Austrálie 02 - živé Melbourne, huňaté koaly a excelentní jízda po Great Ocean Road

 

31.3.2016

Čekali jsme, že nám bude v noci někdo klepat na okénko. Nestalo se. Vůbec to nevadí. Spali jsme jak mimina.
Lehká snídaně a popojíždíme pár set metrů ke kanceláři Franka, našeho agenta.
Vcházíme do kanceláře, kde je klid před začátkem pracovní doby. Frank sedí v rohu u stolu a datluje do počítače.
"Už jste tady! Ok, pojďte vedle", spouští na nás Frank svou znělou australskou angličtinou. Nezapře italské předky. Ani vzhledem, ani svým temperamentem a jak rychle mluví. Občas ho musíme usměrnit.
"Jo jo sorry. Hodně lidí mi říká, že mluvím moc rychle", směje se Frank a postupně s námi probírá naše požadavky na přepravu z Austrálie.
Vše je řečeno, Frank chápe naše požadavky a tak to vypadá na plodné jednání. Uvidíme, jak to nakonec dopadne. V každém případě vykládka v Austrálii z jeho strany dopadla celkem dobře a tak rozhodně máme důvod mu důvěřovat.
Loučíme se s Frankem a vyrážíme do centra města, objevovat krásy Melbourne.

Díky dobrému nasměrování Frankem, přijíždíme do města podél Royale exhibition, významné stavby, jenž jsme chtěli vidět. Poměrně rychle se nám daří zdarma zaparkovat a už se procházíme po okolí téhle krásné budovy a přilehlém parku. Prosklené výškové budovy v pozadí, jsou zajímavým kontrastem.

O pár bloků dál stavíme zase. Zaujaly nás věže zdejší katedrály. Je to krásná stavba a trošku si děláme legraci z toho, že na to jací jsme neznabozi, tak jsme za naší cestu navštívili už opravdu mnoho kostelů, kostelíku a různých katedrál. Jenže když ony jsou ty stavby většinou tak krásně povedené a vyzdobené. Je to umění a čest těm co to stavěli. A to platí i o té zdejší.

Popojíždíme do centra. Bohužel zde zaparkovat na delší dobu a za přijatelné peníze je nemožné. Parkujeme tedy o několik ulic dále a do města jdeme pěšky.
Procházíme si centrum a obdivujeme krásné kostelíky, několik historických staveb, v kontrastu s pouličním uměním či moderní architekturou.
Ačkoliv nejsem moc na města, Melbourne má zvláštního ducha. Je to město, kde to žije. Líbí se nám tady.
Když už máme pocit, že jsme viděli co jsme vidět chtěli, přejíždíme na druhý břeh řeky a užíváme si pohled na down town z Shrine of remembrance - památné svatyně. Pohled jako z pohlednice.

Po návratu se kocháme Fitzroy parkem a domem kapitána Cooka.
Protože už máme nohy ušlapané, ale pořád by jsme něco objevovali, využíváme možnosti svezení se zdejší bezplatnou historickou tramvají. Doslova si to valíme "šalinou" až na konečnou, kde se z lavičky kocháme pohledem přes zdejší marinu a také na stovky medúz ve vodě.
Ani zpátky už nešoupeme podrážky našich botasek a opět se vezeme tramvají.

Parkujeme u parku. Krásné slovní spojení. Je to totiž jedno z mála míst, kde není přes noc doba stání omezena dobou a zpoplatněna. A tak uprostřed Melbourne, parkujeme a nocujeme u parku.

1.4.2016

Vstáváme na budík. Už zase. Důvod je prostý, bezplatné parkování končí a my nechceme pokoušet štěstí a vyfasovat pokutu.
Za krásných devět minut máme složeno a jsme připraveni k přesunu.
Napadá nás, zajet si opět k Shrine of remembrance a užít si ranní pohled na město. Tak jak nás napadlo, tak také činíme. Má to jedinou vadu na kráse a to, že otvírají až v deset. No co se dá dělat. Krátce se kocháme pohledem alespoň ze schodiště a zase se vracíme do města.

Parkujeme stejně jako včera a tramvají zadarmo popojíždíme na městský market, kde mají v nabídce úplně, ale úplně všechno.
Po krátkém průzkumu, nakupujeme čerstvou a hlavně extrémně levnou zeleninu, výborný uzený sýr a první australský suvenýr. Ne nejedná se o kabelku, ale o plyšového klokana. A dokonce jsme zase vyhádali slevu. Za pět dolarů máme na památku krásnýho hopsala.

Výhodný nákup odnášíme do auta a vyrážíme na poslední kolečko centrem. Ještě několik posledních desítek fotek, v informačním centru rychlá kontrola mailů a můžeme vyrazit z města.
Nemíříme však na Ocean road jak bylo v plánu, ale vracíme se zpět. Jo čtete správně. Cestou do Melbourne pršelo a tak jsme jeli a jeli, až jsme přejeli odbočku na nejjižnější cíp kontinentu. A protože jsme slíbili u nás doma v Krásné Lípě, že pořídíme na nejjižnějším cípu každého kontinentu fotku s krásnolipskou vlajkou, musíme se vrátit.
Jo jo, vracíme se rovných dvě stě dvacet kilometrů, kvůli slíbené fotce. Takový jsme. Mohli jsme ji vyseknout někde u pobřeží a tvrdit, že to je ten cíp, ale to by byl podvod a to se zkrátka nedělá.
Takže vyrážíme směr nejjižnější jih, směr Wilsonův mys.

Dnes to nestíháme a tak pár desítek kilometrů před našim cílem stavíme v jednom malém městečku a u zdejší tělocvičny rozbíjíme náš dnešní tábor.
Je pěkně, docela i teplo, ale fouká tak, že se nedá venku vařit. Ale co, jsme Češi, umíme si poradit tak vaříme v naší ložnici.

2.4.2016

Ráno. To člověk hned pozná. Nad hlavou nám lítají a řvou papoušci. Celé hejno krouží nad sportovním areálem a opět se vrací na své startovní pozice na stromě vedle nás. Je to rozhodně příjemnější než budík.

Krátká zastávka v obchodním centru, nákup sladké snídaně a pokračujeme k našemu cíli.
Cesta utíká rychle, asi i proto, že jsme vyrazili celkem brzo a tak není žádný provoz. Míjíme ceduli která nás vítá v národním parku, zavřenou pokladnu, což nám vůbec, ale vůbec nevadí a pomalu kličkujeme přes hřebínky s občasnými výhledy na moře a písečné duny.
Přijíždíme na parkoviště s informačním centrem. Dál už to autem nejde. Sice to není úplný nejjižnější cíp Austrálie, ten je o dvacet kilometrů jižněji lesem, ale je to nejjižnější místo, kam se dá dojet s naší OKI. A to se počítá. Navíc na odpoledne slibuje předpověď spršku a o tu moc nestojíme.
Jako jediný výrazný bod nacházíme památník věnovaný hrdinův druhé světové války a tak před ním pořizujeme slíbenou fotku.

Den je zatím jako malovaný a když už jsme si sem těch pár kilometrů museli zajet, využíváme to k prohlídce zdejšího parku. A že je na co koukat. Pobřeží nabízí krásné výhledy na místy rozervané pobřeží, jinde na kouzelné písčité zátoky. Jako bonus, potkáváme první divoké pštrosy.

Cesta zpátky odsejpá. Už víme kudy přes Melbourne a tak jej projíždíme bez jediného zaváhání a pokračujeme na jih. Našim dnešním cílem je poloostrov Bellarine.
Přijíždíme do Portarlingonu, zajíždíme k pobřeží a na rychlo se kocháme dnešním posledním pohledem na melbournské věžáky, ztrácející se v dálce za zátokou.
Pozorujeme západ slunce a nasáváme příjemně slaný mořský vzduch. Je to pohodička. Ale kde budeme spát? Všude přítomné cedulky hlásají zákazy na všechny strany.
Zkoušíme vyjet na kopec nad město, kde v dálce vidíme jen pastviny a tak tušíme reálnou šanci najít tam místo k nocování.

Přijíždíme na kopec a k našemu lehkému zklamání je tady obydleno. Na druhou stranu musíme uznat a tak trošku závidět, že mají naprosto boží výhled do dáli.
Je tu plácek. Krásné místo kde by se dalo hezky spát a ještě mít ráno kouzelný výhled. Rozhodujeme se jít pro jistotu zeptat do domu za plotem, zdali jim to nebude vadit. Je přeci jen lepší když o nás budou vědět, než aby na nás v noci volali policii.
"Ahoj, máme speciální dotaz. Vadilo by kdyby jsme přespali vedle vašeho plotu tamhle u cesty?", ptám se sympatické domácí, která nám přišla naproti když viděla naše auto.
"Vydrž zavolám manželovi", odpovídá s úsměvem a už žhaví telefon.
"Ahoj, mám tu nějaký mladý pár a chtěli by u nás přespat za plotem. Nemám je poslat raději k tobě na farmu?", dohaduje se s manželem jak s námi naložit. Ještě pár doplňujících otázek, trocha údivu když tvrdíme že spíme v autě a ne ve stanu a pak souhlasné pokývání a vypnutí telefonu.
"Ok! Pokud tu budete jen jednu noc, dejte si auto k nám do zahrady. Tamhle nebo tamhle pod strom, kam chcete. Kdyby jste tady chtěli být déle, poslala bych vás k manželovi na farmu. Má tam takhle vždycky několik batůžkářů a je možné tam i pracovat", vysvětluje s úsměvem paní domácí.
My se ještě přivítáme se smečkou zvědavých psů a jdeme připravovat bydlení.

O hodinku později se do zahrady tmou řítí tereňák. My ještě dojídáme večeři a kocháme se pohledem na hvězdy.
Z teréňáku vylejzá obrovskej chlap. Pan domácí. "Ahoj, nechcete skočit na čaj? Můžeme pokecat a aspoň mi řeknete něco o tý vaší cestě. Manželka koukala na váš web a prej to jedete ve velkým", řehtá se hromotluk a my rádi přijímáme.
Čaj je prima změna a následující dvě hodinky prima večer s prima lidma. Sice nás trošku trápí svou angličtinou, ale to je ta nejlepší jazyková škola.
Dostáváme ještě pár dobrých tipů na zítřejší výletování po ostrově a jdeme na kutě pod nebem plném hvězd na kopečku, kde bydlí prima lidi s perfektním výhledem do dáli.

3.4.2016

Přesně jak nás večer upozornila paní domácí, jsme ráno středem zájmu zvědavých dětí její dcery. Zprvu jen tak okukují auto a špiónsky jen obcházejí. Když začínáme vylejzat z auta ven, vzdalují se, aby se pak mohli přiblížit a pozdravit nás.
Chvilka zdvořilostního povídání a už nám na sebe všechno prozrazují. Známe jejich jména, kolik jim je let a který pes je jejich největší favorit. Jsou to roztomilá prťata a tak se jim rozhodujeme dát malou odměnu. Klukům darujeme členy z krtkova gangu a holčička dostává medvídka Dastíka.
Rychlé rozloučení s celou rodinkou včetně početné psí smečky a sjíždíme dolů do města.

Při pohledu na modré moře a v pohodovém tempu kroužíme podél pobřeží až na Queens cliff. Navštěvujeme vyhlídky, starou pevnost, majáky a kocháme se pohledy na všechny strany.

Po okružní jízdě po kraji poloostrova, se vracíme na hlavní silnici a vyrážíme vstříc slavné Great Ocean Road, která nám hned v úvodu nabízí několik překrásných pláží a výhledů na jedinečné rozervané útesy padající dolů do hřmících vln.
Zpřístupněné pláže jsou i chvilku před koncem dne plné surfařů, kteří trénují své umění na prknech a z dálky vypadají jak hejno lachtanů.
V prvním městečku se ptáme na možnost bezplatného nocování, protože jsou všude opět jen zákazové cedulky a nebo pro nás předražený karavan park.
Dostáváme tip na nedaleký kemp, jen pár kilometrů nad městem v lese. Cestou se ještě kocháme pohledem na klokany, pasoucí se spolu s ovcemi a koňmi na obrovské louce vedle cesty.

Kemp je plácek uprostřed lesa, kde je klid a ještě další tři auta jiných návštěvníků. Rychlá večeře a skáčeme do auta, kde si večer zpříjemňujeme filmem.

4.4.2016

Ráno se dlouho jen tak válíme. Je to docela příjemné. Můžeme si to dovolit, protože i když už je dost hodin, mraky nechtějí pustit sluníčko aby nás začalo hřát.
Hned jak začne punťa vylejzat, vylejzáme i my a míříme dolů do města na návštěvu dalšího majáku na útesu. Pořád nás ty výhledy a vlny plácající o kameny baví. Asi proto, že mi doma moře nemáme, tak se toho nemůžeme vynadívat.

Jdeme si to po pěšince k autu, já šteluju foťák když Kačka najednou křikne, "podívej, podívej to je ta ježura!"
A opravdu. Hnedle vedle nás, dva metry od pěšinky si to šněruje ježura a svým nosem hledá co by sbodla. Rychle fotím, ale ježura se asi dobře nevyspala a tak nám ukazuje záda. Ale máme ji!
Vracíme se k autu a u něj se fotí skupinka lidí.
"To je vaše Škoda?"
"Jo jo, to je naše fáro", směju se na pány, v údivu pokyvující hlavou.
"Jak jste sem to auto dostali?"
No a tak přichází obligátní odvyprávění naší cesty ve zkratce. Pánové jsou z Polska a jsou z naší cesty nadšení. Už skoro vyjíždějí, když najednou zastaví a ten co řídí vybíhá, otvírá kufr a podává nám láhev piva a perlivé vody.
"To je malý dárek od nás. Obojí je polské!" směje se na mě pán a já chápu, že naráží na naši vlasteneckou myšlenku, o které jsem mu vyprávěl. Pivo je samozřejmě pro mě a vodu dostala Kačka.

Aby nám polské dary nezteplali, dopřáváme si je ihned. Ne že bychom vypili to pivo ještě na parkovišti u majáku, ale o pár hodin později si dopřáváme na pobřeží oběd a zapíjíme jej stále příjemně studeným mokem. S plnými pupky, studeným pivem a pohledem na moře, je to idylka.

Po krásné a dostatečné polední pauze pokračujeme v projížďce a objevování krás slavné pobřežní silnice, chcete-li "road".
Při zpáteční cestě z jedné z nádherných vyhlídek vidím chlupatou kouli ve větvích stromů.
"Koala, to je koala! Vidíš ji? Vidíš ji? Tamhle", ječím radostí a doufám, že mě neklame zrak.
Je to koala a líně se natahuje pro další listy na větvi. Taky jsme z toho na větvi. Fakt tu jsou!
Vybíháme ven z auta, přímo pod strom a vykulenými pohledy zíráme na větev nad námi.
Živá a divoká koala. Jen pár metrů nad námi. Koho by to kdy napadlo, že si ji budeme takhle pozorovat, jak se pomaloučku cpe listím ve volné přírodě. To je paráda!
Desítky fotek a pro jistotu ještě pár dalších, než se dokážeme pohledy odtrhnout a pokračovat v cestě dál po pobřeží.
Aby toho nebylo málo, hned v dalším městečku je vyhlášený les, kde jich mají být desítky k vidění z auta. Vyjíždíme po prašné cestě do kopce a vjíždíme do lesa, kde za pár minut opravdu vidíme další divoké koaly. První, druhá, třetí a čtvrtá, počítáme je jak o závod. Nemůžeme uvěřit tomu, že jsou takhle snadno k vidění ve volné přírodě. Když už nevíme jestli je to třináctá či čtrnáctá, přestáváme počítat a i četnost snímků se snižuje.
Kdyby někdo vyfotil nás, aby by jsme byli na fotce vysmátí. Máme opravdovou radost. Radost z dalšího splněného snu, z toho, že můžeme pozorovat divoké koaly. Je to pecka! Jsou to takové roztomilé chlupaté koule.

Nasyceni pohledy a neschopni se dopočítat, se vracíme na pobřeží a pokračujeme až do Apollo Bay. Malé a sympaticky vyhlížející městečko. Na doporučení dámy v "íčku" vyrážíme nad město na vyhlídku a ve studeném větru si užíváme pohled do dálky. Jen kdyby tolik nefoukalo. Ale fouká a se slábnoucím slunečním svitem začíná být zima. Mažeme z kopce dolů, děláme rychlý nákup něčeho k večeři a vymýšlíme kde budeme nocovat. Jako všude, i tady je noční parkování a nocování v autech zakázané.
Dostávám nápad, zkusit to opět vyjet nad město.
Uličkou mezi pastvinami si to míříme vzhůru, až přijíždíme k malému paloučku s lavičkou. Ideální místo s nádherným výhledem.
Protože je nad paloučkem domek, jedeme se k zeptat majitelů, nebude li jim vadit, když tu přenocujeme.
Ještě než stihnu zaklepat na dveře, otvírá mi postarší pán. Stejně rychle jako otevřel dveře, nám dává  souhlas s nocováním pod jeho domem. Prý nejsme první, kdo si tohle místo vyhlídnul a pro nocování využil. Páráda! Děkujeme a jedeme si ještě rychle užít poslední minuty dnešního dne s výhledem na pobřeží.
Sjíždíme pomalu dolů od jeho domu, když se proti nám z města řítí náklaďák s korbou. Přeci jen je o dost větší a tak mu dávám přednost, když v tom náklaďák před námi staví a vyskakuje z něj šofér.
"Co hledáte? Můžu vám nějak pomoct?" ptá se šofér takovým zvláštně rázným tónem.
"Všechno ok, byli jsme se jen nahoře u pána zeptat, jestli tady na tom paloučku můžeme přespat".
"Ok, žádný problém, když o vás ví, je všechno v pořádku. Jsem jeho soused", začne se najednou šofér tvářit přátelsky a my chápeme proč to všechno.
Zamáváme si, on pokračuje v cestě do kopce a my zaujímáme strategické postavení s výhledem do dálky.

5.4.2016

Začíná být světlo a teplo. Vycházející sluníčko rozsvěcuje a prohřívá naši ložnici. Krátký pohled skrze zadní okno k pobřeží a hned vím co udělám.
Vylejzám z auta a otvírám páté dveře, nebo okno do naší ložnice. Jak se to vezme. Ale to není to podstatné. Podstatné je to, že se nám vmžiku nabízí nádherný výhled z naší ložnice na pobřeží zalité svitem vycházejícího slunce. Teplota, řekněme akorát svěží a vůně trávy. Nezbývá než dodat, "dobré jitro".

Krátký průzkum města, nebo přesněji řečeno městečka. Malé, sympatické město na pobřeží se všemi potřebnými službami, se vším co je k životu potřeba a ničím navíc. Tedy kromě místa samotného.

Pokračujeme po výhledy nabité cestě a když vidíme odbočku k majáku, odbočujeme. Bohužel tenhle maják se stal turistickou atrakcí zdejšího kouta a tak přístup k němu, jakožto na útes je pouze za poplatek. S lehkým zklamáním se vracíme zpět, když najednou před námi stojí u cesty tři auta a všechny jejich posádky stojí venku. Všichni do jednoho hlavy zakloněné a zírají do korun stromů.
"Koaly! Jsou tu koaly!", křičím hned jak zahlédnu první a také okamžitě stavím u krajnice.
Nešlo by ani tak o to, že zase vidíme koaly, ale o skutečnost, že tyhle jsou poměrně nízko. Vybíháme mezi stromy a fotíme a fotíme a fotíme a kocháme se pohledem na ty malé roztomilé chlupáče, kteří si nás s nechápajícími pohledy prohlížejí.
Když už máme fotek víc než dost a když už nás také začíná bolet za krkem, vracíme se do auta a zase pokračujeme v cestě.

Cesta podél pobřeží utíká a my se dál kocháme dalšími a dalšími výhledy. Blížíme se k místu, kde se mají vyskytovat nejslavnější skalní útesy, Dvanáct apoštolů.
Už několik kilometrů před nimi, stavíme a zkoumáme všechny vyhlídky. A že je na co koukat. Užíváme si každý pohled na rozeklané pobřeží a útesy padající hluboko na pláže a nebo přímo do vln hřmícího moře. Je to fakt hukot.
Po pár dalších kilometrech přichází místo, na které jsme se tolik těšili. Parkujeme a skoro v poklusu se blížíme po cestičce k pobřeží. Je to pecka. První vyhlídka stojí za to. Ta druhá je ještě lepší a ta třetí, prostě nádhera. Chvilku se kocháme, otíráme sůl co na nás ve spreji stříká dunící moře pod námi a rozhodujeme se zase pokračovat a vrátit se až ráno, až bude to "správné" světlo.
Pokračujeme v cestě a průzkumu dalších míst. Další a další krásy tohoto úseku, které nám berou dech a místo na kartě ve foťáku.

Pomalu tak dojíždíme až do dalšího města. Protože se počasí začíná mračit, zjišťujeme vyhlídky s počasím na zítra. Žádná sláva. Protože i tady platí všude zákazy nocování, popojíždíme o městečko dále do vnitrozemí, kde si nakupujeme dobroty, jenž k večeři baštíme u filmu za zdejší likérkou.

6.4.2016

Počasí se netváří o moc líp než včera v podvečer. Naopak. Mraky se honí a pomalu z nich začíná kapat. Zůstáváme v autě a zkoušíme čas využít k práci.
Takhle akční jsme až do jedenácti. Pak přehazujeme věci z mého místa dozadu a s Kačkou v ložnici, zkoušíme zajet pár kilometrů k pobřeží, zjistit zdali se neliší aktuální stav. Neliší. I tady je pořád hnusně a s drobnými přestávkami prší.

Vracíme se zpátky do městečka kde jsme nocovali. Dáváme si malý oběd v podobě tradičního a vyhlášeného "fish & chips". Kupujeme si tři různé druhy piv, brambůrky a dopřáváme si v pohodlí naší ložnice totální pohodu a relax u filmu.

Je půl páté odpoledne. Z ničeho nic se roztrhali mraky a začíná vykukovat slunce. Na nic nečekáme, balíme a vyrážíme k Apoštolům. Fouká tak silný vítr, že by měli zakázat vstup všem asiatům. Běhají tu po lávkách ze strany na stranu a jen čekáme, kdy to nějakého fakt odfoukne.
Pořizujeme několik fotek o jejichž dramatičnost se stará dostatek oblačnosti a občasně vykukující slunce v pokusu o romantický západ. Snad to ráno bude lepší.
Nechce se nám vracet do města a protože na zdejším parkovišti není výjimečně žádná cedulka zakazující nocležení, bereme to za povolené.
Popojíždíme do rohu parkoviště kde to tolik nefouká a zaleháme.

7.4.2016

Ráno se netváří oproti večeru zrovna lépe. I přesto vyrážíme na vyhlídky, pokusit se ulovit nějaký pěkný záběr. Mraky po obloze neplují, ale doslova letí. Jsou rychlé. Jsou rychlejší než my a tak nás první sprška chytá ještě než se stihneme schovat do úkrytu.
"Hele český vlajky", všímám si dvou bicyklů s českými vlajkami. Schováváme se pod přístřešek a čekáme na jejich vlastníky.
Ani ne za dvě minuty doráží, již lehce navlhlí majitelé Pavel a Marie. Hned se dáváme do řeči a povídáme si o našich cestách. No jestli my jsme blázni, tak co pak tihle dva. Obzvláště dnes bych s nimi to kolo rozhodně neměnil. Ale oni jsou v pohodě. Bez ohledu na počasí, bez ohledu na vzdálenosti, brázdí cesty Austrálií. Jsou to bouráci!
Jedna rychlá fotka u auta a zatím co oni už musí vyrazit, my se vracíme na vyhlídky za vyhlídkou lepšího počasí, které se nakonec na malou chvilku dostavuje.
Pár rychlých snímků a už pokračujeme podél pobřeží dál. Zas a znovu stavíme na dalších vyhlídkách a užíváme si jedinečnosti tohoto úseku. Je to paráda, koukat na vlastní oči na to co jsme do teď znali jen z obrázků. Na živo je to lepší, to je jasný.

Odpoledne vrcholí a my přijíždíme do Portlandu. Na "íčku" využíváme bezplatné wifi a stahujeme maily. Kromě jiného nám také píšou z české ambasády.
Rychle volám pro víc informací a vypadá to na dobré zprávy. Zítra musíme trošku ouředničit.

Večer trávíme pozorováním papoušků v korunách stromů nad námi, někde uprostřed lesa, asi deset kilometrů od města v bezplatném kempu. Pohodička a až na ty křiklouny v korunách, klid.

8.4.2016

Jak se s námi večer loučili, tak nás ráno vítají. Ptactvo všech barev a rozměrů si dalo nad našimi hlavami dostaveníčko a doslova se přeřvávají. Nejsem schopen rozeznat, jestli je to ještě hezké  a nebo už rámus. Je to vážně kravál, ale takovej zvláštně krásnej.

Vracíme se do města, vtrháváme do knihovny, kde využíváme bezplatného internetu a zatím co Kačka shání informace k další cestě, já se vrhám na online vyplňování žádostí na ruská víza.
Vyplněno, vytištěno, rychle na poštu a společně s našimi pasy odesíláme do Canberry na českou ambasádu. Snad to klapne!

Po obědě vyrážíme z města. Ještě poslední zastávky u pobřeží, poslední pohledy na vlny tříštící se o skalnaté útesy. Navíc jedna zvláštnost, zkamenělý les, připomínající spíš zrezivělé trubky v zemi. Hold příroda umí být pěkně kreativní.

Podle mapy co máme půjčenou od Johna nocujeme v jednom bezplatném lesním kempu a začínáme se pomalu těšit na cestu do australského outbacku. Jo to bude jízda!

 

 

 

Austrálie nás baví. Jsme tu chvíli, ale už je hodně toho co se nám líbí. Great Ocean Road byl první větší "zářez" z toho co jsme chtěli vidět a nabízí zdejší rozmanitá příroda ze svých krás.
Co se nám ale také líbí jsou možnosti bezplatného kempování, všude přítomné bezplatné a ve většině případech čisté toalety, kde papír chybí jen výjimečně.
Všude je čisto, značení a získat informace zkrátka není problém.

Stejně jsme mile překvapení z toho jak se k nám chovají lidé. Byli jsme upozorňováni na určitou chladnost a odstup. Zatím to tedy nemůžeme potvrdit, spíše naopak. Jsme v civilizaci, je to fajn a začínáme se rozkoukávat i co se cen a nákupů týká.
Austrálie nás zkrátka baví.