Finsko - malé velkoměsto Helsinky a pohodová evropská civilizace

 

28.9.2016

S ruskými hranicemi ve zpětném zrcátku, pomalu míjíme hraniční sloupek a přijíždíme na finskou stranu přechodu.
V našem směru je prázdno a tak dostáváme od pohraničníků pokyn zajet co nejblíže, až ke dveřím.
„Jedete z Ruska?“ ptá se vážně, namakaný finský policajt.
„No, vlastně jedeme domů, ale z Ruska jedeme taky. Vzali jsme to trošku okolo“, ukazuji prstem na mapu na kapotě. Policajt jen kýve hlavou a rukou nás posílá na pasovou kontrolu.
Přicházíme k okénku, kde si okamžitě naše pasy bere mladý a vysmátý pohraničník.
„Dobrý den. Kam jedete? Byli jste v Rusku?“ pokládá otázku, kterou jsme vážně nečekali.
„Jedeme domů. Po dvou letech. Jeli jsme kolem světa“, zubíme se na něj a dáváme mu prostor, aby se podíval do našich pasů a na OKI, kterou si již prohlíží jeho kolegové.
Namakaný kolega venku poklepává na kanystry, okopává kola a kouká pod auto. Nikdy jsme nebyli tak v klidu, když se někdo motá kolem našeho auta.
„Jako že po dvou letech? Tímhle autem?“ projevuje otevřeně svůj úžas mladý vysmátý oficír a my jen s úsměvy přikyvujeme.
Jeho kolega nechává čekat svého zákazníka u okénka, naklání se k nám a pro jistotu se znovu táže, „dva roky kolem světa? Wau! To je Škoda, že jo? Fakt dobrý!“
„No tak vítejte skoro doma! Vítejte ve Finsku“, vrací nám vysmátý oficír naše pasy a jeho kolega na nás palcem ukazuje jedničku. Jednoznačně nejrychlejší pasová kontrola za celou cestu.

Namakaný celník stojí před OKI se svými kolegy a s odstupem koukají na mapu na kapotě.
„Můžu ti podat ruku? Jsi první celník EU, kterého po dvou letech potkáváme“, mířím k namakanému celníkovi se stále vážným výrazem. Je mým požadavkem lehce šokován, ale ruku mi podává a tak si pevným stiskem třeseme pravicemi.
Kačka pohotově tasí foťák a než stihne doříct svou otázku na možnost focení, už mačká spoušť a zachytává namakaného celníka v rozpacích a jeho vysmáté kolegy stojící před OKI v tento památný okamžik.
Krátký rozhovor, dotazy zda jsou v Rusku silnice a jeli tam bezpečno. Narychlo darujeme pár samolepek, loučíme se a celý natěšení vyrážíme do země tisíce jezer.

První zastávka je po pár metrech u cedule, informující o rychlostních limitech v zemi. Rychlé foto a už si užíváme nádherných silnic, dostatek dopravního značení a vůbec nám nevadí, že maximálka je jen osmdesát.
Zastavujeme v prvním městečku u dálnice, kupujeme si k večeři rybu, nějaké to pivko na malou oslavičku a následně parkujeme na jednom z dálničních odpočívadel. Všude nám to najednou přijde povědomé. Všechno vypadá jak v námi dobře známém Německu. Jen ty nápisy ve finštině nedávají vůbec žádný smysl, ale to nevadí. Všechno ostatní říká, že jsme v civilizaci, doma v Evropě.

29.9.2016

Odpočívadlo u lesa, zavřený motorest, venku trošku pošmourno, všude klid, jen na druhé straně parkoviště povinnou zastávku vykonávající polský kamion.
Využíváme veřejných a vytápěných toalet. To je najednou luxus. Záchod je fajn, ale já se dneska ráno nemůžu nabažit mytí rukou v teplé vodě. To je taková paráda. Běžná věc, ze které jsem tak hotový, že si ruce oplachuji asi deset minut.

Protože Finsko nebylo v původním plánu naší cesty, nevíme nic o tom co navštívit. Stavíme tedy na první velké pumpě, využíváme funkčního internetu a zkoumáme ceny.
Počasí je pořád takové uplakané a tak hledáme na internetu co navštívit v Helsinkách. Protože ceny jsou pro nás najednou o poznání vyšší, vaříme si oběd ze zbylých zásob na parkovišti.
Následně unešení z opravdu fungujícího internetu, pracujeme na počítačích až do odpoledne.

Na doporučení jednoho z našich fanoušků, se v podvečer přemisťujeme o pár kilometrů dál do města Porvoo. Opět v supermarketu podléháme skvělé nabídce ryb a pořizujeme si zdravou večeři.
Protože je už tma a parkování přímo ve městě je placené nebo zakázané, popojíždíme na jednu z čerpacích stanic, kde parkujeme v rohu parkoviště mezi odstavenými přívěsy.
Venku prší a tak si dopřáváme večeři, posloucháme rádio a přemýšlíme o tom, jaké to bude za pár dní, až se vrátíme domů.

Když na chvíli přestává pršet, urychleně přestavujeme na hotelovou verzi a zalejzáme do pelechů.
Z pumpy chytáme wifi a tak můžeme vyřídit maily. Ještě se snažíme dopisovat deník, když nám najednou někdo klepe na okénko.
„Ahoj. Vy tady chcete parkovat přes noc?“ ptá se nás kluk, obsluha z pumpy.
Ano, rádi by jsme“, odpovídám stručně.
„No jo, ale tady je to vyhrazené pro přívěsy“, nechce nás tu nechat stát.
„Jde nám jen o tuhle noc. Ráno zase odjedeme“, snažím se ho přesvědčovat, ale není třeba.
„Ok, v pohodě. My jsme otevření přes noc, takže když budete něco potřebovat stačí zajít dovnitř“, loučí se s námi a odchází.
Jsme nadšení. Jeho perfektní angličtinou, jeho přístupem, tím, zkrátka tohle je bezva.

30.9.2016

Dopřáváme si na pumpě před níž jsme nocovali kávu a obsluha se nás ptá, jak jsme se vyspali. To je vám taková paráda, když se lidi chovají slušně a přátelsky. Na tohle se dá rychle zvyknout.

Popojíždíme do centra. Bohužel všude je parkování za peníze a to není nic pro náš rozpočet. Naštěstí město není zas tak veliké a tak stačí popojet o dvě ulice a nechat OKI bezplatně před bytovkama.
Počasí je ještě takové nijaké a tak zatím co já se pokouším o psaní článku, Kačka vyráží do obchodu mezi domy na nákupy.
Po chvilce se vrací. Já mám dopsáno a Kačka září nadšením. Je totiž skvělý provianťák a povedlo se jí výhodně nakoupit sladkou snídani a ještě sváču.

Hodina uběhla, my jsme si při poslechu rádia dopřáli bezva snídani a tak vyrážíme na obhlídku městečka. Jdeme podél vody, přes most a do kopce. Procházíme krásné a malebné uličky, prohlížíme si barevné domky, navštěvujeme kostelík a nakukujeme do výloh kouzelně vyhlížejících obchůdků.
Ještě se pak chvilku prochází po druhé straně nábřeží, kocháme se pohledem z mostu a pomalu se vracíme spokojení k autu. Je to tu opravdu moc hezké. Vyrážíme do Helsinek.

Jako první cíl si dáváme zařídit trajekt do Tallinu, abychom věděli, kolik máme na prohlídku finské metropole času. Jsme nadšení z perfektního značení, ale také tím jak jsou Helsinky příjemně neveliké.
Přijíždíme k terminálu a jdeme zjišťovat za kolik a kdy můžeme plout.
Ano sice přeprava přes vodu bylo jedno z nejhoršího co jsme na cestě řešili, ale asi jsme trošku masochisti a tak jsme se rozhodli dopřát si to ještě jednou.
„Ceny jsou od šedesáti čtyř do sta eur“, hlásí nám sympatická pracovnice za přepážkou. V porovnání s tím, co jsme platili za předchozí dopravy, jsou to částky směšné. Ale stejně si vybíráme noční a pomalejší spoj, za nejnižší cenu. Každý euro se počítá a aspoň si budeme moci dopřát nějakou zdejší dobrotu.
Slečna je tak moc prima, že si s ní povídáme ještě další půlhodinu. Dostáváme od ní mapu města a tipy na to co určitě navštívit. S parkováním to prý ale nebude žádná hitparáda. Ve městě se prý musí všude platit. No co se dá dělat.

Vracíme se do města a pokoušíme se najít nejlevnější parkování. Supermarket má parkoviště zadarmo, ale je příliš daleko od centra. O kousek dál je pumpa, ale pořád je to pár kilometrů. Zkouším zaparkovat před obytnými domy, ale tady je nutné mít pro jistotu rezidenční kartu. A tu my nemáme.
Popojíždíme, pátráme a rentgenujeme pohledem okolí, když si najednou všímáme parkoviště na jednom náspu vedoucí k parku. Nenápadně vyhlížející místo vedle zdejší městské loděnice. Odbočujeme, projíždíme až na konec a máme vyhráno. Cedule s přeškrtnutými cenami za parkování, je potvrzení, že tady se neplatí. Rychle vybíráme jedno volné místo uprostřed řady aut. Jupí!
Parkujeme jen pět set metrů od centra s nádherným výhledem na zátoku plnou loděk, nad zátokou se tyčící katedrálu, v naprosto klidném místě, hned vedle centra a hlavně zadarmo.

S nadšením si to vykračujeme do centra na průzkum Helsinek. Máme radost, opravdovou radost, že jsme našli takový flek a je zřejmé, že se z něj do odjezdu nehneme.
Sluníčko zlehka hřeje do zátylků a my se kocháme pohledem na krásy Helsinek. Procházíme si neveliké centrum, neveliké finské metropole. Velikost Helsinek, je tak nějak akorát.
Kličkujeme ulicemi a nacházíme vyhlášenou restauraci Zetor. Kromě několika českých traktorů tady mají v nabídce také sobí maso, které je zdejší vyhlášenou pochoutkou a které mají naše chuťové pohárky políčeno.
Dnes děláme ale jen průzkum trhu, procházíme si město, pořizuje prvních pár fotek a zjišťujeme, kde si dopřát soba nejlevněji. Světe div se, ale je vychází to právě na vyhlášený Zetor.

Na námi vybraném parkovišti je o poznání více volných míst a tak si dovolujeme ten luxus a i přes naše přesvědčení se odsud nehnout, opouštíme na chvíli tohle skvělé místo. Vyrážíme do jednoho supermarketu před centrem, abychom si nakoupili nějaké dobroty na dnešní večer.
Návrat se zásobami na stejné místo a pohodová večeře s výhledem na blikající světla houpajících se stožárů loděk v zátoce, doplněná o zářící katedrálu a vycházející hvězdy.

1.10.2016

Spalo se nádherně. Byl klid a snesitelná teplota. Lezu z pelechu jako první, protože mě probouzí světlo. Navíc pohled na třpytící se hladinu mi prostě nedá klidu a musím to jít vyfotit.
Město se teprve probouzí a tak je všude klid, který občas naruší pár výjimek sportujících v parku.
Ani Kačka neodolala a vylezla se podívat se mnou na tu krásu. Chvilku jen tak okouníme a kocháme se pohledem na Helsinky.
„Kam půjdeme na záchod?“ řeší Kačka obligátní téma.
„No to nevím. Veřejné hajzlíky v parku jsou v rekonstrukci a park je plný sportovců a pejskařů. Ale před loděnicí byla malá pumpa. Zkusíme to tam“, vybavuje se mi mini shellka na křižovatce.
Jdeme volným krokem a necháváme se nahřívat vycházejícím sluncem, abychom došli k pumpě a zjistili že je nejen zavřená, ale tak prťavá, že tu zákaznické toalety nevedou.
Řešení by tu bylo. Stejně jako včera večer, skočit si do nějaké restaurace. Ale je brzy ráno a tak mají všude zavřeno. Zbývá park vedle pumpy, ale tam se chystá nějaká akce. Sakra práce!
Pomalu obcházíme park, abychom zjistili, že na jednom jeho rohu je krásná budka. Celá zelená zvenčí a nerezová uvnitř. Veřejné, bezplatné a krásně čisté toalety s vytápěním. Lidičky, tomu říkám vyspělá společnost.

S výrazně zpříjemněným ránem jdeme do města na vyhlášené rybí a nejen rybí trhy. Je tu plno. Mraky lidí táhnoucí se jako obří had uličkami mezi stánky, z nichž se linou rozličné vůně čerstvých pokrmů.
Když už náhodou stánek nevoní rybí polévkou či jinou dobrotou, nabízí se zde nádherné skandinávské svetry, sošky trolů a jiné krásné nezbytnosti, které nepotřebujete, ale chcete.
Procházíme si trhy a nasáváme. Vůně a tu pohodovou atmosféru nasáváme. Dopřáváme si několik ochutnávek a tradiční rybí polévku. Je to tu strašně moc fajn a prima. Celé dopoledne trávíme na trzích a nemůžeme se toho všeho nabažit.

Volnou procházkou ulicemi pokračujeme v prohlídce města a naše kroky kolem poledne směřují opět do Zetora. Jdeme na jisto, jdeme na soba.
Super prostředí, super obsluha, jen krátká chvilka a už nám na stole přistává ta bašta v podobě sobího masa s bramborovou kaší. S ohledem na náš rozpočet si dopřáváme jen jednu společnou porci, ale je fakt, že to stačí. Je toho totiž pěkná hromada.

Poklidná procházka zpět na nábřeží, opět courání mezi stánky a čekání ve frontě na lístek. Rozhodli jsme se totiž dnešního krásného počasí využít a tak frčíme lodí na nedalekou pevnost Suomenlinna.
Cesta lodí na souostroví kde se pevnost nachází, trvá jen chvilku a my si užíváme pohled na vzdalující se centrum Helsinek, kterému v pozadí vévodí Helsinská katedrála. Jo dneska to smrdí dovolenou. Taková ta pohodička, krásné počasí, dobré jídlo, všechno funguje, no prostě paráda.
Připlouváme na ostrov a příjemnou procházkou navštěvujeme různá zákoutí pevnosti. Někdy se kocháme výhledem na vlny tříštící se o skálu pod námi, jindy přeměřujeme ráže mohutných kanónů a nebo pozorujeme jak po ostrově všichni pobíhají s telefony.
Zprvu jsme si mysleli, že mají všichni nějakou chytrou aplikaci, něco jako mapu a podle ní navštěvují nejzajímavější místa. Nechápeme ale, proč se občas s ohromným řevem rozeběhnou někam pryč.
Až po nějakém čase nám dochází, že tu zdejší zcela propadli „pokémonům“. Nevíme přesně co to je a jak to funguje, ale všichni tady z toho doslova šílí.
Prohlídkou ostrova, pevnosti a všech zdejších krás trávíme příjemně celé odpoledne a na jeho závěru se opět stejnou lodí vracíme zpět na pevninu.

Vracíme se k autu, které si již fotí nějaký mladý kluk. Letmo jej zdravíme, aby věděl, že s OKI tvoříme tým, když na nás najednou promlouvá česky.
„Jé vy jste od toho auta? Přijeli jste do Finska na vejlet?“
Dáváme se s Waltrem do řeči a zjišťujeme, že tady studuje a také bude pomáhat s návrhem na výstavbu nového mostu.
Walter pro změnu zjišťuje, že náš vejlet do Finska, byl trošku s objížďkou. My jsme nadšení z něho a jeho schopností a on je nadšený z nás a z naší cesty. Walter nám daruje českou čokoládu a my jemu českou rybičku.
Nebudeme tady nic předstírat. Ta čokoláda nám udělala takovou radost, že nepřežila víc jak půl hodiny od rozloučení se s Walterem.

Sedíme v autě, dopřáváme si malou večeři v podobě masových koulí, když k autu přichází mladý pár.
„Vy jste opravdu z Čech?“ ptá se anglicky slečna.
„No jasně“, odpovídá Kačka česky a my se seznamujeme během chvilky s dalšími Čechy, tentokráte s Petrem a Luckou. Lucka přijela do Finska na stáž a její přítel Petr, prostě jel s ní a začal tady normálně pracovat.
Možná je to divné, ale máme z nich obrovskou radost. Máme radost z toho, že se odvážili porušit předepsané společenské zákonitosti a vyrazili takhle do světa.
Perfektně se s nimi povídá, ale protože není zrovna teplo, utíkají domů a my lezeme na kutě do OKI.

2.10.2016

Ráno jako malované. Protože nám trajekt jede až večer, vyrážíme zas a znovu do města. Užíváme si rušné trhy, navštěvujeme překrásný pravoslavný kostel na kopci, dopřáváme si opět výborný oběd a jen tak pozorujeme ten mumraj kolem nás. Je tu všude cítit taková pohoda.

Chvilku po obědě využíváme internetu v informačním centru a zveřejňujeme na web další článek. Máme hrozný skluz, ale nedá se nic dělat. Jsou před námi poslední dny cesty a my zkrátka dáváme přednost tomu si to užívat, před plněním všech povinností. Ale my to doženeme!

Zas a znovu si procházíme město, užíváme pěkného počasí, navštěvujeme poslední místa, která jsme do teď nestihli a připravujeme se na vyplutí.
V podvečer kličkujeme krásnými Helsinkami k přístavu. Krátce čekáme ve frontě než se otevře brána a už v klidném tempu míříme s OKI do útrob obřího trajektu, který nás převeze do Estonska.
Zabíráme si místo u okénka na jedné z teras, otvíráme si plechovky piva a dopřáváme si ještě na pevnině koupenou svačinku, bagetu čerstvým lososem.
Pozorujeme tu hořící kouli jak se utápí na horizontu v moři a vnímáme jak se loď začíná zvolna houpat. Plujeme do Estonska, plujeme do Tallinu, poslední přeprava přes vodu. Tentokráte bez celníků, kontejnerů a beze strachu jak dlouho bude trvat, než zas budeme mít auto.
Je to prima pocit, takový trošku vítězný. Těšíme se do Estonska, těšíme se domů!

 

 

Finsko je civilizovaná evropská země. Viděli jsme z něho sice jen kousek, ale jsme rozhodně rádi, že jsme se pro návštěvu Helsinek rozhodli. Jsme z nich nadšení, z toho jak zde vše funguje, jak se k sobě lidi chovají. Tohle je pro nás opravdová civilizace.
Helsinky jsou příjemně veliké a nebo malé, záleží s čím se bude porovnávat. V každém případě, jsou krásné, prima a Finové jsou strašně moc příjemní a přátelští.
Trošku nás překvapilo, jak se všude hrají výherní automaty. V hospodě to pochopíte, na pumpě ještě budiž, ale že jsou také v obchodě za pokladnou, to je opravdu zajímavý úkaz.
Zamilovali jsme si okamžitě finské hlavní město, trhy a čerstvé ryby. Určitě se do země tisíce jezer znovu vrátíme a projedeme si ho celé. Je to krásná země!