme ho a projíždíme.
"Asi je na něj ještě moc brzo. Ještě nenastala hodina od kdy se vybírá", hodnotí Kačka.

Protože je půl hodinky do otevírací doby, je na parkovišti klid a liduprázdno. Prozatím zkoumáme mapu ve stanu průvodců a určujeme přibližnou trasu.
Ospalý pokladník rozráží okénko a kasíruje vstupné od prvních návštěvníků. Stojíme v krátké frontě a čekáme až na nás přijde řada. Marně se pokouším zjistit z informací na pokladně, můžeme li použít platební kartu. Jdeme na řadu.
"Můžu platit kartou?" ptám se pokladníka.
"Co, cože?" mrká na mě ospalýma očima. Ten chlap pořád chrápe!
"No jestli bereš karty, tarchéta amígo", sahám do peněženky a v domnění že jsem vytáhl FIO kartu, podávám mu můj český řidičák.
Než si to stihnu uvědomit, už ho pokladník zkoumá a je jasné, že mu nemá šanci rozumět. Pokladník si mě měří pohledem a já se jen blbě usmívám. To mi docela jde.
Vždycky jsem tvrdil, že evropská vlaječka na českém řidičáků je moc hezká, ale jenom čeština je málo. Tentokrát se moje teorie nepotvrzuje. Pokladník opravdu nerozumí českému textu. Jediné co poznává je moje fotka a vlaječku EU.
"Hmm, Unión de Európa", podívá se na mě, na Kačku a protože máme stejné košile, bere jako samozřejmost, že patříme k sobě.
"No problemo seňor, bienvenidos", vítá nás, podává mi zpátky můj řidičák a rukou dává jasné gesto, že máme jít k bráně.
Jsem v šoku, ale snažím se to na sobě nenechat znát.
"On si myslí, že jsme asi nějaká návštěva z éú nebo co", začínám se divit nahlas.
"No třeba když tu mají všude cedulky jak jim něco zadotovala EU, tak si myslí, že jsme přijeli na kontrolu. Byl takovej docela vyděšenej", dedukuje Kačka.
"Tak uvidíme co na to řeknou kluci u brány", nechávám tomu volný průběh a ukazuji řidičák ještě jednou u strážce vstupu.
Dívá se na řidičák, na mě, na kolegu. Pro jistotu řidičák na dálku ukazuje kolegům.
"Unión de Európa", pronáší směrem k nim. Oba jen krčí rameny. Strážce jen ukáže jestli patříme k sobě. Kývnutím hlavy potvrzuji. Otvírá se branka a my jsme zadarmo vpuštěni do areálu.
"No tak to je vrchol. Mě snad picne. Oni nás pustí zadarmo na českej řidičák", nemůžu se ubránit údivu ani smíchu, protože tohle je fakt úlet.

Přicházíme na první palouček a kocháme se pohledem na tu krásu. Slunce si hraje se stíny a pomalu rozpaluje špičky staveb.
Stejně tak pomalu začínají prodavači suvenýrů přinášet svoje poklady. Procházíme kolem hlavní pyramidy, vycházíme na vrchní terasu a užíváme si klid a probouzení se pralesa.
Postupně si procházíme všechny hlavní stavby, touláme se uličkami vedoucími do džungle k několika krásně zapomenutým pyramidám. Scházíme ke kaskádě a zkoumáme mechem zarostlé ruiny majských staveb.

"Ne to nemůžeš. Používání stativů je zakázané", okřikuje mě jeden z dozorců.
"Jen jeden snímek a hned to sbalím".
"Ani jeden", trvá si dozorce na svém. Protože nás nespouští z očí, děláme si snímek s foťákem položeným na čepici, podepřený brýlemi. Vlastně díky tomuhle hloupému nařízení, vzniká docela zajímavý záběr.

Vybíráme pohledem nějaký suvenýr na památku. Za májský kalendář si prodejce říká stovku.
"Kolik mu dáme?"
"Stovku. Ale na naše. Takže maximálně šedesát pesos", využíváme jedinečnosti našeho jazyka a nemožnost prodavače nám rozumět.
Chvilku prohlížíme, chvilku rozmýšlíme. Prodavač to nemůže vydržet a tak nabízí slevu.
"Ok, amígo. Pro tebe osmdesát", bere do ruky ten který jsme si právě prohlíželi.
"Osmdesát je moc. Dáme ti padesát".
"Ne to jste se zbláznili. Osmdesát je dobrá cena", berte nebo nechte být.
Beru Kačku za ruku a otáčíme se od jeho obchůdku, rozprostřeném na kousku látky.
"Ok, amígo. Tak sedmdesát. To je ale moje poslední cena", nechce amígo prodavač přijít o kšeft.
"Tak kompromis. Já chci padesát, ty chceš sedmdesát. Takže za střed. Dám ti šedesát", přicházím s nabídkou kvalitního obchodu, která se neodmítá.
Prodavač jen mávne rukou jako že jsem se zbláznil a otáčí se zpátky. Kačka dělá smutné oči a já odcházím.
"Já ti prodám ten samý, jen menší za padesát", nabízí mi prodavačka přes uličku ze své nabídky. Jen se zastavuji, abych pohledem prozkoumal ten její a už ke mě běží náš amígo prodavač.
"Ok, ok amígo. Tady ho máš. Za šedesát je tvůj", nechce přenechat svého zákazníka konkurenci.
Tasím peníze, kontrolujeme že je to ten správný kousek co se nám líbil a plácáme si s amígem na stvrzení našeho obchodu.
"Ty jsi fakt strašnej. Jak to můžeš vydržet. Já už myslela, že odejdeme bez něj", kroutí Kačka hlavou nad mým smlouváním.
Jen se šklebím. Prostě mě to baví se s nimi o ty ceny handrkovat. Je to legrace.

"Dneska už je pozdě. Zůstaňte tady ještě jednu noc a jeďte až ráno. Je to bezpečnější než se v oblasti kam míříte toulat v noci", doporučuje nám Monika. Její manžel to jen potvrzuje.Chvilku s nimi debatíme a pak se opět jdeme vykoupat do laguny a večer si užíváme uprostřed džungle, s řevem opic a ropuchou velkou jak plechovka od piva.

 

 

Mexiko, další země s nedobrou pověstí. Tak nám bylo prezentováno a většinou jsme byli upozorňováni na maximální ostražitost.
Už funkční a zcela nové hranice nás mile překvapili. Stejně tak pak všichni se kterými jsme se potkali, bez ohledu na to, zdali to bylo turisticky frekventované místo či "obyčejný" venkov.
Lidé byli přátelští, služby funkční včetně venkova, kde to bylo o chlup prostší ale o to kouzelnější.
Karibik je přesně takový jaký má být... nádherný! A památek je v Mexiku víc než dost. Bez ohledu na jejich historický význam či velikost, všechny za to stojí.

Jediná záporná věc byly blokády silnic, které jsme potkali a které nechápeme. Nechápeme jak chtějí někteří chytráci řešit problémy tím, že je způsobí ostatním. Možná jim to nedochází, ale dělají problém především svým vlastním lidem, což ve výsledku nepomůže nikomu.

Za první část našeho pobytu jsme z Mexika rozhodně nadšení a moc se nám tu líbí. Je to taky konečně zase země, kde si nepřipadáme jako úplní chudáci a můžeme si trošku dopřát.