Honduras - usmlouvaný celník, noční dohled s brokovnicí a rychlý průjezd

24.9.2015

Blížíme se pomalu k honduraskému hraničnímu přechodu. Již několik desítek metrů před ním na nás mávají naháněči. Jako všude mají pro nás ten nejlepší kurz, rádi a skoro bezúplatně nám pomohou s dokumenty a nebo alespoň pohlídají auto.
Ještě jsem nestihl vypnout motor a už mi u dveří stojí další. Fialové tričko s logem, působící jako uniforma s touhou nám pomoci.
"Dobrý den, dovol abych ti pomohl vyřídit vstupní proceduru", nabízí mi okamžitě své služby.
"Ne díky, já to zvládnu", odmítám jeho nabídku a rozhlížím se abych našel vstup na imigrační.
"Žádné obavy. Imigrační je tady před tebou a já jsem od celníků. Pomohu ti vyřídit dokumentaci", nenechává se ta osoba odbýt.
Znovu si prohlížím jeho trikot. Stejný má na sobě ještě několik dalších, tvářících se stejně a nebo možná ještě víc důležitě.

Míříme k okénku imigračního a fialového, údajně celníka, si nevšímáme. Oproti nikaragujskému kolegovi je zdejší oficír v pohodě a mluví anglicky. Směje se, hází vtípky a nezdržuje. Zatím co Kačka dává na třikrát otisky prstů, prohlížím si okolí, fialového celníka a všechny ostatní.
"Hele to nebude celník. To je zase rádoby pomocník. Tamhle to bude celník. Má uniformu a vylezl z kanceláře celníků", ukazuji Kačce pravého celníka na druhé straně místnosti.
"Ale vždyť tady ten má taky nějakou uniformu nebo co to je".
"No to sice má, ale spíš si tady jen vychcaně udělali trička s logem, aby mátli lidi", hodnotím fialového, rádoby celníka.
Oficír konečně snímá i Kačky otisky. Silným úderem svého razítka pečetí náš vstup.
"Hele prosím tě, kde teď najdeme celníky?" ptám se imigračního oficíra, který mi podává naše pasy.
Otáčí se a ukazuje mi na uniformovaného kolegu na druhé straně místnosti, kterého jsme na pravého celníka tipoval.
"A tyhle fialový, to je co zač?"
Oficír se jenom ušklíbne a znovu ukáže na mého favorita. "Tamhle to je celník".
"Ok, dík. Chápu", mávnutím se loučíme a odcházíme od okénka směrem k celníkovi. Fialový si to mašíruje s námi.
"Hele dík, ale nepotřebujeme tvoje služby", snažím se mu slušně naznačit jak se věci mají. Stejně jde s námi, jako bych nic neřekl. Ignoruji ho a ptám se celníka za přepážkou. Ten mi volá kolegu a jdeme společně do jeho kanceláře. Fialový se hrne za námi.
"Hej amígo! Nemám zájem o tvoje služby. Děkuju, ale my si to vyřídíme sami".
Fialový se zarazí a civí na mě. Nechápe, že nechci jeho služby. Celník mu dává jasné znamení ať odpálí a my pokračujeme do kanceláře.

Celník je stejně jako jeho kolega imigrační v pohodě. Sedá k počítači a způsobem "rukama, nohama" mu překládám všechny potřebné informace k úspěšnému vyplnění dokumentů.
Ale aby to nebylo zas tak perfektní, přichází na závěr poplatek. Prý pojištění a vyřízení dokumentace.
Nejprve úspěšně rozporuji jeho kurz za americký dolar a tak se dostáváme na lepší cenu. Ze třiceti osmi dolarů už jsme na třiceti čtyřech. Následně mu vysvětlujeme, že se jedná jen o průjezd a že je poplatek zbytečně a přehnaně vysoký.
"No jo ale já si to nevymýšlím. Podívej. Tady jeli taky nějací cestovatelé z Evropy a platili to samé", ukazuje nám dokumenty nějakých němců co projeli pár chvil před námi.
"No jo, ale Němec, dostane za necelé jedno Euro jeden dolar. Já musím zaplatit mých dvacet pět korun za jeden dolar. Ve finále i ty máš lepší kurz než já", snažím se mu vysvětlit, že ne každý z Evropy má euro a miliony v bance.
Chvilku na mě nevěřícně kouká.
"Nemáš tady nějaký ten tvůj drobák? Vůbec vaše peníze neznám".
Vytahuji z peněženky poslední dvou korunu a daruji mu ji. Znovu jsem si připomněl jak vlastně vypadají naše peníze. Jsou pěkné.
Chvilku si svou kačku prohlíží a pak přichází s návrhem.
"Hele dobrá já to chápu. Dáš mi jen dvacet čtyři dolarů. To je poplatek, který se zkrátka musí zaplatit hned. Ten zbytek za tebe zaplatím já ze svého".
Koukám na něj a přemýšlím, jestli kecá a nebo ne. Myslím, že kecá. Nevěřím mu. Ale třeba se pletu. Třeba máme prostě kliku. Nevím, nejsem si vážně jist, ale samozřejmě přijímám.

Jsem já to ale parchant. Usmlouvám i celníka. A nebo jsou parchanti oni a poplatky si jen vymýšlí?
Kdo ví, hlavně, že se nám podařilo něco ušetřit.

Venku už je tma a jen týpek ve fialovým tričku oxiduje u našeho auta. Mávnutím ruky zdraví a snaží se mi naznačit, že když už nemohl pomáhat s dokumentací, tak nám alespoň dohlížel na auto.
Nečeká snad, že mu za to zaplatím. Jo čeká, ale nezaplatím.
"Mrkni pod kola. Aby jsme tam neměli hřebík", pobízím Kačku k rychlé kontrole pro případ, že by se ten fialovej týpek chtěl mstít za to,že nevyužíváme jeho služeb.
Myslíte že jsem paranoidní? Ne nejsem. Jen jsem vycvičenej z jednoho podobného případu v Sýrii, kde mi podobní syčáci vrazili pod kolo hned čtyři hřebíky.
Vše je ok a tak opouštíme hranice a míříme do prvního většího města na mapě.

Tak po padesáti kilometrech stavíme v onom městě na pumpě. Brokovnicí ozbrojený hlídač nemá problém s naším nocováním a tak vrháváme do krámku a dopřáváme si k večeři hamburgera a plechovkové pivo.
"Když už tady nic neuvidíme, máš aspoň kulinářský zážitek", dělám si z Kačky, právě sbírající ze země spadlou okurku, legraci.

25.9.2015

Je nevlídně. Lehce mrholí...  je hnusně. Naštěstí nám to vadit nemusí, neb jen projíždíme.
Takže vlastně dobře.
Tady na jihu Hondurasu toho k vidění moc není, vlastně nic a tak po pár hodinách přijíždíme k hranicích se Salvadorem.

Pár týpků nám chce opět vnutit své služby, ale protože venku lije jak z konve, dlouho nás neotravují a běží se taky schovat.
Šklebící se imigrační ouřednice nám práskne razítka do pasů. Celník si po chvilce zíraní do lejster utrhne tu svoji část a můžeme mazat.
Přejíždíme divně vypadající hraniční most a míříme do Salvadoru, před kterým nás úplně všichni varovali. Uvidíme...

Honduras je první z trojice zemí, označovaných ve Střední Americe za nebezpečné. Sice se zvýšil počet zbraní které jsme potkali všude možně, ale žádný pocit nebezpečí či ohrožení jsme nezažili.
Je pravda, že jsme se vyhnuli všem velkým městům a krátce stavěli jen na malých vískách.
Všichni se kterými jsme se potkali a bavili, byli fajn. Důvodem tak krátké návštěvy Hondurasu, nebyly obavy, ale fakt, že na jihu opravdu není příliš mnoho ke koukání a jet na sever by byla zajížďka, která s ohledem na časový skluz byla jednohlasně zamítnuta.
Nebylo by tedy úplně správné nějak obsáhle hodnotit zemi, když jsme ji jen rychle projeli. Nicméně, pocit jsme z ní měli dobrý a tak ta strašidelná tvrzení o nebezpečnosti nemůžeme potvrdit.

Aby jste však neřekli, můžete se podívat, jak jsem zažil Honduras (jeho severní část) před osmi lety při cestě Střední Amerikou - fotky - Honduras před 8 lety