Chile 1 - věže v Torres del Paine aneb krásy Patagonie

 

20.4.2015

Hned od prvních metrů Toni oceňuje naši nabídku. Cesta opravdu není pro cyklistiku stvořená. V autě je živo. Toni vypráví o svém cestování, my vyprávíme o naší cestě a porovnáváme zážitky.

Přijíždíme na konec cesty a čekáme na ferry, když nás opět dojíždí skupina motorkářů ze včera. Společně se naloďujeme a skrze orosená okénka přívozu pozorujeme delfíny skákající podél lodi.

Z druhého břehu si to už uháníme jen po krásném asfaltu a tak cesta rychle utíká. Na řadu přicházejí další témata a asi nejzajímavější je v angličtině popisovat zabijačku.
Utíká to rychle a najednou přijíždíme do Punta Arenas.

Máme hlad a tak se na doporučení slečny v infocentru vydáváme do kiosku s rychlým občerstvením. Výborný fast food po chilsku, kde si za pár drobných spolu s domorodci dopřáváme sváču. Ti mají legraci z toho, že se nevyznáme v nabídce a tak dostáváme od lidí nejprve ochutnat. Než tedy objednáme, vyzkoušíme zdejší speciality jako například pivo s vejcem a cukrem. Zvláštní, ale dobré.

Toniho vykládáme v hostelu a sami si jedeme nakoupit něco k jídlu a najít místo k nocování.
Nakupujeme ve zdejší duty free zone a rovnou využíváme oploceného areálu a nacházíme vhodné místo k přenocování. Je to průmyslový areál s mnoha nákupními centry, plný firem a autosalony. Před jedním z autosalonů parkujeme. Je tu závětří, klid a navíc budeme pod dohledem bezpečnostní agentury.

21.4.2015

Je kolem osmé ráno a v areálu začíná život. Začínají jezdit auta. Jedno z aut je od bezpečnostní agentury a jeho řidič se nás dotazuje, zdali jsme tu spali. Děláme, že nerozumíme a máme legraci z jeho zděšení, že jsme v areálu setrvali přes noc i když je tak dokonale střežený. Pro jistotu si nás několikrát pečlivě fotí.

Cíl dnešního dne je dojet co nejdál po pevnině. Míříme na pevninský konec světa. Víme, že až na konec, mys Froward nedojedeme, ale chceme to zkusit co nejdál to autem půjde.
Za poslední vesničkou začínáme potkávat stavební stroje. "Co to tu stavíte?" ptám se jednoho ze stavebníků ve vestě. "To bude cesta až na mys", odpovídá s úsměvem a prohlíží si naší OKI.
"A můžeme jet dál?"
"Jo můžete, ale dostanete se jen pár kilometrů. Asi tak čtyři kilometry od prvního majáku. Jestli chcete až na mys, musíte přijet později. Tak za čtyři roky", dělá si z nás legraci a popisuje kde si máme cestou dát pozor na dělníky.
A jak řekl tak to také je. Cesta se zužuje a přibližuje k moři. Občas zahlédneme v dálce delfíny, občas proti nám vyjede náklaďák, jindy vyskočí pracant s motorovou pilou. Musíme se pozorně věnovat cestě, neb její kvalita se díky stavbě horší.
Ujíždíme ještě dva kilometry za ceduli hlásající, jak daleko je to k majáku San Isidro.
"Tak tohle je náš konec světa. Pevninský konec světa. Dál už se s OKI nedostaneme", stavím na uzoučké cestě, která už není příliš pro auta a přes níž leží čerstvě pokácené stromy.

Cestou zpět pořizujeme fotky s cedulí a vyrážíme zpátky do města. Kocháme se ocelově šedivou oblohou, zvěstující výraznou změnu počasí.

Protože milujeme jídlo a ochutnávky tradičních pokrmů, což k cestování zkrátka neodmyslitelně patří, vyrážíme do města na jehněčí. Je to zdejší vyhlášená a tradiční pochoutka. Bohužel s civilizací se ztrácejí kouzelné boudy podél cest co jsme měli v Africe tak rádi a proto musíme do restaurace.
Restaurace má však taky své kouzlo. Můžete si třeba sednout na židli a nebo si k jídlu objednat točený. Večeři si užíváme se vším všudy a jsme rádi, že jsme nepodlehli našim vrčícím žaludkům a objednali si jen jednu porci dohromady. Je toho hromada, ale je to fakt žrádlo!

Dnešní nocleh řešíme po dohodě s obsluhou na nedaleké čerpací stanici.

22.4.2015

Včerejší ocelově šedivá obloha na nás v noci vylila snad celý oceán. Lilo a stále lije jako z konve a pořádně to fouká. Jedeme na nábřeží na dohodnuté místo schůzky s Tonim.
Domlouváme se, s ohledem na předpověď počasí a Toniho úspěšnost ve shánění náhradních dílů na kolo, na ještě jednu noc ve městě.

23.4.2015

Ani dnes není hezky. Ale aspoň neprší. Děláme rychlou prohlídku města a poprvé vidíme na americkém kontinentu škodovku. Stříbrná Octavia Combi první generace. Máme obrovskou radost, ale řidička má plné ruce volantu a tak nás bez reakce míjí.

Nakládáme Toniho v hostelu a vyrážíme dál. Za pár hodin pohodové jízdy přijíždíme do Puerto Natales. Malé roztomilé městečko, takový základní tábor pro výlety do Torres del Paine.

Vyhlídky na zlepšení počasí jsou mizivé a tak sedíme s Tonim v kavárně a zkoušíme vymyslet strategii. "Dnes už nic nevymyslíme. Necháme to na zítra a podle počasí se rozhodneme", ukončuji naši válečnou poradu a zatímco Toni jde spát do stanu na dvorku hostelu, my chystáme nocleh v autě na nábřeží vedle informačního centra.

24.4.2015

"Sluníčko! Vylejzá nám punťa", sděluji Kačce zavrtané do spacáku aktuální stav počasí. Při pohledu na zasněžené vršky hor za jezerem, mi to nedává a lezu z auta zvěčnit tu nádheru. Dobře dělám, za chvilku mizí a vše se opět noří do tmavě šedivé. Venku je hrozná kosa.

Výhoda spaní vedle informačního centra je možnost připojit se na jejich veřejný internet z pohodlí naší ložnice. Kontroluji předpověď a vyřizuji maily. Z postele. No dobře ze spacáku. No a co. I tak je to pohodička.

Jdeme na procházku města. Je tak malinké, že byla jen otázka času kdy se neplánovaně potkáme s Tonim. Shodujeme se s počasím na strategii "vyčkání do zítra".
Západ slunce, který se přes černé mraky nekoná, si užíváme na stejném místě na nábřeží. Děláme si pohodičku a posloucháme rádio.

25.4.2015

Jen co rozlepím oči a nažhavím kompjútr, kontroluji počasí. Ha! Změna. A k lepšímu. Prověřuji pro jistotu ještě na jiných stránkách a vzácně se shodují. Alarmuji Toniho, vyháním Kačku ze spacáku a svolávám válečnou poradu.

"Dneska se mají odpoledne začít trhat mraky a zítra má být nechutný ažůro. Další tři dny pak má být snesitelné polojasno a hlavně bez deště. Navrhuji vyrazit v poledne abychom byli brzo odpoledne v parku a brzo ráno zaútočíme na věže. Pak individuální plán", sypu na Kačku a Toniho informace a bojový plán, kterak maximálně využít dobrou konstalaci k návštěvě národního parku Torres del Paine.

Nikdo neklade odpor, nikdo nemá námitek. Návrh přijat a tak svištíme nakoupit zásoby na několik dní, vyzvedáváme Toniho v hostelu a vyrážíme k bráně národního parku.

Již během cesty se potvrzuje pravost předpovědi počasí a mraky se začínají trhat. Nám se tak již během cesty nabízejí nádherné výhledy.
Na bráně získáváme několik dalších tipů a rad, potvrzení o ještě lepším počasí a tak natěšení uháníme do kempu, u kterého začíná trek na slavné granitové věže.
Tonda staví stan v kempu a my přestavujeme OKI na hotelovou úpravu o pár metrů dál, bezplatně na parkovišti, které již leží mimo kemp.

26.4.2015

Cink, cink, začne mi u hlavy vrčet telefon na znamení, že je čas vstávat. Venku je tma jak v pytli a jen Toniho čelovka ve stanu tmu narušuje. Mrzne. Mrze až hrůza. Máme omrzlá okénka i zevnitř.
"Ještě chvíli počkáme. Vyrazíme později, až bude trošku vidět a pak do toho šlápneme", navrhuji Kačce odložení startu a ta bez váhání přijímá.
Toni je již hodinu na cestě, když se začínáme oblékat a startujeme. Je zima. Hnusná zima. Je taková zima, že nemáme ani chuť na výbornou snídani co večer Kačka nachystala. Za pološera a při třech stupních pod nulou vyrážíme vzhůru do svahu.
O hodinu později začíná za horizontem vykukovat sluníčko. Teplota se zvyšuje a i my pookřáváme. "Dáme baštu?" navrhuji malou pauzu a těším se na obloženou housku.
Než spolykáme zmrzlou housku, na kopec po kterém šplháme již svítí sluníčko a nám je hej.

Šlapeme jak o závod. Moc nemluvíme a bez přestávek dupeme vzhůru. Chceme stihnout co nejlepší světlo a pořídit pěkné záběry komplet nasluněných věží.
Tři čtvrtě cesty je za námi a nás čeká poslední a také nejhorší úsek treku. Strmý svah plný kamení. Těžko se hledá cesta neb tam kde je značená stezka teče potůček. Různě přeskakujeme kudy se dá. Cítím vrchol a tak přidávám na tempu. Kačka začíná ztrácet a tak se rozhodujeme pro taktické rozdělení v místě, kde je již vidět cesta vzhůru.
Kačka pokračuje po vyšlapané stezce, zatím co já to beru zcela strmou cestou, rovnou vzhůru. Zapínám pohon na všechny dvě a dupu co mi síly stačí.
Mám žízeň a tak sahám po flašce s colou. "Sakra já jsem vůl" zakleju sám pro sebe. Vždyť já jsem Kačce nenechal ani kapku vody.
"Prosím tě, můžu tě požádat. Za mnou jde slečna v červené bundě. Můžeš ji dát tuhle lahev. Zapomněl jsem ji nechat pití. Jmenuje se Katka", oslovuji slečnu jdoucí proti mě z kopce dolů. Ta okamžitě přikyvuje a bere si ode mě lahev.

Pak už nestavím, nepiju, jen dupu. Oficiální čas, uvedený pro zdolání této trasy jsou čtyři a půl hodiny. Když přicházím nahoru a zdravím se s Tonim, hodinky mi ukazují tři hodiny a dvacet šest minut. Sportovní výkon. Mám ze sebe radost. Mám radost z toho, že sezením v autě jsem tolik nezlenivěl.
"Hej Toni, jsem tu a v botaskách. Musíš mi zatleskat", dobírám si ho a narážím na naší včerejší sázku, že výstup zvládnu "jen" v botaskách.
"Už jsem ti řekl že si magor?" dostává Toni záchvat smíchu a spolu s dvěma francouzi, kterým říká o naší sázce mi opravdu tleskají.

Kačka mě dobíhá o rovnou půlhodinu později a kvituje s povděkem zaslání lahve s colou. Já již poskakuji po kamenech a dělám fotky té krásy před námi.
Nad námi se majestátně tyčí o dva kilometry vyšší, tři slavné věže a my si užíváme nádherného počasí a totálně vymetené oblohy.
"To je tak nechutně kýčovité, až se mi to líbí", hodnotím dnešní počasí a nemůžu se té krásy vynadívat.
Spolu s Tonim sedíme na kamenech a kocháme se pohledem na věže a pod ním se třpytící jezírko.
"Už jsme tu dvě a půl hodiny. Půjdeme pomalu dolů", rozhoduji o návratu a tak začínáme balit. Loučíme se na pár dní s Tondou a domlouváme místo setkání.

Cesta dolů je v pohodovém rytmu. Fotíme a vychutnáváme si pohledy na údolí a kopce kolem nás. Je to prostě krása.

K autu dorážíme za západu slunce a protože jsme totálně ušlapaní, zalejzáme bez večeře do spacáků. Dneska se to bude spát.

27.4.2015

Sahám na okénko. Opět je na něm vrstva ledu. Venku kosa jak v ruským filmu, která nám nedává spát. Vylejzáme proto ještě před východem slunce a marně doufáme, že pohybem při skládání se zahřejeme. Rozmrzáme až s příchodem slunce.

Pomalu opouštíme místo kde jsme nocovali a díky nádhernému počasí a minimální oblačnosti se nám v ranních paprscích zjevují přenádherné pohledy. Nemůžu si pomoci a tak i se zmrzlými prsty pořizuji další snímky. "No tak budeme mít fotky v čepicích. Ale budou stát za to, podívej na tu krásu", tahám Kačku ven z auta, které se z již vyhřáté OKI moc nechce. Když vyleze, nelituje a pro změnu ji zase nemohu dostat do auta abychom mohli pokračovat.

Vyjíždíme si na jednu z cest, kde nám doporučil strážce z brány pěkný výhled. A měl pravdu. Vedle krásného vodopádu, se nám červenají v ranním slunci také slavné věže, ke kterým jsme si včera udělali výlet. Dech beroucí nádhera!

Počasí je super a sluníčko zvyšuje venkovní teplotu na únosnou mez. Užíváme si další vodopád Salto grande, fotíme a vybíháme na všechny vyhlídky.
Díky minimu návštěvníků v parku, máme tu krásu jenom pro sebe.
Odpoledne si dojíždíme k zátoce Lago Grey. Vyrážíme k místu označené jako pláž u nedalekého jezera, kde se ve vodě houpají ledové kry. Bohužel dnes nejsou ideální podmínky pro západ slunce a tak se na vyhlídku nad zátokou nevydávám. Zkusím to zítra. Pro dnešek se vracíme k Salto grande, kde plánujeme nocovat a odkud ráno vyrazíme na další trek s vyhlídkou na masiv.

Při přestavbě auta na hotelovou verzi, slyšíme v dálce padat laviny. Ohlušující dunění s mohutným žuchnutím na konci. Takhle po tmě to zní strašidelně.

28.4.2015

Ještě nestihl zazvonit budík a již jsme vzhůru. Může za to silný nárazový vítr, který s OKI cloumá sem a tam. Výjimečně nemáme omrzlá okénka. Venku je ještě černočerná tma a já vyrážím na místo ze kterého si chci užít dnešní východ slunce. Kačce se do větru nechce a tak se strategicky rozhoduje dělat v OKI zátěž, aby nám ji vítr neodnesl.

Chvílemi jdu předkloněný tak moc, že kdyby přestalo foukat, upadnu. Tak konečně nám Patagonie ukazuje, že tu opravdu fouká. Cestě k vyhlídce po tmě je zajímavá. Průchod kolem hučících vodopádů, hledání stezky v trávě, přeskakování nově se tvořících potůčků a nebo vyplašený zajíc, který se mě lekl víc než já jeho.
Jsem na vyhlídce. Pořád dost fouká a na východ slunce je ještě příliš brzy. Schovávám se za jeden z velkých kamenů do závětří a čekám na probuzení Torres. Ubíhá půlhodinka a začíná to nejkrásnější představení, co umí zahrát jen matička příroda. Špičky hřebenů se začínají zbarvovat do růžova, která přechází v jasnou červenou. Vítr ustává a já pobíhám jak zmatený kamzík a hledám to nejlepší místo a snažím se zachytit to správné světlo. Pokud se ptáte, jestli stojí za to být zmrzlý, skoro necítit prsty na rukou i na nohou, tak ano stojí. Ta nádhera za to určitě stojí. Nemůžu se toho pořád nabažit a tak se na cestu zpět vydávám, až když je slunce vysoko nade mnou.
A cestou zpět se pořád ohlížím a znovu a znovu fotím. Je půl jedenácté, když se konečně vrátím k autu.

Balíme a vyrážíme na další vyhlídky. Užíváme si relax na sluníčku u ostrůvku Pehoe, tiše sledujeme další vodopády a kolem čtvrté se vracíme k Lago Grey. "Až na vrchol asi nechoď, dneska hodně fouká. Když zůstaneš na první vyhlídce tak v půlce kopce, taky toho uvidíš hodně", říká mi strážce u kterého se hlásím, že plánuji vyrazit nahoru na vyhlídku.
Měl pravdu, z půlky je vidět hodně, ale já už dávno vím, že z vrcholu je vidět nejvíc. Svižným krokem mířím k vrcholu. Cestou předbíhám skupinku fotografů.
Nemám úplně nejhorší foťák, ale hodnota toho mého stroje by se nerovnala hodnotě ani brašny žádného z nich. O to úsměvnější mi potom připadá, když si s takovouhle výbavou na krku pořizují fotky na své chytré telefony.

Procházím strašidelným lesem a už vidím na vrchol, když se do mě najednou opře poryv větru. "Sakra", vykřiknu v úleku a udělám nekontrolovaně dva kroky zpátky.
I přes silný odpor větru se vyšplhám až na vrchol, kde sedí v závětří za kamenem další tři šílenci. Než mě jeden z nich stihne vyfotit, dvakrát skoro uletím. Tak tady to fakt fouká. Ale ten výhled je opravdu pecka. Sedám do kamenného závětří ke kolegům šílencům a společně se kocháme výhledem na masiv, ledovec a jezírka kolem.
Spolušílenci se loučí a vracejí se dolů. Já zůstávám a plánuji tu vydržet do západu. Ten se díky příchodu obrovského mraku nakonec nekoná a tak i já těsně před setměním vyrážím zpět.
Budete se divit, ale dolů to jde rychleji. Jsem totálně zmrzlý, ale šťastný.
"Tak kam si až vylezl?", ptá se mě strážce když jdu hlásit úspěšný návrat.
"Až nahoru. Byl jsem na vrcholu a viděl krásně až na ledovec Grey", hlásím radostně i když mám u nosu rampouch.
"Ty si blázen. Vždyť tam je strašný vítr. Nám to tady ukazuje osmdesát kilometrů za hodinu. Blázen", kroutí hlavou strážce a směje se mi, jak jsem zmrzlý.

Protože i dole na parkovišti fučí jak o závod, jedeme nocovat na parkoviště k infocentru, které je umístěné v centru parku a kde tolik nefouká.

 29.4.2015

Jakmile se rozsvítí vršky kopců do červena, vyrážíme na další vyhlídku, ze které je vidět celý masiv. Abychom neztráceli čas, přehazuji věci jen z mého sedadla a tak se Kačka veze v lůžkovém voze. Když dorážíme na vyhlídku, já utíkám chytat světlo a Kačka připravuje plánovanou dobrotu na dnešní ráno.
Když už mám dost fotek, dopřáváme si u auta nádherný výhled a teplé kakao. Kombinace, která zahřeje na těle i na duši.

Přes poledne pořizujeme poslední naplánovaná videa, pro jistotu ještě pár tisíc posledních fotek a na domluvený čas zajíždíme k infocentru vyhlížet Toniho.
I přes dvě plné karty a miliardu fotek, mám stále pocit, že jich nemáme dostatek. Jedeme proto pomalu směrem odkud má Toni dorazit, když najednou zahlédneme v dálce mávající postavu. "Toni!", vykřikneme oba společně s takovou radostí, jak kdyby jsme zahlédli knedlík.
Je to Toni a i na něm je vidět jak strašně rád nás konečně vidí.
Celého vyfoukaného ho nakládáme do auta a vyrážíme zpět do města. Toniho vykládáme v hostelu a my jedeme zaparkovat na stejné místo na nábřeží, kde si dopřáváme romantickou ešusovou večeři s výhledem na vodní hladinu.

30.4.2015

Přesně o půl dvanácté, tak jak jsme se včera domluvili stavíme před hostelem a nakládáme Toniho, abychom mohli vyrazit dál. Jedeme směr El Calafate, navštívit slavný ledovec.

Na hranicích si opět pochvalujeme jak vše probíhá hladce a systematicky, když na Toniho začne volat celník, "Hej amigo, a ty nemáš nějaký dokument na to tvoje kolo?"
Všichni se otočíme a lehce vytřeštěným výrazem nechápeme na co se ptá. "Co blbne? Náš včerejší nákup má větší hodnotu než tvoje kolo", dovolím si znevážit Toniho kvalitní stroj.
"Ne nemám žádný papír", odpovídá Toni. "A na ty tvý zavazadla?" nedá si celník pokoj. Všichni tři vybuchujeme smíchy.
Celník nechápe a pokládá třetí nesmyslnou otázku. "A vy dva, vy jste manželé?"
Nechápeme a přes smích nejsme schopni odpovědět.
Toni jde s celníkem zpět aby věci s kolem vyjasnil. Za dvě minuty se vrací. Vyřízeno. Samozřejmě bez papíru. Můžeme pokračovat.
Ale až do Calafate musí Toni poslouchat naše vtípky o tom, jak je na hranicích problémový.

 

 

Od první chvíle nám je Chile sympatické. Zatím jsme z něho viděli jen kousíček, ale jsme z něho nadšení. Lidé jsou milí a usměvaví. Všechno tak nějak funguje.
Národní park Torres del Paine je nádherná záležitost a byl by hřích jej na cestě vynechat.
Vyplatila se nám časová flexibilita, počkání si na počasí a získání rad a informací přímo od strážců, kteří v tomto případě svůj park dobře znají a umí poradit kam se určitě vydat a v jakou hodinu.
Torres del Paine je místo které uspokojí a nadchne jak milovníky treků, tak fotografie.
Nádhera zdejších hřebenů, jejich ostré tvary, hra světla ráno, večer, ale i přes den je uhrančivě krásná. Barvy řek a jezer, hučení vodopádů a nespočet nádherných vyhlídek na tu krásu, zkrátka bere dech. Navíc jsme měli štěstí a s vyjímkou jediného dne, jsme měli totální bezvětří. Torres del Paine je jedinečné místo.
Zatím je to stále jen ochutnávka Patagonie, ale jsme nadšení a již teď plánujeme další a delší návštěvu.

Hodnotit v tuto chvíli celou zemi je rozhodně předčasné, ale i přes skutečnost, že je tu o malinko dráže, líbí se nám tu a těšíme se na další místa a na celou Chile. A že nás toho ještě čeká.