Chile 2 - Carretera Austral - nádherný venkov, nevlídné počasí a napadení pumou

 

8.5.2015

Přijíždíme na chilské hranice a protože jsme tu úplně sami, imigrační i celníky máme vyřízené rychle. Na řadu přichází obligátní vyplnění dotazníku, zdali nevezeme nějaké potraviny. Slečna si bere vyplněné formuláře a možná proto, že jsou hranice prázdné a nebo proto, že je zajímá naše auto, touží po fyzické kontrole.
Nemáme s tím problém a postupně ukazujeme vnitřek auta. Ejhle, změna! Slečna kontrolórka chce poslat naší krosnu na rentgen. Nu což dobrá. Ke krosně se přidává i batoh s foto technikou. Nu což dobrá. Jdeme s batožinami na rentgen.
Musíme chvilku počkat, až kontrolórka sekunda, dokouká na svém počítači nějakou telenovelu. Hurá! Láska zvítězila! Aspoň tak odhaduji konec filmu, neb se na nás vrhá s úsměvem.
Jasné gesto značící položit krosnu na pás směřující do obrovské plechové krabice v níž nám ji vyfotí rentgenem a zjistí nepřítomnost nebezpečných předmětů.
Plechová krabice propouští naší krosnu s negativním výsledkem. Další jasné gesto kontrolórky sekundy k položení batohu s fototechnikou na tentýž rolující pás.
Také vydávám jasné gesto. Můj ukazováček jasně a neomylně ukazuje na plastovou přepravku, kam se běžně odkládají drobnosti při podobných kontrolách na letišti.
"Dej to na pás", říká poměrně důrazně kontrolórka sekunda ve španělštině. Nerozumím, ale jasně chápu. Odmítám. Můj fotobaťoh nepojede na páse.
"Podej mi tu bednu", říkám přátelským tónem a s úsměvem v angličtině, nemilé slečně kontrolórce sekundě.
"Dej to na pás", zvyšuje na mě hlas ta sekunda. "NE!", přecházím do obrany útokem zvýšením hlasu a hážu si batoh přes rameno jakožto jasnou demonstraci, že jinak než v přepravce, můj fotobaťoh rentgenem nepojede.
"Dej to na pás! Kontrola!", už na mě skoro křičí ta kontrolórka sekunda. Pořád jen sekunda.
"Co si doprdele o sobě ta kráva myslí?!", vybuchuje Kačka.
"NE! Dej mi tu bednu!", zařvu česky na kontrolórku, teď už jen kundu, a všichni v hale ztichnou. Jen pás, nevezoucí nic směrem do rentgenu hučí a vrže.
Můj výraz je asi dostatečný a kontrolórka, teď už zase sekunda, mi podává plastovou přepravku.
Pokládám do ní pomalu svůj fotobaťoh a sleduji jak pomalu mizí v útrobách té plechové bedny. Tři rychlé kroky a jsem na druhé straně, kde si jej opět vyzvedávám. Nikdo neklade odpor, nikdo si nežádá dodatečné kontroly.
Slečna za monitorem na mě kouká lehce ustrašeně a kontrolórka sekunda ve svém tlustém obličeji jen těžko skrývá zklamání z nenalezení kontrabandu.

Teď si možná řeknete, že jsem byl zbytečně úzkostlivý a prudký. Ne nebyl! Nenechám se šikanovat nějakou kravkou, která mě nechá čekat jen aby dokoukala stupidní telenovelu a pak požaduje podstoupení poškození ne zrovna levné výbavy. Stačí aby se utrhla přezka na batohu a co myslíte že mi asi tak řekne. "Sorry". Na to kašlu. Já respektuji jejich potřebu a právo mě zkontrolovat. Oni musí respektovat to, že se jedná o můj majetek a já jej nehodlám vystavit jakému kolik nebezpečí poškození pro jejich lajdácký přístup. Prostě NE!

Odvážíme zavazadla zpět k OKI a pokračujeme ve fyzické kontrole vozu. Samozřejmě, že sekunda přibíhá a naprosto neprofesionálně a dá se říci totálně hloupě sděluje svůj zážitek kolegům, kteří si mě ihned přeměřují pohledy. V pořádku. Jak se ukazuje, to že jsem si to nenechal líbit má kladný dopad na průběh zbytku kontroly.
Slečna kontrolórka si žádá mé vlastní otevření každé bedny z kufru. S klidem ji vyhovuji a plním její přání. Trošku neohrabaně a bojácně se pokouší prohrabávat obsah. Začínám se tím docela bavit. A nejen já. Celníci si nás začínají fotit.
"Vezmi foťák a natoč to", dávám pokyn Kačce, aby také zdokumentovala tuhle situaci. Je až k podivu, že to nikomu nevadí.
"Co to je?", ukazuje slečna kontrolórka na předmět zabalený do novin. "To jsou suvenýry co si vezeme z Afriky", podávám pravdivého vysvětlení.
"Můžeš to rozbalit?"
"Ano můžu. Máš nějakou izolepu, abych to potom mohl opět zabalit?", nechce se mi to rozbalovat.
"Jo jasně. Vydrž", šokujeme mě lehce slečna kontrolórka a odbíhá do kanceláře pro izolepu. Když ji ukážu ze dřeva vyřezaného hrocha, je spokojená, že jsem vyšel vstříc a pomáhá mi s uvedením do původního stavu.
Neumí moc anglicky, ale snaží se. Její kontrola polevuje na intenzitě a už je spíše jen namátková. Poklepe na kanystry na střeše, zdali nevezeme palivo, které by nám mohli zdanit a s úsměvem ukazuje palcem jedničku jako symbol úspěšného ukončení kontroly.

"No tak jo. Je to jejich práce. Ale ta na tom rentgenu byla fakt kráva", uzavírá tuhle epizodu Kačka ihned po tom co za námi spadne závora. Není co dodat. Je to tak. Ostatní byli v pohodě a fajn.

Projíždíme prvním příhraničním městem a pak už si jen užíváme nekvalitní cesty, vedoucí skrze nádhernou přírodu, nabízející nádherné výhledy.
Tu zatopený lom, tamhle nádherný hřeben či modro modrá řeka tekoucí z ledovce.
Po dvou stech kilometrech kodrcání přijíždíme do Cochrane. Malé město, před jehož hasičárnou dnes nocujeme.

9.5.2015

Mlíko. To je první co mě napadá při pohledu skrze okénko. Totální mlha, že ani na hasičárnu před kterou spíme nevidím.
Ve městě je všechno zavřené krom jedné pekárny. Její majitel nám dává možnost využít jeho mobilu a připojení k netu, kde kontrolujeme počasí. Slibují nám lepší zítřky. No uvidíme.

Když vyjíždíme nad město k pumpě, nakrmit OKI, začínají se trhat mraky. Je rozhodnuto, jedeme dál!

Naše rozhodnutí se po půl hodině jízdy ukazuje jako správné a odměnou nám je nefalšovaná divočina a všechny barvy a krásy podzimní Patagonie. Uháníme s OKI směr konec cesty, směr Puerto Yungay.

Máme štěstí a tak nečekáme dlouho na příjezd přívozu.
"Cože, zdarma?", šokujeme mě svou dopovědí obsluha lodi. No prima to se dá vydržet. Než stihneme říct stokrát konec světa, jsme na druhé straně zálivu a můžeme pokračovat k našemu cíly, k místu kde končí slavná Carretera Austral.

Kvalita cesty je spíše podprůměrná. Podivná směs štěrku a hlíny s občasným blátíčkem po nedávném dešti. Naštěstí se na posledních sto kilometrech slavné "hájvej" neprohání tolik šílenců a tak celá ta ouzká lesní cesta patří jen nám. Užíváme si všech krás a panoramat, když projedeme jednou z mnoha zatáček a přes cestu nám jde zvíře.
"Ty vole puma!" zařvu a zírám před auto. Nedokážu údivem zavřít pusu. "No ty kráso!", nenechává mě v tom Kačka samotného.
V Torres del Paine nám ji slibovali a viděli jsme sotva divoké kachny na řece.
Číča se nás evidentně leká a uskakuje do strany vedle cesty a hluboce oddychuje. Stavíme na její úrovni a pro změnu vzrušením skoro nedýcháme. Máme šest metrů vedle auta legendární divokou šelmu. Díváme se tváří v tvář pumě.
Pomalu stahuji okénko a Kačka již podává foťák, abych vypálil svou dávku přímo do pohledu téhle číči.
Jen těžko se to popisuje. Sedíme v autě a jen tiše hledíme do tváře, evidentně vystrašené divoké kočky, která stále zhluboka dýchá. Vypínám motor, aby jsme ji neplašili.
Znovu a znovu mačkám spoušť a nemůžu se nabažit té krásy. Šest metrů! Pouhých šest metrů od našeho auto stojí divoká šelma, kterou zahlédnout je snem snad každého milovníka přírody či fotografie.
Kačka dělá snímek přeze mě, který bude důkazem té bezprostřední blízkosti. Sklápím hlavu a na displeji kontroluji, zdali je fotka v pořádku.
"Ona se pohnula. Zvedá se!", protíná Kačka ticho a já jednou rukou podávám Kačce foťák a druhou rukou rychle zavírám okénko, neboť se puma opravdu zvedá a míří k nám.
"Třísk! Plesk! Plác!" Jen dva rychlé skoky a její rozevřená tlama a tlapa se rozplácne o mé boční okénko. Je to vteřina, možná jen její zlomek, kdy se ze vzdálenosti sotva dvaceti centimetrů dívám na chrup a mandle divoké pumy.
"Foť! Natáčej!" řvu na Kačku, která celá zkoprnělá drží foťák a jen zírá na útok pumy.
"Třísk!", švihá puma tlapou znovu do okénka a protože zjevně nechápe sklo, zkouší to druhou tlapou přes přední sklo.
Nemůže na nás. Tak nějak logicky spoléhám na to, že její váha není dostatečná na to, aby nás mohla ohrozit.
I přes to startuji a pomalu se s OKI rozjíždím. "Foť!", znovu křičím na Kačku, která stále jen zírá na to co se děje venku. Trhám ji foťák z ruky a rychle mačkám spoušť a snažím se zachytit následující útoky, tentokrát mířené na naše přední kolo.
Pumě se daří zaseknou drápky do předního kola. Díky pohybu vpřed a jednoznačné váhové nadvládě OKI udělá vedle auta kotrmelec, což ji přivádí na ústup.
Chci se podívat do zrcátka kde je, ale to je od jejího útoku ohnuté. Stavím a rozhlížím se. Puma nikde. "Snad jsme ji nepřejeli", bojím se víc o pumu než o nás. "Ale nepůjdeš ven. Že ne?", třeští na mě oči Kačka. "No to teda nepůjdu".
Rozjíždím se a pokračujeme v cestě. Když máme za sebou několik set metrů, stahuji pomalu okénko a rovnám si zrcátko. Pomalu se vykláním a kontroluji cestu. Puma nikde. Ani na cestě ani vedle cesty. Nepřejeli jsme ji. Uff.
"Teda to byl zážitek. Ty vole Kačenko! My jsme viděli pumu. A ona na nás regulérně zaútočila", nemůžu pořád uvěřit tomu co jsme před chvílí zažili. "Ty vole! Pecka!", už jen kroutím hlavou a radši nechci ani myslet na to, co se mohlo stát kdybych dostatečně rychle nezavřel okénko. Uff!

Užíváme si zbytek cesty a nádherné barvy přírody v zapadajícím slunci. Se začínajícím večerem dorážíme do Villa O´Higgins, posledního města na Carretera Austral.
"Co hledáte?", ptá se nás chlapík za plotem, když okolo něj už potřetí projíždíme. "Nějakou restauraci nebo hotel s internetem. Potřebujeme jen zkontrolovat počasí na zítra", odpovídám už trošku zoufale.
"Tak zajeďte dovnitř. Tady kamarád má internet. Můžete se u něj podívat", nabízí nám chlapík a my jeho nabídky využíváme.
Internet je tak mizerně pomalý, že máme dost času na to si s nimi povídat. Kačka z auta přináší jako malý díky pro každého rybičku. Jsou z malého českého nožíku nadšení.
"No hele jestli nemáte kde spát, tak spěte tady u nás", tlumočí chlapík nabídku kamaráda. "Jako tady u vás na zahradě?", upřesňuji.
"Ne tady vedle v chajdě. Normálně se to pronajímá, ale teď není sezóna.
A nebo prý jestli vám nebude vadit, zůstat tady s nimi. Je tu navíc topení a teplá voda".
Dvakrát polknu a koukám na Kačku, která je stejně šokovaná jako já. "No, no to by bylo prima. A nevadí to nějak. Můžeme spát klidně v autě na zahradě", jsem stále zaskočen z jejich nabídky.

Všichni trvají na tom, že máme spát s nimi v jejich chajdě a tak nakonec přijímáme. Ještě zajíždíme rychle do města koupit dvě lahvinky červeného a do noci si s nimi vyprávíme o naší cestě i o životě tady na konci Carretera Austral.

10.5.2015

Víte jaká to je paráda vyspat se po teplé sprše v posteli? Jasně, že to víte. Sprchujete se spíte v posteli každý den. Pro nás to je ale takový malý svátek. A tak si ho užíváme. Po večerní dohodě z postele nespěcháme a čekáme až uslyšíme, že jsou naši hostitelé, Waleska a Alfred vzhůru.
Servis v podobě tradiční snídaně se neodmítá. Pomáhám alespoň s nanošením dřeva a rozděláním ohně v krbovkách.
"Zůstaňte ještě jednu noc. Dnes děláme malou oslavu tak zůstaňte", navrhuje Alfred a my přijímáme.

Oslava je až odpoledne a tak využíváme volný čas a vyrážíme za město na úplný konec slavné Carretera Austral. I přes nevlídné počasí je okolní příroda nádherná.
Po sedmi a půl kilometrech dojíždíme do malého přístavu, kde na nás smutně hledí cedule s nápisem "Vítejte u jezera O´Higgins. Konec silnice Carretera Austral - 1247km".
"Che. Nic. Prostě konec. Divnej konec", koukám na ceduli, skrze přední okno stírané stěrači.
Děláme dokumentaci tohoto málo známého místa a pomalu vyrážíme zpět.

"A co že se to dneska slaví?", ptá se Kačka když okukujeme v kuchyni připravované dobroty. "No přeci den matek", směje se Waleska a začíná nakládat obří porce na talíř. Je to bašta!

Jako odpolední program vymýšlí Chose vyjížďku za město, kde nám ukazuje ledovec Mosco a nepoužívané hranice s Argentinou, na kterých přesto slouží hlídka.

11.5.2015

I přes žádost aby s námi Waleska a Alfred nevstávali brzy, vstávají. Vstávají a dělají nám opět snídani. Dokonce i Chose od vedle se přichází rozloučit.
Pokud tohle nezažijete, tak vám tohle hlava nebere. Cizí lidi si vezmou cizí lidi k sobě domů. Jen tak.

Cestou zpátky k přívozu na nás už puma nečeká. Škoda. Mohli jsme si udělat ještě  nějakou fotku.

Na doporučení Choseho si děláme malou zastávku v Caleta Tortel. Malém přístavní městečku, usazené v zálivu mezi kopci.

Už se stmívá, když přijíždíme do Cochrane. Už to tu známe a tak víme kde nakoupit suroviny na večeři, kterou si vaříme v centru města na chodníku, vedle něhož budeme dnes nocovat.

12.5.2015

Prší. No co se dá dělat. O to je čas na přestavbu auta rychlejší. Ve chvíli kdy vyjíždíme nad město, opouštíme zónu deště a v roztrhaných a líně se po hřebenech kopců plazících mracích uháníme na sever. Ranní výhledy jsou tak nádherné, že stále stavíme, fotíme a kocháme se tou nádherou.

Je chvilku po obědě když konečně přijíždíme do mrňavého městečka Puerto Rio Tranquilo. Městečka,  ze kterého chceme vyrazit lodí na malý výlet k mramorovým jeskyním.
Bohužel prognóza počasí je špatná. Snad zítra. Zatím zjišťujeme ceny a podmínky. Po chvilce dohadování získávám slevu na loď a domlouváme se na zítra. Pokud by jeli ještě další lidi, bylo by to výrazně levnější.

Po zhruba dvou hodinách přijíždí pár francouzských turistů, jenž se také pídí po výletu k jeskyním. Dávám se s nimi do řeči a sděluji jakou jsem vyhádal cenu. Ještě se nestihneme domluvit a přijíždějí belgičani Dam a Pauline. Pár, se kterými jsme se již několikrát potkali.
Slovo dává slovo a domlouváme se na zítřejší poledne, kdy by se mělo na chvíli umoudřit počasí.

13.5.2015

Půl dvanácté. Čas na který jsme se včera dohodli a všichni se potkáváme u našeho auta. Týpek se kterým jsem se včera domluvil na ceně, má ale najednou problém s pamětí. Cena už zase neplatí.
"Ale včera jsi mi říkal cenu jen třicet tisíc pesos za loď. Proč teď chceš čtyřicet? Tady si mi to napsal na vizitku tak co teda platí?" ukazuji týpkovi jeho rukou napsanou cenu a ten se kroutí.
Naštěstí se do něj pouští děvčata a tak nakonec podléhá a dává nám výhodnou cenu. Jedeme!

Počasí není úplně ideální, ale neprší a punťa taky občas vykoukne. Jeskyně jsou nádherné a tak všichni fotíme jak o závod. Ve chvíli, kdy se vracíme již zpět do přístavu se zvedá vítr a tak s naší kocábkou skáčeme přes pořádné vlny. Mě to baví, ale Kačka se tváří o poznání méně nadšená. Nechápu proč ;o)

V přístavu se loučíme s evropskými přáteli  a pokračujeme po Carreteře směr sever. Na jednou z pasů, který má jen něco málo přes kilometr nám začíná chumelit.
"No tak to je pěkný", doufám, že to je jen přeháňka. Není. Nahoře na pase je regulérních pět centimetrů sněhu a tak si stavíme prvního sněhuláka.

Brzy odpoledne přijíždíme do prvního většího města Coihaique. Jdeme na malou obhlídku. Nejprve si na ulici kupujeme vynikající a neuvěřitelně levné empanády a když za rohem nakoukneme do jedné z hospůdek, dopřáváme si výborné, půllitrové točené pivo za neuvěřitelně nízkou cenu.
"Tak tady v tom městě se mi líbí. Na zdraví!", rozplývá se nad točeným pivem Kačenka.

14.5.2015

Užíváme si každý další kilometr slavné Carretera Austral. Neuhýbáme a nevyužíváme pohodlné nové silnice a stále pokračujeme po "sedmičce", ať už je pokrytá krásným asfaltem a nebo se z ní stává úzká a nepohodlná štěrková cesta. Je to legenda!

Bohužel odpoledne nám přestává přát počasí a tak bereme za útočiště městečko Puerto Cisnes, ležící kousek vedle naší cesty.

Na úřadě nám doporučují využít veřejný internet v knihovně a tak také činíme. Sonia, vedoucí knihovny neumí ani slovo anglicky, ale domlouváme se a dokonce nám dává i tipy na levnou restauraci, kde si dopřáváme výborného lososa.

15.5.2015

Celou noc pršelo, celé ráno prší. Díky tomu, že jsme spali přímo před knihovnou, to máme na internet blízko. Přebíháme za Soniou a využíváme zázemí knihovny.
Vyhlídky na zlepšení počasí jsou mizerné a tak alespoň píšeme články a selektujeme fotografie.

Když knihovna zavírá, přebíháme opět do stejné hospůdky jako včera a pro změnu si dnes dopřáváme mořskou štiku. Je výborná jako včerejší losos!

I dnes nocujeme před knihovnou. Pořád prší.

16.5.2015

Vstáváme brzy a zkoušíme přes veřejný internet sledovat hokej. Jsou to nervy. Internet vypadává, signál stačí jen na textové komentáře a k tomu nám neuznávají gól. Hrůza!

Po poledni opět vyrážíme do oblíbené hospůdky. Nejde jim internet a šéfík se dnes asi blbě vyspal. Neobtěžujeme ho tedy svým přáním utratit u něj peníze a tak totéž činíme v jednom z krámků, kde si kupujme zásoby na celý den.

Venku je hnusně a pořád, byť s přestávkami prší. Už nejde ani veřejný internet a tak dospáváme brzké vstávání.
Probouzí nás klid. Přestalo pršet. Konečně. Jdeme alespoň na malou procházku po městě, protáhnout údy a zjistit jak to tu vlastně vypadá.

Na večeři vyrážíme do druhé funkční restaurace a pro změnu si dáváme rybu. Tentokrát mořského úhoře.
Když se po jídle dáváme do řeči s majitelem, dozvídáme se o problémech na cestě hned za městem.
Pro jistotu a na jeho doporučení se jdeme zeptat na policii, kde nám potvrzují sesuvy a spadlé stromy hned pár kilometrů za městem. Hezký, jsme tu uvězněni. Ale prý by to ráno mělo být lepší. To slibuje i předpověď. Takže nezbývá než se před knihovnou dobře vyspat a doufat, že mají všichni pravdu.

17.5.2015

"V deset hodin budou stromy za městem odstraněny, pak je cesta až do La Junta s opatrností sjízdná", sděluje mi chrabrá policistka na zdejší stanici. I počasí dostává rozum.
Vyrážíme tedy do obchodu a nakupujeme potraviny do zásoby, pro případ, že bychom museli někde setrvat déle než plánujeme.

Počasí nám přeje a tak se kousek vracíme abychom si užili úsek, který jsme přes déšť neměli šanci vidět. Užíváme si sluníčka a asfaltu, který na tomto úseku je. Od následující křižovatky začíná totiž díky dešťům v minulých dnech, opět pořádný off road. I tak si to řádně my i OKI užíváme.

Je krásné a brzké odpoledne, když nás pár kilometrů před La Junta překvapuje nový asfalt. OKI si může zase na chvíli odpočinou.
Ihned po příjezdu stavíme u policejní stanice a zjišťujeme stav cesty před námi. "Dneska už nikam nejezděte. Silnice se dává do pořádku a bude otevřená až zítra ráno", oznamuje nám policista a ukazuje na mapě kde si řeka udělala své vlastní koryto přes cestu.

Parkujeme na prostoru fungujícím jako střed města, náměstí a park současně. Na lavičce si vaříme večeři a užíváme posledních slunečních paprsků dnešního dne.

18.5.2015

Neprší. První dobrá zpráva dnešního rána. Díky veřejnému internetu ve středu města zjišťujeme, že to nebude trvat dlouho. Rychle vyrážíme na polici zjistit je-li cesta již otevřená. Je! Super! Vyrážíme aspoň kousek.

Cestou míjíme úseky kde došlo k obrovským sesuvům, kvůli kterým byla cesta zavřená. Jedním slovem masakr.
OKI opět dostává zabrat a musí na několika místech překonávat úseky plné velkých kamenů.
Když projíždíme St. Lucia staví nás auto v protisměru. "Dál nejezděte. Je to tam zavřené. Řeka se v noci vylila z koryta. Tam co byla cesta, je teď řeka", oznamuje nám řidič obrovské Toyoty.
Stejně jedeme. Třeba to dají rychle do pořádku.
Přijíždíme na místo a sledujeme jak bagr bojuje s řekou. "Jak dlouho to potrvá?" ptám se jednoho ze silničářů. "No počítej tak dva až tři dny. Ale stejně jeďte radši ze Santa Lucia přes Argentinu. Tamhle za vesnicí se stalo něco podobného a před El Chaltén je to tak na týden. Na několika místech to sebralo úplně novou silnici", sdělujeme mi silničář přesně to co jsme slyšet nechtěli.
"Co se dá dělat. Musíme to objet. Nemá smysl tu čekat několik dní. Navíc zítra má zase začít pršet", rezignuji a dávám povel k návratu.

Cesta k argentinským hranicím je krásná, avšak na několika místech také zasažena nedávnými dešti a sesuvy půdy. OKI si to zase užívá.
Přijíždíme na malý hraniční přechod a za deset minut papírování, vyrážíme na argentinskou stranu.

 

 

Chile nám představila další krásy nádherné přírody. V podzimních barvách se liduprázdná Patagonie mění na každém kilometru. Setkání s divokou pumou byl silný zážitek a nezapomenutelný zážitek.
Chilský venkov nám ukázal vstřícnost a pohostinnost zdejší země v plné kráse. Lidé jsou přátelští a vše řeší s úsměvem. Nepřipadáme si jako cizinci.

Carretera Austral je jednoznačně pojem a dala nám v kombinaci s neukázněným počasím trošku zabrat. Ale užili jsme si to i když nám počasí nedovolilo ji projet úplně celou. Nicméně dojeli jsme na její konec, který není tolik frekventovaný. Byl to zážitek a jsme rádi, že jsme se rozhodli sem vyrazit.
Chile je pro nás překrásná, přátelská a opravdu fajn země.