Kolumbie 1 - ledová policejní sprcha, peklo a ráj s medvídkem z Bogoty

 

2.8.2015

Ospalé imigrační. Ospalá úřednice si nás lehce prohlédne přes otvor v plexi a ve stejně ospalém tempu začne listovat v pasech. Plesk, plesk, dvě razítka a jsme vítáni.
To celnice za rohem ještě spí. Až na naše zaklepání na okénko, jsme nasměrováni ke dveřím, které musí teprve odemknout. Ale aspoň jsme první a nemusíme stát frontu.
Předkládám potřebné dokumenty.
"Potřebuji kopii. Pasu a techničáku", sdělujeme mi madam v uniformě. "Ok, tak si je udělej", snažím se o vtip a vůbec, ale vůbec se mi je nechce nikde pořizovat.
"Ne to musíš ty. Tamhle naproti ti je udělají".
Můj výraz zcela určitě nepřekypuje ochotou, ale není jiné cesty. Běžím do krámku naproti. Nemám kolumbijská pesa a z dolarů mi zbylo jen pár centů. Stačí to. Běžím s kopiemi zpět.
Aspoň mezitím naběhnul počítač a dáváme se rychle do administrativy. Za dvacet minut je vítána i OKI a tak můžeme slavnostně vstoupit do Kolumbie.

Stavíme hned v prvním městě. Máme hlad a potřebujeme peníze. Přijíždíme na náměstí a jdeme vybrat hotovost. Hned na poprvé jsme úspěšní a tak si vybíráme svůj první kolumbijský půlmilión. Fíííjoo!
Využíváme na pohled dobře vypadající kavárny a dopřáváme si sladkou snídani. Je chutná a levná.

Pár lidí se zastaví u auta a prohlíží si jej. To je celkem prima. Míň prima je už to, že nás také každý hned upozorňuje, ať si dáváme pozor na foťák a věci na střeše. To je to tu fakt tak zlý?

Vyrážíme dál. V prvním větším městě tankujeme a využíváme internetu ve fast foodu na pumpě. Rovnou se ptáme na cestu a pokračujeme přes nádherné hřebeny na sever.
Krásné a zelené kopce plné zatáček, občasné brody říček a vodopády, kličkování a couvání kvůli protijedoucím kamionům, opice a zpěv cizokrajného ptactva.
Občas také hodně praktický test našich nových tlumičů. Takhle nějak jsme si Kolumbii představovali.

Je pozdní odpoledne a slunce docela upaluje, když sjíždíme z kopců do prvního města po pár hodinách. Všude spousta motorek a skútrů. Všude spousta lidí.
Zajíždíme do centra Mocoa a jdeme na průzkum právě se konajících trhů. "Hele policajti. Zeptáme se jestli tu můžeme přespat", navrhuje Kačka a tak míříme na obrovskou policejní stanici na rohu náměstí.
"Ne to nejde", zní stručná a jasná odpověď jednoho ze sloužících důstojníků u vchodu.
"Ok, teda. A kde je tady nějaká pumpa? Přespíme na pumpě, když to tady nejde", nesnaží se je Kačka přesvědčovat.
""Co pumpa? Vy chcete spát na pumpě?"
"Jo! Normálně spíme na pumpě. V autě".
Policajt třeští oči a dává znamení ať vyčkáme. Za minutu je zpět i s velitelem. Ten si nás měří pohledem a vyhodnocuje jako neškodné a tak souhlasí abychom mohli parkovat a spát před zdejší policejní stanicí.
Okamžitě přijíždíme s autem a rázem jsou ledy prolomeny. Když vidí velitel, ale i všichni ostatní naše auto, shodují se, že parkování tady před stanicí je nejlepší řešení.

Vyrážíme do města. Malá prohlídka, rychlý průzkum a nákup večeře. A protože má dneska Kačka narozeniny, tak i studeného piva, které si dopřáváme na terase přímo před policejní stanicí.
Postupně za námi chodí strážníci, dozorci a detektivové a vyptávají se na vše, nač jim slovní zásoba v angličtině stačí. Je to psina. Jsou zvědaví jak malé děti.
My se tak postupně také dozvídáme, že nespíme jen tak před nějakou stanicí, ale před hlavní v kraji, kde je současně sídlo proti teroristické jednotky a policejní akademie.

Jeden z mladých detektivů mluví anglicky velice dobře a tak s námi debatí dlouho.
"A nechcete se vysprchovat?"
"To by šlo?"
"Jo jasně, vydržte. Skočím se zeptat dozorčího".
A jak řekl tak činí. Spolu s dozorčím si to kráčíme do policejních sprch. Zatímco dozorčí stojí na chodbě a hlídá, my si vychutnáváme neskutečně ledovou sprchu. Ve zdejších teplotách, je to ale prima osvěžení.

3.8.2015

Jen co vystrčíme nos z auta, už se nás všichni chodí ptát jak jsme se vyspali. Včetně velitele.
Na rychlo si skočíme pro snídani do pekárny, se všemi se rozloučíme a pokračujeme dál.

Kličkujeme do kopce na jehož vršku je malé městečko San Agustin. Cíl naší dnešní cesty. Slečna v infocentru je hodně decentně řečeno, tupá. Anglicky neví nic a při pokusech o domluvu ve španělštině se nedozvídáme o moc víc.
Jedeme tedy k bráně archeologického naleziště, kvůli kterému jsme tady a doufáme ve více informací. Ani tady to není s angličtinou kdo ví jaké, ale aspoň chápou a mají mapy.
Protože dnes není zrovna ideální počasí na focení, rozhodujeme se někde ubytovat a počkat do zítra.
Hned na podruhé se nám daří najít prima levné ubytování, v zelené zahradě ve svahu u cesty.
Je tu klid, pohoda, krásný výhled a internet.

Nakoupíme ve městě dobroty na večer a pak až do noci sedíme na terase, mlsáme, povídáme si a užíváme si ten klid a pohodu.

4.8.2015

Spíme až do rána. Je to prima se zas jednou trošku vyspat a nikam nemuset.
Dopoledne využíváme k přípravám další cesty, plánujeme, dopisujeme a odepisujeme.
V poledne jdeme procházkovým tempem do města na oběd. Malý podnik, s malou nabídkou, malou cenou a ještě menší servírkou.
Cestou zpátky se počasí honí. Slunce a teplo, déšť. Stejně jak se počasí střídá, střídáme krámky se suvenýry, kde čekání na lepší počasí využíváme k průzkumu nabídky a nákupu jídla na večer.

I přes předpověď odpolední bouřky, se oblaka na nebi trhají. Využíváme toho a vyrážíme na průzkum archeologického naleziště San Agustin.
Stovky kamenných soch, převážně se tvářících strašidelně jsou rozeseté v pralese. Je to krásné spojení historie a botanické zahrady.
Užíváme si malou návštěvnost a prohlížíme velké i malé kamenné krasavce. Nepřijdou nám tak strašidelní jak se o nich povídá.

Když už jsme na posledním paloučku s mnoha sochami, naplňuje se předpověď a přichází průtrž mračen. Naštěstí je zde několik altánků a tak pod jedním z nich hledáme útočiště a přečkáváme liják.
Po dvaceti minutách, se suší vracíme k autu a jedeme zpátky do města.

Odpolední flákání se a večerní pohoda na terase.

Přijeli nový hosté a vedle u stolu si užívají pohodu.
"Dáš si rum? Kubánskej rum. Bez Fidela", přichází starší pán od vedlejšího stolu zeptat se jestli si také připijeme. Nabídka nezní špatně. Už dlouho jsem si nedal nějaký drink. Skoro rok, co jsme na cestě.
Přijímám a tak se dáváme s osazenstvem vedlejšího stolu do debaty.
Oba manželé jsou původem z Kolumbie, v současnosti žijící v USA. Přijeli navštívit známé a příbuzné. Tím se vysvětluje jejich angličtina. Povídáme si dlouho a samozřejmě se to neobejde bez prohlídky OKI, mapy na kapotě a diskuzi o naší cestě.
Těch rumů je nakonec víc.

5.8.2015

Kačka, hlavní provianťák, měla včera boží nápad a tak si dnes dopřáváme speciální snídani.
Kakao, čerstvě rozpečené bagetky s pomazánkovým máslem a vejcem na tvrdo. To je žrádlo!

V poledne zase obědváme ve městě a pak si v parku dopřáváme studený nanuk.

Odpoledne chvilku pracujeme. Ale jen chvilku.
Kačka stáhla pár filmů a tak si večer způsobujeme kulturní zážitek.

6.8.2015

Dnešní dopoledne se vrháme na pc a dokončujeme rozepsané články a reporty.
Je poledne a řešíme co si dáme k obědu, když přichází šéfová, oznámit nám, že bohužel nemůžeme zůstat déle, neboť ji přijede velká skupina, která si zarezervovala pokoje již dopředu.
Tím je vyřešeno. Balíme se a vyrážíme.
Oběd řešíme krátkou zastávkou ve městě a pokračujeme přes zelené kopce dál na sever. Když míjíme město Neiva, je již tma. Stavíme za městem na osamocené velké pumpě, uprostřed ničeho.
Je teplo a tak poprvé v Jižní Americe vytahujeme křesílka a vysedáváme vedle auta, pozorujíc hvězdy.

7.8.2015

Dnešní noc nic moc. Kaminóny využívající stejné parkoviště a strašné vedro nás moc vyspat nenechali.
Balíme se a jedeme dál. Jedeme do Bogoty.

Kolumbie nemá kdo ví jak hustou silniční síť. Kvalita zdejších silnic je rozličná a proměnlivá. O to víc nás překvapuje množství mýtnic, které vybírají za každý kousek silnice s asfaltem, ale i bez.
Protože nikdo není schopen říct, kde a kolik se platí a protože ani tady se neberou karty, máme další epizodu s nedostatkem hotovosti. Naštěstí je to za městem a tak se můžeme vrátit a vybrat.
Jsme však překvapeni reakcí jednoho manažera, který se nejdříve nabídnul nás do města odvést vlastním autem a dokonce i uhradit mýtné za nás. Odmítli jsme. Řešení bylo dva kilometry zpět ve městě. Ale překvapí to, mile.

Máme to do Bogoty necelých šedesát kilometrů, když se opět projeví zavzdušňování nádrže a auto nechce jet. Stavíme na nedokončené pumpě a dáváme si pauzu.
Během minutky k nám přichází skupinka lehce napitých chlápků. Kdo čeká problémy, nedočká se. Jen se přišli zeptat, jestli nepotřebujeme pomoc, když viděli otevřenou kapotu. Děkujeme a oni si jdou zase po svých. No dobře, ještě si nás jeden vyfotí a popřeje šťastnou cestu.

Po čtyřiceti minutách, když se nádrž dostatečně vyprděla a motor lehce vychladnul, jedeme dál.

Rozhodli jsme se příjezd do Bogoty a hledání Škoda servisu bez navigace natáčet. Je to sranda. Někdo si foťáku všimne, někdo ne. Tak či tak je hledání centra, které tu všichni vnímají po svém, legrace.
Po nějaké době se prokličkujeme do míst, kde by se mělo centrum nacházet. Moc to tak nevypadá. Bogota není opravdu příliš pěkné město. Všude nepořádek, spousty lidí a dost z nich nevábně vypadající.
Kličkujeme dál a snažíme se dostat na nějaké náměstí, kde by mohlo být něco jako info centrum a kde bychom mohli dostat mapu.
Odbočujeme do míst, kde si myslíme že by to mohlo být, jenže není. Zajeli jsme do příšerné čtvrti, plné rozbitých domů, bezdomovců a dalších divně až strašidelně vyhlížejících individuí.
Jediný kostelík uprostřed zaneřáděného parku, vypadá přijatelně. Jenže tady asi bůh nepomáhá.
Ať se podíváme doleva či doprava, všude se potulují a nebo válejí špinavci a žebráci. Hrůza. Totální destrukce zdejšího obyvatelstva.
Z toho co jsem napsal je jasné, že okamžitě hledáme cestu zpět a pryč.
Stojíme na semaforu a najednou mi vychrtlej a špinavej černoch v rozdrbaných hadrech klepe na okénko, "peníze, dej mi peníze".
"Ne vodpal", dávám jasným gestem najevo, že jsem nepřijel nikoho zachraňovat.
Odchází a jen v zrcátku sleduji, aby neměl nějaký hovězí nápad.
Zelená, jedeme dál. Další křižovatka. Stojíme na červené a monitorujeme okolí. Fakt se nám tu nelíbí. "Bacha! Vidíš toho debila s klackem?!" křičí Kačka.
"Jo vidím!", zařvu, zařadím, přední kola zahrabou  a červená nečervená, letím skrze křižovatku pryč.
K autu za námi totiž přišel podobný pobuda jako nám před chvílí klepal na okénko. Jenže měl v ruce klacek a začal bouchat do předního kola toho auta za námi. Důvod byl stejný. Chtěl peníze. Jen jeho argumentace proč dát, byla přesvědčivější.

Přejíždíme ještě jednu křižovatku a jsme na hlavní. Rázem v jiném městě. Před námi se objevuje policejní stanice a tak s vidinou získání mapy či informací stavíme.
Mapu mají jednu. V centru prý už jsme. A o dva bloky dál je centrum historické. No prima, tak jsme to našli. O servise Škoda však nikdo netuší.
"No to bude v severní části města. To je tímhle směrem. Tamhle na druhou stranu je jih. Tam nikdy nejezděte, tam je to nebezpečné".
S Kačkou se na sebe podíváme. "No tak z jihu jsme právě přijeli", oznamuji suše fakt a už je nám jasné, že jsme nahlédli do vyhlášeného pekla Bogoty.
Policajt třeští oči a křižuje se. "Pane bože. No tak to máte kliku, že se vám nic nepřihodilo. Už tam nejezděte. Vážně!"
Slibujeme, že nám ta chvilka stačila.
Už, už to vypadá, že bychom mohli dnes večer přespat tady za policejní stanicí. Bohužel tu není nikdo, kdo by o tom rozhodl a ze sloužících se nikomu nechce udělit nám povolení na vlastní odpovědnost.
Nakonec se tedy balíme a jedeme dál směr sever, hledat bezpečné místo na spaní.

Objíždíme historické centrum a nové výškové budovy, které jsou úplným opakem toho co jsme viděli doposud. Moderní a nové město. Jedeme po hlavním tahu městem, směr sever a vyhlížíme pumpu.
Hurá! Krásná pumpa s několika parkovacími místy. Stavíme a ptáme se na možnost tu přespat.
"No, ale to je vyhrazeno pro taxikáře",  nechce se obsluze.
Jenže Kačka se nedá a otáčí se na taxikáře.
"Jo jasně. Jedno místo si zaberte. No problem seňorita", nedokáže taxikář říct ženský ne. To je taky důvod, proč se chodí ptát Kačka a ne já.

Vyrážíme do okolí, najít restauraci či tak něco, kde by jsme se mohli připojit na internet.
Restaurace jsou buď zavřené a nebo jen v podobě skromných kiosků, kde nemají o wifi ani zdání.
Ptáme se i v několika hotelech, ale protože nejsme hotelovými hosty, tak nás vyhazují.

8.8.2015

Přepisuji si osm adres na Škoda servisy a prodejce na papír. Jen co sbalíme auto, vyrážíme se zeptat taxikářů, není li jedna z těch adres poblíž a nebo ji neznají.
Taxikáři na nás koukají vyjevení a nic nevědí. Naštěstí starý pumpař jednu adresu zná.
"Jo tady to je odsud pořád rovně. Tady jsme na patnácté ulici. Pojedete pořád rovně, na sever".
Ještě dá pár rad a tipů a my vyrážíme v naději, že věděl o čem mluví. A věděl. Ještě se jednou ujistíme, že jedeme stále po patnáctce a když se ptáme policajta na křižovatce, tvrdí, že je to za rohem. A taky že jo. Najednou vjíždíme do brány servisu. Jo! Našli jsme to! Jsme dobrý!

To že naše oranžáda ve vratech Škoda servisu poutá pozornost je jasné. Hned se k nám hrne šéf příjmu a já se mu snažím vysvětlit co potřebuji.
"Dnes je pozdě. Za chvíli zavíráme. No ale diagnostiku by jsme měli stihnout", ukazuje kam mám zajet a určuje mechanika co se o nás postará.
Protože zdejší wifi nějak nefunguje, běžíme naproti do Dunkin´s Donuts abychom se mohli připojit a komunikovat s Břéťou od Horejsků. Zase zpátky do servisu a takhle asi třikrát.

Dnes už nic nestihneme a tak musíme čekat do pondělí. Děláme průzkum okolí a pak kecáme s jedním z prodejců.
Leo, umí dobře anglicky a několik let prodával jen škodovky. Teď prodává u stejného dealera VW.
Když Leo odchází domů, nabízí nám pomocí google překladače Darío, vedoucí pobočky možnost se u něj zítra doma vysprchovat. Jsme nadšení a tak se jej stejným způsobem ptáme, jestli pije pivo.
Buď chyba v překladači a nebo jen špatně pochopeno, Darío běží do obchodu a dává si s námi v již zavřeném autosalonu, plechovkové pivo.
Pro Daría přijíždí drahá polovička a tak se loučíme a jdeme do OKI, parkujíc na chodníku vedle vrat autoservisu, na kutě.

9.8.2015

Snídaně u Dunkin´s Donuts a vyrážíme na opětovnou návštěvu centra Bogoty. Jedeme taxíkem.
Doprava je příšerná a tak z taxíku vyskakujeme dřív a docházíme několik bloků po svých. Je to rychlejší.
Všude spousta lidí a z ulice nad námi kravál. Snad ne žádná demonstrace napadá nás jako první. Najednou však zahlídnu masky a je to jasné. Máme štěstí a opět se tu koná nějaký karneval. Jdeme se podívat blíž a zjišťujeme, že probíhají městské slavnosti.

Průvod poskakujících, tančících a různě křepčících masek s chůdami i bez nich za hlasitého doprovodu hudby, prochází ulicemi a míří na hlavní náměstí.
Procházíme si historické centrum, prohlížíme ostře střežený prezidentský palác a další pamětihodnosti v okolí centra. Všude je mraky lidí, ale také spousta policistů, vojáků a jiných ozbrojenců. Centrum je dnes rozhodně dobře střežené a hlídané.

Vycházíme pomalu z centra, podívat se dál, do dalších ulic. Už nejsou tak načančané. Tady je naturál. Žádné masky a přestrojení, výrazně méně policistů.
Nikdo se na nás nijak zvlášť nekouká. Občas nějaký pobuda, ale jinak normální, velké jihoamerické město. Lidi se svými starostmi a radostmi jako kdekoliv jinde.
Prohlížíme rozmanitou nabídku trhovců, ochutnáváme od prodejců sladké i slané. I když tudy neprochází karneval, rozhodně to tu žije.
Proti nám jde pochybně vypadající týpek. Žebrá. Mluví i na mě a chce peníze. Kroutím hlavou jako že ne a chystám se jít dál, když na mě ten šmejd napřáhne pěstí.
"Ty debile!" vykřiknu a uhnu do strany. Týpek jako by nic chce pokračovat dál. "Co to bylo ty hajzle! Co to zkoušíš?!" zařvu na toho šmejda a taky napřáhnu pěstí.
Přesně tohle ten debil nečekal. Uskakuje a kryje si obličej rukama. Začínám se jeho reakci smát a se mnou i lidi okolo, co nás pozorují. Týpek se s vyděšeným výrazem ve tváři pakuje pryč.
Mizí rychle za rohem a několik prodejců na mě ukazuje palcem jedničku.

Couráme se městem dál a pomalu jdeme uličkami k hlavní silnici, po které se pak snadno dostaneme taxíkem zpět. Domy a jejich barvy pomalu blednou, ulice jsou špinavější a lidi na pohled divnější.
Přemýšlíme zdali pokračovat. Lepší bude asi otočit a vzít taxíka v centru.
"Sss, sss, sss...", začne syčet vychrtlej černoch na rohu. Jeho komplic se za něj pro něco nahýbá.
"Jdeme pojď, rychle přejdeme na druhou stranu", beru Kačku za ruku a už chci být z tohohle místa pryč.
"Sss, sss, sss...", začne černoch zase syčet. Kačka se ohlíží a ta syčící fugura nabízí v otevřené dlani pytlík z bílým práškem. Asi mouka, dvounulka.
"Ty brďo vidíš to?", nevěří Kačka svým očím a dává si ruku před pusu aby skryla údiv.
"Nečum tam, pojď. A dej tu ruku dolů. Tvař se jako že nic", zrychlujeme a mizíme na druhé straně ulice a za rohem. Tam už vidíme policejní hlídku a tak se cítíme lépe.

Jdeme po hlavní a míříme zpět, jen jinudy. Procházíme další a další ulicí. V jedné se válí bezdomovci. Kolikrát není poznat jestli je to jen hromada nepořádku a nebo člověk. Je to hrůza.
V další ulici, jako v jiném světě. Krámky, usměvaví obchodníci a relativní pořádek. To jednomu hlava fakt nebere. Chytáme taxíka a ukončujeme dnešní nálož protikladných zážitků v centru Bogoty.
Ujedeme pár ulic dál a jsme v úplně jiném světě, v úplně jiné Bogotě.
Jak je tohle sakra možné. Stačí dvě ulice a připadáme si jak v Evropě.

"Darío dnes nepřijede. Má nějaké trable s maminkou", oznamuje nám jiný z kolegů v autosalonu a my tím máme volný program.
Nakoupíme večeři a protože večer wifi funguje, sledujeme v autě na netu film.

10.8.2015

Rychlá snídaně a na USB získávám diagnostiku od mechanika. Běžíme do KFC ji odeslat do Čech a rovnou zdravě poobědvat.
Na základě komunikace a dohody s Břéťou, dělám na autě opatření, která by mohla pomoci s našimi problémy. S mechaniky následně zvedáme OKI na heveru a kontrolujeme kabeláž k lambda sondě.

Je večer, autosalon i servis jsou zavřené. Jdeme si odskočit na nedalekou pumpu a cestou se bavíme tím, jak se na chodníku promenádují luxusní štětky, u kterých staví manažeři v kravatách a zkoušejí usmlouvat co nejlepší cenu. Někdy to dopadne, někdy ne. Tohle je zase jiná Bogota.

11.8.2015

Výborná snídaně v nedaleké malé pekárně. V deset hodin pak v závěsu Lea, vyrážíme do autosalónu Škoda o pár bloků dál.
Malý, ale sympaticky vyhlížející autosalón, příjemné a pohodové osazenstvo. Pár fotek, pokec o prodejích a vracíme se do servisu.
Loučíme se s klukama z dílny, z prodeje a přichází dotaz na cenu za servis.
"Nic. Nech to bejt. Byla pro nás čest ti trošku pomoct", mává rukou sympaťák z příjmu.
Jsem nadšený, děkuji za pomoc i azyl a vyrážíme.

Cesta je fajn. Krajina kolem nás je krásná a zelená. Kdyby bylo trošku míň kamiónů bylo by to lepší, ale co se dá dělat. Jak to jde, předjíždíme dlouhé šňůry, do kopců se pomalu valících trucků.

Asi z toho závodění, asi z vedra, asi z nedostatku oktanů v benzínu začíná OKI zase škytat. Stavíme v horách na jedné malé pumpě a rozhodujeme se jí dát dnes už padla.
V hospůdce naproti si dáme jedno studené a když na vše kolem padne černo černá tma, dopřáváme si teplou sprchu z kanystru na střeše. Poprvé v Jižní Americe.

12.8.2015

Nedá se spát. Je to teplo a hluk. Vstáváme dřív a vyrážíme do Medellínu.

Medellín, z výšky vypadající jako nová obchodní metropole, hlavní město drogových obchodníků. Průjezd do centra je hodně výživný. Příšerná doprava, neskutečné vedro, všude spousta lidí vypadajících normálně i jako živé mrtvoly. Nevábně vyhlížející stavby, chaos a smrad.
Díky pomalu se pohybující dopravě to vše pečlivě sledujeme z auta. Nefotíme. Nechceme nikoho dráždit. Už tak tu s oranžovou škodovkou doslova záříme.

Každý pohyb okolo auta monitorujeme a tak nám neuniká jak si dva, na první pohled kolemjdoucí, za našim autem vyměňují obsahy svých dlaní. Totéž pak vidíme na ulici ještě několikrát.
Vrcholem všeho je, když si ve špinavé chodbě jednoho z domů, jen pár metrů před námi, vychrtlej kluk píchá do žíly. Jsem rád, že máme zelenou.
"To je hrůza. Já to nechápu", kroutí Kačka hlavou nad tím co se kolem děje.
"Myslel jsem, že se to přehání. Že je to jen v televizi", není mi z toho vůbec do smíchu.

Po tom všem se nám nechce nechávat auto jen tak na ulici. Vjíždíme tedy v centru do hlídaného parkoviště za muzeem. Sice nám sekuriťák chce naznačit něco jako že sem nesmíme, ale děláme že nerozumíme a on to vzdává.
Parkujeme v oplocené zahradě a parkovné vnímáme v tuto chvíli jako rozumnou investici.

Když už parkujeme u muzea, jdeme jej navštívit. Je to prima způsob jak se na chvíli ochladit v klimatizovaných prostorách.
Skrze budovu vyhlášeného muzea pak procházíme do samotného centra této metropole. Jiný svět. Rázem jsme v jiném městě. Plácek, plný obřích plastik a krásná bazilika uprostřed. Ulice s obchůdky a restauracemi, skupinky turistů a obchodní dům na konci téhle maškarády.
Tady je to pěkný. Stačí se však podívat ulicí přes dvě křižovatky a člověk vidí úplně jiné město. Zvláštní, šílené, nepochopitelné.
Procházíme si mini centrum, dáváme si v klidu oběd v jednom z rychlo vývařoven pro slušné domorodce a vracíme se k autu. Asi už stačilo.

Vyjíždíme z parkoviště a vracíme se do reality. Přejíždíme tři křižovatky a začíná nechutná realita tohoto velkoměsta. Ulice doslova posetá, po zemi se válejícími žebráky po obou stranách. Papírové krabice, psy a neskutečný bordel a smrad.

Mezi tím se v klidu táhne čtyřproudá silnice plná aut a nikomu to nejspíš nepřijde divné.
Jsem rád, že ven z města to jede a tak po chvilce stavíme za městem na pumpě. Zatím co nízkooktanový rádo by benzín šplouchá do nádrže, koukám směrem k městu. Takhle to přece nemůže vypadat všude. I Bogota měla svoji severní polovinu. Tady bude určitě taky, ale hledat ji nehodlám.

Opět si to uháníme do hor. Přejíždíme zelené vršky po klikatící se cestě plné obrovských kamiónů. Když už skoro za tmy dojíždíme do prvního městečka, necháváme auto u pumpy a jdeme se podívat po něčem na zub.
Nikdo po nás divně nekouká, nikdo tu s ničím neobchoduje, rozhodně to tu nepůsobí nebezpečně. Jen ulice plná řvoucích skútrů, obchůdků se vším a ničím.
Nacházíme na rohu malou hospůdku a dáváme si ledově studené pivo a výborný plátek vepřového.

Vracíme se k autu, domlouváme s obsluhou na pumpě a nocujeme v temném rohu parkoviště.

13.8.2015

Ani dnes jsme se nevyspali nejlépe. Ráno zmuchlaní za lehkého deště balíme a jedeme dál.

Kousek před Cartagenou, kam máme namířeno, odbočujeme do Palenque de San Basilio.
Je to taková malá Afrika v Jižní Americe. Je to zvláštní místo, kde vládne klid a pohoda.

Cartagena! Město s nádhernými hradbami a historickým centrem. Jsme tu! Získáváme v "íčku" mapu a praktickou radu kde bezpečně parkovat a nocovat. Také se dozvídáme, že ferry, trajekt do Panamy, přestal fungovat. Sakra!
Nacházíme si plácek vedle policejní stanice na Bocagrande, plné pláží a luxusních hotelů. Caribe, ten nejblíže k nám jdeme navštívit a díky super recepčnímu využíváme v hale hotelovou wifi.
Postupně sbíráme informace a obesíláme možné i nemožné kontakty ohledně přepravy do Panamy.

Děláme rychlý průzkum okolí, smáčíme nohy v nechutně teplém moři, večeříme v akci výbornou pizzu a na parkovišti kde nocujeme si dopřáváme sprchu z kanystru.
Než si opláchneme naše ulepená těla, přijíždí a vedle nás parkují další šílenci, cestovatelé z Argentiny.
Seznamujeme se a zjišťujeme, že se také hodlají dostat do Panamy. Máme parťáky do kontejneru.

14.8.2015

Zase teplo a hluk. Nedá se spát. Je chvilka po půlnoci a my si jdeme koupit studenou vodu a sednout na chvilku k pláži.

Ráno vyrážíme společně s Alejandrem a Vanesou, jejich autem do města, shánět přepravu.
Luis, všemi doporučovaný je první. Vyslechneme si nabídku a jedeme za dalšími. Ti na nás nemají čas. Výhoda Alejandrovi španělštiny je opravdu výhodou. Bohužel není dostatečně asertivní a tak z následujících dvou schůzek odcházíme bez jakéhokoliv výsledku.

Jdeme po návratu do nedalekého obchoďáku shánět internet. Já hledám přepravu a letenky, Kačka zkouší sehnat nějaké ubytko.
V "íčku" vedle našeho parkování je schopná holčina a tak ze svého telefonu obvolává pár tipů od Kačky. Je fakt šikovná, daří se jí pro nás usmlouvat super slevu a tak se jedeme podívat na hotel, kde by jsme si mohli dát trošku pauzu.
Hotel působí dobře, šéfík solidně. Plácáme si a zítra můžeme přijet. Kačka si ještě neodpustí dotaz na sprchu. Šéfík absolutně bez zábran kýve na souhlas a my si můžeme skočit opláchnout ulepená těla do jednoho z volných pokojů. Super!

Dáváme si stejně jako včera výbornou pizzu a pak nocujeme u laguny, z druhé strany poloostrova.

 

 

Kolumbie je šílená a krásná současně. Nádherné zelené kopce, přátelští farmáři na malých městech, funkční části měst, plné služeb. Proti tomu, příšerná a pomalu se vlečící doprava, nespočet mýtnic za děravé cesty a nefunkční části měst, plné živlů a všeho toho co se u nás každému vybaví, když se řekne Kolumbie.

Nehezké pohledy z Bogoty a Medellínu nás přinutili přemýšlet. Proč? Proč to na jedné straně města jde a na té druhé... destrukce. Totální destrukce tamní populace. Je to šílené, ale tak to je.

Obecně na nás však Kolumbie zatím působí bezpečně. Je pravda, že vojáci hlídající mosty, nádraží a jiná strategická místa jsou pro našince trošku mimo chápání. Ale lidé se kterými jsme se dosud setkali, včetně vojáků a policie, na nás byli hodní, milí a vstřícní.