JAR 4 - Afrika dobyta, cesta nekončí!

 

22.1.2015

Ujedeme pár metrů k jihoafrické hranici a jdeme k okénku imigračního. "Hello", podávám paní za okénkem naše pasy. Ta se podívá do pasů, na mě, znovu do pasů, na nás na oba. Začíná listovat a když nachází výstupní razítko z Lesotho, bere do ruky to své razítko. Nic.
"Bude ti stačit týden?" zeptá se mě skrz kulatý otvor v plexiskle. "Týden? Jak týden? Máme bezvízový vstup na tři měsíce v jednom roce", nechápu její dotaz.
"No jo, ale já ti můžu dát vstup jen na týden", nechápe paní za okénkem, že já nechápu. "To je ale blbost. Naše země mají mezi sebou dohodu o možnosti bezvízového vstupu až na tři měsíce. Devadesát dní, víš? A my jsme byli dohromady v jihoafrický tak šest týdnů", snažím se jí vysvětlit, že týden vážně nestačí.
"No jo, ale já ti tady na tomhle přechodu nemůžu dát vstup navíc jak na týden. Jak dlouho by si potřeboval? Kdy Vám letí letadlo? Můžeš si prodloužení zaplatit", říká mi suverénně a z jejího výrazu je zřejmé, že začínám zdržovat. Tomu nasvědčuje i vznikající fronta za námi.
"Nic platit nebudu! Já nevím jak dlouho potřebuju. Neletíme letadlem. Budeme z Kapského města posílat auto do Jižní Ameriky. Dalších šest týdnů na které mám nárok by mi měli stačit. Nechápu kde je problém...", začínám se rozčilovat, gestikuluji a zvyšuji hlas. Není to proto, že bych na paní chtěl křičet, ale díky frontě za námi která švitoří a komunikaci přes plexisklo, ji přestávám slyšet.

Po chvilce už to nevydrží borec za námi a snaží se nám vysvětlit jak to je. Bohužel jeho výklad nechápeme, obzvlášť když nám tvrdí, že máme z pasu vytrhnout stránku s razítkem a rovnou ji vyhodit. Ignoruji ho a otáčím se zpátky k okénku. Je mi jasně naznačeno, že zdržujeme a že tady jiná cesta není. Prý jedině na přechodu, přes který jsme vstoupili do Lesotho.
"Co to doprdele je!" začínám držkovat a Kačka mě odstrká od okénka. Jdeme k autu, abych se uklidnil a promysleli jsme co budeme dělat. "To je fakt nesmysl co si ta bába vymejšlí", vaří se to ve mě a mám chuť se vrátit na první přechod. Je to blbost. Navíc na dotaz zjišťujeme, že by nás to stálo další poplatky v Lesotho, které se nám samozřejmě platit nechce.

Vytáhnu z auta druhé pasy. "Třeba budeme moct vstoupit na jiný pas. Ty jejich systémy... třeba to nikdo nepozná", napadá mě agentské řešení. Kačka na mě jen třeští oči.
Přicházíme k okénku a stále je tam fronta, která díky nám vznikla. Protože se mi nechce čekat, zaklepu na první dveře a vlezeme dovnitř. Pokynu na paní se kterou jsem nebyl schopen se dohodnout  a vyžádám si jejího kolegu, nadřízeného. Ten okamžitě přichází.
"Prosím tě, můžeš mi to ještě jednou vysvětlit. Proč nemůžeme vstoupit na víc jak týden?" ukazuji mu naše původní pasy.
Chvíli do toho kouká, zvedne obočí a říká, "no jasně. To ti zmrskali kolegové. Poprvé ti dali vstup na měsíc. To bylo asi ok. Teď ti to podruhé dali taky na měsíc a to ti za chvíli končí. Chyba našich kolegů na vstupu do Jihoafrické Republiky. Problém je, že mi ti to tady nemůžeme prodloužit. Buď to stihneš do čtrnáctého všechno vyřídit a opustit zemi a nebo musíš na Imigrační v Kapském městě a nechat si to o ten poslední měsíc prodloužit. To se ti omlouvám, ale to pochybili kolegové na předchozím přechodu".
Chvíli na něj koukám a vstřebávám všechny informace. "Takže teď můžeme vstoupit, ale jen do čtrnáctého. Ne na týden, ale do čtrnáctého. A pak buď vypadneme a nebo budeme žádat. Je to tak? Chápu to správně?"
"Jo jo přesně tak. Ještě jednou se ti omlouvám, my s tím nic nesvedeme", potvrzuje mi mé správné vstřebání informací. Poděkuji mu a jdu za paní ať nám tam klepne razítko a můžeme jet.
"Už ho tam máš", ukazuje mi razítko v pase paní. Vůbec jsem nepostřehl kdy ho tam během našeho předchozího rozhovoru dala.
"Takhle je to pro tebe v pořádku?" zeptá se mě a odbavuje dalšího z fronty. "Jo jo díky", kývám hlavou a pomalu odcházím, kontrolujíc razítka v pasech. "Nějak nechápu, proč mi tohle nemohla říci rovnou, proč si pořád trvala na tom svém týdnu", kroutím hlavou nad tím vším a ani Kačka z toho není moudrá.

První větší město na cestě je Clares. Vjíždíme do centra a opět nevěříme vlastním očím. Jsme ještě v Africe? Centrum je krásné, čisté a spíše než Afriku nám připomíná westernové městečko někde ze západu USA. Lidé nás okamžitě zdraví, ptají se na auto a na cestu. Jiný svět.
Dáme si lehký oběd a pokračujeme dál. Na kraji města nás fascinuje ulice plná chatrčí, neb příšerně kontrastí s centrem města. Taková je Jihoafrická republika. Plná kontrastů.

Projíždíme mini národním parkem Golden Gate a kocháme se krásnou a čistou krajinou. Při přejezdu hor nás chytá průtrž mračen, která přestává až po pár hodinách, když dojíždíme k dalšímu městu a jedinému kempu v okolí.
Nic nevymýšlíme a zabíráme si na kraji kempu plácek s nádherným výhledem na Dračí hory, které začínají v západu slunce odhalovat své hřebeny.

23.1.2015

"Hele trhy. Koupíme něco na sváču", otáčí se Kačka za davem lidí a skupinou aut u silnice. Stavíme a jdeme obhlédnout co mají dobrého. Nakupuje nějaké ovoce a pokračujeme do Dračích hor.

Postupně zajíždíme k jednotlivým vyhlídkám jako je Giant castel a kocháme se hřebeny hor. Jsou krásně zelené a voní. Cesty se nám různě klikatí. Někdy ve smyčkách do kopce, jindy podél řeky údolím. Nepotkáváme skoro žádné lidi a tak si užíváme pohodu a samotu na cestě.

K večeru přijíždíme pod Sani Pass z jihoafrické strany. Cesty jsou již krásné asfaltky a města působí více evropsky. Nacházíme si kemp a jdeme dnes dřív spát.

24.1.2015

"Tak když to nešlo dolů, dáme to nahoru", dělám si legrácky když vyjíždíme na silnici. Míříme totiž k hraničnímu přechodu pod Sani Passem z jihoafrické strany. Jsem si dobře vědom skutečnosti, že nejen že na to nemáme auto, ale že by nás ani na hranicích nepustili.

Třináct kilometrů k hraničnímu přechodu si příliš nezadá s cestou ze strany Lesotha. Jedeme pomalu, zdoláváme strmé stoupáčky, díry a kličkujeme mezi obřími kameny. Tohle je prostě off roadový ráj.
Cesta je to nádherná, ale naše auto na to vážně není stavěné. I přesto po nějaké době dorážíme až k hraničnímu přechodu. "Můžeme tady vylepit expediční samolepku?" ptám se pohraničníků. Kluci v uniformách jednotně pokývou hlavou a ukážou na místo kde ji mohu vylepit. Když už jsem hotov, jeden vyskočí a zeptá se trošku vyděšeně,"a není na tom nic politického?"
Ujistím ho, že ne a pro jistotu mu přeložím co je na ní napsáno. Kluci ještě omrknou OKI a my se rozloučíme s Passem i horami a vyrážíme zpět.

Cesta přes lesy utíká rychle a tak pozdě odpoledne dojíždíme do Park Rynie. Chtěli by jsme si ještě skočit do oceánu a vykoupat se.
"Kolik chcete za kemp?" ptáme se hned v prvním který potkáváme. "Třista randů", odpoví nám suše strážce brány a my si nejsme jisti, je-li to vtip a nebo jsme jen špatně rozuměli. Není to vtip. Fakt chce v přepočtu šest set korun za plácek na parkování a trošku teplé vody. "To mu dávat nebudu!" rozhoduji se okamžitě a odjíždíme pryč.
Bohužel v dalších dvou kempech po nás chtěli ještě více.
Zastavujeme nad posledně navštíveným kempem na malém travnatém plácku, který funguje jako parkoviště. Naproti přes ulici je brána do nějakého většího resortu a tak zdejší místo vyhodnocujeme jako relativně bezpečné a rozhodujeme se zde přespat.

"Ve finále to není zas tak špatný místo. Máme výhled na oceán a je tu klid", chválí si u večeře Kačka naše dnešní tábořiště.

25.1.2015

No je pravda, že místo zas tak špatné nebylo. Sice okolo nás v noci pořád někdo chodil neb přes parkoviště vedla cesta do vzdálených domů, ale nikdo si nás nevšímal.

Toužíme po tom skočit si do vody a vykoupat se v Indickém oceánu. Na cestě máme East London  a navíc jsme si našli jeden levný backpackers, ve městě přímo u pláže.
"Ne parkoviště tady nemáme. Jedině tady na ulici u pláže", oznamuje nám kluk z recepce. Shodujeme se, že nocovat v našem opravdu nenápadné autě u pláže, není dbakrát rozumné. Škoda. Myslím škoda, že nemají parkoviště. Zázemí tu je opravdu moc hezké a ceny lidové.
Opouštíme East London a zkoušíme se doptat v dalším kempu za městem. Bohužel recepce již nefunguje a z ceníku ve vitríně usuzujeme, že nemá ani cenu někomu volat.
"Hele cestou jsme jeli okolo nějakého satelitního městečka. Třeba nás tam nechá ochranka spát u brány", napadá mě jisté řešení. Kačce se můj nápad zamlouvá a tak se tam vydáváme.

"Jo jasně, není problém. Vydrž zavolám manažerce, ať mi to potvrdí", odpovídá na náš dotaz sympaťák na bráně. Nemůže se dovolat a tak zkouší svého nadřízeného, který nám uděluje výjimku.
"Ale dejte si to tady dovnitř. Za vrátnici", pouští nás do oploceného areálu. Super!

Přestavíme auto k noclehu, na tajno aby nás nikdo neviděl se vysprchujeme z kanystru u auta a celý spokojení zaleháme. Najednou někdo zaklepe na okénko. Náš sympaťák z brány s telefonem v ruce.
"Volá manažerka a chce s tebou mluvit", podává mi telefon a já tuším co mi asi chce. A taky, že jo. Máme vypadnout. No co se dá dělat. Hodím na sebe to nejnutnější, věci z mé sedačky přendám dozadu ke Kačce a vyrážíme do vesnice najít policejní stanici.

Naštěstí se nás tady na moc neptají a souhlasí s naší žádostí parkovat před stanicí. Jasně, že bez stručného popisu naší cesty, ukázky trasy na kapotě a odpovězení na několik zvědavých otázek to nejde.

26.1.2015

Ráno nás probouzejí auta, která začínají svážet děti do vedlejší školy. Současně se sjíždějí i strážníci na denní službu. Venku je hnusně. Mlha a poměrně chladno. Už ani nechceme být vtipní, že budeme z té Afriky spíše nastydlí. Začínáme pomalu a potichu balit, když přijede další auto a zaparkuje hned vedle nás. Vylejzá z něj chlapík v uniformě a hned se na nás začíná smát. "Ahoj, já jsem zdejší šéf policie. Jak se Vám spalo?" kření se na nás a my jen suše odpovídáme, že fajn. Ještě trošku spíme. Velitel obíhá naše auto a stále se na něco vyptává. "Můžu si vás vyfotit?" míří na nás telefonem. "Jo jasně", ukazuji na něj palcem jedničku a směji se mu do záběru. "To máš fotky pro sebe a nebo do policejních záznamů?" probouzí se ve mě smysl pro humor. "To ještě uvidím", chápe vtip velitel a směje se.
Udělá asi tři sta dvacet čtyři fotek, nastuduje naší mapu, řekne že jsme šílenci a loučící se mizí ve stanici.

Popojíždíme sto metrů k oceánu a hledíc do vln ztrácejících se v mlze snídáme. Na koupání ani na focení to není a tak sedáme do auta a pokračujeme podél pobřeží dál.

Port Elisabeth jen projíždíme. I tak nám to chvilku zabere neb je to vážně obrovské město. Z toho co vidíme, působí město moderně a civilizovaně.
Dojíždíme až do Jeffreys Bay a nacházíme doporučovaný backpackers se sympatickým názvem Hard Rock. S manažerem Jeanem smlouváme lepší cenu, neb hodláme spát v autě. Využijeme jen zázemí v podobě kuchyně, sprchy a internetu.
Následně si skočíme do města koupit něco k večeři. Zatímco Kačka připravuje dlabanec, já se přiznávám k silniční dani. No jo, to se řekne svobodný cestovatel, ale i ti mají občas nějaké povinnosti. Já jsem tu svou splnil elektronicky na dálku a teď si vychutnáváme, již po sprše, lehkou večeři a skrz okno kuchyně sledujeme jak venku začíná pršet.

27.1.2015

"Ahoj! Tak jsem včera mrknul na ty vaše stránky. Vy jste fakt dobrý", zdraví nás hned po ránu Jean. "Mám pro vás návrh. Dejte si den pauzu. I cestovatel potřebuje odpočinek. Když nám uděláte na vašem facebooku reklamu, dáme vám jednu noc u nás zdarma. Co vy na to?"
"No, to nezní špatně. Dej mi chvilku. Tak jo teda, my to berem!" plácáme si na souhlas.

Protože mezi jiné nabízené služby patří i bezplatný pronájem kol, využíváme jej a odpoledne vyrážíme na projížďku městem.
"Jé to je nádhera. Moje kolena si to fakt užívají", rozplývám se při prvních metrech jízdy na kole po čtyřech měsících. Protože tu nemají jako u nás doma žádný les a nebo cyklostezku, kličkujeme podél pobřeží. Chvilku mezi domky, chvilku po chodnících a nebo po dřevěných lávkách podél pláží.
Bohužel stejně jak bylo pro naše tělo potěšení si na kolo sednout a zažívat trošku jiný pohyb než jaký jsme za poslední dobu měli, tak si také naše zadky naříkali neb si zkrátka cyklo sedačkám odvykly.
Po hodince už není projížďka takový zážitek a tak se vracíme nazpět. I tak to bylo fajn!

Aby jsme trošku zrelaxovali, vyrážíme na malou procházku do samotného centra. Užíváme si zmrzlinu a kocháme se pohledem na oceán u městské pláže. Je krásně, vítr od oceánu hezky voní solí a my dnes nikam nespěcháme...

Večer se nám u auta neplánovaně schází všichni obyvatelé hostelu a tak všem vyprávíme o naší cestě. Snad každý se s námi chce fotit. Následně sedíme s Jeanem v kuchyni a povídáme si o všem možném i nemožném. Jak se žije v JAR, jak se žije u nás. Jean nám vypráví o své kariéře a my o našem cestovatelském plánu. Je to moc prima a pohodový večer.

28.1.2015

Je ráno. Lehce mrholí. Jsme po snídani a máme sbaleno. Připraveni k odjezdu. "Jak vlastně budete přepravovat to vaše auto do Ameriky? Už někoho máte?" ptá se mezi řečí Jean. "Ne ještě ne. Musíme se po něčem rozhlédnout až tam. To víš jsme v Africe, tady to funguje jinak".
"Jo myslím, že vím co myslíš", směje se Jean. "Vydrž ještě chvilku". Odbíhá do kanceláře. Během minuty je zpět a podává mi telefon. "To je kámoš z Kapského města. Dělá v přepravě a uměl by to zařídit. Potřebuje od tebe jen nějaké informace".
Na telefonu je Andre. Vyptává se na detaily a požadavky naší cesty a na parametry auta.
"Ok, bezva. To mi stačí. Mrknu se co se dá dělat a pošlu ti nabídku na mail", loučí se Andre se mnou po telefonu. "Bezva díky!" podávám Jeanovi zpátky telefon.
"Není zač. Třeba to pomůže", mrkne na mě Jean, podá nám ruku a loučíme se. Za mávání a loučení všech ostatních vyjíždíme z brány a vyrážíme dál na jih.

Projíždíme oblastí "Garden route" a tak se to neobejde bez zastávek na focení. Jednou je to nádherný kaňon, jindy les okolo silnice a nebo bunge jumping z mostu. Jeden z nejvyšších na světě.
Projíždíme nádhernými městečky podél pobřeží a už si nepřipadáme jako v Africe. Je to všechno čisté, moderní a funkční. Zdejší pobřeží nám více připomíná Evropu a písečné kosy a pláže spíše Karibik či Asii.
Jedeme na pohodu, užíváme si městečka a jejich atmosféru a také nádherné výhledy na oceán a nekonečné pláže.

Odpoledne přijíždíme do Mossel Bay. Je docela brzo, ale už se nám dnes nechce nikam jezdit a tam nacházíme městský kemp na malém mysu pod majákem. Parkujeme na jeho odlehlém konci a zatímco Kačka chystá večeři, já utíkám do hotelu naproti zkusit jestli mě na chvíli pustí na wifi.

Udělám na recepční smutné oči a ta my na lísteček píše heslo. Rychle zkontroluji maily. Super! Andre nám poslal nabídku. A není špatná. Poděkuji za internet a jdu zpátky do kempu.
Večeři si vychutnáváme až do tmy s pohledem na blikající maják nad námi a s hřmícím oceánem za zády.

29.1.2015

Dneska se nám nechce nikam spěchat. Nespěcháme. Uděláme si malý výjezd nahoru na kopec až k majáku co na nás přes noc dohlížel. Pak krátká procházka po pobřeží mysu u něhož jsme spali a následně se jedeme osvěžit do oceánu na pláž pod městem. Prostě taková ta pohodička. Jenže ono to nebaví pořád. Navíc náš cíl na mapě je už tak blízko a tak trošku nedočkaví, hned po poledni vyrážíme na ten nejjižnější jih.

Po pár hodinách cesty, kdy si to pálíme stovkou po krásných silnicích Jihoafrické Republiky, nám začne zase škubat motor. Už to máme odpozorované. Máme pod půlkou nádrže a jeli jsme víc jak dvě hodiny rychlostí kolem a nebo nad sto kilometrů v hodině. Zavzdušňuje se nám nádrž.
Zastavuji a jdu otevřít víčko od nádrže. Ozve se jen dlouhé "ssssssssss" a ve vzduchu se zatetelí benzínové výpary.
"Kolik to máme ještě kilometrů?" ptá se mě Kačka. "Asi třicet. Proč? Plánuješ, že to dotlačíme? Ve městě dotankujeme a bude zase fajn. OKI to dá!" věřím naší oranžádě.

A pak to přišlo!

KONEC!!! To bylo první co mi blesklo hlavou. Dál už to prostě nejde. Víc na jih se v Africe nedostaneme! Čekáme, až se dostaví nějaký ten vítězný pocit, ale asi nám to ještě nedochází.
Stojíme u "pomníčku" na nejjižnějším cípu Afriky. Vítr od dvou oceánů najednou, nás štípe do tváří. Jsme tu sami a tak tu jen tak stojíme, držíme se za ruce a koukáme do té nekonečné dálky. Cítíme trošku úlevu, cítíme sůl ve vzduchu a jen vnímáme jak se v pravidelných intervalech rozbíjí vlny o kameny.
OKI stojí opodál, neb až k pomníčku se autem nedá. Ale určitě si to taky užívá.

Slavnostně můžeme tedy prohlásit, že jsme dobyli po 5 měsících putování Afrikou, nejjižnější cíp černého kontinentu.
Dne 29.1.2015 v 16,45 SEČ jsme stanuli na Střelkovém mysu - Cape Agulhas / Kaap Agulhas!

Získali jsme tak odpověď na dotaz české cestovatelské legendy pana Zikmunda, zda-li na to dnešní auto má, přejet Afriku.
ANO, má a přijelo i s Vaším (byť špatně čitelným) podpisem na kapotě pane Zikmunde!

Co dodat... DALI JSME TO!!! :-)

Ale nebojte. Nekončíme. Ani dnes, ani s cestou.
Jedeme do města, ve kterém toho vlastně ani moc není. Bereme plácek ve zdejším městském kempu s výhledem na maják. "Co budeme jíst?" ptá se Kačka, držíc v ruce poslední pytlík od kluků z Adventure menu. "Ne ten si odvezeme až do Ameriky. Dáme si slavnostní večeři. Zasloužíme si to", navrhuji pohodovější a pohodlnější mini oslavu.
Na terase restaurace přes silnici, si dopřáváme pořádné jídlo a pití. Jsme trošku na měkko, moc nemluvíme. Pociťujeme pomalu pocit štěstí... jen nedokážeme určit, jeli to způsobené jídlem, alkoholem a nebo tím, že jsme to opravdu DALI!

 

 

Co napsat na závěr? Dali jsme to! Vtipné, ale zároveň krásné je možná to, že to není vlastně závěr. A nebo ano, ale jen první kapitoly. Jihoafrická republika nám ukázala zase další ze svých mnoha tváří. Stále hledáme odpověď na to jaká je. Jediné v čem se shodneme, je to, že je plná kontrastů.
Tak či tak, příroda je tady nádherná a pestrá. Lidé, jsou různí. Převážně potkáváme ty fajn a tak můžeme říci, že je to země přátelská. Dokonce jsme díky svým pozdějším příjezdům do měst museli nakupovat i v oblastech kam se obecně nedoporučuje zajíždět. Nikdy se nám nic nestalo. Vlastně si nás ani nikdo nevšímal. Nechceme tím říci, že je to tedy všude bezpečné. To by asi neměli všude ostnaté dráty. Ale zatím nemůžeme ani říci, že je to nebezpečné. Spali jsme dokonce i mimo kempy a to i přesto, že se to důrazně nedoporučuje. A taky nás nikdo nesežral.
Uvidíme. Ještě máme dost času na to, zjišťovat jak to je se životem v této pestré a na mnoho věcí tak bohaté zemi, plné kontrastů.